Hermiona seděla na posteli, vlnité vlasy jí padaly do zamyšlené tváře. Už pomalu roztával led. Začalo jaro. Slunce začínalo hřát, ale Hermiona to moc nevnímala.
,,Měla by ses tam už vydat!"  řeklo druhé Já.
,,Když já nevím. Mám strach."
,,Vydala ses pochytat zbývající Smrtijedy. A teď když už jsou všichni mrtví nebo zavření, tak se
bojíš?"
,,Jo," přiznala Hermiona, ,,nevím ani, co mám říct!"
,,Řekni všechno!"
,,To je fakt dobrá rada!" naštvaně prskla a vstala.
,,Sbal si věci! A prostě se tam přenes! Pak mu všechno řekneš a počkáš, co řekne on."
,,Tobě se to řekne! Já to prostě nedokážu!"
Začala nervózně pochodovat sem a tam, trajektorie (neviditelná) byla úplně všude! Světle modré pantofle klapaly v pořád stejných intervalech a Hermiona to v poslední hodině nechtěla měnit. Nakonec ji nohy zanesly na balkón. Výhled na temné uličky kouzelnické části Londýna nebyl moc lákavý, ale Hermioně to stačilo.

Pozorovala londýnský život tak dvacet minut a zase se dala do pochodování. Přemýšlela, co a jak má udělat, ale na nic chytrého nepřišla.
,,Já tam přece nemůžu jen tak přijít a říct: ,,Ahojky, tak jsem všechny chytila! Už se můžeme vzít!" to není možný!"
,,Co ty víš?"
,,Teď už nic," pravila uraženě Hermiona a zastavila se. ,,Možná že toho budu někdy litovat! Možná budu smutná z odpovědi., ale já tam půjdu!"

O Hermioně se vážně nedalo říci, že by se uměla dobře přemisťovat, spíš naopak. Když z Londýna zmizela, s velkým PUF se ocitla uprostřed lesa.
,,Pane Bože! Kde to jsem?" zeptala se sama sebe vyděšeně.
,,To fakt nevím," odpovědělo druhé Já.
,,To je fakt boží!"  Hermiona si sedla na pařez a vyndala z malého batůžku mapu.
,,Tak...kde teď...?"
,,To ne!" Hermiona vytřeštila oči.
,,Jak daleko jsme?"
,,Asi tak dvacet kilometrů, ale dál už se nedá přemisťovat a ani nějak provozovat magii!"
,,Aha. Tak to jsme na tom blbě," řeklo druhé Já.
,,Co budu dělat?" zazoufala si Hermiona.
,,Vezmeš si ten svůj kufřík a batoh...a půjdeš za ním pěšky!" rozhodlo druhé Já.
,,To nezvládnu!"
,,Musíš! Jinak budeš sama a on zas sám!"
,,Tak já půjdu," řekla si rozhodně. ,,Jen se předtím najím."  Vzala si do ruky housku se sýrem.
,,Radši s tím počkej, až budeš umírat hlady, bude to potřeba!"
Hermiona naštvaně hodila housku zpátky do batůžku. ,,Fakt díky!"
,,Není zač," pravilo klidně druhé Já.
,,Už bych asi měla jít," pomyslela si Hermiona a vstala. Sníh v Irsku (na rozdíl od jarního Londýna) ještě neroztál, s čímž Hermiona nepočítala a pochodovala v černých lodičkách mokrou břečkou. Protože v lese bylo plno větví, elegantní drdol se zničil, nedalo se to identifikovat a uvnitř chumlu zadrchaných vlasů byly malé a nepříjemné větvičky. Hermiona upadla, protože jedna z nových černých bot přišla o podpatek.
,,Do háje...to je taky..." mumlala si pro sebe a drápala se na nohy. Boty byly tak zničené, takže si je už ani nenazouvala a vydala se jen v silonkách na další hrozné dobrodružství.

Severus jako každý den seděl v křesle a četl, neměl moc dobrou náladu, byl podrážděný a cítil se tak nicotně. Chtěl pít a přitom neměl žízeň, chtěl křičet a přitom být tak hrozně tichý.
,,Co asi teď dělá?"
,,Učí se! Pořád se učí! Severusi, co čekáš!?"
,,Já nevím, prostě mě to zajímá!"
,,No jistě, měl bys na ni zapomenout!" řeklo druhé Já.
,,O co myslíš, že stále usiluju!? Jenže ono to nejde! Vím, jsem hlupák, ale prostě jsem se zamiloval! To se může stát každýmu!"
,,Takhle hezky ses ještě nikdy neobhajoval a ještě k tomu máš pravdu!" řeklo překvapeně druhé Já.
,,A přitom jsem Severus Snape! Já bych neměl milovat!"
,,Právěže ty máš milovat nejvíc!"
Severus smutně zavřel oči a uviděl tu dívku s jemnými rysy a něžným úsměvem. Natahovala k němu ruku a on nemohl přijmout, smutně přivřela oči, ze kterých stékaly slzy. Brzo i Severusovi stekla jen jediná slza, jedna, která se odvážila!
,,Ty hloupá slzo, nechci tě vidět! Nechci vidět sebe! Nechci už nic vidět!"
,,Ach Severusi, tolik smutku, tolik lásky, tolik věcí, které přišly až teď, bohužel," špitlo druhé Já.
,,Díkybohu!" opravil ho Severus.
,,Pane, už je hotový oběd," pravil tiše skřítek.
,,Vždyť už jdu," obořil se na něj Severus a vstal.

Když obědval, tedy spíš vše krájel na miniaturní kousíčky a snažil se aspoň jeden sníst, přemýšlel o tom, jak se věci mají.
,,Chci se omluvit," řekl tiše Severus a obrátil se k ušatému stvoření.
,,Pán se nemá za co omlouvat."
,,Ale ano, choval jsem se hrozně, Nyno, omlouvám se."
,,Pán se nechoval hrozně," trval na svém skřítek.
,,Byl jsem hrubý, přitom si za všechno můžu sám," přiznal se Severus. ,,A to jídlo bylo moc dobré," dodal a odešel. Skřítek šťastně zvedl uši a pousmál se, když už Severus vešel do svého pokoje.
,,Pán není zlý, pán je zamilovaný," řekl si pro sebe a odešel do kuchyně.

Severus si sedl na postel a zahleděl se z okna. Slunce mu svítilo přímo do pokoje a ohřívalo jeho bílou tvář, začalo sněžit. Zmrzlé slzy andělů se snášely na zem, která už se lehce zelenala. Jeho oči pozorovaly tu krásu a vnímaly ji s něžností, které sice nebylo moc, ale byla tam...v jeho srdci. Vzal do ruky její obrázek a přitiskl ho k srdci.
,,Ach Hermiono..." zašeptal do ticha.