Upozornění! Všechny informace, které jsou v této povídce prezentovány jako fakta, jsou pravdivé - strávila jsem spoustu hodin jejich studováním a ověřováním. Kdo má rád historii a chtěl by se o daném tématu dozvědět něco víc, tomu nechám v komentáři pod daným odstavcem vysvětlivky - něco jako takové ty hvězdičky * v běžných knihách.  

Příjemné počtení!

...

„Jsi si jistá?"

Rouen, doposud opatrně našlapující za ní, se zastavil a zaposlouchal se. Les byl tichý, neměnný, ale on se přesto třásl jako osika a dlaně se mu potily; utřel si je do zablácených kalhot.

Minerva otráveně protočila oči. „Jestli se bojíš, tak se vrať. V naší nové společnosti nepotřebujeme strašpytly."

Chlapec vrhl rychlý pohled k neustále houstnoucí tmě za nimi, pak na malou petrolejovou svítilnu, jež se pomalu klimbala v Minerviných rukách, načež rezolutně zavrtěl hlavou. Rukama si přitom přidržoval čepici, aby mu ji lehký noční vánek neodfoukl.

Minerva, uspokojena tímto novým důkazem jeho přesvědčení, zvedla lampu do výši obličeje a osvětlila stezku před nimi. „Už je to jen kousek. Když si pospíšíme, nikdo ani nezjistí, že jsme kdy byli pryč, comprends?"

Nečekajíc na odpověď v podobě nesrozumitelného zamumlání vyrazila vpřed, potěšená, když za sebou zaslechla dupot spěšných kroků. Pokusil se ji chytit za ruku, což se u ní ovšem nesetkalo s valným nadšením, takže se musel spokojit s tím, že mu dovolila přidržovat se látky jejích šatů.

Les kolem nich houstl s každým ušlým metrem a oni kráčeli dál, kruh světla neohroženě otupující hrany temnoty, oči upřené před sebe ve snaze nevěnovat pozornost bušícím srdcím a vlastnímu dechu, jenž se jim při každém kroku zadrhával v hrdle. Zkřivené větve připomínající pařáty, protáhlé, kroutící se stíny a šustění vánku ve větvích, to vše je nutilo k rychlému postupu vpřed.

„Kam zmizeli?"

Rouenova zvědavá otázka přerušila Minervino zadumání a ta chvíli nevěděla, co tím její bratr míní. Když ale ukázal do neproniknutelné tmy před nimi, nebylo pochyb, že se jeho otázka vztahuje k samotnému cíli jejich výpravy – nebo spíše k jeho majitelům.

Už-už mu chtěla odseknout, že to samozřejmě nikdo neví, ale na poslední chvíli se zarazila. Protože to ve skutečnosti každý věděl, ať už se jim jejich rodiče snažili namluvit cokoliv. Snad by jim na to i bývali skočili, nebýt Minerviny vnímavosti (všimla si totiž postranních pohledů, které si mezi sebou její rodiče vyměnili) a zvědavosti, když jí to následujícího večera nedalo, aby se nevyplížila z postele a neodposlouchávala za dveřmi.

Ještě teď si to pamatovala – bosé nohy capkající po studené podlaze, ucho přiložené na hladké dřevo a otcův hlas, přes tlustou vrstvu duboviny trochu zkreslený, když říkal: „Jejich teta uprchla do Anglie, Marie. S tím se nedá nic dělat."

Teprve tehdy byla Minervina zvědavost ukojena, teprve tehdy se s otcovou odpovědí spokojila natolik, aby se vrátila do postele. Protože teď už věděla, kam se bývalí bohatí majitelé domu poděli.

„Mám ten pocit, že jsme je viděli na náměstí," odpověděla proto teď Rouenovi, kterému se v ten okamžik rozzářily oči.

„Byli to ti, co žadonili o milost?"

