Za počátkem všeho stál bonbón s pomerančovou příchutí.

Teď pobaveně kroutíte hlavou. Zní to absurdně. Směšně. A přesto byla tato pochutina tím, co Celestýnovi navždy změnilo život.

Toho dne se nemohl dočkat konce poslední hodiny. Polední zvonek totiž pro prvňáčky znamenal jedinou věc - a to začátek odpolední družiny, nejoblíbenější části dne.

Dusot desítek botek, nadšený křik a smích, když se dveře do školní zahrady konečně otevřely a děti vyběhly ven jako zpěněná vlna narážející do pobřežních útesů. Ty nejmazanější ihned utíkaly zabrat svou nejoblíbenější prolézačku, další pelášily k bedně s hračkami pro chůdy, obruče, švihadla či křídy, kdežto jiné ke hře nepotřebovaly nic jiného než pár klacíků a trochu hlíny. Učitelky lamentovaly a okřikovaly rozdováděné uličníky, jejich hlasy ovšem ve všudypřítomném halasu docela zanikly. Brzy se přestaly snažit a jen se posadily na lavičku a pustily se do řeči.

Kdo by si na jejich místě chtěl zbytečně kazit krásné odpoledne?

Celestýn postával opodál a celý ten rozruch pozoroval. Trochu se mu třásly prsty, když sahal do kapsy, aby zkontroloval, že je jeho cenný poklad v bezpečí. Srdce mu bušilo jako vždy, když měl s někým promluvit – jako nejmladší ze třídy, čerstvě šestiletý, to hold neměl vždycky lehké.

Dnes ovšem opatrně přicupital k nejbližšímu klukovi a natáhl před sebe rozevřenou dlaň s jasně zeleným želatinovým bonbónem ve tvaru prstenu.

„Dáš si?"

Chlapec zaváhal, ale jen na okamžik. Rty se mu roztáhly do potěšeného úsměvu. „Můžu?"

Celestýn přikývl, a když si od něj kluk cukrovinku přebral, vytáhl z kapsy celý sáček. „Mám jich víc."

Tato slova zafungovala na většinu okolních dětí jako kouzelné zaklínadlo, a během okamžiku byl Celestýn obklopen skupinkou spolužáků, z nichž se každý dožadoval sladké dobroty. Bonbónů pozvolna ubývalo, až nakonec zůstal na dně sáčku jen jeden jediný, osamocený želatinový prstýnek.

„Je tu ještě někdo, kdo neměl?" zeptal se Celestýn nejistě. Nevěděl, co si s nastalou situací počít - nebylo by přeci fér, aby jeden spolužák dostal o bonbón víc než ostatní. Rozhlédl se proto po davu krčících ramen a zvednutých rukou těch, kteří zkusili štěstí, kdyby si je náhodou nezapamatoval. Ve skutečnosti ovšem leželo v myslích všech jen jediné jméno – Róza.

Ta drobná zrzka.

Několik dětí se ošilo, a i Celestýnovi při pomyšlení na ni přejel mráz po zádech. Pohledy některých nedobrovolně zaběhly k cestičce ztrácející se mezi nejbližšími stromy, vedoucí až na druhou stranu školního pozemku. K plotu.

Nejzazší část zahrady bylo místo plné keřů a bodláčí, kde se jeden mohl snadno ztratit, skončit s roztrženou bundou, či s rozbitým kolenem na ostrých kamenech skrytých pod vrstvou spadaného listí. Odměna byla ale sladká - pletený plot, skrze který šlo spatřit nedaleký les, rybník, ale hlavně parkoviště, na které každý den přijížděli tolik očekávaní rodičové.

Celestýnovi stačil jediný pohled na bledé tváře spolužáků, aby pochopil, že na to opět zůstal docela sám. Zavrtěl hlavou, schoval bonbón zpátky do kapsy a směle vykročil směrem k zelené džungli. Ještě zaslechl Kubu, jak mumlá: „Čeká tam každý den, ale nikdy jsem ji neviděl odejít. Je prostě divná.", než se za ním clona rostlinstva uzavřela docela.

