,,Prosím, pětkrát máslový ležák," řekla Hermiona ženě, která si napsala objednávku a odešla.
,,Tak co, Mio, učíš se na OVCE?" zeptala se Levandule.
,,Jo, ale ne zas tak moc...ještě máme pár měsíců," odpověděla Hermiona.
,,Víte, my s Levandulí vám něco chceme říct..." vložil se do rozhovoru Ron a chytil Levanduli za ruku, ta se usmála. ,,Až dostuduju, tak budu pracovat na ministerstvu, koupil jsem si menší byt a...tam budeme žít s Levandulí," pravil Ron a začervenal se.
,,To je úžasný!" řekla nadšeně Hermiona.
,,To teda jo, konečně se tě zbavím, brácha," ušklíbla se Ginny.
,,A co vy Harry? Plánujete taky něco?" začala se vyptávat Levandule. Harry pohlédl na Hermionu, ta hlavou naznačila, že má odpovědět...
,,Zatím ne," pravil Harry nejistě a pohlédl na Ginny.
,,Tobě to nevadí, Ginn, že spolu nebudete žít jako...jen vy dva?" užasla Levandule.
,,Ne, hlavně že se máme rádi," odpověděla Ginny, i když to nebyla pravda.
,,Takže...chcete ještě něco jinýho?" zeptala se žena a dala na stůl všechny ležáky.
,,Zatím ne," odpověděla Hermiona. ,,Děkujeme."

,,Hermiono, já nevím, jak ji mám požádat o ruku," zakňoural zoufale Harry.
,,Harry," povzdechla si Hermiona, ,,prostě řekni ,Ginny Weasleyová, vezmeš si mě?' a je to."
,,Kdyby to bylo tak jednoduchý."
,,Prostě mluv přirozeně, od srdce," poradila svému kamarádovi.
,,Když já nevím."
,,Co nevíš?"
,,No...jestli řekne ano," pravil Harry smutně a sklopil zrak.
,,Proč by řekla ne? Má k tomu důvod? A jestli jo, aspoň zjistíš jaký."
,,Ale..." začal Harry.
,,Žádný ALE! Vždyť jseš chlap!" zamračila se Hermiona a šťouchla ho do ramene.
,,Au," sykl Harry.
,,Ty jo, Harrry, co já s tebou? Musíš se asi přesvědčit sám.... Jinak ji o tu ruku nepožádáš!" pravila Hermiona vážně.
,,Ne, Mio,já...já to asi nezvládnu," řekl Harry.
,,Když si to budeš furt říkat, tak je jasný, že to nezvládneš," přitakala Hermiona. ,,Už mě to štve, Harry! Prostě jí řekni: ,Vem si mě!' a bude ruka v rukávě!"

Hermionino srdce bušilo jako o život, když mířila do sklepení.
,,Možná mi řekne, že mě miluje!"
,,Určitě!" souhlasilo druhé Já. Hermiona došla ke dveřím, nadechla se a zaťukala.
,,Dále!" ozvalo se jako už tolikrát. Hermiona vešla, Severus jako vždy seděl v křesle a četl si.
,,Dobrý den, pane profesore, chtěl jste se mnou mluvit," připomněla Hermiona a usmála se.
,,Ach, no jistě," řekl Severus ledově a vstal. ,,Jen jsem vám chtěl..."
,,Říct, že vás miluju!" slyšela v duchu jeho hlas.
,,...vrátit ten dotazník," dopověděl a podal jí papíry.
,,C-co?"
,,Přece jste neohluchla?!" ušklíbl se Severus.
,,Vy...proč..." Hermiona nevěděla, co říct. ,,Proč to neřekneš?!"
,,Nevím, o čem to mluvíte, slečno Grangerová," odpověděl chladně Severus.
,,Víš...vždyť..." Hermioně po tváři stekla slza. ,,Co ke mně cítíte?"
,,Nic," pravil pevně. ,,Možná cítím trochu nenávisti, ale jinak nic." Hermiona k němu přišla blíž, až Severus neměl, kam utéct.
,,Řekni mi do očí, že mě nemiluješ," pravila a rukou ho pohladila po tváři.
,,Nem..."
,,Pššš!" umlčela ho Hermiona přiložením prstu k jeho ústům. ,,Řekni to, až to budeš vědět na sto procent."
,,Já to vím, slečno Grangerová...já vás...." Hermiona ho nenechala dopovědět a jemně ho políbila, Severus uhnul hlavou. ,,Nemiluji vás, slečno Grangerová, prosím odejděte," pravil tiše Severus, aniž by jí pohlédl do očí.
,,Ale já vím, že mě miluješ, Severusi," špitla nesouhlasně Hermiona. Severuse až zamrazilo, když slyšel své jméno vyřčeno z jejích úst, proneseno s takovou bolestí a zklamáním.
,,Mýlíte se! A žádám vás, abyste odešla." Hermiona chytila jeho ruku a políbila ji, nepohlédla na něj a beze slova odešla. Severus osaměl. Místo slz jen pevně zavřel oči, jen nenávist k sobě samému a ke světu. Zklamal dívku, kterou miloval. Ale měl důvod - chtěl ji chránit! Chránit před smrtí, která by ji jistě čekala, kdyby byli spolu. Chránil ji před pomstou zbylých Smrtijedů. Za to nemohl a přesto cítil, že by byla jiná možnost...určitě by se našla, jen on nechtěl riskovat. Byla vina na obou stranách a Severus to moc dobře věděl. Opřel se o zeď a svezl se na zem, už nechtěl tohle zažívat! Vždyť netrápil jen sebe, ale hlavně Hermionu, a to nechtěl! Mohl si vzít lektvar na uklidnění, nebo na spaní, ale on věděl, že si to musí vytrpět!

Hermiona běžela po schodech takovou rychlostí, aby si nikdo nevšiml těch slz, které ronila. Doběhla až na chodbu, kde se objevily dveře. Když vběhla dovnitř, hned padla na obrovskou postel, která tam stála. Hermiona si přála se vybrečet. Zachumlala se do obrovské peřiny a vzlyky dusila o měkký polštář.
,,Místo vyznání lásky...jen odmítnutí!" Její myšlenky se rozbíhaly kamkoli, ale vždy skončily u Severuse.
,,Možná...že blábolil když se opil, možná nebyl upřímný, jen plácal nesmysly...možná mě skutečně nesnáší! Mýlila jsem se!"
,,A možná je to jen souhra náhod a on ti to nemohl říct," navrhlo druhé Já.
,,To je hloupost! Prostě jsem byla pitomá a naivní!"  Po pár strašných desítkách minut ji milosrdný bůh Hypnos vpustil do světa snů.