Byl pozdní večer – září sklon –

snad září sklon je sporů čas

já vyšla v kopec, z kopec v hor

kolem mne moře, samý klas.

Nehledíc doleva, ni vpravo,

přecházím strání, tam i sem

snad začíná být již trochu tmavo,

snad chladem mě trýzní strohá zem.

Usednuvše na seschlý strom,

rozloživše svazek tvůj v klín –

ach! ten pohled je mi povědom,

barva slunce, onen stín!

Pramen zlata stéká z nebes,

jen jeden proud, proudů tisíce,

opar jasu smáčí klasů hrst,

onu prsť, les, a mě nejvíce.

Ty malého prince vlasy

jež poddají se větru, kroku,

jsme spolu svědkem jedné krásy,

topíme se v světla toku.

Chytám se snad trávy stébel?

Tam kde v ševelící kadeř

mlhu z šípku soumrak zasel,

nachových vzejde mraků neteř,

třpytících perel rosy přítel.

...

Již jsem rozprávěla o tom,

jak září měsícem je sporů;

přec zuby drkotám i potom,

co svit krvácí na obzoru.

Na líčka mě slunce líbá,

přesto zapýřím se chladem,

ztuhlé prsty ruka svírá,

ač se v očích zračí plamen.

Odvracím tvář od západu,

ke klínu teď zrak svůj sklopím,

nevědoma si dopadů,

chorobou žel odteď trpím.

Ze rtů se mi dere výkřik,

uskakuji, pouštím knihu,

nevidím již klasy, šeřík,

cítím v srdci trudnou tíhu.

Jak kruté to požehnání!

Jednou spatřit krásu světa,

a pak náhle, znenadání,

nevidoma jsem, prokleta!

Hle – tu zrak se mi vrací,

zpočátku jen zlaté tóny

objevují se a ztrácí,

skutečně, jsem bez úhony!

Opět v rukou svírám báseň,

recituji, usedajíc,

kolem zbarvuje se jeseň,

léto končí, takříkajíc.

Končí tím i moje psaní,

nemám, co bych dodala víc.

Sbohem, Karle z Malé Strany!

Viléme! Hynku! Dál už nic.

...

Moje báseň Září, jež byla napsána jako odpověď k básni Máj od Karla Hynka Máchy.