Pár let poté jsem si našla přítele, vdala se a snažila se o relativně normální život.
Stále jsem každou noc slyšela, jak se poblíž ložnice ozývají tiché šlápoty.

Nadia.

Její kroky mě provázely i v nemocnici, kde si mě nechali kvůli blízkému termínu porodu.

Teprve, když se narodilo mé první dítě, dcera, tak utichly. Vystřídal je Evin pláč.

Překvapilo mě to.

Netušila jsem, čím to je. Možná, že se mi Nadia v zájmu dítěte rozhodla dát po těch letech konečně pokoj.

Už jsem si na ni tolik zvykla, že pro mě bylo nepřerušované ticho znepokojivé. Nadia mi dokonce začínala chybět.

_____

Zítra poslední kapitola 🙈😁😁