Ty měl nejradši. Když se vzpouzeli a brečeli a zkoušeli všechno, aby obměkčili krvežíznivý dav. Občas brečel s nimi, to když byly jejich řeči obzvlášť dojemné, a občas se jen smál, protože na rozdíl od nich si byl jist, jaký verdikt bude vyřčen.

Minerva ale zavrtěla hlavou; poškrábala se na tváři ve snaze si vzpomenout. „Podle mě to byli ti, co uklouzli, když stoupali po schůdcích. Ti, jak pak hodili jejich hlavy do davu – málem se tě dotkla, vzpomínáš?"

Rouen se otřásl, ale zubil se přitom od ucha k uchu. „Robertovi nestačili zírat, když jsem jim to ve škole vykládal." Pak se ale znovu zatvářil sklíčeně: „Zítra mám před třídou recitovat básničku. Nevrátíme se domu moc pozdě, že ne?"

Žádné odpovědi se ovšem nedočkal, protože se stromy zničehonic rozestoupily a oni stanuli na mýtině osvětlené mdlým měsíčním světlem. Ozvalo se dvojí zalapání po dechu, když konečně spatřili to, kvůli čemu sem vlastně přišli – na druhé straně mýtiny se proti temné obloze rýsoval starý dům, tyčil se nad nimi s určitou káravostí, jako by tušil, že se dopouštějí něčeho nekalého.

Chlapec se zajíkl, když Minerva jediným plynulým pohybem otevřela dvířka lucerny a sfoukla mihotající se plamínek. „Co děláš?" vyjekl hlasitěji, než chtěl, a vzápětí tlumeně sykl, když ho na jeho hloupost Minerva upozornila plácnutím po ruce. Nenechal se ale odbýt: „Říká se, že tam straší!"

„Tiše!" okřikla ho dívka šeptem a ukázala směrem k budově. „Copak nevidíš, že uvnitř někdo je?"

Opravdu, skrz okno zpola zatemnělé závěsem šlo spatřit úzký proužek světla, jehož intenzita se různě měnila stejným způsobem, jako se ještě před chvílí mihotal jejich plamínek svíčky. K uším jim dolehly vzdálené hlasy, nesrozumitelné, ale podle všeho mužské, zcela zaujaté diskusí.

„Banditi!" prohlásila Minerva ve stejnou chvíli, kdy Rouen vykřikl: „Nepřátelé republiky!"

Vyplázli na sebe navzájem jazyk a začali se opatrně plížit blíž, až stanuli těsně pod oknem. Fasáda domu byla ošuntělá, stejně jako bylo jeho okolí zanedbané – jedinou výjimku tvořila polínka do kamen, která byla úhledně vyskládána podél nejbližší zdi. Minerva byla dostatečně vysoká, aby její oči tak tak zahlédly skupinku mužů usazenou u stolu, ale Rouena musela vysadit na špalek, aby dosáhl její výšky a nebyl tak ochuzen o ten nevšední pohled.

„Robertovým spadne čelist," stihl Rouen zašeptat okouzlením, než se daly hlasy opět do řeči.

„Lorde Tony, mohl byste nám celý plán ještě jednou zopakovat? Nejsem si tak úplně jistý, že všichni dávali pozor," říkal zrovna první z nich, pravděpodobně jejich vůdce, a vrhl přitom kosý pohled na dva členy skupiny, kteří se do té chvíle o něčem vášnivě dohadovali v angličtině.

Jeden z nich, ten mladší, sklopil pohled, jako by byl přistižen při činu, kdežto ten druhý se jen bodře zasmál a poplácal ho po zádech. Děti, které celou tu scénu pozorně sledovaly, se neodvažovaly ani nadechnout – právě byly svědky něčeho velkého, tím si byly jisté.

Ten, který se podle všeho jmenoval Lord Tony, přikývl. „Zajisté. Mladý dauphin musí do čtyřiadvaceti hodin překročit hranice Francie a je jen na nás, abychom to dokázali. Proto musí každý z nás splnit svůj úkol do puntíku přesně – i sebemenší pochybení může přinést katastrofální následky pro nás pro všechny, a pro dauphina především."

