#18.5 Ďáblové mezi námi
Cha! Mysleli jste si, že Marca a Lydii vidíte naposled? Omyl! Užívejte tentokrát Lydiin pohled :D
...
Tlaková vlna jí podrazila nohy a odhodila o pár metrů dál. Náraz na asfalt byl tvrdý. Pískání v uších a krvavá pachuť v ústech. Vrávoravě se vyškrábala do stoje a udělala několik nejistých kroků vpřed. Vystřelující bolest v koleni ji paradoxně přinutila ještě o něco zrychlit. Nemohla si dovolit zastavit se. Ne tady. Ne teď.
Z opatrné chůze postupně přešla do běhu. Sykla, když se rukou otřela o mikinu. Srážka s asfaltem ji zanechala s odřeným předloktím a krvácejícími lokty, když se marně snažila chránit si hlavu. Ještě štěstí, že jí tělem cloumal adrenalin a odsouval nepříjemné pocity jako strach a bolest na později. Teď na ně nebyl čas.
Teď musela jednat.
Vykřikla, když se z hromady sutin po její levici vynořila ruka s kůží starého pergamenu a chňapla po ní. Naprázdno. Zbytky stěn a omítky se daly do pohybu a brzy měla před sebou zombie v celé jeho posmrtné kráse. Cáry šatů na něm sotva visely a odhalovaly víc, než by si Lydia přála. Taková to byla nemoc. Obírala nemocné i o poslední zbytek důstojnosti.
Lydia neváhala ani na okamžik.
„S dovolením."
Ocelová trubka zasvištěla vzduchem. Ozval se čvachtavý zvuk, když prorazila hrudní koš, jako by to byl jen cár papíru, a zůstala mu trčet mezi žebry. Zombie zavrávoral dozadu, až narazil na sutiny. Usmál se, jako by byl právě svědkem vtipu, kterému rozuměl jenom on sám.
To už ale Lydia neviděla. Lydia utíkala.
Hloupá. Hloupá. Hloupá.
Zpanikařila a teď přišla o jedinou zbraň, kterou měla k dispozici. Nezbývalo, než si někde sehnat jinou. Připsala si to v mysli na pomyslný seznam, který se začínal znatelně prodlužovat. První položka měla ale přednost. Musela vypadnout z tohohle zatracenýho města.
Rychle se otočila, když na okraji zorného pole zaregistrovala cosi rychle se přibližujícího. A zůstala nevěřícně zírat.
Auto.
Pohybující se, fungující auto, které kličkovalo mezi hromadami zdiva a nehybných těl. Auto, které mířilo k dálnici. Auto, které pro Lydii znamenalo jediné – cestu ven.
„HEJ!" Rozkašlala se. Vdechla příliš prachu. „Haló, hej, TADY!"
Všimli si jí, věděla to, protože vůz zničehonic prudce změnil směr a zamířil přímo k ní. Lydia se opřela o krvácející kolena. Rozesmála se. Konečně. Konečně.
Auto zastavilo přímo před ní. Někdo zevnitř otevřel dveře. „Honem, nastup si. Musíme zmizet." Připadala si jako v mlze, když za sebou zavírala a zacvakávala pás. Už to bylo dlouho, co potkala někoho živého. Dlouho, co nebyla sama.
„Díky," vydechla a unaveně opřela hlavu o opěradlo. Teď, když okamžité nebezpečí pominulo, na ni dolehla únava posledních dní. Sotva udržela oči otevřené. „Vyhoď mě, kde chceš. Jen mě odsud dostaň pryč."
Auto zrychlilo, když řidič přeřadil. Trochu to nadskočilo, což Lydii probralo z dřímoty. Hloupá, hloupá, hloupá. Co ji to jen napadlo, takhle polevit v ostražitosti? Copak se nic nenaučila?
„Tady." V klíně jí přistál balíček kapesníků. „Na tvoje rány."
Ani si neuvědomila, jak silně krvácí. Zastyděla se. Chovala se neprofesionálně a to se jí mohlo vymstít. „Asi jsem ti zakrvácela sedačku. Promiň."
Kluk si odfrkl. Držel přitom ale volant oběma rukama a soustředil se na silnici před sebou, aby se včas vyhnul případné překážce. „To není moje auto."
Samozřejmě, že ne. Hloupá, hloupá, hloupá. Nedává pozor.
„Nemáš trochu vody?" Potřebovala ji na opláchnutí ran, ale už jak to říkala, cítila, že má v ústech hotovou poušť. Dehydratace oslabuje.
Odmlka byla tak dlouhá, až se na něj Lydia otočila, jestli její otázku vůbec slyšel. A poprvé si ho také pořádně prohlédla – kluk, podobně starý jako ona sama, v o číslo větší mikině a s rukama pevně svírajícíma volant. Nazrzlé vlasy se mu kroutily kolem uší a padaly mu do čela – nutně potřeboval ostříhat.
