Jsem nespokojena s tím, jak skončila povídka "Proměna" od Franze Kafky. To si Řehoř nezasloužil, takhle to dopadnout nemohlo.

Zde je pokračování.

PS: Na počátku 20. století se v Praze "onkalo a onikalo", tak se nenechte zmást!
***

Už se zešeřilo, když jsem je konečně zahlédl.

Bulvár, zpoza jehož rohu jsem je vyhlížel, pableskoval všemi odstíny žluté a oranžové, jak se světlo plynového osvětlení odráželo od kočičích hlav a louží, které na chodníku zanechal dopolední déšť. Vzduch byl čerstvý a studil v plicích, na což nebyl nikdo z nás - tolik uvyklých městskému prachu a letnímu parnu - připraven, a přesto jsme si ho teď vychutnávali plnými doušky. Halas rozjařených hlasů, rachot koňských spřežení a zvonění tramvají se mísily s bručením a klapáním prvních automobilů, které projížděly kolem a sem tam postříkaly některým z nevinných kolemjdoucích večerní róbu.

Ti tři, které jsem tak napjatě očekával, kráčeli vprostřed toho všeho, zavěšeni jeden do druhého, plně pohrouženi v důvěrném hovoru. Markétka za tu dobu nevýslovně zkrásněla - nebo jsem si jen její krásu ve svém předchozím stavu nebyl schopen plně uvědomit. Její tvář ztratila onu typickou dětskou zaoblenost a nabyla jemných ženských rysů. Musel jsem si napravit brýle, abych spatřil víc, teprve pak jsem pochopil - zrůžovělé líce, nejlepší šaty, žlutá pentle ve vlasech a ostýchavý úsměv, který dodával jejímu výrazu přímo andělské vzezření - nebylo pochyb, že se právě vracela ze schůzky. Přesto jsem se při pohledu na ni nedobrovolně zachvěl. Zda to bylo skryto v koutcích jejích úst, v stínech jejích očí či ve vystrčené bradě, to nevím, ale jaksi podvědomě jsem zachytil, že se v ní kromě poupěte mládí rozvíjí též poupě krutosti.

Matka, která držela dívku za rámě a co chvíli se obracela k její tváři s výrazem nevýslovné něhy, na mě již nepůsobila churavě. Ty tam byly stíny pod očima, bledost, nadbytečné vrásky a třesavka; do očí se jí vrátil jas a pevná vůle. Jistě, ztrhané rysy jejího obličeje dávaly znát, že si na ni neustálá práce vybírá svou daň, jednalo se ovšem o únavu naprosto fyzického rázu, tedy nesrovnatelně nižšího s utrpením, které podle všeho zakoušela dříve.

Poslední osobou byl můj otec, který se podle mého nezměnil vůbec. Jen mi připadal mnohem baculatější a méně hrozivý, než když jsem ho spatřil naposledy a když na mě hrozil holí a házel jablky.

Vykročil jsem směrem k nim, ale vprostřed kroku jsem se zarazil. Znovu se mě chopily tytéž pochyby, které mě pronásledovaly tolik bezesných nocí, a dočista mě paralyzovaly. Než jsem se vzpamatoval, došla má rodina k jednomu z malých butiků a začala si prohlížet zboží vystavené ve výlohách. Tu se Markétka zničehonic ohlédla, jako by byla vytušila můj upřený pohled. Uskočil jsem dozadu, zpět do bezpečí stínů a vysokých zdí, ale shodou náhod jsem došlápl do louže, jejíž obsah se rozstříkl do okolí a natekl mi do bot. Naštěstí kolem nebyl nikdo, kdo by mě za to vyplísnil, takže jsem se jen oklepal a pokoušel se uklidnit splašené srdce, jehož zrychlený buchot přehlušil všechen hlomoz živoucí ulice. Zvedl jsem pohled - má rodina se opět zaobírala vystavenými klobouky. Nikdo si mě nevšiml.

Když jsem se před pár dny probudil v nemocnici, představoval jsem si to vše nebývale snadně. Byl jsem koneckonců naživu, ba co víc, stal jsem se opět člověkem a od mé smrti neubylo více než čtyřiadvacet hodin.

Celý svět mi ležel u nohou.

Jak jsem se na svém nemocničním lůžku ocitl a kdo se za mě zaručil, to mi nedokázal nikdo vysvětlit a, upřímně, ani jsem se po tom příliš nepídil. Zkrátka jsem uchopil příležitost za pačesy, vyběhl na ulici a celý den promarnil pobíháním po městě, výskáním jako na lesy a zdravením náhodných cizinců, jimž z té neomalenosti rudly tváře zlostí. Kdo mě toho dne potkal, musel mě mít za ztřeštěnce a pomatence, až mě překvapuje, že jsem jej přečkal bez úhony a bez potyčky se strážníky.

