#11 - Romaneto
Toho rána se chlapec probudil s křikem.
Bylo to rychlé probuzení, nepříjemné, brutální, zkrátka zcela odlišné od takového, jaké člověk od líného nedělního rána očekává. Vymrštil se do sedu a máchl rukama do prostoru kolem ve snaze zahnat poslední útržky nočních můr. Stále cítil jejich ledové prsty, držely ho za kotníky, a viděl jejich pokřivené figury, když vyhnány prvními slunečními paprsky zalézaly zpět pod postel, kam patřily. V jednom okamžiku byly všude - a najednou byly pryč.
Chlapcův pohled byl stále obestřen mlhavým oparem rozespalosti, když přehazoval nohy přes postel a podvědomě šátral po papučích. Byly běloučké, heboučké, s králičíma ouškama a růžovým čumáčkem. Máma mu je pořídila teprve před týdnem. Nezeptal se proč, ale věděl to – stejně jako věděl, proč na něj občas u snídaně čeká nová školní taška nebo basketbalový míč. Šlo o to, že-
Natáhl ruce nad hlavu, protáhl se a dlouze zívl. Tohle nebylo téma, kterým by se chtěl zabývat hned po ránu. Ne dnes. Vstal a vyrazil ke dveřím. Nohavice pyžama s obrázky Batmana, které mu bylo větší přesně o tolik, aby dokázal schovat celé své paže až po konečky prstů do rukávů a předstírat, že žádné nemá, vláčel po zemi za sebou, jeho chůzi navíc doprovázel zvuk sunoucích se bačkor po dřevěných parketách. Šmajdal, tak to máma nazývala, když se vztekala, při pohledu na jeho novou, teď už zcela okopanou a sedřenou, obuv.
Jak se tak ploužil ke dveřím a přemýšlel nad tím a oním, zapomněl se. V jednom krátkém momentě zvedl zrak ze země a zachytil svůj odraz v zrcadle. Byl to jen mžik, jen vteřina, a přesto se mu ten obraz vryl do paměti. Malý, vyzáblý, ušmudlaný kluk, trochu podivín, s rozcuchaným vrabčím hnízdem na hlavě a velkýma očima, které všechno pozorovaly jako dvě černé díry neustále prahnoucí po odpovědích. To alespoň viděli všichni ostatní: prodavačky, učitelky, kamarádi, ten starý pán, co s ním chodíval krmit kachny. Chlapec samotný však dokázal nahlédnout pod povrch této iluze – viděl namodralý otisk ruky na rameni, dlouhé, tenké a zvrásnělé jizvy na zádech, modřiny na hrudi i na rukách a ten do fialova zbarvený monokl rýsující se pod jeho levým okem. I to byl jeden z důvodů, proč se ke dveřím sunul tak pomalu. Bolelo ho celé tělo a on se nemohl dočkat, až si navzdory mamčiným protestům napustí horkou vanu a dopřeje svým údům tolik požadované uvolnění.
Na chodbě byla tma.
To ale nebylo to, co ho přinutilo znejistit, co do jeho srdce zaselo první semínko pochybnosti. Nemohly za to ani těžké, starobylé závěsy, které zůstaly neodtažené, ani studený vzduch chladící ho na tvářích, přestože se už mělo dávno topit. Ne, to všechno ten zápach, ten strašlivý, žaludek obracející zápach, jenž ho udeřil do nosu jako železná pěst a vyvolal v něm záchvat dusivého kašle.
Když se mu podařilo uklidnit své podrážděné hrdlo, došátral se až k zábradlí a mezerou mezi dvěma příčkami se zahleděl do hlubin potemnělé haly hledaje příčinu toho nechutného puchu. Nespatřil nic, ale přesto jím z neznámého důvodu projel záchvěv strachu. Ucítil ledový dotyk na zádech, pomalu se sunul podél jeho páteře, od beder až po nejposlednější obratel, studený jako kostka ledu, jako sama smrt, než mu spočinul za krkem, než mu stiskl hrdlo. Už se nedíval na prázdnou halu. Její stíny se prodloužily a ztmavly. Ticho už nebylo poklidné, nýbrž dusivé. A z té temnoty na něj něco hledělo, něco příšerného, zvířecího, něco, co nikdy nemělo spatřit světlo tohoto světa. Něco, co se snažil už dlouhou dobu udržet pod pokličkou.
