Zastrčila si jeden neposedný pramínek rudě zbarvených vlasů za ucho a usmála se. Byl to krátký úsměv, leč plný veselí a dobré nálady. A aby taky ne. Všechny zkoušky má úspěšně za sebou. Teď už zůstalo vše jen na náhodě. Vyberou ji? Získá stipendium? Splní si svůj sen? Pobaveně zavrtěla hlavou, když kolem ní proběhly dvě děti s rudými tvářemi a rozzářenýma očima a málem jí přitom povalily, čímž ji vytrhly z přemýšlení nad časy budoucími.

Zatlačila do dveří, které pod jejím tlakem povolily a pustily jí ven. Musela přivřít oči, jak byla oslněna prudkými paprsky slunečního světla. Na to, že byl téměř listopad, bylo opravdu nádherné počasí. Jen vítr si nedal pokoj, zahryzával se do tváři a měnil je v rajská jablíčka. Přitáhla si bundu víc k tělu a rázným krokem se rozešla pres prázdný školní dvůr až k jabloni, jež stála na jeho protějším konci.

Opíral se o ni mladík s hustou kšticí tmavě zbarvených vlasů. Četl si. Nebyla to u něj činnost nikterak neobvyklá, stejně jako hraní na housle nebo sepisování povídek všeho druhu. Knížka - s jejímiž stránkami si pohrával vítr - se nazývala Příběh dvou měst a patřila mezi jeho oblíbené, aspoň co mohla Marianna soudit. Mračil se, obočí měl u sebe tak blízko, že vypadalo jako srostlé, a něco si sám pro sebe mumlal.

Chtěla ho překvapit, ale suché listí ji prozradilo. Černovlasý mladík zvedl pohled a rázným pohybem zaklapl knihu. ,,Tak co?" zeptal se s povytaženým obočím. ,,Zvládla jsi to?"

Poklepala si na hlavu. ,,Jak to mám asi vědět? Výsledky dostaneme až za měsíc. Mezitím si od nervozity ukoušu všechny nehty," zamumlala s kyselým úsmevem.

,,A jaké z toho máš pocity?" položil jí další otázku mladík, zatímco si ukládal knihu do batohu. ,,Ty jsou taky důležité."

Marianna nad ním pobaveně zakroutila hlavou a vydala se směrem k domovu. ,,Od kdy je z tebe psycholog, prosím tě?" zeptala se ho, když ji dohonil. Trochu zvolnila krok. Prošli bránou, čímž opustili školní pozemky a zahnuli vlevo.

,,Od té doby, co sis mi na rameno vyplakala svou první velkou lásku. Toho...Matta? Milese? Nebo to byl Marcus?" hádal její nejlepší kamarád a trochu se přitom pochechtával.

Praštila ho do ramene. ,,To není vtipné, Johne. Vytřel se mnou podlahu pro svou nynější favoritku, lady Phoebe," zašklebila se a zastavila před silnicí, aby se rozhlédla. Nedostala se na uměleckou školu proto, aby ji hned po zkouškách přejelo auto.

John se zatvářil kajícně. ,,Odpusťte mi, slečno, že jsem si dovolil chovat se k vám tak neurvale. Již se to nestane." Uchopil její ruku a jemně ji na ní políbil.

Znovu ho praštila, tentokrát však o něco slaběji, jelikož se chtě nechtě musela smát. ,,Ty jsi vážně idiot, víš o tom?"

,,Už jsem to někde zaslechl," přitakal s širokým úsměvem. ,,Myslím, žes to řekla, když jsem se jako malý snažil vyhoupnout houpačkou až na Měsíc, ale místo toho skončil v rybníku. Nebo když jsem snědl to lego a..."

Procházeli zrovna starým sídlištěm, kde téměř nikdo nebydlel, neboť valná většina domů byla připravená k demolici. Marianně z tohohle místa naskočila husí kůže vždy, když na něj pomyslela. S Johnem to tak hrozné nebylo, pokaždé jí vyprávěl nějaké legrační příhody, kterými ji rozesmál a přinutil myslet na něco jiného. Jenže dnes jako by se ji instinkty snažily ochránit před tím, co si pro ni osud přichystal.

