Svůj pohled jsem upřel k obzoru. Netrvalo dlouho a naoranžovělé paprsky slunce ten den naposledy políbily chladem prostupují zemi. Blížila se tma a s ní i noc, kdy jsme se měli setkat.

Mé myšlenky se pomalu začínaly měnit. Přemýšlel jsem o tom, zda opět neuvidím jeho jizvy. Jaké další tajemství mi možná odhalí.

Toužil jsem znát víc. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Až když svět kolem docela potemněl a zlatavé světlo lamp se probilo hustou tmou, uslyšel jsem ty známé kroky.

To tiché dunění betonu, když pomalu kráčel mým směrem. A však šel pomaleji a rozvážněji než mýval vždy ve zvyku. Možná, že se až šoural.

Něco ho rozhodilo, možná zklamalo.

Pro mě to znamenalo jediné. Bude chtít mluvit.

,,Ahoj," pronesl jsem s lehkým úsměvem. ,,Hm," zamručel na místo odpovědi a sklopil pohled.

Jen se položil vedle mě a natáhl se pro cigaretu, kterou jsem mu nabízel.

Od toho dne, kdy mé oči poprvé aspoň částečně spatřily jeho minulost, jsem mu vždy ty smotky tabáku zapaloval sám. I přesto mu při pohledu na malý plamínek oči plály divočeji než mohutná pochodeň. Ach jak jsem si přál umět v nich číst.

Až když vydechl horký oblak dýmu, jeho tělo lehce pokleslo a uvolnilo se. Už nedýchal tak přerývavě ani se nesnažil zakrýt všechny ty emoce.

,,Dneska byl den prostě na hovno," zašeptal a znovu potáhl cigarety.

Přesně jsem věděl, co bude následovat. Tiše si odkašlal a otevřel láhev rumu, kterou přinesl s sebou.

Nenapil se jen jednou, ale hned několikrát. Jako pokaždé, když už neměl sílu na to, pokračovat dál.

Alkohol možná člověku nepomůže vyřešit problémy nebo zapomenout. A však častokrát dokáže aspoň na chvíli otevřít mysl a rozvázat jazyk.

Když se hrdlo skleněné láhve konečně vzdálilo od jeho rtů, sundal si kapuci jež mi bránila ve výhledu.

Bylo těžké číst mu v myšlenkách. Ale jeho tělo bylo jako mapa, možná spíš obrázková kniha, která mi část po části promítala jeho příběh.

I přes to, že byla tma, zlatavá zář osvětlovala tvář skrytou ve stínech.

Jeho oči se leskly, možná strachem, možná zoufalstvím. Kolem pravého víčka i pod okem se začala objevovat paleta modravých barev.

Snažil se tvář držet ve stínu, jako by snad předpokládal, že ho odsoudím. Ale já nikdy nesoudil. Nikdy jsem nedokázal soudit lidi kolem, protože každý máme svá tajemství.

Svá malá i velká tajemství, která by možná měla zůstat promlčená v noci beze snů.