Severus ležel na posteli, snažil spát nebo aspoň číst... cokoliv, jen aby na ni nemusel myslet.
,,Tohle nebude mít šťastný konec!" pomyslel si smutně a zaklapl knížku.
,,Musíš věřit! Věřit!" ozvalo se druhé Já, ale hlas už nebyl tak rozverný, spíše skleslý a pochmurný.
,,Věřit patří mezi věci, které neumím..." Severus měl přijít o to jediné, co ho drželo při smyslech a životě. Hermiona ho o hodinách vždycky otravovala otázkami a on nemohl myslet na temné myšlenky, to ona se teď snažila neumřít. Přikryl se dekou.
,,Já už nemůžu!"
Oba ztráceli naději, oba pomalu, ale jistě umírali, oba potřebovali toho druhého.

Hermiona taky nemohla usnout, stále zírala do ohně a přemýšlela o svém životě.
,,Všechno je to v háji!"
,,Tak na to aspoň teď  zapomeň!" řeklo druhé Já.
,,No jistě...na všechno zapomenout! Jen tak, kdybych si nalhávala, že se nic neděje, tak bych klesla pod svou úroveň! A to já nechci!" Utřela si slzu a naštvaně kopla do stolu. Pokud předtím byla rozzlobená,tak teď zuřila, vyšla z Nebelvírské věže a vydala se ven. Když vyšla z hradu, rychle se rozběhla, potřebovala ze sebe dostat tolik energie, kterou jinak plýtvala na sebelítost.

Severus už nemohl ani jen tak ležet, vstal a vydal se ven. Když vyšel, uviděl UŽ ZASE Hermionu, tentokrát běhala okolo jezera a stromů.
,,Slečno Grangerová!" zavolal na ni. Hermiona se na něj vyděšeně podívala, ale uklidnila se, když ho poznala. Rychle k němu doběhla.
,,Pane profesore..."
,,Nemusíte nic říkat,  cvičíte na zítřek, že?" řekl Severus, i když věděl, jaká je příčina jejího ,,výletu".
,,No...ano...totiž ne...vlastně..." zamotala se do toho Hermiona.
,,Prostě to nechte být," pravil Severus a posadil se na lavičku. ,,Sedněte si," pobídl ji. Hermiona si beze slova přisedla a zadívala se na jeho tvář. ,,Víte, už jsem dlouho špehem a ještě déle smrtijedem. Nepočítal jsem, že přežiju. A proto umírám celé ty roky," přiznal Severus.
,,Ale vždyť..." začala Hermiona, ale zarazila se. Věděla, že je to velmi pravděpodobné, že zemře. ,,Oba dva umíráme..." nakonec řekla tiše. ,,Můžu se vás o něco zeptat?" Hermiona se mu podívala do očí.
,,Snad ano."
,,Pokud budeme moci, zemřeme spolu?"
,,Samozřejmě," přikývl Severus. Oběma to přišlo hloupé, ale bylo v tom něco jako uklidnění. Půl hodiny jen seděli a mlčeli, stačilo, že byli spolu.
,,Jaký je smysl života?" zeptala se Hermiona.
,,Smysl života?" ušklíbl se. ,,Slečno Grangerová, tak lehká otázka..."
,,Lehká? Vždyť si s ní láme hlavu lidstvo tisíce let," odvětila nechápavě Hermiona.
,,Smysl života je to, pro co dokážeme zemřít," pravil Severus tiše. Hermiona mu dlouze pohlédla do očí, pak se smutně zahleděla na ruce, které měla zmrzlé.
,,Ale no tak..." řekl rádoby uklidňujícím hlasem. ,,Usmějte se, vždyť je důležitý dnešek." Hermiona se na něj koukla a pokusila se usmát, ale nešlo to.
,,Já se nedokážu usmát," pravila smutně.
,,Takže se měníte ve mě."
,,Aspoň jsme stejní," řekla Hermiona.
,,Grangerová, tohle je špatné! Nesmíte být stejná jako já!"
,,Já ale chci být jako vy!" V očích se jí zaleskly slzy.
,,Proč?" zeptal se nechápavě Severus.
,,Protože... Já nevím, jen nechci být jako všichni ostatní."
,,Proč nechcete být jako Potter?"
,,Harry"usmála se. ,,Je hlupáček, je hodný a milý, ale jinak je stejný jako jiní." Severus ji chtěl chytit za ruku, ale rozmyslel si to... Ruka se bála se dotknout té porcelánové panenky.
,,Jste jiná než ostatní," zašeptal Severus a odvrátil tvář.
,,Vy také...dávno nevěřím..." zasekla se, protože ze tmy vystoupila postava.
,,Snape..." zachraptěl muž. ,,Jsi sám?" zeptal se přistoupil blíže k němu.
,,Je slepý," zašeptal Severus a přitáhl si Hermionu blíže k tělu. ,,Ano, Rogere, co se děje?" odpověděl Severus.
,,Pán ti vzkazuje, že musíš dostat tu Grangerovic holku do Londýna." Hermiona se zatřásla strachem.
,,Ty...už máš datum?" zeptal se Severus.
,,Jo, den po Štědrým večeru." Severus chytil Hermionu za ruku, která se stále třásla.
,,Nějak to zařídím," přitakal a snažil se, aby v jeho hlase nebyla známka smutku, strachu a pukání srdce.
,,Už musím, Pán mě volá," řekl tiše, proměnil se v krtka a zmizel pod zemí. Hermiona se Snapeovi vrhla kolem krku a začala plakat.
,,Já umírám!" Severus nemohl nic říct, měl dva důvody: neuměl moc utěšovat a oba věděli, že má pravdu.
,,Musíme to vydržet!"
,,To nedokážu, já nejsem ta ,,odvážná hrdinka", která všechno přežije."
,,Možná jste, jen o tom nevíte...a vůbec...nikdo po vás nechce abyste byla taková."
,,Život ano."
,,Život je šmejd, radši ho neposlouchejte!" poradil jí Severus a utřel jí tvář, aby na ní nebyla jediná slzička. Hermiona sklopila zrak. ,,Když tak zemřeme přece společně." Věta to byla děsivá, ale Hermionu to uklidnilo, takže už neplakala. Ani si nevšimli, že se stále drží za ruce, a i kdyby to věděli, ani jeden by se od druhého neodtrhl. Jen chtěli mlčet a zapomenout na svět! Na ten zlý, krutý a nespravedlivý svět! Na trápení a na to, že smrt je všude. Jen tak sedět, dívat se do očí a nechat čas běžet. Hermiona pustila Severusovu ruku a schoulila se do klubíčka. Hlavu si položila na Severusovo rameno. Severus se ze začátku necítil svůj, ale pak se cítil ještě lépe, oba zavřeli oči a usnuli.