Slunce svými paprsky zazářilo, svět se probouzel, bylo to další chladné ráno. Ale ne pro dva zamilované. Leželi na lavičce a zdálo se jim, jak je svět krásný. Paprsky jim jemně zahřívaly tváře, na kterých už nebylo skoro žádné barvy, Hermionu světlo vzbudilo jako první. Místo toho, aby Severuse vzbudila a odešli, zůstala ležet a užívala si toho nádherného pocitu. Severus oddechoval neklidně, ale ne tak jak v jiných snech. Najednou sebou trhl a chytil se za ruku.
,,On... vás volá, že?" Hermiona smutně pohlédla na ruku.
,,Ano," odpověděl a vstal.
,,,Kdybyste mluvili o mně... Řekněte mi to, prosím." Severus jí pomohl vstát a potichu pravil: ,,Jistě." Hermiona ho chtěla pohladit po tváři, ale Severus uhnul. Hermiona se rozběhla k hradu, kde už se všichni budili. 

Byla na snídani mezi prvními, také tam byl Brumbál, Kratiknot a pár žáků z Nebelvíru a Mrzimoru. Brumbál se rozhlížel jakoby někoho hledal. Hermiona věděla koho, proto vstala a došla k učitelskému stolu.
,,Pane řediteli, profesor Snape je na schůzi," řekla tiše.
,,Aha...a jak to víš, Hermiono?" zeptal se Brumbál a šibalsky se usmál.
,,Potkala jsem ho, když šel ven," odpověděla klidně Hermiona a otočila se k němu zády, aby mohla dojíst namazaný rohlík.

Ten den neměli lektvary, proto se Hermiona těšila na oběd, tam však Severus nebyl. A ani na večeři nepřišel. Hermiona se o něj bála, ten strach byl větší než by byla dostavěná babylonská věž.

Chodbou se ozývaly rychlé kroky, ozvěna se rozléhala jen málo. Kroky se zastavily, třesoucí se ruka zaklepala, žádná odpověď.
,,Jako poprvé, když jsi sem přišla," řeklo druhé Já. Vstoupila, pomalu došla do temné místnosti. Severus tentokrát nebyl v ložnici, seděl v křesle u krbu a popíjel víno, ani se neotočil.
,,Pane profesore..." špitla tiše Hermiona a nejistým krokem se k němu vydala. Neodpověděl. Obešla křeslo, nevypadal raněný...aspoň ne fyzicky. ,,Stalo se něco?" zeptala se, v hlase byl strach.
,,Nesmíte..." řekl Severus, podle hlasu poznala, že není opilý.
,,Co nesmím?" vyptávala se nechápavě Hermiona.
,,Nesmíte tam jít...oni jsou zvířata!" pravil Severus a pohlédl jí do očí. V těch očích už nebylo to, co vždycky, teď tam byl strach, obavy, zármutek, vztek.
,,Co chtějí udělat?"
,,Chtějí si vás nechat...jako..." nedokázal to dopovědět. Hermiona si rukou zakryla tvář. ,,Ať si Potter pomůže sám, ať mě Pán Zla potrestá, tam vy nesmíte!" Hermiona mlčela a přemýšlela o své situaci.
,,Já musím," řekla tiše.
,,Můžu přivést Weaeslyeho, ale vás ne!" Hermiona zavrtila hlavou.
,,To je mé poslání...buďto zemřu, nebo ne..."
,,Nebo budete souložit s každým Smrtijedem!" vpálil jí do obličeje Severus. Hermionu to zasáhlo do srdce, věděla, co jí čeká, ale když to od něj slyšela...
,,Já...omlouvám se," řekl Severus, když si uvědomil, co provedl.
,,Na to vám kašlu! Všichni mi to ztěžujete! Já se bojím, sakra, hrozně se bojím, ale to mi nepomůže! Nikomu to nepomůže!" vykřikla Hermiona a odtáhla se od něj.
,,Do háje, já vím! Vím, že musíte, ale vždycky je možnost...třeba utéct," navrhl Severus.
,,Vy byste neutekl, tak proč já?"
,,Protože jste žena! A ještě k tomu velmi atraktivní." Ani si neuvědomila, že řekl, že je krásná. ,,Vás si nechají a budou si s váma užívat ty neodpornější choutky," pravil Severus a přistoupil k ní.
,,Já to vím, ale neuteču. To nejsem já!" řekla Hermiona.
,,Jste statečná. Možná až moc," usoudil tiše Severus a jemně ji pohladil po tváři. Hermiona přivřela oči. Když Severus rukou doputoval až k bradě, rychlým gestem si ji dal k tělu jakoby nic. Hermiona otevřela oči a otočila se.
,,Už musím jít. Dobrou noc, pane profesore."
,,Dobrou? Ta už nikdy nebude," řekl si pro sebe Severus. Hermiona šla po chodbách hradu, obrazy už spaly a duchové byli na nějaké párty. Přemýšlela pořád o tom samém.
,,Proč jsem se zamilovala? Je to pro mě těžké...milovat a umírat."
,,Pokud umřeš..."  řeklo druhé Já.
,,A pokud ne, budu jako..." zarazila se v myšlence, protože by jí bylo špatně. Venku byl slyšet vítr, jak se proháněl okolo hradu. Tu noc svítili jen dvě hvězdy, které ochraňovaly dva zamilované.

Harry se pokoušel usnout, ale nemohl. Pořád viděl Hermionu, jak se směje a nadšeně vypráví o nějaké knize. Tehdy ji neposlouchal a teď by dal všechno za to, aby mohla mluvit i třeba rok v kuse. Jen aby žila, ale ona byla tak tvrdohlavá a nenechala si vymluvit svou oběť. Posadil se a chvíli koukal na Rona, který ze spánku šeptal: ,,Pavouci...já nebudu...nebudu tancovat waltz..." Harry se trochu pousmál, protože Ron byl ve spánku vtipný. Zase se mu v mysli objevila její tvář, už toho měl dost! Zabořil hlavu do polštáře a snažil se myslet na něco jiného, ale to nešlo.

Tahle noc byla hrozná nejen pro Harryho, ale (samozřejmě) pro Hermionu a Severuse. Oba seděli v křesle a pozorovali oheň, i když každý na jiném konci hradu. Hermiona byla přikrytá dekou a na nohách měla tlusté pletené ponožky. Severus popíjel stále víno, proto mu nebyla zima. Všichni byli smutní z té ztráty, která měla přijít. Zemřelo mnoho lidí, ale Hermiona byla pro oba muže jakousi podporou. Harry z ní čerpal vědomosti ku prospěchu existence dobra a Severus ji prostě a jednoduše miloval. Pokud někdo měl zemřít, tak ona byla ta poslední...názor obou mužů, i když každý jiný...měli pro ni slabost. Hermiona byla trochu jako Lily, stejně hodná a milá, ale bylo v ní něco víc. Byla jedinečná, chytrá a nadaná, nikdy by nikomu neublížila, ale uměla se bránit. Byla hrdá a tvrdohlavá a rozhodně se nevzdávala bez boje. To Hermiona byla starostlivá a chtěla jim se vším pomoct.
,,Proč zrovna ona?" zeptali se oba se slzami v očích.