Nakonec musela má euforie pominout a já se vrátil nohama na zem. Klesl jsem na schody nejbližšího domovního vchodu, složil hlavu do dlaní a zamyslel jsem se. Byl jsem dočista sám, bez prostředků, bez domova, bez práce. Navíc to bylo už přes rok, kdy jsem byl naposledy člověkem - mohl jsem se vůbec někdy znovu stát člověkem doopravdy? Nebo mě mé děsuplné zážitky poznamenaly na celý život?

Takové myšlenky mě napadaly, ale byly to mihotavé okamžiky, krátkodobé poklesky na duchu; příliš dlouho jsem se jimi nezabýval a jal jsem se starati o svou nejbližší budoucnost. Byl jsem koneckonců člověk praktický, a ač jsem si rád věci promýšlel, nenacházel jsem nižádný prospěch v mrhání času přemýšlením o pomyslných coby kdyby.

A tak jsem se ocitl zde, vprostřed pestrobarevného davu lidí mířících do divadla, do biografu či prostě jen tak za zábavou. Prodíral jsem se jím rychle a náruživě; věděl jsem, že jakmile bych se zastavil či ztratil svou rodinu z dohledu, již bych nenašel odvahu znovu je vyhledat. Naštěstí se shluk lidí brzy rozptýlil a já kráčel dál sám. Nemohl jsem přitom uvěřit tomu, jak bezstarostně si má rodina počíná - Markétka omakávala jemnost jednotlivých látek, které si za žádnou cenu nemohla dovolit, zkoušela nejrůznější letní klobouky a zhlížela se ve vitríně jako v zrcadle; matka stála vedle ní, upravovala jí stuhy a dávala odborné rady, kdežto otec pokuřoval dva kroky od nich a pozoroval jejich štěstí.

I já jsem brzy spatřil svou postavu ve vitríně - a nedokázal jsem uvěřit svým očím. Bylo to ostatně poprvé, co jsem od svého nenadálého oživení zhlédl svou vlastní tvář. Měsíce strádání a hladu mě poznamenaly natolik, že jsem teď byl postavy velice hubené, snad až šlachovité. Pleť jsem měl bledou, jako bych nebyl býval zavřený v bytě, alebrž v temné kobce, na čele ji brázdily unavené vrásky, jež působily dojmem, jako bych byl neustále zahloubán v myšlenkách, a pod očima jsem měl černé kruhy. Nejpatrnější změnou byly zlaté brejličky, které jsem si teď, když jsem pospíchal směrem k nim, přidržoval na nose, aby mi z něj samy nesklouzly dolů - zrak se mi natolik zhoršil, že jsem si je byl nucen pořídit hned první den, jinak bych neviděl zhola nic; prve jsem si na ně ovšem musel vydělat, a to roznosem večerních novin a všelijakým poslíčkováním. Byl jsem v těch okamžicích však natolik nadšen, že jsem živ, zdráv a na čerstvém vzduchu, že bych byl dobrovolně proběhal celou Prahu křížem krážem a ani slůvkem bych si nepostěžoval.

Při jednom prohlížení zahlédla i Markétka mou figuru, jak se k nim rázně prodírám davem, a otočila se, aby mě počastovala udiveným pohledem. Rodiče její pohled okamžitě následovali a když mě zpozorovali, postavili se po jejím boku jako čestná stráž, jako bych měl snad v úmyslu jejich dceři, jejich jedinému dítěti, lásce jejich života, něco strašlivého provést.

Stanul jsem v uctivé vzdálenosti před nimi nevěda, co si počít. Takhle daleko jsem si svůj plán nepromýšlel a teď jsem toho hořce zalitoval.

První se měl k činu můj otec, vždycky to byl rozhodný muž, který se nyní opřel o svou vycházkovou hůl a zamračil se, až mu husté obočí téměř zahradilo výhled. „Kdo ráčila mladý pán být, že se k nám takovýmto způsobem žene? Můžeme mu být nějak nápomocni?"

Ve stejném okamžiku vydala má matka hlasitý vzlyk. Zakryla si ústa kapesníčkem s vlastnoručně vyšitým monogramem a přes slzy, které se jí zničehonic objevily v očích, si prohlížela můj ubohý vzhled. Ret se jí třásl, že chvíli nebyla vůbec schopna slova, pouze hlasitě vzdychala, ale pak jí vytryskly slzy a vztáhla ke mně své ruce. „Řehoři! Můj Řehořku, synáčku, srdíčko, mé dítě-!" Hlas se jí zlomil, ale nepřestávala se po mě natahovat jako malé děcko, které se srdcem na dlani čeká, až ho jeho rodič zvedne do náruče.

