Hermiona se procházela Londýnem a hledala adresu, kterou měla na papírku. Její oči se rozzářily, když uviděla dům, který hledala. Vyšla po schodech a zaťukala na jeden z bytů. Otevřela Levandule.
,,Ahojky, Mio!" vykřikla nadšeně a objala ji.
,,Pojď dál!" Když Hermiona vešla, uviděla Rona, jak sedí v křesle a jí sušenky.
,,Ahoj, Rone," řekla tiše Hermiona. Ron se zakuckal a nechápavě pohlédl na Levanduli.
,,Co tu dělá?!"
,,Mia nás přišla navštívit," vysvětlovala Levandule. Ron se naštvaně postavil.
,,Běž pryč!" Hermionu to docela vyděsilo.
,,Ale Rone..." snažila se Levandule, ale marně.
,,Ona je se Snapem!"
,,No a co?" Levandule Hermionu chtěla bránit. Ta stála za ní a smutně hleděla na ty dva.
,,Je to Smrtijed, je to nejhorší učitel na světě!" vykřikoval Ron.
,,Co to, Rone, povídáš?" Levandule ztišila hlas.
,,Je to pravda a Hermiona mě zradila, kvůli němu jsem se nedostal na bystrozora!"
,,Ty ses neučil," pravila neslyšitelným hlasem Hermiona.
,,No dovol! Je to hajzl, je to starej dědek!" Hermiona se k němu přiřítila a jednu mu vrazila.
,,Takhle o mé lásce nemluv!" zařvala a vrazila mu ještě jednu. Utekla z bytu. Ještě za sebou slyšela volání Levandule, ale ignorovala ji. Jakmile se ocitla na ulici, přemístila se domů.

Objevila se přímo u dveří. Severus seděl v křesle. Když ji uviděl, pousmál se a vstal.
,,Tak co?" zeptal se mile (tedy, jak to Severus nejvíc uměl). Hermiona neodpověděla a s pláčem se rozběhla do pokoje. ,,Hermiono!" zavolal Severus a rozběhl se za ní. Hermiona se opřela o zeď a sesunula se k zemi. Rukama si zakryla tvář a snažila se nevzlykat. Tiše se otevřely dveře, Severus k ní přiklekl a chytil ji za ruce, tím pádem uviděl její uplakanou tvář.
,,Co se stalo?" zeptal se jemně, tak jemně, že by to ani Bůh neřekl krásněji. Hermiona uhnula pohledem a po její tváři stekly další slzy.
,,Řekni mi to, prosím," naléhal.
,,Já..." vydala ze sebe jenom a propadla v mnohem větší pláč. Severus jí pustil ruce a pevně ji objal.
,,Nemusíš mi to říkat, ale...bojím se o tebe," řekl Severus. Hermiona se snažila dýchat pravidelně, ale nešlo jí to. ,,To bude v pořádku," zašeptal a políbil ji do hnědých vlasů.
,,Nebude," zavzlykala Hermiona. ,,Nebude, nebude..." začala to opakovat.
,,Pššš," přiložil jí prst k ústům. ,,Řekni mi, co se stalo. Vyřešíme to."

Hermiona mu všechno řekla a znovu se rozplakala.
,,Jsem tak hloupá!"
,,Ne, nejsi, jsi statečná! Jsi ta, která ví, jak moc ji miluju. Jsi ta, co mě podrží a nechá se podržet ode mě. Ta, co je hrdá na svou lásku," řekl Severus.
,,Jsem zbabělá a naivní, vždyť Ron to celé kazil," pravila Hermiona nešťastně. Severus se pousmál.
,,Těhle lidí bude! Budou tě soudit, za vzhled, za postoje a názory a za mě, za naši lásku."
,,Ale vždyť je to normální...krásné..."
,,Ano, ale ti, co to nebudou chápat, ti, co tě budou urážet nebo pomlouvat, tak ti budou ubližovat."
,,Vidíš a já se toho bojím," pravila zoufale Hermiona.
,,Vždyť jsi tak statečná! Já vím, že ti můžu věřit!" řekl Severus a znovu ji vzal za ruku. ,,MY to zvládneme! SPOLU!" Hermiona se uklidnila a přikývla. ,,Miluju tě, Hermínko, a chci tě chránit!" Hermiona se smutně pousmála.
,,Bojím se odsouzení, ale kvůli tobě to zvládnu!"
,,Zvládneme!" opravil ji Severus a políbil Hermionu na její růžové rty.

