Tančím po klávesnici jako prsty virtuóze po klávesách piana ticha. Nevzejde z toho ani slůvko, ani tón. Je třeba upustit kohoutek slovům hromadícím se v cévním systému. Myšlenky sepsané černým inkoustem se derou ven; srdce naprázdno pumpuje, snad už trochu marně. Vždyť krvácím. Věta za větou, slovo za slovem vytéká na bělostný papír.

Cévy se vyprazdňují, plní se horkým vzduchem zářijového odpoledne. Poezii vystřídají fakta. Arteria carotis, vena iliaca externa, aorta. Je třeba analyzovat, organizovat, pamatovat, plánovat, aplikovat. Jenže člověk bez krve, to je jak Aralské jezero, vysušené kvůli nesmyslu. Lze poznat nesmysl bez smyslů? Tak aspoň po hmatu. Prsty šmátrají po písmenkách, která by ulevila tomu vysokému krevnímu tlaku, souslovím tlačícím se mezibuněčnými prostory ven, ven, pryč, na vzduch...!

Ulehám, výhled mi stíní bílé pláště. Vlní se ve větru jako mírová vlajka, symbol kapitulace. Tak ať. Jako bych já kdy pomyslela na vzdávání. Ale jak zvláštně ta nemoc bolí, tak toužebně, u srdce. Snad infarkt myokardu, nebo jen stýskání, radí se doktoři, šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn. Budiž, člověk bez krve, ovšem co teprve spisovatel bez psaní? Hotové utrpení.

Téma seminární práce – dualismus slz. Jednou přicházejí postupně, ztracené perly rozsypaného náhrdelníku, potůček stékající vyprahlým korytem pouštní krajiny, kapka rosy držící se na listu, jen skápnout, jen se vsáknout do půdy vonící po dešti, a dát život novým myšlenkám. Jindy se objeví zcela nečekaně, přívalová vlna ničící vše, co jí stojí v cestě. Jenže mé slzy jsou suché a bez chuti, nebo občas s citronovou příchutí, jako kyselé deště měnící vše živé v prach.

Tkaní příběhů z měsíčního světla, co za bezesných nocí dopadá na polštář. Není lepšího materiálu, ovšem je vzácný a křehký. Ne každý s ním dovede zacházet, natož pak utkat síť, polknout strach a zamířit. Kdo se však bojí chytat padající hvězdy, sotva dokáže chytat nápady. A co teprve, když Zemi obletí meteorický roj! Jak vybrat tu správnou kometu? Jak zaručit, že mi při první příležitosti neuletí otevřeným oknem za vlaštovkami? Snad je lepší zamknout ji do šuplíku a vůbec na ni nemyslet. 

Počkat. Ty tomu opravdu věříš? Rozdrásaná bříška prstů, papír potřísněný krvavou červení, zmáčený slzami a zatěžkán zhasínající hvězdou. Dělám snad něco špatně? Ten tlak s uplynulými řádky neubývá, ba naopak, roste, stoupá, vzdýmá se---

Kap, kap.

Kapky dopadají na stůl, papír, zaplétají se do vlasů a zaplňují vyschlá koryta slz. Prší. Zvedám tvář k šedavému nebi, déšť po chvíli ustává. Jak by taky ne, když jsem ho všechen spolykala? Cévy se vyprazdňují a plní se pláčem nebes. Na okamžik jako by se celý svět zastavil a pak se opět roztočil, tentokrát ovšem pomaleji, něžněji. Snad mu na mně skutečně záleží. Snad doufal, že v jeho slzách naleznu odpovědi. Nalézám. 

Psaní je návykové – ministerstvo zdravotnictví varuje, nebo by alespoň mělo. Je třeba zacházet s ním opatrně a vystavovat se mu jen v nízkých dávkách. Jedná se pouze o doplněk stravy, v žádném případě se nedoporučuje jej zaměňovat za opravdový život. Pro příště si svou krev nechám pro sebe – je to špatný inkoust, zanechává za sebou minové pole kaněk a šmouh. Slova a věty nejsou vhodným trofickým pojivem, zato na papíře dokáží rozplakat, potěšit, pohladit. I svou hvězdu vypustím. Ať si letí.

Ach, jak já miluji psaní. 

...

Meditativní próza, óda všem spisovatelům - chovám k vám všem nevýslovný obdiv.