O blízký dům byli opřeni tři muži. Nemohli být o moc starší, než ona s Johnem, přesto v ní pohled na ně vyvolal strach, iracionální a hluboký. Strach, který jí zatemňoval myšlenky, nutil ji schoulit se do klubíčka a nechat váhu života na někom jiném.

,,Děje se něco? Proč jsi zastavila?" ptal se jí John se starostlivým výrazem ve tváři. Vždycky poznal, když něco nebylo v pořádku.

,,Ne, nic," odpověděla a ledabyle u toho mávla rukou, jako by odháněla otravnou mouchu. ,,Jen jsem se trochu zamyslela."

Když procházeli kolem těch mladíků, střelila po nich rychlým pohledem. Ten nejvyšší, blonďák s přidrzlým úšklebkem na rtech, jí pohled oplatil a zastoupil jí cestu. ,,Kampak, kampak, krasotinko?"

Ria se zastavila a pevně semkla rty k sobě. Neodvážila se zvednout hlavu a podívat se mu do očí, proto se smířila s tím, že mu svým pohledem propalovala díru do kožené bundy. Matně si uvědomovala, že John stále stojí vedle ní a zřejmě si není jistý, co udělat.

Když nic neodpověděla, uchopil ji blonďák za bradu a nasměroval její obličej ke své tváři. ,,Slečinka nemá jazyk?" zeptal se uštěpačně a druhou rukou ji mezitím pohladil po tváři. Ria se při jeho dotyku otřásla. Na čele jí vyrazily krůpěje ledového potu.

,,Okamžitě jí pusť," vyjekl John, jehož hlas napětím přeskakoval. Nejspíš by si stoupl mezi ně, kdyby ho další z těch kluků nechytil a nezkroutil mu ruce za zády. Třetí z nich vytáhl z kapsy nůž.

Dívka zalapala po dechu a - jako by si teprve teď spojila vše dohromady - v očích se jí zaleskly slzy. ,,Nechte ho být!" zaječela hystericky a vyškubla se ze sevření blonďatého muže. Přecenila ovšem jeho stisk a přepadla dozadu. Mladík se ani nenemáhal ji zachytit. Dopadla na chodník a bolestí se prohnula v zádech. Hlava jí třeštěla a v puse ucítila železitou pachuť krve. Pokusila se vyškrábat na nohy, ale před očima se jí zatmělo.

Blonďák k ní poklekl a chytil ji za zápěstí. ,,Pokud chceš, aby se to štěně," mávl rukou k Johnovi, kterého mezitím zbývající dva muži povalili na zem a teď do něj kopali hlava nehlava, ,,vrátilo domů po svých, udeláš přesně, co ti řeknu. Jinak si tě najdu." Jednou rukou jí stále drtil zápěstí a tou druhou jí odhrnul vlasy z obličeje.

John bolestně vzlykl, když si k němu muži dřepli a začali do něj bušit pěstmi. Rie stekla po tváři osamělá slza. ,,Nechte ho," zachraptěla. ,,Nechte ho být a já udělám, co po mně chcete. Udělám cokoliv. Jen ho nechte." Hruď se jí prudce zvedala a zase klesala, jak se snažila zadržet pláč. ,,Prosím," zaprosila. ,,Prosím, nechte ho."

Blonďáková tvář se roztáhla potměšilým úšklebkem. Stisk na jejím zápěstí ještě o něco zesílil. Kost křupla. Dívka zaječela. Mladík mávl na své dva kumpány. Ti od Johna odstoupili a vrátili se zpět na své místo u zdi.

,,Teď jsi na řadě ty," pošeptal jí do ucha a do kapsy od džínů jí vložil jakýsi papír. ,,V pátek večer. Budeš tam." Zvedl se, oprášil si ruce a aniž by na ni naposledy pohlédl, rozešel se pryč.