Její slova zapůsobila na zbylé dva členy rodiny jako blesk z čistého nebe. Markétka vykřikla a vytřeštila na mě ty své pomněnkově modré oči, v kterých se teď zračila čirá hrůza. Ve svém zděšení upustila na zem slaměný klobouk, který sebral vítr vyvolaný rychle projíždějícím kočárem a odnesl jej bůhví kam, nikdo z nás se o to ovšem v tu chvíli nestaral. Když se na mě dosyta vynadívala, když se přesvědčila, že jsem to skutečně já, trhaně se nadechla, pevně sevřela rty a sklopila svůj pohled k zemi.

Otec se při zvuku mého jména napřímil a příkře se na matku zahleděl, aby jí dal najevo, co si o jejích slovech a vypjatých nervech myslí. Dokonce ji i uchopil za paži a trochu s ní zatřásl, aby se vzpamatovala, ona se ke mě však nepřestávala napřahovat a jeho výtky snad ani nezaznamenala. Nedalo mu to ovšem a počastoval mě druhým, tentokrát podrobnějším pohledem. Připadal jsem si pod ním jako brouk napíchnutý na špendlík vystavený drobnohledu šíleného sběratele, a snad jsem ani nebyl tak daleko od pravdy. Asi v mé tváři přeci jen něco spatřil, neboť náhle zesinal, zavrávoral a nebýt duchaplnosti mé sestry, která ho okamžitě podepřela, byl by se dozajista skácel k zemi.

Já jsem tam před nimi stál neodvažuje se pronést jediného slova. Co chvíli jsem měnil polohu svých rukou - složil jsem je na hrudi, podepřel jsem si jednou z nich bradu, upravoval jsem si brejličky, škrábal jsem se na zátylku, založil jsem si je v bok, až jsem je nakonec nechal nečinně viset podél těla. Co se nohou týče, neustále jsem přešlapoval na místě, jako by mé končetiny zkrátka nedokázaly zůstat chvíli v klidu.

Má matka si však můj neklid vyložila jako strach, sama po mém vzoru svěsila ruce a tentokrát se skutečně rozeštkala, až se po ní pár kolemjdoucích pohoršeně ohlédlo. Udělal jsem jeden opatrný krok směrem k ní, ale otec a Markétka se polekali, ustoupili přede mnou dozadu, až málem převrhli jeden z modelů používaných k vystavování oblečení, a matku táhli s sebou. Ta se jim ale vyškubla, překonala onu nekonečnou vzdálenost mezi námi a padla mi do náruče. Pevně mě stiskla, její horké slzy se vpíjely do mého svrchníku. Zabořil jsem tvář do jejích prořídlých vlasů a vdechl vůni, kterou si každé dítě ve vzpomínkách spojuje s pocitem bezpečí a domovem.

Celé naše setkání netrvalo ani minutu, přestože mi to v tu chvíli připadalo jako celá věčnost.

Po chvíli jsem matku pustil a opatrně ji od sebe odstrčil, aby se vrátila k ostatním, ona se však chytila mého svrchníku, svírala ho téměř křečovitě až jí zbělely klouby vrásčitých rukou, a odmítala se ho pustit. Celá ta scéna mohla náhodným chodcům připadat komická až teatrální, možná se některý z nich při pohledu na nás i sám pro sebe zasmál či směrem k nám utrousil nemístnou poznámku, avšak mě při pohledu na mé nejbližší pukalo srdce citem a bolestí. Och, nemyslete si, nepřišel jsem jim nic vyčítat. Se svým osudem jsem se smířil, již když jsem prve umíral, a všechno jsem jim tehdy odpustil. Jenže prozřetelnost se mnou měla jiné plány, já se vrátil zpátky a bylo třeba několik věcí rozřešit.

„Konzervatoř," řekl jsem, hlas ochraptělý city a měsíci mlčení. Snad jsem to byl jenom já, kdo zaslechl, že při řeči nedobrovolně protahuji hlásku z. „K loňským Vánocům jsem ti, sestřičko, chtěl věnovat peníze na zaplacení hudební konzervatoře, jenže pak- trochu se to- zkrátka, chci říct, že- tedy, ne že bych věděl kdy- ale slibuju, že svému předsevzetí dostojím. Co se odstěhovali podnájemníci-" tady jsem umlkl, neboť jsem cítil, jak mi hoří uši a tvář se zbarvuje ruměncem. Aťsi člověk praktický, co se nerad vrací k minulosti a nedělá si z ní těžkou hlavu, cítil jsem, že na tuto poslední potupu budu vzpomínat ještě dlouho. „Prostě povídali, že si najmou menší byt, teď když- menší byt a že budou všichni tvrdě dřít, což já samozřejmě nedopustím a budu jim i nadále posílat potřebné prostředky, jako tomu bylo doposud, jen co seženu přípustné povolání...někde daleko odtud." Poslední slova jsem hlesl spíš jen tak pro sebe.