„Chauvelin se nás určitě pokusí zastavit," začal znovu jejich vůdce, třebaže mu tentokrát v hlase zazníval pobavený podtón. „Rád bych se znovu viděl s Margaret."

Zbytek osazenstva stolu zabručel na souhlas – vypadalo to, že na každého z nich doma někdo čeká.

„Vše začne tak, že sir Percy-"

Zbytek výpovědi zanikl v utlumených výkřicích, když se k ústům obou dětí přitiskly něčí dlaně, když je za límce popadly dvě ruce a, ať se vzpouzeli sebevíc, odtáhly je proti jejich vůli dovnitř.

„Mám vás, vy špehouni."

Jakmile překročili práh domu, udeřila je do nosu vůně skořice a zaplavila je vlna tepla z kamen, v kterých teď dohořívaly řeřavé uhlíky. Pozorně sledován všemi přítomnými, smýkl s nimi muž o podlahu a položil je k nohám svého vůdce. Teprve tehdy od nich odstoupil a poníženě sklonil hlavu. „Odposlouchávali za dveřmi," dodal na vysvětlenou, zatímco ostatní mlčky sledovali, jak se sbírají ze země. „Mizerové – už na nás posílají i děcka."

Minerva se na něj zamračila, pak si oprášila kolena a přitiskla k sobě pofňukávajícího Rouena. „Ztratil jsem čepici," zakňoural šeptem, neodvažuje se zvednout oči od země. „To zase dostanu."

Ten, kterého před chvílí nazývali Tonym, k nim teď přiklekl a rychle je prohmatal. „Žádné zbraně, žádné nebezpečí." Když viděl, že ho Rouen po očku pozoruje, věnoval mu pousmání, které na chlapcově obličeji vyčarovalo nadšený úsměv. „Co s nimi uděláme, Percy?"

Sir Percy si dřepl tak, aby měli hlavy ve stejné výšce. „Co by? Přivítáme je jako naše hosty. Nabídneme jim teplý čaj a zázvorové sušenky – máte vůbec rádi zázvor?" Když na něj jen beze slova zírali, vzal ze stolu talíř a nabídl jim. „Já totiž ne, Margaret si ale stojí za tím, že je zdraví prospěšný." V očích mu zajiskřilo, načež si s oběma potřásl rukama; měl silný stisk, skoro jako jejich otec, přestože byl o dost mladší, ale dával si pozor, aby to nepřehnal.

Pak jim představil i zbývající členy skupiny – kromě Lorda Tonyho se jednalo o sira Ffoulkese, Lorda Hastingse a mladého Armanda St Justa.

„St Just mi něco říká," ozvala se Minerva opatrně, zatímco Rouen utíkal k lavičce u kamen, kam Tony právě pokládal dva šálky kouřícího čaje.

Armand ale jen zavrtěl hlavou. „To je bratranec."

Rouenovi se už mezitím podařilo vyškrábat se na lavičku a nabrat si do každé ruky jednu sušenku, do nichž se hned s nevídaným apetitem pustil. Minerva byla o něco ostražitější, obavy jí nedovolovaly ochutnat. Na rozdíl od Rouena by se radši utkala s neviditelnými duchy než se skupinou tajemných, a nepříjemně skutečných, anglických gentlemanů.

Zvedla k nim pátravý pohled – právě mezi nimi probíhala jakási němá diskuse, přičemž téměř každý druhý posunek mířil směrem k nim. Stačil ovšem jediný tázavý pohled sira Percyho, aby jejich němohru ukončil. Někteří z nich si ale přeci jen neodpustili starostlivou otázku. „Percy, to je tady opravdu chceš nechat? Co když něco vyžvaní, jsou to přeci jen děti."