Dívka na nic nečekala a začala se plazit směrem Johnovi. Pravé zápěstí měla v jednom ohni a před očima jí celý svět splýval v jednu velkou skvrnu, ale při pohledu na chlapcovo nehybné tělo pokračovala dál. Zastavila se až těsně u něj. Její srdce vynechalo úder. Z úst se jí vydral vzlyk, který se proměnil v jekot přerušovaný jen občasnými lapavými nádechy. ,,Johne! No tak, sakra, prober se!" křičela, zatímco s ním zoufale třásla. ,,Nemůžeš mě tady jen tak nechat, nezvládnu to."

,,Nenechám tě tady." Johnovi hnědé oči se otevřely. ,,Jak sis to vůbec mohla myslet? Nikdy bych tě neopustil." Pokračoval, přičemž se pokusil nadzvednout na loktech. ,,Jsi v pořádku?"

,,Jestli jsem v pořádku?" Její strach se změnil ve vztek. ,,To se ptáš ty? Okamžitě volám záchranku. Jsi celý od krve a..." Nedořekla to, slzy jí to nedovolily.

,,Já jsem v pohodě. Není to jenom moje krev. Toho jednoho jsem praštil do nosu, to proto se do mě tak pustili." Zachytil její ruku a přinutil jí, aby k němu zvedla zrak. ,,Nikam nepůjdeš, jasný? Nepustím tě. Slib mi to." Jeho hlas zněl tvrdě a chladně, stejně jako pohled jeho očí.

Objala ho. Teprve v jeho ochranářské náruči si dovolila propuknout v pláč. Potřebovala to. Potřebovala to ze sebe dostat. Když vybrečela všechny slzy, trochu se od něj odsunula. ,,Ne. Nepůjdu tam."

,,Přísaháš?" Starostlivě se na ni zadíval.

,,Přísahám."

Lhala. Musela tam jít. Nemohla je nechat mu ublížit. Nikdy.

♡

Byl sychravý podzimní den, slunce bylo skryto za mraky, které už několik dní po sobě okupovaly oblohu. Vzduch byl nasáklý vlhkem, až se na bundě mladé ženy, jež právě vyšla ze školní budovy, objevily kapičky vody. Většina stromů v okolí dávno ztratila své listí, které nyní mrtvolně leželo na zemi všude kolem. Stmívalo se. Rudovlasá žena si poupravila šálu a přidala do kroku. Ohlédla se jen jednou, až u brány, tak jako každé odpoledne. Jen pro tento okamžik si dovolila uvolnit tvář a stratit masku, kterou si tak pracně vytvořila. Masku šťastné a spokojené ženy, která bydlí s mužem, kterého miluje.

Od toho osudného dne, který převrátil její život naruby, uběhlo už pár let. Sny o umělecké škole již dávno vzala voda. Sotva stačila ze svého skromného platu splácet nájem, na školné už opravdu nebylo ani pomyšlení. Beztak by jí její muž nedovolil odejít. Vztekle semkla rty k sobě a zhluboka se nadechla. To byl pro její mimické svaly signál k tomu, aby skryly veškeré emoce a ona tak mohla pokračovat v cestě.

Rozhodla se vzít to oklikou, na staré sídliště by ji nedostali ani párem volů. Ne teď, když se všechno kolem zahaluje do oparu upředeného z mlhy a šera. Když už měla dům na dohled, sáhla do kapsy a vytáhla klíče. Zachrastění, pootočení, lupnutí a byla uvnitř. A nebyla sama. Nemusela být detektiv, aby to poznala. Pach cigaret a alkoholu byl cítit na sto honů. Spíš podvědomě nakrčila nos a odložila svou bundu na věšák. ,,Jsi doma?" zakřičel na ni její spolubydlící z kuchyně.

,,Ano," odpověděla tiše, zatímco si sundavala šálu. Matně si vzpomínala, jak ho uviděla poprvé - rozcuchané hnědé vlasy, červený nos a roztrhaná košile. Gray jí ho pověsil na krk, měla se postarat, aby se do rána postavil na nohy. Místo toho, aby si nechal ošetřit rány, na ni celou noc řval a kopal kolem sebe jako rozběsněný drak. Gray musel být zřejmé větší vtipálek než tušila, protože jí hned druhý den přikázal, aby se k němu nastěhovala. Odmítla. Bylo jí osmnáct, měla rodinu a celý život před sebou. V tom případě, řekl tehdy ten blonďatý drzoun, se postarám, abys o obojí přišla. A stalo se přesně, jak řekl. Teď neměla ani rodinu, ani budoucnost, jen zadluženého alkoholika, před kterým musela klopit hlavu.