Uskočil od zábradlí, jako by ho popálilo, pravdou ale bylo, že teplo jako by se z místnosti zcela vytratilo. Dech se mu v hrdle zadrhl a pak vyšel ven v obláčku páry. Jeho oči si už přivykly šeru, proto si najednou dokázal všimnout něčeho, co prve spatřit nedokázal, ačkoliv se to rýsovalo přímo před ním.
Na nejbližší stěně byl neohrabanou rukou namalován křídový panáček.
Chlapec rázem zapomněl na zápach, tohle bylo přeci jen mnohem zajímavější, a přiskočil ke stěně, přičemž malém zakopl o svoje až příliš dlouhé nohavice. Bělostná křída na tmavém podkladu doslova zářila.
Párkrát přes panáčka přejel prsty, aby se utvrdil, že je skutečný, a když se jeho okraje lehce rozmazaly, tlumeně zavýskl. Zadíval se na obrázek pozorněji, byl teď tak blízko, že se nosem málem dotýkal omítky, a uvědomil si, že panáček ukazuje směrem ke schodišti. Nakreslené obočí měl stažené hluboko do tváře a rty semknuté do úzké linky, jako by už předem věděl, že se chlapcovi ten návrh nebude zamlouvat - stejně jako fakt, že nemá na vybranou. Nemohl přeci zůstat v patře na věky.
Roztřeseně se nadechl a pak se opatrným a velmi, velmi pomalým krokem vydal směrem ke schodišti a následně po schodech dolů. Zadržoval dech, jako by se potápěl do neznámých hlubin neprobádaného oceánu a v nastalém tichu se snažil zachytit sebemenší zašustění či zavrzání parket, sebemenší známku toho, že v místnosti není sám. Jediný zvuk, který ho však během jeho sestupu doprovázel, bylo mechanické Buch! Buch! Buch! jeho rychle bijícího srdce.
Chodby se protáhly do nekonečna, schody před ním utíkaly, dveře se mu přibouchávaly před nosem a závěsy na oknech držely jako přibité. Přistihl se, že dumá, jestli těmito dveřmi již neprošel, že ztrácí přehled o tom, kde byl a kam míří. Místnosti kolem něj ztrácely na skutečnosti a měnily se v kaleidoskop barev, v šmouhy surreality. Podlaha se pod ním kolébala, jako by se nacházel na širém moři a nestál oběma nohama na pevné zemi. Nohy se mu pletly a žaludek měl jako na vodě, přesto se ale přinutil jít dál, nikde ani na chvíli nespočinul. Stále v zádech cítil ten ledový dech, upřený pohled oněch zvířecích očí.
Nebýt těch křídových panáčků, byl by dočista ztracen. Objevovali se zcela náhodně, jejich umístění bylo nesmyslné a postrádalo logiku, a přesto se vždy postarali o to, aby je chlapec bezpečně našel, přesto jej neustále propalovali svým rozzuřeným pohledem a ukazovali tam, tam, tam, stále vpřed!
Nakonec se ale zlomila i chlapcova zdánlivě železná vůle a on se sesul na zem podél jedné zšedivěné tapety. Ve spáncích mu tepalo, srdce se mu v hrudi třepetalo jako poplašený pták snažíc se prorazit žebra a uniknout z hrudního koše jako z kostěné klece a v ústech měl vyprahlo, jako by domem bloudil celé týdny a ne pouze pár hodin. Víčka mu klesala, hlava mu na ramenou těžkla, vytoužený odpočinek byl tak blízko, když tu koutkem oka zachytil stříbřitě bílou šmouhu. Křídový panáček. Tenhle byl ale jiný než ty ostatní.
Tenhle se usmíval.