Sir Percy se ale nenechal zviklat a uzmul si zpět své místo na židli, kde se ležérně rozvalil. „Přesně jak říkáš, jsou to jen děti, těm nikdo neuvěří. Navíc nám můžou pomoct s naším problémem – hned s několika, řekl bych."

Lord Hastings, ten, který je o několik chvil dříve tak nevybíravě přivítal a vyděsil je tím k smrti, se ale zamračil a otočil se na ně s otázkou, jako by jim stále nevěřil: „Čí vůbec jste, děcka?"

Zatímco Minerva odmítavě našpulila rty, Rouen se roztřásl, jako by ho ta otázka polekala. Hlavou mu prolétl proud myšlenek, než ustrašeně špitl: „Republiky, pane."

„Občane," opravila ho Minerva taktéž pološeptem. „Děti republiky, občane."

Ani jednomu z nich neunikl pohled, který si mezi sebou osazenstvo stolu vyměnilo.

„Většinou se sluší odpovědět příjmením vašich rodičů," začal Percy opatrně po chvilce nepříjemného ticha – jenže to už Rouen odmítavě kroutil hlavou tak urputně, až jeho blonďaté vlasy vytvořily kolem jeho hlavy jednolitou svatozář. Popotáhl.

„Rouen za to posledně dostal od pančitele pět ran rákoskou," řekla Minerva na vysvětlenou. „A musí kvůli tomu zítra recitovat básničku před celou třídou, aby se na něj Robespierre a Marat nezlobili." Během řeči se soustředila, aby to zopakovala přesně tak, jak to pan učitel říkal.

Muži tu informaci přijali mlčky, ale už se na ně nedívali tak odmítavě, spíš soucitně. Lord Hastings jejich směrem dokonce popostrčil zbytek sušenek a kapesník, který Rouen vděčně přijal. Pak se sesedli zpět k sobě a polohlasem pokračovali ve své diskusi. Zda dál spřádali plány na zítřek, nebo se bavili o něčem zcela odlišném, to už děti nevěděly. Pravda, čas od času sice zaznamenaly nějaký zvědavý pohled jejich směrem, mnohem více je zaujal teplý čaj a sušenky, které v nich teď mizely jedna za druhou.

Minerva překvapeně zamrkala, když se ve dveřích vedoucích do vedlejší místnosti, pravděpodobně ložnice, objevila drobná postava v noční košili. Klučina jen o něco málo mladší než ona sama stál jako přimražený na prahu, jeho velké černé oči pozorovaly Rouena, jak si sám pro sebe něco bezstarostně žvatlá, snad nějaký příběh, jehož byl on sám hlavním hrdinou, a pohybuje se sušenkami po talíři.

Minerva vzala jednu ze sušenek do ruky a se slovy: „Chytej!" ji pěkným obloučkem hodila směrem k neznámému chlapci. Ten sebou škubl a uskočil dozadu, takže sušenka dopadla na podlahu, kde se vlivem nárazu rozdrobila na několik kousků.

Nikdo z nich chvíli ani nedutal, ale když si chlapec všiml, že na něj zůstaly obě děti překvapeně zírat, zrudl, jako by se zastyděl, a zvedl sušenku ze země. Neochutnal ji ale hned, nýbrž ji nejdřív nějakou chvíli ze všech stran prozkoumával; teprve pak si kousek ukousl a zbytek schoval do kapsy.

Rouen se při pohledu na nového kamaráda celý rozzářil. Hned seskočil z lavičky a rozběhl se směrem k němu – Minervě se ale podařilo zachytit ho dřív, než ho málem povalil na zem. Bratrovo nadšení ale zastavit nedokázala. „Já jsem Rouen, a ty?" vyhrkl okamžitě a už mu třásl rukou. To, že se kluk neměl k odpovědi, ho nemohlo zastavit. „Rád tě poznávám!" zazubil se na něj a pak se otočil na Minervu, oči zářící radostí. „Nechceme si něco zahrát?"

