Hermiona ležela na posteli a tupě zírala do stropu. Slzy už uschly, teď už zbyly jen trpké vzpomínky. Hermiona zavřela oči, jen si přála znovu cítit jeho rty...možná, že by jí stačilo, kdyby ji miloval. Ale všechny naděje... Všechno bylo pryč!
,,Už není nic, co bych chtěla...už jen budu žít...a zároveň umírat," pomyslela si smutně Hermiona.
,,Zítra pojedeš za rodiči, musí tě po tom všem vidět," řeklo druhé Já.
,,To ano. Od té doby, co jsem jim napsala ,,poslední dopis", jsem s nimi nijak nekomunikovala. Ještěže Brumbál jim napsal, že jsem v pořádku."
,,Pravda..." pravilo druhé Já a dále už jen mlčelo. Začalo svítat, slunce začalo vytahovat chladné zimní paprsky, které Hermionu poprvé v životě nepřivedly do romanticko-naivní nálady. Vstala a došla až k oknu, život na Bradavických pozemcích se začal probouzet. Zavřela oči a poslouchala to ticho. Protože bylo okno pootevřené, chladná vločka jí spadla na nos, který se instinktivně přikrčil. Když otevřela oči slunce už bylo nad vrcholky hor. Nevěděla, co dělat, a tak si sedla do obrovského křesla, vzala si z postele peřinu a zachumlala se do ní.
,,Už je docela dost hodin, neměla bys na snídani?" zeptalo se druhé Já.
,,Mně se nikam nechce! Ani na snídani, ani na lektvary..." najednou zbledla. ,,My dneska máme lektvary!"
,,Co kdybys onemocněla?" napadlo druhé Já. Hermiona se ušklíbla.
,,To bych mohla, Fred a George mi jednou dali lektvar, po kterém mně nebude nejlíp...i když už teď je to se mnou na hraně."

Severus seděl v křesle, ticho rušilo pouze praskání ohně. Ozvalo se zaklepání na dveře, Severus nic neřekl. Do místnosti vešel Brumbál.
,,Odpusť mi, Severusi, že tě takhle pozdě v noci vyrušuji..." začal Albus, ale Severus ho nenechal domluvit.
,,Odejdi!" odsekl chladně a upřel na něj své oči černé jako egyptská noc.
,,Proč?"
,,Zničil jsi mi život! Jsi spokojenej?!" vyjel na něj Severus a vstal.
,,Já ale nevím, o co jde..."
,,Vypadni odsud!" zařval Severus a když se Albus očividně nehnul z místa, tak ho Severus praštil pěstí. Albus se zakymácel, ale nespadl, chytil se za nos, ze kterého tekla krev.
,,Co to vyvádíš, Severusi?!"
,,Já?! Spíš ty!" Albus se zamyslel a po chvíli promluvil.
,,Za tohle tě musím vyhodit, pokud mi neřekneš, o co jde, pokud mi nevysvětlíš své chování."
,,Jestli myslíš, že ti to řeknu, abych si zachránil místo, tak to se ukrutně mýlíš! A já odejdu rád!" Albus tuto odpověď vážně nečekal.
,,Ale Severusi, to mi nemůžeš udělat."
,,Můžu," řekl Severus. ,,To, co jsi mi ty udělal, je ještě horší. Tys nemusel na ty hrozný schůzky...tys nemusel odmítnout..." zarazil se a otočil se k němu zády.
,,Tak já jdu. Ještě si to rozmysli!" řekl Albus a odešel.
,,To víš, že nerozmyslím!" pravil spíše pro sebe, v jeho očích se zaleskly slzy, které nenechal spadnout a hned je utřel do rukávu. Zamyslel se nad tím, co teď udělal, ale za chvilku už si balil věci.

Hermiona se odhrabošila z peřiny a trochu se upravila. Ne že by jí v této chvíli nějak zajímalo, jak vypadá, ale přeci jen... Když vyšla z místnosti, zčervenal jí nos, protože na chodbách byla hrozná zima. Snažila se jít rychle a tak, aby nikoho nepotkala, protože jí odmítl Severus a měla náladu sto kilometrů za sebou. Najednou proti ní vyšel Brumbál, u nosu měl zaschlou krev.
,,Hermiono, dobré ráno," řekl rozzářeně.
,,Dobré," odpověděla Hermiona, která se s ním rozhodně nechtěla bavit.
,,Tak co škola?"
,,Prosím, na nic se mě neptejte, nebo se neovládnu..." pohrozila upřímně Hermiona a sevřela ruce v pěst.
,,Dneska jste všichni nějací divní," pravil pro sebe Albus a šel si svou cestou. Hermiona se nad tou větou nezamýšlela a rychle vešla do Nebelvírské věže, oheň strašně málo plál a celé jí to přišlo nepříjemné. Nejenom místnost, ale celý svět! Tiše otevřela dveře od ložnic, překvapilo ji, že je vzhůru jedna její kamarádka.
,,Tak co?" zeptala se tiše Ginny.
,,Dopadlo to blbě..." odpověděla Hermiona a rychle zamrkala, aby nezačala plakat.
,,Aha. To je mi líto," řekla Ginny. ,,A co se stalo?"
,,Zjistila jsem, že mě nemiluje. Nic víc, nic míň," pravila Hermiona a zabořila hlavu do polštáře.
,,To ti jen řekl, že tě nemiluje?"
,,Jo...asi tak..." zašeptala Hermiona a zvedla pobledlou tvář.
,,Vypadáš jakože každou chvíli zkolabuješ...měla bys zůstat ležet," doporučila jí Ginny starostlivě.
,,Už jsem o tom uvažovala," přitakala Hermiona smutně a protřela si unavené oči, sice spala, ale pláč ji bolel stále, ale ještě víc srdce.
,,Tak já tě omluvím," povzbudivě se usmála, ale Hermiona to nedokázala...musela se trápit, nedokázala zapomenout.
,,Jsem naivní, malá šprtka, že jo?"
,,Co to meleš? Nejseš, vždyť..." Ginny najednou nevěděla, jak dál pokračovat, na tyhle situace nebyla zvyklá, většinou Hermiona utěšovala ji a ne naopak.
,,Jsem...Pane Bože, vždyť mě nemůže milovat! Jsem tak hloupá!" Teď už se jí z očí řinuly potoky slz. Ginny jen smutně pozorovala svou kamarádku. Najednou se začaly dívky budit a vstávat, Hermiona zatáhla závěs a udusila svůj pláč v polštáři.
,,Hermiono, měla bys vstávat," ozvala se Levandule.
,,Mie není dobře," špitla Ginny tiše.
,,Aha...tak to se omlouvám," pravila Levandule a došla ke dveřím.
,,Počkej na mě." Ozvaly se rychlé kroky. ,,Pá, Mio," pozdravila ji Ginny, ale nečekala odpověď.
,,A ať je ti líp," poznamenala Levandule a obě dívky odešly. Hermiona osaměla.
,,Tak a co teď?" zeptala se sama sebe a otřela si slzy, které nepřestaly téct.
,,Čti si, aspoň na chvíli budeš myslet na něco jiného," doporučilo jí druhé Já sklesle.
,,To je dobrý nápad," řekla si Hermiona a sáhla po nějaké knížce. Chvíli se snažila číst, ale její myšlenky stále běžely k Severusovi, k jeho odmítnutí...k polibku.... Vše, co jí nějak připomínalo Severuse, ji rozplakalo ještě víc. Tupě listovala stránkami a snažila se číst. Po pár minutách to vzdala, odložila knihu a lehla si na záda. Pozorovala bílý strop a slzy tekly...pořád a nepřetržitě.