Chlapec následoval jeho vztyčený ukazováček k nejbližším dveřím - ke dveřím do jídelny, jak si náhle uvědomil. Projela jím úleva. Věděl, kde je. Nebyl ztracený. Setřel si rukávem pot z čela a vrávoravě se postavil. Měl horečku, tím si byl jistý. Tohle všechno byly jen halucinace, jen zlé sny, jen-
Vedle kliky se nacházela další postavička a chlapec nějak vytušil, že tahle bude jeho poslední. Byla přerušovaná, jako by ji někdo rozkrájel, a obklopovala ji podivná vlnící se linka, která se spojovala do jedné nepravidelné skvrny. Tenhle panáček se nemračil, ani se neusmíval.
Tenhle panáček byl mrtvý.
To nečekané a neochvějné uvědomění sevřelo chlapcův žaludek jako železná pěst, přesto se ale nedokázal zastavit. Jako by sledoval někoho zcela jiného, někoho cizího a odvážného, a ne svou vlastní kostnatou ruku plnou modřin, jak bere za kovovou kliku a otevírá dveře dokořán. Byl to též tento okamžik, kdy si uvědomil, že tohle není jen nějaká noční můra. Protože to, na co právě vytřeštěně hleděl, by si nedokázal představit ani v tom nejdivočejších snu. Stále křečovitě svíral kliku, držel se jí jako poslední opory, jediného předmětu, který mu bránil v tom, aby bezvládně klesl na chladnou zem.
Mrtvola před ním tam musela ležet už nějakou tu dobu. Slepé oči měla vytřeštěné směrem ke stropu, v jejích bělmech se odrážely odlesky křišťálového lustru. Tvář se jí zkřivila do nepřirozeného šklebu, jako by ztuhla uprostřed bolestivé křeče, ale ještě si nenechala uniknout poslední šanci se povýšeně ušklíbnout. Blonďaté vlasy, stejně jako zbytek těla, se máčely v karmínově rudé tekutině, která jako by zaplnila celou místnost, rozlévala se do všech stran. Nůž zůstal ještě stále zabodnutý v jejím hrudníku - vrah ji rozpáral tak, jak to chlapec kdysi viděl dělat řezníka praseti na zabijačce. Část orgánů vyhřezla z těla ven a ty se teď válely v kaluži krve společně s chlapcem, jejž už jeho třesoucí se nohy neudržely, a který se s nelidským skřekem zhroutil k zemi.
Objal si nohy a usedavě se rozeštkal. Po tvářích mu tekly nezastavitelné proudy slz, vzlykal až nemohl dýchat, dokud se záchvat neztišil v pouhý třas a škytání přerušované občasným lapáním po dechu.
Matčinu krev měl po celém těle, zbarvila chundelaté bačkůrky a pyžamo do oslizlé karmínově rudé barvy, ale přesto všechno se mu, stále třesoucímu, podařilo vstát a i přes závoj slz pokoj opustit. Zavřel za sebou dveře a zůstal otupěle zírat na to, co na nich bylo vyobrazeno. Už rozuměl tomu, co se mu mrtvý panáček snažil říct. Teprve teď si ale všiml, že vedle něj stojí ještě jeden, drobný, nakreslený tenkou linkou, takže ho v prvotním návalu paniky přehlédl. Nyní si ho ale mohl prohlédnout pěkně zblízka. Díval se stranou, pryč od chlapce, jako by se něčím provinil, a jednu ruku si strkal do levé kapsy.
Chlapec si myslel, že už nedokáže cítit nic.
A přesto, když si sáhl do kapsy pyžama a nahmatal to, co v ní bylo uloženo, zlomil se v pase a vyzvracel se. V dlani přitom drtil drobný předmět, který se pod jeho pevným stiskem pomalu měnil v prach. Pak vykřikl a hodil s ním o zeď, od níž se odrazil a-
-na zem dopadly kousky zářivě bílé křídy.
...
Tak, kdo chápe o co tady jde? Nikdo? To nevadí, vůbec jsem to totiž nepsala ve dvě ráno po velmi únavném dni plném nekonečného přívalu školních povinností :D Upravovat to ale nebudu, syrovost textu nechť podtrhuje syrovost děje.
Pěkný večer!
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top