Byl konec října. Už nebylo tak příjemné teplo jako v září, kdy vzduch stále ještě ohřívá zbytek letního slunce. Byl chlad. Chlad plížící se ulicemi, šplhající po budovách a lezoucí hluboko do nitra každého tvora z masa a kostí.

Leželi jsme spolu bok po boku zabalení v bundách i mikinách a ohřívali své nitro horkým cigaretovým kouřem. Ani jeden z nás neměl ve zvyku kouřit, a však byly dny, kdy naše životy potřebovaly aspoň nějaký smysl.

Ulehnout vedle sebe před budovu staré školy, zapálit si a být. Dýchat horký dým, sledovat nebe skrývající se za hustou vrstvou světelného smogu a mlčet.

Oba jsme měli svá tajemství, své strašáky ve skříni, o kterých jsme si přáli mluvit, ale nikdy jsme o nich neřekli byť jediné slovo.

On byl mechanik a já studoval filozofii.

On se nebál práce, chodil s přáteli do hospody, neustále pomáhal lidem kolem sebe. Byl to člověk, kterého chcete mít po svém boku. Člověk pro každou srandu i bolest. Člověk, kterého nešlo nenávidět.

Já většinu času trávil sám. Na univerzitě jsem měl několik známých, které jsem si však nikdy netroufal nazývat přáteli. Nedokázal jsem oslovit cizince na ulici, byť jen postarší paní, abych ji pomohl s taškou. A tak o mě málokdo zavadil pohledem.

Jedno jsme však měli společné. Oba jsme občas potřebovali utéct. Utéct před světem, vlastním životem nebo snad minulosti, která nás tak nelítostně pronásledovala jako predátor toužící po pomstě.

Začali jsme se scházet, když on byl ještě na učňáku a já na hledal svou vlastní identitu na střední.  Stali se z nás přátelé.

Noční schůzky byly náš rituál. Útěk od stresu, kde jsme byli jen my dva a cigaretový dým nebo láhev alkoholu, kterou jsme však nikdy nedopili.

Každý náš ritual měl však svá nepsaná pravidla. Každý jsme mohl vykouřit pouze jednu jedinou cigaretu a napít se jen jedním jediným douškem té hořkosladké tekutiny.

S těmi pravidly jsme přišli ještě kdysi, když jsme si tyhle společně promlčené noci platili z brigád. V té době jsme si každý šetřil na splnění vlastního snu.

Já chtěl studovat a bydlet ve svém vlastním bytě. On chtěl vlastní autoservis.

Na obojí bylo třeba hodně peněz, které jsme ani jeden neměli. Ale i přes to jsme si nedokázali představit život bez cigarety vykouřené v noci ticha.

Noc ticha, cigaretového dýmu a nevyslovených slov. Tak jsem naše probdělé noci potají nazýval.