A proč to udělala? Proč si takhle zničila život?

Kvůli Johnovi, samozřejmě. Ten den, na sídlišti, se v ní něco zlomilo. Když ho viděla ležet na zemi bez jediné známky života...Otřásla se a zahnala nechtěné vzpomínky do pozadí. Promnula si tvář a vstoupila do kuchyně. Smrad jí uhodil do tváře a přinutil zastavit. Její přítel si přivedl kamarády. Seděli u stolu, kouřili jednu cigaretu za druhou a hráli karty. Když vešla, hnědovlasý muž sedící v čele stolu zvedl pohled a přísně si ji změřil. ,,Kde mám pivo?"

,,Tam kde vždycky. V lednici," hlesla v odpověď. Věděla, že to není to, co chtěl slyšet. Chtěl, aby mu ho donesla, obskakovala jej, pečovala o něj.

Zle se na ni zamračil a ona v duchu zaúpěla. Podle všeho měl dnes obvzlášť špatnou náladu. ,,Co si jako myslíš? Že si pro něj půjdu? Já?" Přitáhl si ji za rukáv k sobě. Cítila jeho smrdutý dech smíchaný s kolínskou, kterou na sebe každé ráno lil téměř po kýblech. Jeho stisk o něco zesílil. ,,Běž. Jinak-..." Nemusel nic dodávat, oba věděli, co měl na mysli. Rozdávačka. Tak tomu říkal. To jedno slovo jí nutilo schovat se pod postel a už nikdy nevylézt ven. Nesnášela ho a hnusil se jí. Byl zdrojem všech špatných věcí, které se kdy staly, všech modřin, šrámů a jizev, jak na těle, tak na duši. Jizev, které musela tak pracně skrývat. Přikývla a učinila, jak jí přikázal. Dříve než stačila bez povšimnutí zmizet, zarazil ji. ,,Drahoušku, mám jim to říct já nebo ty?" zeptal se laskavým tónem, který ovšem zněl poněkud strojeně. Jako kdyby k tomu nebyly jeho hlasivky uzpůsobeny. Když nic neřekla, pokračoval sám: ,,Budeme se brát."

Budeme se brát. Budeme se brát. Ach, bože. Před očima se jí zatmělo, kolena se jí podlomila. Musela se zachytit linky, aby se na místě nesložila. Nikdo z přítomných si její slabosti nevšiml, každý měl co dělat, aby hnědovlasému muži pogratuloval. Když ovace umlkli, otočil se její spolubydlící na ni. ,,Ty k tomu nic neřekneš, lásko?" zavrkal a jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu. ,,Řekni jim, jak moc mě máš ráda. Řekni jim, že mě miluješ."

Ne, chtělo se jí zaječet, jsi zrůda, jsi kruté a bezcitné zvíře! I to přirovnání ke zvířeti je pro někoho jako jsi ty lichotka! Jsi, jsi...Místo křiku ovšem jen pokorně sklopila hlavu. ,,Ano," zopakovala svá poslední slova.

,,Ano co?" naléhal na ni hnědovlasý muž tvrdě. I tentokrát poznala, co od ní chce. Přál si slyšet ta slova z jejích rtů. Přál si vidět jí pokořenou, na dně. Přál si, aby byla pouhou hračkou bez vůle a vlastních přání. On nebyl schopen lásky. Jen ničení.

,,Ano, miluji tě," odpověděla nakonec a sledovala, jak se po tváři jejího snoubence rozlil samolibý úsměv. V zaplávě křiku se vytratila. Až když byla v bezpečí svého pokoje, dovolila si propadnout bezmoci. Okamžitě sáhla po telefonu. ,,Johne, můžu přijít? Prosím," mumlala jako smyslů zbavená, sotva se na druhé straně sluchátka ozval jeho hlas.

