Marco se posadil na lavičku a zapálil další cigaretu.

Nepřiložil si ji však ke rtům, vědom následků, jaké by takový čin měl, na místo toho jen upřeně sledoval, jak ji neviditelný plamínek postupně sžírá, dokud mu mezi prsty nezůstal jen nedopalek, který nakonec skončil ve škáře mezi dlažebními kostkami. Pak sáhl do kapsy a vytáhl další. Občas se tímto způsobem dokázal bavit i celé hodiny, ale dnes si jen unaveně povzdychl, pustil nedotčenou cigaretu do klína a vzhlédl k nočnímu nebi.

Byl si docela jistý, že si na ten pohled nezvykne ani za milion let – nekonečná hlubina vesmíru plná barevných mlhovin a zářících hvězd, to vše obklopeno trnovou korunou mrakodrapů, které jako by se marně snažily vyrovnat té neskutečné kráse. Kdysi by mu takový pohled vyrazil dech – za života nikdy neměl příležitost spatřit takovou oblohu. Přivřel oči. Vše špatné bylo, zdá se, k něčemu dobré. Potemnělý New York alespoň znamenal konec světelného znečištění, a tak, když po celém světě poprvé zhasla všechna světla, se lidstvu naskytl skutečně nevídaný pohled.

Šramocení, které ho přinutilo zaostřit do tmy na protější straně ulice. Bývaly časy, kdy by ho tak nečekaný zvuk vyděsil, ale nyní se jeho srdeční rytmus nezměnil. Jeho srdce tlouklo stále stejně – pomalu.

Sevřel ruce v pěst. S rychlostí dvacet úderů za minutu se mu stěží mohl rozlít adrenalin do žil včas. Těžko mohla správně fungovat hormonální soustava. Sotva mohl mít dostatečně prokrvené tkáně. Přestaň s tím, napomenul sám sebe v duchu. Medicínu už stejně nedokončíš. Jenže zvyk je železná košile, a třebaže je lehké vyhodit studenta z univerzity...rozumíte.

„Kdo tam?" zeptal se nakonec a jen se pousmál, když zaslechl zaprskání a pak sotva slyšitelný úprk pouliční kočky. Ty malé potvůrky se stávaly každým uplynulým dnem drzejší a už několikrát je museli vyhánět od dveří jejich útočiště, když se marně pokoušely dostat dovnitř.

„To bych se měla ptát spíš já tebe." Dívčí hlas, vysoký, melodický – jen částečně tlumený rouškou, která zakrývala dobrou polovinu jejího obličeje. Neznámá se zastavila pár kroků od něj a založila si ruce na hrudi. „Copak k tobě se nedostaly zprávy o zákazu vycházení?"

Marco na ni chvíli beze slova hleděl, než pochopil, že se od něj zřejmě očekává odpověď. To uvědomění ho přimělo se nedobrovolně zachvět. Jak už to bylo dlouho, co vedl normální konverzaci! „Jen jsem potřeboval být chvilku sám." Stáhl rukávy své mikiny až k dlaním, aby se trochu zahřál a zároveň zakryl svou nezdravou barvu kůže.

Dívku jeho odpověď očividně uklidnila, snad i trochu rozesmutnila, neboť mu posunkem naznačila, ať se posune stranou, a když tak učinil, zapadla na uvolněné místo vedle něj. Plynulým pohybem se přitom zbavila roušky, která dopadla na zem k jejich nohám a k několika cigaretovým nedopalkům. Pak se opřela zády o opěradlo a, tak jako před chvílí sám Marco, zvedla pohled ke hvězdám. „Nádhera, viď? Jako malá jsem toužila být kosmonautkou. Dostat se k nim aspoň trochu blíž."

Zabubnování nehtů o kov přimělo Marca otočit hlavu jejím směrem. Teprve teď zpozoroval, že v rukou svírá termosku a dva hrnečky. Když si všimla jeho pohledu, celá se rozzářila. „Říkala jsem si, že by ti trocha čaje mohla přijít k duhu. Přeci jen je dnes venku trochu chladno, třebaže už je květen." Pak se chopila hrnečků a začala horký nápoj rozlévat. Vzduch brzy provoněla vůně jasmínu.

„Ve zprávách říkali, že za to může ta studená fronta, co se blíží od moře," zamumlal Marco namísto poděkování a hrneček od ní převzal. Chvíli jen pozoroval, jak z něj unikají bílé obláčky páry, než si jej opatrně přiložil ke rtům a trochu usrkl – načež sykl a stáhl obličej do bolestné grimasy. Bylo to moc horké.

Dívka nad jeho netrpělivostí jen pobaveně zavrtěla hlavou a sama položila svůj čaj vedle sebe na lavičku, aby vychladl. Marco po chvilce s rozpaky následoval jejího příkladu. Nemohl si ale pomoct a pořád ji po očku pozoroval – světlé vlasy sepnuté do spěšného drdolu a zbytky pleťové masky na tváři vyvolávaly dojem, jako by se každou chvíli chystala do postele. Zbytek její vizáže docela odpovídal tomu, že byla již několikátým měsícem zavřená doma, na distanční výuce.

I ona si ho prohlížela, ale na rozdíl od něj se tím vůbec netajila. Sama se mu představila jako Lydia. „Bydlím v jednom z nedalekých bytů," dodala. „Při večeři jsem tě zahlídla okna a napadlo mě, že bys možná ocenil společnost."

Marcovi to ale stále nešlo do hlavy. „Není to trochu nebezpečné? Co kdybych byl, já nevím, sériový vrah?" Svou otázku doprovodil tázavým pohledem.

Lydia, která se už delší dobu pokoušela napít vařícího čaje, jej teď znovu odložila a poklepala si prstem na bradu. „Víš, že mě to ani nenapadlo?" Na chvilku ztichla, než se znovu zeptala: „A jsi?"