Minerva protáhla obličej. „Já už si s tebou hrát na revoluci nebudu. Vždycky mě necháš popravit a to mě nebaví."

Rouen se zamračil a chtěl se hádat, jenže pak jeho pohled zalétl ke zsinalému klukovi, a tak na ni jen vyplázl jazyk. „Nemůžu za to, že seš pomalá."

„Já zase nemůžu za to, že nedokážeš přečíst větu," oplatila mu to Minerva a snad by se nakonec doopravdy pohádali, kdyby do celé věci nezasáhl sir Percy, který si k nim teď opět přidřepl. Jeho pouhá přítomnost stačila k tomu, aby Rouen spolkl hořká slova, která chtěl své sestře vmést do tváře, a otočil se k němu, aby mu věnoval pozornost.

„Vidím, že už jste se seznámili s Lousiem," začal trochu zeširoka. „Chovejte se k němu hezky, protože ho zítra čeká namáhavá cesta a on musí být odpočatý. A moc na něj netlačte."

Rouenovi poklesla ramena. „Takže žádná hra na revoluci?"

„Ne, to opravdu ne. Ale můžete si zahrát něco jiného."

Minerva si sundala z hlavy červenou čepku a jedním rychlým pohybem ji natáhla Rouenovi na hlavu tak, aby nic neviděl. Ten se po ní ještě pokusil chňapnout, ale to už byla dávno mimo jeho dosah. „Kdo je teď pomalý, hm?" zašklebila se na něj navzdory tomu, že ji nemohl vidět, ale pak už musela utíkat, když se za ní rozběhl.

Vystřídali mnoho her s tím, co našli po pokoji – házení podkovou na vztyčené dřívko, mikádo v podobě několika třísek od kamen či stavění domečků z hracích karet Lorda Tonyho. S každou další hrou se kluk choval uvolněněji a přirozeněji, a když vyhrál jedno kolo mikáda, dokonce se na jeho tváři mihlo cosi jako úsměv. Rouen si v něm našel nového nejlepšího kamaráda, na jeho dosavadní němost nehledě – koneckonců mluvil dostatečně za ně oba.

Minerva se hře věnovala jen na půl, ale i tak si všimla, což ji nesmírně zklamalo, že chlapec není zrovna moc bystrý. Občas vypadal, jako by vůbec nerozuměl tomu, co po něm chtějí, a občas jen hloupě stál na místě, jako kdyby dočista zapomněl, že jsou zrovna uprostřed hry.

A vůbec, choval se všelijak podivně. Dával si veliký pozor, aby se ani k jednomu z nich příliš nepřiblížil a aby se ani jednoho z nich nedotkl. Občas přejel prsty po medailonku, který se rýsoval pod jeho noční košilí, a když si myslel, že se nikdo nedívá, utíral si nudle do rukávu. Nejvíc ale Minervu znepokojovaly modřiny a šrámy, jež prosvítaly skrz tenkou látku košile. Pravidlům se podřizoval se sklopenou hlavou a stejným způsobem přijal i Minervino napomenutí, když jednou při slepé babě nakoukl zpod čepice. I přes to všechno byla jeho přítomnost vítanou vzpruhou a jeho neobyčejnost příjemným ozvláštněním.

Zrovna když byli v nejlepším, přišel k nim sir Percy s tím, že je čas, aby se Louis odebral do postele.

Rouen vypadal ještě sklíčeněji než kluk samotný – ten totiž zůstal jen mlčky hledět na špičky svých bot. „Ještě jsem před tím nepotkal nikoho, kdo by se jmenoval Louis," utrousil teď Rouen zničeně. „Ani jsme nestihli tu schovku."

Sir Percy byl ale neoblomný. „Nedá se nic dělat, bohužel to zítra máme daleko."

„Prosím," zašeptal zničehonic Louis, čímž si vysloužil překvapený pohled všech v místnosti. „Mohl bych ještě chvíli zůstat?" Jeho tichý hlas se třásl, stejně jako jeho celé tělo. „Prosím, monsieur Blackeney."