Po hodině, co seděli Severus s Hermionou na zemi a drželi se za ruce, Hermiona usnula. Severus ji vzal do náruče a jemně položil na postel. Hermiona se pousmála,ale snila dál. Severus ji přikryl a políbil na čelo.
,,Jen spi, aspoň na chvíli zapomeneš na ty všechny starosti," zašeptal a odešel do obývacího pokoje. Jakmile se posadil někdo zaklepal.
,,To snad není možný!" zanadával v duchu a šel otevřít. Za dveřmi stála Levandule.
,,Můžu mluvit s Hermionou?" zeptala se místo pozdravu.
,,Ne," odpověděl rázně Severus. ,,Teď usnula." Levandule se zatvářila hrozně zoufale. ,,Dáte si čaj?"
,,A-ano," odvětila překvapeně Levandule a sundala si kabát.
,,Co se stalo, že jste přišla?" vyzvídal podezíravě Severus a podal jí šálek. Levandule začala slzet a rychlostí světla Severuse objala.
,,J-já...od něj odešla..." Severus ji rázně odstrčil a nasupeně na ni pohlédl.
,,Slečno, můžete se uklidnit?! Vaše hysterie mi leze na nervy! To není moje věc...a ani Hermiony."
,,J...já...s...se tak...omlouvám...ale nevěděla jsem za kým jít...."
,,No zrovna přijdete za tou, které jste všichni ublížili!" naštval se Severus.
,,To jen Ron," obhajovala se Levandule.
,,Jak dlouho?" zeptal se nakonec Severus.
,,Co?"
,,Jak dlouho tu potřebujete být?"
,,Tak...týden," přiznala se Levandule.
,,Kam vás dáme?" zapřemýšlel Severus. ,,Ledaže byste spala v Hermionině pokoji, a ta by spala u mě." Levandule vyvalila oči.
,,Ona nespí...jako...ehm...vy ne...?" vydala ze sebe.
,,Ne, slečna Grangerová spí v jiném pokoji než já," odpověděl klidně Severus, i když uvnitř Levanduli chtěl zabít hroznou smrtí za takové nepatřičné otázky.
,,To je tak romantické," řekla zasněně Levandule.
,,Pijte!" houkl podrážděně a odešel za Hermionou. Ta stále spala zachumlaná v obrovské peřině. Severus si k ní sedl a jen pozoroval, jak dýchá. Uklidňovalo ho to... Ona ho uklidňovala.

Po týdnu se Levandule odstěhovala. Severus s Hermionou mohli znovu normálně žít. Jaro přešlo v léto, léto pominulo. Podzimní listí poletovalo vzduchem. Hermiona seděla v křesle a četla. Severus k ní přišel pomalu a tiše.
,,Miluješ mě?" zeptal se. Hermiona k němu vzhlédla, stoupla si a políbila ho.
,,Miluju! Hrozně moc!"
,,Koho chceš pozvat?"
,,Co? Kam? O čem to mluvíš?" Hermiona nechápala, o co jde.
,,Prostě...vezmeš si mě?" vybalil Severus a vyndal malý prstýnek s modrým kamínkem. Hermiona otevřela pusu, pak se zamračila a zavřela ji.
,,Samozřejmě!" řekla a objala ho.
,,Tak koho chceš pozvat?"
,,Stačí, když tam budeš ty a mí rodiče!"
,,Dobrá, ještě pár tvých kamarádů a máme to."
,,Já tě tak miluju, Severusi! Takhle překvapit dokážeš jen ty!"