Prodíral se keři a nízkými větvemi stromů snaže se nemyslet na to, jak se za jeho zády větve s rychlým švihem vracejí na své původní místo. Jako pád opony na konci divadelního představení. Protože nevěděl přesně, kterým směrem se vydat, kráčel stále vpřed, rovnou za nosem, anebo alespoň tudy, kudy se zrovna dalo trochu rozumně protáhnout.

Když mezi listy rododendronu zahlédl pletená oka plotu, málem šťastně zavýskl. Ještě víc tak, když konečně spatřil i Róziny rudé copánky, jak mu odklánějí větve stranou a pomáhají mu z džungle ven.

Působila vyplašeně, nečekala ho. Její velké oči si ho prohlížely se směsicí strachu a obav.

Jen ho ta myšlenka napadla, musel ji pobaveně zaplašit. Aby měl někdo strach z něho, z nejmladšího benjamínka, o tom si opravdu mohl nechat jenom zdát. Poděkoval tedy Róze za pomoc, a pak ukázal k zaparkovaným autům. „Čekáš?"

Neodpověděla, jen si ho znovu prohlédla, a pak obrátila zrak směrem k lesu. Smutně. Toužebně.

Celestýn sklopil pohled k zemi. Dobře věděl, jaké to je čekat na rodiče, kteří nikdy nepřijdou. Snad proto ho napadl ten nápad. Snad proto se rozzářil, když sáhl do kapsy a vytáhl z něj bonbón, který tak moc připomínal prstýnek. Snad proto jí ho nasadil na prst tak, jako to tolikrát viděl v pohádkách. „A teď jsi princezna."

Na Róze bylo patrné, že ji jako první napadlo ucuknout dozadu, mimo jeho dosah, pak se ale její oči rozšířily a ona se želatinové pochutiny opatrně dotkla, jako by snad něco podobného viděla poprvé v životě. Na prstech jí přitom uvázlo trochu cukru. Přičichla si k němu, pak ho strčila do pusy a uculila se, když se jí bílé krystalky rozpustily na jazyku.

Chvíli tam jen stáli a čekali, třebaže ani jeden z nich nevěděl na co přesně. Až později se Celestýn oklepal a mávl rukou směrem ke zbytku dětí. "Měl bych se vrátit."

Róza přikývla a schovala bonbón v dlani, jako by to byla ta nejcennější věc na světě. To už ovšem Celestýn neviděl, neboť opět zmizel za nejbližším vřesem.

Dalšího dne už Róza do školy nepřišla.

...

Nebylo to ovšem naposledy, co se ti dva potkali. Vlastně ji od té doby vídal takřka každý den, a to i dlouho poté, co opustili prostředí školních lavic.

Na zastávce autobusu. Ve vedlejší uličce v obchodě. Sedící na lavičce v lesoparku. Na vánočních trzích, jak si prohlíží vystavené ozdoby. Vždy jen na okamžik - stačilo mrknout nebo si protřít unavené oči, a vzápětí byla pryč.

Od toho podivného setkání v školní zahradě spolu ovšem nepromluvili, a tak Celestýn na celou tu událost postupně zapomněl. Měl přeci jen jiné starosti, než se zajímat o rusovlasou holku z první třídy.

Nebo to si aspoň myslel.

...

Vzal za kliku a energicky rozrazil dveře kanceláře. „Čeká mě schůzka se sponzory," pronesl rozzářeně do nastalého ticha, které následovalo, kdykoliv vstoupil do místnosti. Upravil si hodinky na zápěstí a pak se chvatně jal prokličkovat uličkou ke svému stolu, zatímco se od ostatních zaměstnanců ozval potlesk a výskot - když je míjel, několik z nich ho dokonce dobrosrdečně poplácalo po zádech.

„Někoho tu brzy čeká povýšení," zamumlal jeden z jeho kolegů, když procházel kolem, zatímco druhý jen pobaveně zavrtěl hlavou: „Je tu sotva tři měsíce a už má za sebou víc projektů, než my všichni dohromady." Odfrknutí. „To jsem tedy opravdu nečekal."