Rouen na něj vykulil oči nadšením, zároveň byl ale i trošku zklamaný z toho, že Louis nezačal mluvit o něco dříve, kdežto Minerva svraštila obočí, když zaslechla, nebo spíš nezaslechla, žádnou stopu po přízvuku. Jeho francouzština byla patřičnou francouzštinou vystřiženou rovnou z učebnice.

Percy si při pohledu na dva prosící obličeje povzdychl. „No tak dobrá," svolil po chvilce přemýšlení, „ale jen pokud si sednete ke kamnům a budete si v tichosti povídat. Žádné běhání a lumpárny." Směrem k Louisovi pak dodal: „A říkejte mi Percy, prosím, není třeba titulů."

Rouen nadšeně vyskočil, zatímco Louis se jen lehce usmál, z jeho očí ale vyzařovala upřímná radost. Zdálo se, že mu jeho malé vítězství dodalo dostatek odvahy na to, aby položil ještě jednu otázku: „Monsieur Bl- Percy," začal, úzkostlivě svíraje v pěstičkách příliš dlouhé rukávy košile, „jaký osud čeká moji sestru?"

Sir Percy se zatvářil soucitně. „Vaše sestra byla převezena již před několika týdny. Bohužel nemáme žádné informace o místě jejího současného pobytu." Položil chlapci ruku na rameno. „Pamatujte, že žádné zprávy jsou v tomhle případě dobré zprávy."

Louis pomalu přikývl, ale do očí se mu nepodíval. Melancholie ho neopustila, ani když následoval Rouena, který se už natáhl na lavičku u kamen, kde se pustili do tichého rozhovoru. Nevydrželi to ale příliš dlouho – Minerva koneckonců předpokládala, že tou dobou již hodiny na kostelní věži dávno odbily půlnoc – než se oba ponořili do neklidného spánku. Zdálo se jim o zítřku, o dnešku, ale i o včerejšku – a nebyly to všechno pěkné sny.

Chvíli je beze slova pozorovala, jak sebou hází a vrtí, než ji z přemýšlení vytrhlo poklepání na rameno. „Myslíš, že bys nám mohla s něčím pomoct?" zeptal se sir Percy opatrně, a když přikývla, pomohl jí vyškrábat se na vysokou stoličku u stolu.

Přelétla pohledem všechny muže shromážděné kolem a pak se otočila zpět k němu. „Proč si vlastně říkáte sir  Percy? V naší nové Francii jsme si přece všichni rovni," zeptala se se zájmem v hlase, mezitímco prozkoumávala mapu Paříže rozprostřenou na stole. Brzy se jí podařilo zorientovat se podle nejbližšího kostela jejich komuny a snadno tak našla jejich vlastní dům.

Sir Percy si uchechtl. „Klidně nás nazývejte konzervativci, ale v naší staré Anglii si alespoň nezkracujeme hlavy." Teprve v téhle větě nechal vyniknout svůj britský přízvuk, což Minervu přinutilo zvednout oči od mapy a ještě jednou si ho se zaujetím prohlédnout. Nebýt toho, že spolu před nimi hovořili v angličtině a že se navzájem adresovali tituly, oblečením ani chováním se nijak nelišili od běžného francouzského občana – opravdu, byla si jistá, že v davu Pařížanů by je nebyla schopná odlišit.

„Ty jsi chytré děvče," navázal Percy a usadil se naproti ní, „a možná jsi i dost stará na to, aby sis, na rozdíl od svého bratra, pamatovala na dobu před-" mávl rukou do prostoru, „-tímhle vším."