„Nějakou ti seženu," slíbil nakonec neochotně.
„To jako vážně?" Lydia slyšela ve svém vlastním hlase rozhořčení. Klid, přikázala si. Nádech. Výdech. „Vždyť se ti jedna celá flaška válí u nohou," namítla už o poznání mírněji.
Odpovědí jí byl další potlačovaný smích. Tentokrát trochu zoufalý. „Myslím, že moji vodu fakt nechceš."
Lydia sevřela ruce v pěst. Něco jí unikalo. Cítila na sobě jeho pohled. Trpělivě vyčkával na její reakci.
„Možná jsem tě špatně odhadl," navázal, když nic neříkala. Ten jeho rádoby nenucený tón ji doháněl k šílenství. „Možná je to pro nás pro všechny jediná cesta z tohohle pekla." Věnoval jí jeden zvláštně nostalgický úsměv. „Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi. Shakespeare. Docela výstižné, nemyslíš?"
Lydii připadalo, jako by se propadala někam hodně, hodně hluboko. „To jsi ty." Jeho jméno se jí na jazyku objevilo docela svévolně. „Marco."
„Lydia, že? Potřásl bych ti rukou na znamení našeho opětovného shledání, ale mám teď zrovna něco na práci. Navíc mám takový pocit, že bys to úplně neocenila."
Lydia zafuněla a sáhla po klice. Nepohnula se. Auto bylo zamčené.
Otřásla se – ne však strachem, ale chladem. Teprve teď si uvědomila, jak je v autě chladno. Klimatizace pracovala na plné obrátky, přestože byl sotva duben. Dýchla a sledovala, jak jí od úst stoupá obláček páry. Muselo tam být jen něco málo nad nulou.
„Vzadu je deka, jestli je ti zima."
Lydia zavrtěla hlavou. Zastrčila zkřehlé prsty pod stehna, aby se alespoň trochu zahřála. Zapřísáhla se, že od něj už žádnou další pomoc nepřijme a že se jejich cesty rozejdou, jakmile budou z města venku. Jenže v okamžiku, kdy začala drkotat zuby a kdy si v postranním zrcátku všimla, že její rty začaly nabírat modravý odstín, to vzdala a pro deku se natáhla.
„To sis připravil pro své oběti?" neodpustila si jedovatou poznámku. „Kolik dalších takových jako já jsi unesl?"
Marco protočil oči, zatímco zapnul stěrače, aby z předního skla odstranily prach a krev. „Jestli si chceš vystoupit, prosím. Nikdo tě tu nedrží." A dupl na brzdu tak prudce, že nebýt pásu, vyhodilo by to Lydii na kapotu. Auto zastavilo. Motor ještě stále tiše předl, když to cvaklo a dveře se odemkly.
Lydia se na Marca nejistě podívala, ale jeho výraz byl nečitelný. Vzala proto cíp deky a začala s ním otírat sklo, aby přes zamlžené okýnko viděla, kde zastavili. „JEŽIŠI KRISTE!" zaječela, když se na okně objevila našedlá ruka. Druhá už šmátrala po klice. „Jeď, jeď, jeď!" Za oknem se rýsovaly obrysy pomalu se přibližujících postav. Byly jich desítky.
Jenže Marco se k ničemu takovému neměl. Namísto toho si založil ruce na hrudi a stiskl tlačítko, s jehož pomocí sjelo okýnko na Lydiině straně o něco níž.
Ta zavřeštěla, neschopná se pohnout, neschopná se bránit. Hloupá, hloupá, hloupá. Mohla jen sledovat, jak se vysušená ruka snaží procpat škvírkou mezi rámem dveří a sklem. Auto zaplnil zápach rozkládajícího se masa. On mě tady opravdu nechá umřít.
Nadskočila, když Marco přitlačil pedál plynu k podlaze a auto tak vystřelilo vpřed jako namydlený blesk. Ve chvíli nechali skupinku zombie daleko za sebou. Lydii se zatmělo před očima. Neschopná vnímat nic jiného než splašený tlukot vlastního srdce si ani neuvědomila, že opět zastavili. Zamrkala, aby zahnala slzy úlevy a pak sebou znovu trhla, když bouchly dveře na straně řidiče.
„Tady, skočil jsem ti pro vodu. Usnula jsi."
Skutečně, stáli na poloprázdném parkovišti před supermarketem na samém okraji města. Vděčně od něj vodu přijala a okamžitě dobrou polovinu lahve vypila. Pak se zabořila do sedačky a objala si rukama kolena. „Tohle už nikdy, nikdy nedělej."