Celestýn sám ovšem neměl času nazbyt, aby se zabýval ohlasy, které jeho nečekaná zpráva vyvolala. Jen rychle zaklikl několik oken na monitoru počítače, převzal od sekretářky sklenici vody, kterou vypil do dna, načež se otočil na patě a postupně posbíral do desek či kapes vše, co mu napřahující se ruce v uličce nabízely - projektové plány, výpis z rozhovoru s inženýrem, nástřel rozpočtu, prsten, vyjádření městského úřadu, požární zprávu...

Za každý předmět poděkoval, třebaže mu z toho všeho šla brzy hlava kolem, že si ani sám nebyl tak docela jistý tím, jak se mu podařilo dostat se zase zpátky ke dveřím. Těsně před odchodem se ale ještě nezapomněl naposledy otočit a vyseknout parádní poklonu, na kterou mu jeho kolegové odpověděli salvou smíchu a novým potleskem.

Kdyby nebyl tak rozrušen nenadálou možností kariérního posunu, možná by si byl všiml rudovlasé ženy, která jen okamžik nato zmizela balkonovými dveřmi ven.

Jenže to už byl Celestýn dávno pryč a jednání mohlo započít.

Počkat.

Říkal tu někdo prsten?

...

Když se toho večera vracel domů, byly ulice už dávno prázdné, osvětlené jen žlutavým světlem poblikávajících pouličních lamp a projíždějících automobilů.

Celestýn sestoupil těch pár posledních schodů vedoucích na úroveň chodníku, odložil kožený kufřík na zem a protáhl se. Uzavřené prostory mu nikdy nedělaly dobře, a třebaže by to nenazval přímo klaustrofobií, pokaždé se mu ulevilo, když se opět ocitl na čerstvém vzduchu.

Jenže dnes ten tíživý pocit ne a ne opadnout. Jako by na jeho bedra znenadání dolehla váha nebes. Znaveně se opřel o nejbližší zídku a zašátral v kapse po telefonu, aby si zavolal taxi - v takovémto stavu by se totiž pěšky či na kole moc daleko nedostal.

Jaké bylo jeho překvapení, když na místo něj nahmatal něco nečekaného - stříbrný kroužek, do jehož středu byl zasazen drahokam pomerančové barvy.

Vytáhl ho na světlo, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Jednoduchý, a přece krásný. Někdo jej musel vytrousit. Jaká to náhoda, že se ocitl zrovna v jeho kapse, že? No nic, zítra se poptá v kanceláři. Jeho majitel se po něm jistě bude shánět.

Už už se chystal zastrčit ho zpátky, než se na poslední chvíli zarazil. Pod určitým úhlem bylo totiž možné spatřit nápis vyrytý do vnitřní stěny prstenu. Celestýnovi přejel mráz po zádech, přestože v takovém osvětlení, jaké panovalo na ulici, nebylo možné přečíst zhola nic.

A přesto ho z nějakého důvodu přepadla neodbytná jistota, že je do něj vyryto jeho vlastní jméno.

„To protože je, hlupáčku," ozvalo se zničehonic přímo vedle něj. Celestýn polekaně ucukl, než si uvědomil, na koho se to dívá - na mladou zrzavou ženu v květovaných šatech a lehkým úsměvem na rtech, který zvýrazňoval roztomilé dolíčky v jejích tvářích.

Celestýn pomalu zavrtěl hlavou a pokusil se jí prsten vrátit, ale to už mu jej nasazovala na prsteníček. „Sluší ti," pronesla spíš jen tak pro sebe, načež ho popadla za ruce a zatočila se s ním dokola. „Ani nevíš, jak dlouho jsem na tento okamžik čekala! Nechtěla jsem ti zůstat nic dlužná, ale musela jsem dospět. V našich letech."

„Co ode mě chceš?" podařilo se naprosto zkoprnělému Celestýnovi vymáčknout, než dodal: „Proč mě pořád sleduješ?"

Róza udělala další otočku. Tančila ladně a lehce jako víla.

A pak řekla něco, co Celestýnovi vyrazilo dech: „Vždyť jsme přece manželé."

...

Povídka byla napsána pro #PsaniProRadost za měsíc leden a stala se jedním z vítězů! Děkuju! :D