Minerva byla chytré děvče, a proto teď mlčela. Skutečnost ale byla, že si pamatovala – pamatovala si na dobu před tím, než se z plaire au Roi, potěšit krále, stalo plaire au peuple, tedy potěšit lid. Pamatovala si časy, kdy se návaznost sloves a kondicionály učily na jiných větách než: Il seroit l'homme le plus vil et le plus scélérat de la terre, si Robespierre et Marat n'eussent pas existé.' – Byl by tím nejodpornějším a nejohavnějším mužem na zemi, kdyby nebylo Robespierra a Marata. Pamatovala si na otčenáš, jenž předříkávala každý večer před spaním, a kde se modlila za královu přízeň.

Pamatovala si a mátlo ji to o to víc.

„Děvče," oslovil ji sir Percy, když se dlouho neměla k odpovědi, „víš, co je Louis zač?"

Její oči bezděčně zabloudily ke dvěma oddechujícím uzlíčkům u kamen. Věděla to. Vídávala přeci jeho medailonky v novinách. „Louis XVII.," odpověděla tedy, jako by to byla otázka ve škole. Jenže tady nepřišel žádný trest, když pronesla další, zrádcovské slovo: „Král."

Percy souhlasně zamručel. „Dauphin. Malý Capet." Naklonil se k ní o něco blíž, jako by jí chtěl sdělit nějaké tajemství. „A přitom je to jen obyčejnej malej kluk."

Jste zrádci, chtěla říct. Zrádci naší země, zrádci všech lidských principů, zrádci Robespierra. Skončíte pod gilotinou stejně jako bývalí majitelé tohohle domu. A zasloužíte si to.

Klekla si na židli nad kolena a naklonila se nad stůl – to bylo znamením pro zbývající členy skupiny, aby se k nim připojili. Sledovala Percyho, když poklepal na mapu. „Zítra musíme opustit město a potřebovali bychom se dostat odtud-" zapíchl prst do určité pozice a začal s ním posouvat po mapě, „-až sem. Nejlépe tak, abychom nebyli nikým rušeni. Nějaký nápad?"

Minerva věděla, že se musí rozhodnout. Vystrašený Louis a Percyho vlídný úsměv na jedné straně, rákoska a křik na té druhé. Bude hrdinkou, nebo zrádkyní? Jak má jeden poznat rozdíl, když ho ti první bijí a ti druzí obklopují horkým čajem a sušenkami? Ještě jednou projela prstem Percyho trasu, a pak jím obkroužila jednu z přilehlých ulic. „Tady je kanalizace, která vás tam jednoduše dovede."

Lord Hastings se zakabonil. „To my víme, holčičko, taky jsme ji několikrát použili. Jenže je slepá, tudy cesta nevede."

Sir Percy, který po celou dobu nespustil oči z dívčina zamyšleného obličeje, zvedl ukazováček a umlčel ho. „Pokračuj, děvče."

„Občan Hastings má pravdu, tak to je. Jenže daná překážka se dá snadno obejít tudy." Všichni pozorně sledovaly cestu, kterou jim ukazovala. „Možná trochu zacházka, ale stále je to přímější a méně nápadné než se snažit prodrat ulicemi."

Sir Percy chvíli zadumaně sledoval mapu, ale spíš to vypadalo, jako by hleděl přímo skrz ni, snad k jejich zítřejší výpravě. Navzdory nebezpečí, kterému se vystavovali a kterého si byli jistě plně vědomi, nevypadalo to, že by ztráceli čas strachem o své životy – skoro jako kdyby pro ně byly podobné situace denním chlebem. Když ji pak jediným kývnutím hlavy vyjádřil svůj vděk, seskočila dívka ze židle, aby jim během jejich rokování nepřekážela.

Snad se jí to jen zdálo, ale byla si skoro jistá, že v dálce zaslechla odbíjení hodin – první hodina nového dne Lapinu, patnáctého nivôsu, měsíce sněhu, druhého roku republiky. V Minervě se cosi pohnulo, když budila Rouena, jako by jí teprve tehdy došlo, co vlastně udělala; na Rouenův tázavý pohled ale neodpověděla.