Marco se dobrosrdečně zasmál a znovu nastartoval. „Fungovalo to."
Lydia sevřela rty do úzké linky. „Taky bych ti mohla zlomit obě ruce, ukrást auto a nechat tě tu ležet chodníku."
„To bys mohla." Na moment přestal couvat a věnoval jí významný pohled. „Ale myslím, že neumíš řídit."
Neuměla, proto radši zahanbeně zmlkla a nějakou chvíli jen pozorovala ubíhající krajinu za oknem. Teprve když bylo město bezpečně za nimi, dovolila si znovu promluvit: „Promiň. Za to, že jsem ti onehdá zapálila mikinu." Protřela si studené ruce a pak si přitáhla deku až ke krku. „Nemoc dostala celou moji rodinu. Otec byl zkušený virolog. Udělali jsme všechno správně, všechno správně, a přesto—" Odmlčela se. Už zase měla mokré tváře.
Marco zabubnoval prsty o volant. Jeli teď po dálnici, kde naštěstí nehrozilo žádné okamžité nebezpečí, takže mohl trochu polevit v ostražitosti. „Co teď budeš dělat?"
„To co každý. Uteču z města a připojím se k nějaké vesnické komunitě. Pomůžu, kde bude třeba, a budu doufat, že jednoho dne dostanu příležitost dokončit školu." Vytáhla z kapsy letáček, který ukradla v záchranném centru. Z přední strany se na ni laskavě usmíval zamilovaný pár a zval ji k sobě. „Začnu žít nový život."
„Vážně věříš, že je to možné?"
„Nic jiného mi nezbývá."
„Tak mi hlavně řekni, kdy mám odbočit. Ne, neboj," uklidňoval ji, když spěšně začala otevírat přihrádku a hledat v ní mapu, „do nejbližšího sjezdu ještě stále zbývá dvacet kilometrů. Netřeba spěchat."
„A co ty?" zeptala se ho Lydia na oplátku, s nosem zabořeným v hlubinách cestovního atlasu. „Čekají na tebe někde tvoji přátelé?"
Marco neodpověděl, ale nepříjemné ticho, které se po její otázce mezi nimi rozhostilo, bylo odpovědí samo o sobě. Lydia po něm loupla očima přes okraj otevřené mapy. Křečovitě svíral volant a odmítal její pohled opětovat. Povzdychla si. Za jeho nedůvěru k ní si koneckonců mohla sama.
Rozhodla se.
„Jak se jmenovala tvoje sestřička?"
„Livvy. Olivia. Proč?"
„Ha, můj bratranec se jmenuje Oliver. Kolik jí bylo, třináct? Jo? A ráda tančila?"
Marco pomalu přikývl. „Dělala balet a pak i něco jiného. Jezdila na skejtu."
„Chodil jsi se na ni dívat? Na vystoupení?"
Další přikývnutí. „Skoro po každý. Proč?"
„Víš, Marco, přemýšlela jsem, jak se ti odvděčit za záchranu – a jak tě poprosit o odpuštění za ten dřívějšek – a myslím, že bys měl jít se mnou." Honem pokračovala dál, nedala mu šanci odporovat. „Zaručím se za tebe. Možná se budeš muset držet dál, v izolaci, ale aspoň nebudeš úplně...sám." Sevřela deku o něco pevněji. Ne, samoty už si oba opravdu užili až moc.
„To je moc hezká myšlenka." Marco si protáhl záda, ruce stále na volantu. „Ale nikdo mě mezi sebe nepřijme."
Lydia rázně zaklapla atlas. „Hloupost. Musíš jim jen ukázat, co můžeš nabídnout." Zamávala ukazováčkem ve vzduchu. „Svůj vědecký potenciál!"
„Nenechám ze sebe udělat—"
„—experiment, chápu. Tak jsem to nemyslela. My nepotřebujeme tebe, Marco, jenom tvoji krev, tvoje tělní buňky. Studoval jsi přeci medicínu, ne? Tomuhle rozumíš!"
Marco si prohrábl vlasy. Opravdu potřeboval ostříhat. Padaly mu do čela a zacláněly ve výhledu. Věnoval jí smutný úsměv. „Obávám se, že ani tvoje vysněná vesnická komunita nebude mít k dispozici tajnou laboratoř."
Lydii zamrzl úsměv na rtech. Letáček ji pálil v kapse. Kousla se do rtu. „Ona to možná vesnická komunita tak úplně není."
„Cože?"
A pak silnice před nimi explodovala.
...
Já vím, co si říkáte. Vážně, Páťo? To tě žádný lepší konec nenapadl? Takový cliff-hanger! Ale nebojte. Na všechno je čas a všechno má své vysvětlení :Dd
Díky za přečtení!
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top