,,Jasně," odpověděl John veselým tónem. ,,Mamka zrovna dopekla dinosauří sušenky, vždyť víš, jaké myslím. Nějaké ti schovám. Teda pokud o ně máš ještě zájem. Já osobně si totiž myslím, že čokoláda nesmírně zlepšuje kvalitu života."

V hrudi se jí rozlila úleva. ,,Děkuju," zašeptala, než hovor típla. Chvíli jen tak seděla a hleděla kamsi do zdi, než se zvedla a vydala na chodbu. Oblékla se ve spěchu: mikina, bunda, šála. Popadla klíče a tiše za sebou zavřela dveře.

O pět minut později zvonila na dveře malého domku stojícího jen o pár ulic dál, než bylo její dočasné bydlení. Za tlustými dveřmi se ozval křik a rachot. Pak se klika pohnula a před ní se objevil bezstarostně se tvářící John. Kudrnaté černé vlasy mu padaly do tváře, jejíž rysy se za těch pár let dokonale vyhladily. Stal se z něj prostě fešák. S rukama v kapsách a sluchátkami na krku vypadal ještě ležérněji než obvykle. ,,Vítejte v ubytovně U Sušenky, kde uvítáme každou dámu v nesnázích," zazubil se a poodstoupil, aby mohla vejít dovnitř.

Ria nad ním jen protočila panenky a vstoupila do útulné malé předsíně. Ucítila vůni pečícího se cukroví a najednou si zase připadala jako doma. Po cestě do Johnova pokoje nezapomněla pozdravit jeho matku a mladší sestru, která teď ležela rozvalená na gauči a sledovala televizi. Sotva si ovšem všimla dívky s kadeří zrzavých vlasů, střelhbitě vyskočila na nohy a běžela ji obejmout. ,,Teďka na nás dost kašleš," vynadala jí vážně, ale koutky jí cukaly. ,,Radši se někde o samotě muchluješ s tím svým Davisem." Uraženě našpulila rty.

,,Aniko!" okřikl jí její bratr hraně a postavil se před Riu v obranné pozici. ,,Takhle pokřikovat na našeho hosta. To se přece nadělá." Pohrozil jí napřaženým ukazováčkem. ,,Ješte jednou a já zařídím, aby celý tvůj díl sušenek připadl mně."

Anika vytřeštila oči. ,,To neudělaš!"

,,Si piš, že jo. A teď nech našeho hosta projít do jeho apartmá." Čapl Riu za ruku a rozešel se ke svému pokoji.

,,Chudák holka. Pokud svému pokoji říkáš apartmá...," zavolala za nimi ještě Anika. Možná chtěla říct víc, ale nabrala si do úst plnou hrst sušenek, takže měla nejspíš co dělat, aby je všechny spolkla.

Ria celou dobu mlčela. Poznámky sourozenců bylo dost těžké jen poslouchat, zapojit se bylo téměř nemožné. Navíc jí nebylo vůbec příjemné, když se rozhovořili o jejím vztahu s Davisem, alkoholikem a hnusným podrazákem. Nikdy se s ním nepotkali a ona doufala, že to tak i zůstane. Neunesla by to, nedokázala by čelit jejich šokovaným pohledům. Hlavně Johnovu ne.

Posadila se na postel, která byla výjimečně ustlaná. ,,Anika vyrostla. Už je skoro stejně vysoká jako já," podělila se se svým nejnovějším dojmem a pohledem svých zelených očí sledovala, jak John usedá vedle ní. Okamžitě si ji přitáhl do náruče. Tak to bylo vždycky a nic se na tom nezměnilo. Byli prostě přátelé až za hrob.

,,Toho není tak těžké dosáhnout, trpaslíku," zazubil se a rozcuchal jí vlasy. Pak ovšem zvážněl. ,,Dnes se z toho nedostaneš."

,,Z čeho?" zeptala se nechápavě a otočila hlavu tak, aby mu viděla do tváře.

,,Když jsi mi volala, zněla jsi vážně zoufale. Co se stalo? Udělal ti něco? Jestli ano..." Rysy na jeho tváři mu ztvrdly.