Louis vstal taky – Minervu napadlo, jestli vůbec kdy usnul – a lítost nad tím, že už musejí jít, byla na jeho tváři jasně čitelná. Dokonce je přišel i vyprovodit ke dveřím a mával jim až do chvíle, než se mu dočista ztratili z dohledu. Sir Percy a jeho společníci je na cestu vyzbrojili sušenkami a novou svíčkou. „Nezapomeneme vám to, to nám věřte," ujišťoval je Lord Tony, když jim potřásal rukou. Sir Percy na to neřekl nic, jen se smál a v očích mu vesele jiskřilo. Teprve pak, když už byli na cestě, za nimi naposledy zavolal: „Nenechte ten plamen zhasnout!"

A protože zbytek noci a větší část následujícího rána spali jako zabití, nebyli svědky toho, jak byl hlídač brány, občan Grospierre, veřejně zlynčován poté, co si nechal mezi prsty proklouznout obávané nepřátele republiky.

Nahrnul se tam k tomu každý, kdo mohl; nikdo si nechtěl nechat takovou podívanou ujít. Někteří z těch, co celou scénu viděli, podlehli naléhání nově příchozích a pustili se do barvitého vyprávění o tom, jak se to těm zrádcům podařilo tentokrát. Jedna taková skupina posluchačů vznikla i kolem postaršího občana Bibota.

„Dušoval se, že nikoho nepotkal," vykládal teď svým hřmotným barytonem, „jen starého muže se synem na voze vezoucím prázdné sudy. Všechny je samozřejmě prohledal, to je jisté – a nechal je projet." Dramaticky se odmlčel. „Neuběhla ani půl ani půl hodina a už se k němu hrne městská hlídka s kapitánem stráží v čele. ‚Projel tudy vůz?' ptá se hlídače téměř bez dechu. ‚Ano,' odpovídá na to Grospierre, ‚ani ne před půl hodinou.'

‚A tys je nechal uprchnout?!' křikne kapitán rozlíceně. ‚Za tohle tě čeká gilotina, občane strážníku! Ten vůz převážel bývalého hraběte de Chalis s celou jeho rodinou!'

‚Cože?' vydechl Grospierre, bledý jako stěna. Věděl již, že jeho osud je zpečetěn.

‚Ano, a ten vozka, to nebyl nikdo jiný, než ten prokletý Angličan!'"

Bibotovu řeč přerušily nevěřícné výkřiky a kletby – to ale nevadilo, neboť on sám se smál natolik, že chvíli nebyl vůbec schopen pokračovat. Někdo z davu mu podal láhev vody, a on se hltavě napil, jako by tu historku vyprávěl už po několikáté. „‚Za nimi!' zavelel kapitán, když bylo jasné, že tady skončili. ‚Nemohli utéct daleko! Myslete na vypsanou odměnu!' Pak proběhl branou se svými muži v patách."

„Ale bylo pozdě!" křikl rozjařený dav v odpověď.

„Už je nechytili!"

„Je to Grospierrova chyba," mínil kdosi, „měl pořádně zkontrolovat ty sudy!"

Vypadalo to ovšem, že jejich poznámky pobavili občana Bibota víc než samotná historka. Smál se, až se za břicho popadal. „Ne, ne," podařilo se mu vypravit nakonec, „i vy byste skočili na lep – ve voze nebyli žádní šlechtici, vozka nebyl tím tolik obávaným nepřítelem republiky!"

„Jakže?!"

„Ne! To kapitán byl ten, koho hledáte – zpropadený Angličan osobně! A všichni strážci, to byli jeho lidé, i s těmi, které osvobodil!" 

...

Napsáno pro soutěž #PsaníProRadost za měsíc říjen.

Tentokrát jsem si dala za cíl udělat s promptu, který vcelku sugestivně navrhoval hororový či mystický žánr něco jiného - něco vlastního. A myslím, že se povedlo, přestože jsem nad tím strávila tolik hodin! :D