„Nastoupí tedy opět na místo obchodního cestujícího?" zeptal se otec strojeným hlasem, který mu, a to se mu musí přičíst ke cti, ani jednou nezakolísal; takovým, jakým obvykle vyjednával formální pracovní pochůzky a jakým hovořil se svými nadřízenými. Do očí se mi ale nepodíval, a já jsem za to byl v skrytu duše rád, neboť aspoň neviděl, jak jsem sebou při zvuku jeho hlasu cukal.

Chtěl jsem rezolutně zavrtět hlavou, že takové útrapy opravdu už znovu zažívat nehodlám, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Tehdy mi cestování, absence stálých kontaktů a práce daleko od domova připadaly jako utrpení, ale dnes? Co bych za tohle všechno dal? - A tak jsem jen mykl rameny a prohodil, že si to ještě musím rozmyslet.

Markétka, která do té doby propalovala pohledem špičky svých naleštěných polobotek, zvedla při mých posledních slovech uslzené oči. Viděl jsem v nich jasné otázky, které si zřejmě kladli všichni - Co všechno si pamatuje? Co všechno ví? Jak se mu po tom všem můžeme ještě podívat do očí? Jak tady může jen tak stát a klidně s námi hovořit? A konečně; ta, která Markétku pálila ze všeho nejvíc - Proč zkrátka nemohl zůstat mrtvý?

Dodnes nepochopím, jak jsem si mohl toho osudného dne, zčerstva po mé nečekané proměně, tak naivně myslet, že mě mezi sebe přijmou, na můj vzhled nehledě. Že odhodí předsudky a stereotypy a společně najdeme řešení nastalého problému. Že bych mohl i nadále žít mezi lidmi, jen pokud by si z toho příliš nedělali. Teď je vidět, kam má naivita dospěla.

Všechny ty nevyslovené otázky jsem zaznamenal, ale nedokázal jsem se přinutit, abych na kteroukoliv z nich odpověděl. Možná to tak bylo lepší. Budou se jimi zaobírat, znovu a znovu se k nim vracet, přemýšlet nad nimi před spaním. Nechť je to jejich trestem.

„Tak tedy sbohem, nebo spíš na shledanou. Buďte ve svém novém životě šťastní. Zase se objevím, přinesu peníze, splatíme dluhy. A zaplatíme konzervatoř," mrkl jsem na sestru, ale bylo to jaksi strojené. „A maminko, už neplakala, prosím ji. Potřebuje zdravé oči na šití."

Matka, která se už začínala pomalinku uklidňovat, se teď rozvzlykala nanovo. „Kam by chodila? S námi půjde, dobře se nají a u nás zůstane! Můj Řehoř, mé dítě, můj jediný syn, prvorozený-"

„Maminko," zarazil jsem výčet hned na začátku. Skutečně nastal čas se rozloučit. Políbil jsem ji na ruce a pak jsem pohladil Markétku po tváři. Ošila se, jako by jí byl můj dotek nepříjemný, ale pak mě líbla na obě líčka a popřála mi hodně štěstí. Otec ke mně napřáhl ruku, ale když viděl, jak jsem před ní ucukl, jenom mi pokynul hlavou.

Pak jsem se otočil na patě a vyrazil vstříc svému osudu. Rozfoukalo se, vítr si pohrával s novinami a spadaným listím, které tady zůstalo ještě od loňského podzimu, nadzvedával mi kabát a mrazil mě na těle, až jsem se co chvíli otřásl. Nic z toho jsem ovšem doopravdy nevnímal; připadal jsem si lehoučký jako pírko, jako horkovzdušný balón, jako by ze mě spadlo závaží; jako bych se mohl vznést společně s větrem a nechat se unášet do dalekých nepoznaných krajů. Lehký úsměv mi při té představě prozářil mou neradostnou tvář.

Ani jednou jsem se neohlédl.

***

*o 2500 slov později*

Už se cítím líp, díky. Dneska ráno jsem to dočetla a zkrátka jsem to tak nemohla nechat! Taková nespravedlnost!

Pokud má někdo z vás rád goth lit (Jekyll and Hyde, Dorian Gray, Jonathan Harker z Draculy, Victor Frankenstein, dr. Moreau) nebo klasickou literaturu (je toho málo, co bych nečetla, ale vyzdvihnu Monte Christa a Raskolnikova ze Zločinu a trestu) a chce si o čemkoliv z toho popovídat, jsem tu pro vás. Kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv.

A ano, veselé Velikonoce!