Ria se pokusila o smích, zněla však dost falešně. ,,Ne, to vůbec ne. Jen se stala jedna věc. Davis mě požádal o ruku." Sice to bylo spíš svatební oznámení, než žádost, ale jinak byla celá věta pravdivá. Musela se v duchu pochválit.

John ztuhl, svaly na krku se mu napjaly. ,,Řekla jsi ano, že? Souhlasila jsi." Znělo to téměř rezignovaně.

,,Ano."

,,Proč?" nechápal John. ,,Vidím, jak o něm mluvíš. Nemáš ho ráda a rozhodně ho nemiluješ. Zasloužíš si něco lepšího."

Hrdě vystrčila bradu. ,,Tohle je můj život. Nemůžeš ho žít místo mě."

,,Tak to řekni. Miluješ ho?"

Řekni jim, že mě miluješ. V krku jí vyschlo. Ale teď to nemohla vzdát. ,,Miluju."

,,Tak proč jsi tady? Abysme to oslavili?" Natáhl se pro talíř se sušenkami. ,,V tom případě ti gratuluju."

,,Johne, já vím, že ho nemáš rád. Ale prostě si ho vezmu. Nechceš aspoň předstírat, že seš za mě rád?" zaprosila a vzala si sušenku.

Podrážděně rozhodil rukama. ,,Nemám rád? Nikdy jsem ho neviděl. Nikdy jsem se s ním nebavil. Nevím, co je to za člověka a to s ním chodíš už dva roky. Tak promiň, že nejsem nadšený z toho, že si tě teď bude brát."

,,Poznáš ho," slíbila mu Ria a ještě víc se k němu přitiskla. ,,Na svatbě."

,,Takže jsem zvaný?"

Strčila do něj ve snaze povalit ho na postel. ,,Samozřejmě, že jsi zvaný. Jsi taky první, koho zvu, tak si toho važ. Doufám, že dorazíš."

,,Jasně, že dorazím. Pomůžu ti všechno zařídit. Můžu být třeba družička."

,,Svědek zní líp."

,,Ale ne, to ne. Za svědka ti nepůjdu. Chci na tebe mávat z publika a hlasitě posmrkávat."

Pobaveně zavrtěla hlavou a strčila mu do pusy sušenku. ,,Jez. Jsi jako vyžle."

,,Říká holka, která má ruce plné modřin. A opovaž se mi říct, že jsi někde spadla. Nechci nic slyšet. Ale jestli se tě ten kluk jen dotkne, rozbiju mu hubu."

,,Takhle nemluv," zavrčela, ale pak si opřela hlavu o jeho rameno. ,,Johne?"

,,Hm?"

,,Když už nevíš, jak dál, nevíš, co dělat, máš nějaké místo, kde to ze sebe vykřičíš, kde se cítíš sám sebou?"

,,Doufám, že je to jen hypotetická otázka." Odmlčel se a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. ,,Za městem je louka. Je tam klid. Krásné hvězdy."

♡

Nádech.

Výdech.

Nádech.

Výdech.

Jsi krásná. Máš nádherné šaty. Tohle by měl být nejšťastnější den tvého života. Bereš si může, kterého miluješ. Tato i jiná moudra jí do hlavy cpaly její kamarádky, které se na ni přišly podívat. Měly pravdu. Měly by mít pravdu. Jenže realita je tak komplikovaná.

Zaťukání na dveře. Je čas vyrazit. Anika se na ni povzbudivě usmála. ,,Dole na tebe čeká táta."

Roger. Aničin otec. Stáhlo se jí srdce. Kéž by jí mohli vidět její rodiče. Co by na to asi řekli? Podpořili by ji? Vyhubovali? Máma by jistě brzy vychladla, zato táta by se jen tak zlobit nepřestal. Nepřítomně přikývla.

Sešly po schodech dolů, Ria si dávala pozor, aby si nepřišlápla šaty. Byly zbytečně moc okázalé, vůbec se jí nelíbily. Nechtěla se vdávat v bílé, jenže její milovaný snoubenec si to nenechal vymluvit. Padly na to všechny její úspory.

