Byla druhá říjnová sobota a já už čekal na schodech před budovou staré školy.

Vždy jsem všude chodil až moc s předstihem, zatímco on málokdy přišel na čas.

Nikdy mě to netrápilo. Vlastně naopak, občas jsem ocenil několik chvil o samotě.

To uvědomění, že tu společně sedáváme každý týden už více než pět let, bylo až prazvláštně fascinující.

První náš noční rituál se odehrál, když mi bylo patnáct.

Trávil jsem první rok na gymnáziu. Má maličkost nikdy zrovna nezapadala do kolektivu. Na gymplu tomu nebylo jinak. Každý den se pro mě stával čím dál horším utrpením. Cítil jsem se sám..

Zatímco on už měl před zkouškami. Byl obklopený přáteli a ve škole se mu dařilo lépe než komukoliv jiného. A i když někdy něco pokazil, nedělal si s tím těžkou hlavu. Ale i přes to se tu noc sám toulal noční ulicí.

Setkali jsme se právě tam. U staré školy. Já měl v kapse krabičku cigaret a on v ruce láhev s rumem. Bylo to zvláštní střetnutí dvou naprosto odlišných světů.

,,Můžu přisednout?" Zeptal se jen, načež já pokýval hlavou. Nevypadal jako bezdomovec ani někdo, koho bych se měl bát.

Nabídl mi ať se napiju zatímco já mu nabídl cigaretu. Bylo to zvláštní setkání, při kterém ani jeden z nás nepromluvil. Leželi jsme na betonu a sledovali oblohu. Nebylo třeba žádných slov.

A další týden za mnou přišel znovu. První slova jsme si ale vyměnili až po třech týdnech.

,,Jsem Ian, ty?" Tehdy mi jeho hlas připadal nesměle, nyní však vím, že tak jen působil. Vždycky na první dojem působil nesměle. ,,Christian, ale mám radši když mi lidé říkají Christi." Pro ten den to bylo vše. Nic víc jsme o sobě nepotřebovali znát.

Až časem mi začalo docházet, jak dobré je mít člověka, se kterým bych mohl mlčet. Nepotřebovali jsme mezi sebou prohodit jediné slovo, abychom se navzájem podělili o své obavy nejen z budoucnosti, bolesti, ale i snů a minulosti.

Jednou se však naše ticho prolomilo úplně a změnilo to všechno, co jsme si za tu dlouhou dobu mezi sebou vytvořili.