Dívala se na malého černovlasého mladíka. Mohli mu být tak čtyři. Byl smutný. Často na ni mluvil, ale nejspíš ani nevěděl že ho doopravdy poslouchá.

,, Víš, já se jí opravdu chci postavit, ale bojím se. Nechci se bát! Já musím být silný. Musím být odvážný. Hlavně pro mého malého bratříčka. Nevím co mám dělat. Vždy když už se odhodlám, tak stejně nakonec ustoupím."

Chlapec sklonil hlavu a konečně zase po dlouhé době mohl spustit slzy. Věděl, že kdyby matka věděla, že tady brečí jako malá holka, okamžitě by byl potrestán. Přece je Black, musí být silný.

Ona ho sledovala. Už několik let jí takhle povídal a už si na něj zvykla. Zvykla si na to, že jí povídá příběhy ze života, zvykla si na neustále hraní a skotačení s jeho bratrem, i na výkřiky bolesti často se rozléhající po domě.

Ozvalo se jemné zaťukání. Mladík si rychle setřel slzy a řekl ,, Dále."

,, Jsi v pořádku, Siri? Bál jsem se o tebe." Řekl menší slabím hláskem.

,, Ano Regu jsem v pořádku." Usmál se Sirius.

Takhle to pokračovalo dál než starší z bratrů dosáhl jedenácti let.

Bylo září a ona se připravovala, až se probudí její kamarád. Dva dny předtím si balil věci, nevěděla proč, ale říkala si, že asi jede někam na výlet.

,,Tak ahoj." Řekl, než i z věcmi odešel z pokoje.

Ahoj, řekla si v duchu.

Čekala a čekala, den za dnem, pořád dokola. A nic. On tady nebyl. Jen za ní občas zašel i její druhý kamarád.

,, Chybíš mi Siriusi" tuhle větu od něj slyšela každý den co za ní přišel.

Sledovala ho. Sledovala jak spí v jeho posteli, jak brečí, jak se usmívá i na to jak jen zírá do prázdna. Taky jí povídal.

Začínala ho mít stejně ráda jako jeho staršího bratra.

Až jednoho dne skoro rok od odchodu staršího, se Sirius vrátil. Vypadal šťastněji. Jen co přišel do pokoje, po zdech vyvěsil plakáty s červeno-zlatým lvem.

Líbil se jí, vypadal vznešeně, připomínal jí Siriuse. Vznešený, odvážný a i trochu nebezpečný.

Uběhly dva měsíce a on zase odešel, tentokrát i se svým bratrem.

Čekala a čekala, den za dnem, pořád dokola. Jednou jí napadlo, že to bude stejné jako před tím, bude skoro rok čekat a pak se vrátí.

Té myšlenky se uchytila a už se jí nepustila.

Dva bratři se konečně vrátili. Zase to bylo stejné jak dřív, jen už ji tak moc nenavštěvoval mladší z bratrů.

Tak to šlo další roky, ale jednou, v době kdy už bratři byly starší, se domem rozezněla zuřivá hádka. Slyšela ženu a muže. A najednou se prudce rozrazili dveře.

Dovnitř místnosti napochodoval s hlasitým dupáním Sirius. S naštvaným pohledem, kterého se zprvu lekla, si začal balit věci. Venku byla bouřka a ona si pomyslila že letos odjíždí nějak brzy.

Ale moc to neřešila, jen se připravovala na další rok plný osamocení.

Jak ale později zjistila, nebyl to jen jeden pouhý rok, bylo to několik let.

Nikdo za ní nechodil a pokoj pomalu strádal. Plakáty se strhávaly, prach byl všude a hodiny které visely nade dveřmi se zastavili.

Ona spolu s pokojem strádala a pomalu mizela.

Otevřeli se dveře a dovnitř vešel muž, v němž poznala mladšího bratra, na kterého dlouho čekala.

Obličej měl plný slz. A v ruce nesl popsaný papír.

Sedl si na postel, ze které vyletěli chumáče prachu.

,, Siriusi, bratříčku, je mi to strašně líto já... já nevím co mám dělat. Vím co teď udělám, ale bojím se že na poslední chvíli uhnu. Nikdy jsem nebyl tolik odvážný jako ty. Ty si vždy dělal vše proto, abys své přátele ochránil. Dříve i mě, ale od té doby co jsem se dostal do Zmijozelu, ses mi začal vyhýbat a už jsme si nebyli tolik blízcí. Strašně mi chybíš. Chtěl bych tě ještě před tím než to udělám uvidět, alespoň na chvíli. Chtěl bych ti to říct do očí. Ale nemůžu. A to mě strašně mrzí. Alespoň v mém mizerném životě bylo něco dobrého. Sbohem bratříčku."

Položil papír na postel a pomalu odešel. Ještě před tím, než prošel dveřmi ven se otočil, zavřel oči a usmál se. Jedna jediná slzička spadla na podlahu a zanechala na ní mokrý flek.

Poté už ji nikdy nenavštívil.

Čekala a čekala, den za dnem, pořád dokola. Strádala a v mysli si přehrávala jeden okamžik za druhým. Dokonce se i občas zasmála, ale na konci se rozbrečela.

Domem se ozývalo vrzání, kdyby někdo po něm šel, dostal by se do zajímavého pokoje. Čím blíže by byl, tím více by slyšel tiché vzlyky, sténání a modlitby které prosili všechny Svaté i samotného Merlina. Okolo sebe by viděl, jak se po zdech valí kapky vody, připomínající krokodýlí slzy.

Ale nikdo nepřišel.

Ona se pomalu vytrácela a ještě před tím, než se plně ztratila, potichu zašeptala:

,, Sbohem"

I místa mají svou duši a každá duše musí jednou zemřít.