„Co?"

„No, vrah přece."

„Ne." Při vzpomínce na sestřino křehké tělo v náručí bolestně přivřel oči. „Ne. Nevím."

„Aha." Odmlka. „To neznělo zrovna přesvědčeně."

Opět ho začaly zábst ruce, a tak si je zastrčil do kapsy. „Je to komplikované."

Lydia si odfrkla a věnovala mu pohled, který nedokázal rozklíčovat. „To mě taky neuklidnilo, abys věděl." Na chvilku se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho, přerušované jen střídavým upíjením teplého nápoje. „Chceš si o tom promluvit?" zeptala se po chvilce opatrně.

Nechtěl. Ale cosi v jeho nitru toužilo se někomu svěřit. Bez tajemství. Bez přetvářky.

„První, co si z té noci pamatuju, je srdceryvný křik," začal proto opatrně, zatímco si rukama pohrával se šňůrkami od mikiny. „Matčin, myslím. Připadal jsem si jako omámený, jako ve snu." Nebo spíš na počátku noční můry. „Klečela na kolenou a napřahovala se ke mně. Vzduch byl těžký jako olovo a nasáklý čímsi, co jednoho nutilo dýchat dvakrát tak silně." Stále před sebou viděl své ruce – pokryté lepkavou vrstvou karmínové tekutiny je vůbec nepoznával. „Vyklopýtal jsem z domu, sám nevím jak. To bylo naposled, co jsem je viděl."

Objal se pažemi a zahleděl se do tmy na protější straně ulice očekávaje okamžik, kdy zaslechne Lydiin křik a následný úprk. Kdy se na něj sesypou nadávky. Kdy ho opustí další člověk, který se k němu choval alespoň trochu láskyplně.

Lydia ale neudělala ani jedno z toho, jen ho chvíli zadumaně pozorovala, než zívla a protáhla se. „Stejně bys ale neměl kouřit," pronesla zničehonic a zagestikulovala k cigaretě, jež se mu ještě stále povalovala na klíně. „Škodí to zdraví." Poklepala si na hrudník. „A jako studentka medicíny bych o tom měla něco vědět."

Uplynula celá minuta, dvě, kdy na ni Marco jen nechápavě zíral. Když ji to čekání přestalo bavit, zamávala mu rukou před obličejem. „Haló, posloucháš mě vůbec? Říkala jsem, že-"

„Ano já vím, já jsem tě slyšel. Jen-" zaváhal, sám neschopen pojmenovat, co od ní teď vlastně očekává. Byl už na odsuzující reakce okolí natolik zvyklý, že mu cokoliv jiného připadalo...nepatřičné. Proto jen zavrtěl hlavou a vzal onu nedotčenou cigaretu do dlaně. „Taky studuju medinu. Tedy – studoval jsem," opravil se a zapálil konec cigarety zapalovačem. „A nekouřím. Jen je rád pozoruju."

Lydia si od něj zapalovač převzala a několikrát ho zkušeně protočila mezi prsty. „Zahráváš si s ohněm – a to doslova. Stačila by jediná zbloudilá jiskřička a ve svém současném stavu bys vzplanul jako pochodeň."

Měla pravdu, samozřejmě. Třebaže po onom traumatickém zážitku nabyl vědomí, zbytek jeho organismu se mu stále doslova hroutil pod rukama. I kvůli tomu se snažili vycházet ven jen v noci a přes den pobývat v chládku a bezpečí mrazících boxů opuštěného supermarketu. Marně čekajíce na zázrak.

A oheň, ten byl skutečně ze všeho nejhorší. Občas nabýval dojmu, že má místo kůže voskovaný papír.

Ze zadumání ho vytrhlo Lydiino další zazívání. „Tak díky za pokec." Převzala od něj hrneček a naskládala ho společně s tím svým a s termoskou do jedné – poměrně nestabilní – věže. Zřejmě proto, aby se jí všechno to nádobí lépe neslo. Už byla na odchodu, když se za ním ještě naposledy otočila: „Možná by ses tu mohl zastavit častěji. Budu tě vyhlížet," slíbila, načež bez dalšího slova zmizela ve tmě.

Marco ještě chvíli zůstal hledět směrem, kterým se ztratila, než se sám pro sebe usmál, zastrčil ruce do kapsy a též vyrazil směrem k domovu. A přestože se rozfoukal chladný vítr, který mu podebíral mikinu a pohrával si s jeho špatně zastřiženými vlasy, on se ani jednou nezachvěl, hřán myšlenkami na lepší zítřky.

Snad proto si ve svém rozpoložení ani neuvědomil, že se Lydii se svou zdravotní diagnózou ve skutečnosti nesvěřil. Že si od ní vlastně nevzal zpět svůj zapalovač, s kterým si nějakou tu chvilku pohrávala.

A dokonce ani to, že se doutnající plamínek na jeho mikině pomalu rozrůstá.

...

Napsáno pro soutěž #Psaníproradost za měsíc březen. Povídka se stala jedním z vítězů! Děkuju! :3

Mám takové tušení, že se k těmhle dvěma ještě někdy vrátím - asi proto, že jsem do této povídky vložila mnohem víc energie, než bylo nutné, a teď mám před sebou vymyšlený postapokalyptický svět se dvěma hrdiny, kteří jsou absolutně k zulíbání. Myslím, že třeba takové setkání o pár měsíců později - přičemž Lydia má už teď zato, že se jí podařilo zbavit svět dalšího nemrtvého - by mohlo být pro obě strany velmi...obohacující :Dd

Uvidíme.

Jo, abych nezapomněla! Tady je kraťoučký komix :3