Před dveřmi do sálu ji nedočkavě vyhlížel Roger. Měl černé vlasy, jež po něm zdědily i jeho děti, a vlídné oči, kolem kterých se mu začínaly tvořit vrásky. Neměl téměř žádný smysl pro humor, avšak byl ten nejlaskavější člověk, jakého kdy Ria poznala. Když ho požádala, zda by jí doprovodil k oltáři, byl nadšený.

Teď ji věnoval pátravý pohled. ,,Jsi v pořádku?" zajímal se, zatímco si ji přebral od Aniky, jež se v tichosti vytratila. Byla svědek, takže nejspíš odešla zaujmout své místo. ,,Vypadáš nešťastně. Rozhodně ne jako nevěsta."

Položila mu ruku na paži. ,,Jsem v úplném pořádku." Usmála se, neupřímně, ale Roger nic nepoznal. Za těch několik let v tom získala praxi. ,,Jenom nervozita."

,,Chápu." Stáhl rty do úzké linky. ,,Můžeme?"

Když přikývla, zatlačil do dveří a vstoupil dovnitř. Rie to bezděky připomnělo jeden dávný podzimní den, kdy byla mladá a měla sny. Upřely se na ni všechny pohledy, pod jejichž váhou se dívka mírně zakymácela. Setřásla však ze sebe nervozitu a rázným krokem vyrazila k oltáři. Roger jí sotva stačil. Možná to vypadalo divně, ale jí to bylo jedno. Jen ať už to má za sebou.

Vystoupala na vyvýšené pódium, kde už na ni čekal její budoucí manžel, Carl Davis, a kněz. Ten se na ni vesele usmál, zatímco Davis něco zavrčel. Ignorovala ho a obrátila svou tvář k davu. Nemusela dávat pozor, byla dost dobře obeznámená s tím, jak dlouho budou knězovy řeči trvat. Pohledem svých zelených očích pátrala po tváři svého nejlepšího kamaráda. Nenašla ho.

Zachvátila ji panika, ale přinutila se zůstat na místě. Jenom jsem si ho nevšimla. Může za to ta nervozita, uklidňovala se a zkusila to ještě jednou. Nic. Žaludek se jí sevřel. Slíbil jí to. Slíbil jí, že tam bude. Stejně jako jsi mu ty slíbila, že nikam nepůjdeš? Ptalo se jí svědomí, které se jí dařilo tolik let úspěšně potlačovat. Zmlkni, nařidila si. Dělala jsem to pro něj.

,,Slečno Zarcová?"

,,Co, co prosím?" vyjekla možná až moc vysokým tónem a otočila se zpátky ke knězi.

,,Ptal jsem se vás, zda si dobrovolně berete zde přítomného Carla Davise."

Nadechla se. Je to tady. Znovu zabrousila pohledem do davu. Kde je John, aby se na ni podíval, aby přikývl a utvrdil jí v jejím přesvědčení? Kde je, když ho nejvíc potřebuje?

On tady ale navždy nebude, ozval se znovu ten zapadlý hlásek v její hlavě. Najde si vlastní rodinu a ty nebudeš mít ke komu utíkat. Zůstaneš sama.

Ne, chtělo se jí řvát. Ne. Jak mohla být tak slepá, tak nevšímává, tak sobecká?

Místo odpovědi se otočila na Davise. ,,Není tady John. Co jsi s ním udělal?"

Dav zalapal po dechu. První skoro-novomanželská hádka. Drama vrcholí. Musela se ušklíbnout.

,,O čem to mluvíš?" zachrčel Davis a věnoval jí nenávistný pohled, který dost jasně říkal: Tohle si vypiješ.

A just nevypiju. ,,Kde. Je. John?" Na každé slovo dala zvláštní důraz. ,,Odpověz, ty kluzký slizký hade."

Rozzuřeně rozhodil rukama. ,,Nevím, kde je to tvoje štěně! Možná zalezlo někam pod stůl, kam taky patří. A teď mi řekni svoje ano."

,,Ne. Tady máš moje ano." Mrskla po něm kytici. ,,Doufám, že se jím udávíš." Chytila si šaty a vyběhla ven ze sálu stejnou cestou, jakou i přišla. Na čerstvém vzduchu jí bylo hned lépe. Rozhlédla se kolem, pohled jí padl na Davisovo auto. Vždy nechává klíčky v zapalování. Naskočila dovnitř, nastartovala a vyrazila pryč.

Neměla ani telefon, aby mu zavolala. Mohl být úplně kdekoliv. Vjela si rukou do vlasů. Tohle je naprosto beznadějné. Proč ho vůbec tolik hledá?

Náhle jí v mysli vytanula vzpomínka. ,,Když už nevíš, jak dál, nevíš, co dělat, máš nějaké místo, kde to ze sebe vykřičíš, kde se cítíš sám sebou? ,,Doufám, že je to jen hypotetická otázka." Odmlčel se a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. ,,Za městem je louka. Je tam klid. Krásné hvězdy."

Zrychlila. Mohla se mýlit, samozřejmě, že mohla. Jenže měla naději. A ta je jako svíčka ve tmě. Všechny myšlenky se upírají k ní, dokud nezhasne. Pak už ti nic nepomůže.

Doslova z auta vyletěla. Stál tam. Smrákalo se, vzduch byl dusný jako před bouřkou. V šeru působila jeho silueta impozantně, ale Ria neměla čas se tím zabývat. Skočila mu do náruče, čímž ho povalila na zem. Vsadila jsem na tebe všechno. Prosím, nezklam mě.

Podíval se na ni. Oči se mu rozjasnily. Pootevřel ústa na důkaz překvapení, ale pak je zase zavřel. ,,Rio. Já myslel, že se vdáváš."

Mykla rameny. ,,Možná jsem si to rozmyslela."

V ústech mu zabublal smích. ,,Ty jsi ale vrtošivá. Nedivím se, že tě nikdo nechce."

,,Vážně nikdo?" podivila se naoko, v duchu ovšem pořád opakovala. Prosím, nezklam mě.

,,Copak už jsem tě někdy zklamal?" zeptal se a jí došlo, že to musela říct nahlas. Jeho hlas byl teď ustaraný, jako by mu vážně záleželo na tom, co odpoví.

,,Zmeškal jsi moji svatbu. Napadla jsem ženicha kyticí."

Tentokrát už se rozesmál čistým, upřímným smíchem. ,,To jsi celá ty. Možná jsem měl zůstat, abych to viděl."

,,Neměl. Pak by mi to nikdy nedošlo," opáčila. Srdce jí tlouklo tak rychle, až jí připomnělo ptáka uvězněného v kleci, který se marně pokouší dostat ven.

,,Co? Že útěk ze svatby je dobrý zážitek, který by se dal vepsat do deníčku? Nebo jsi tím myslela, že miluješ někoho jiného?"

,,Uhodl jsi, génie."

,,A smím vědět, kdo je ten vyvolený?"

,,No, právě teď se poněkud nedůstojně válí v bahně, ale doufám, že se toho zlozvyku brzy zbaví."

,,A myslíš, že on tvou lásku opětuje?" John se nadzvedl na loktech a sledoval ji s hlavou nakloněnou na stranu.

,,Ano." A pak ho políbila. V hrudi jí vybuchl ohňostroj. Bylo to neskutečné. Bylo to ohromné. Bylo to...opravdové.

,,Ale, ale. Vypadá to, že si slečinka docela užívá."

Ten hlas. Podmanivý, ledový, děsivý. Gray. Ria sebou trhla a od Johna odskočila. Tohle se nemělo stát, takhle to nemělo být. Žádná kniha takhle nekončí. Pár se políbí a zazvoní zvonec, pohádky je konec.

Cvaknutí nože.

Jenže život není pohádka.

***

Zdravím všechny, kteří se dočetli až sem! Doufám, že se vám povídka líbila a budu moc ráda za jakýkoliv ohlas, který mi pomůže posunout se dál.

Povídka byla napsána do soutěže Psaní pro radost, pro měsíc duben a dostala se do finále, za což Vám, čtenářům a hodnotitelům, mnohokrát děkuji!