Svět Dneška v Praze:

V táhlo mě to dneska rychleji než normálně. Vzbudila jsem se zase v Praze. V mém oblíbeném pokoji. Bydlím v paneláku a můj pokoj je skoro pořád prázdný. Nikdy nemám čas si ho vybavit. Nikdy moc nenakupuji a když konečně někdy ano, tak se vždycky něco musí pokazit. Ale dneska bylo ticho. Klid. Je vůbec zázrak, že jsem se probrala tady. Obvykle se probírám někde v baru nebo na ulici. Dnešek je jiný. Zkontrolovala jsem si čas na hodinkách, které nosím všude. V tomto světě je rok 2022. Je to šílený rok. Plno povinností co musím splnit, abych měla peníze. Obyčejná práce pro mě, ale není. Pokaždé se probouzím jinak a v jiném čase, tam kde mě zrovna svět potřebuje. Takže dělám jen příležitostné práce, na objednávku. Nevím co se děje s tímto tělem až odejdu do druhého světa, ale usuzuji, že žije dál beze mě. Jen to asi nejsem já. Je to jako bych kradla něčí tělo. Možná ho ničím, kvůli mě je vždy v nebezpečí. Kolikrát vidím v zrcadle neznámou tvář. Dívá se přímo na mě a nenávidí mě. Nemůžu se omluvit. Musí to zvládnout. Já tu taky být nechci. Tady se cítím cizí. Tento svět není můj. Nejde ho napravit. Vstanu z postele a podívám se z okna na město. Krásné a historické město. Trošku mi připomíná moje město v Huagu. Jen lidé se změnili nejvíce. Panuje tu jiná morálka. Tady nejsem nikdo. Tady nikdo nemá respekt. Zatím. Musím najít ty správné lidi. Oblékla jsem se a očistila zuby, tvář. Na stole mi ležela obálka mé nové zakázky. Otevřela jsem ji. Tentokrát jde o jednu ženu. V příloze je její fotka a informace. Dluží mému klientovy peníze a to spoustu. Někdy si říkám, proč to ti lidi dělají? Ale nedá se jim pomoci. Jenom já je možná zachráním. Od jejich utrpení. Od jejich zločinů. Nikdy se neptám svých cílů. Není to potřeba. Jen by mě to rozptylovalo.

Když jsem ji našla. Šla velice těžce z obchodu do temné uličky. Stále se ohlížela kolem sebe. Asi tuší, že po ní někdo půjde. Ví, že si zaslouží trest za svoje dluhy. Sledovala jsem ji. Nemůže tušit, že po ní půjde taková menší žena. Nemůže mě vidět. Ne dokud nebudeme sami. Pak jí to došlo, začala utíkat a já za ní. Jenže byla příliš pomalá. Nákup, který nesla byl moc těžký. Moc ji tížil. Moc jí tíží i myšlenky na srdci. Má strach. Popadla jsem ji za ruku a otočila k sobě. Druhou rukou jsem chytila zbraň ve své kapse a přiložila jsem ji k hlavě mého cíle. Upustila tašky na zem. Všude se rozutekla zelenina a ovoce. Také dětská výživa a pleny. Měla malé dítě. Vydechla jsem a nevěřícně zírala. Nemůžu teď couvnout. Nikdy se mi to nestalo. Nikdy jsem s nimi necítila soucit. Dnešek je jiný. Už od začátku. "Bude za vás štědrá odměna, ale proč tohle děláte. Proč tomu dítěti zničíte život. Ztratí vás a nikdy už vás neuvidí." zašeptala jsem jí do ucha. "Nemám na vybranou. Musím se o ní nějak postarat a nedokážu tak rychle splatit svoje dluhy. Prosím vás. Nedělejte to. Musím ji nakrmit. Beze mě zemře." prosila a začali jí stékat slzy po tvářích. Pokaždé prosí. Bojí se o svůj život, ale ona se bojí o život svého dítěte. Je to změna, ale já taky nemám na vybranou. Potřebuju peníze. V tomhle světě to nejde jinak. Bez peněz nebude žádná reputace, žádný život. "Postarám se o ni." řekla jsem. Postavila jsem se pevněji a zmáčkla jsem spoušť.

Dítě jsem našla v jejím pronajatém bytě. Spalo. Zas tak zle na tom nebylo. Zvedla jsem ho z postýlky. Neprobudilo se. Asi se ani nebálo. Netušilo co jsem provedla. Možná jsem ji zachránila. Najdou jí lepší matku. Odnesla jsem ji do ulice, kde se nacházel místní dům pro děti bez rodičů. Nechala jsem ji tam. Vkradla jsem se dovnitř a položila ji do prázdné postýlky. Zvládne to. Bude snad silnější než její matka. Vylezla jsem oknem ven a zavřela za sebou. Noc byla temná a bez měsíce. Určitě mě nikdo nemohl vidět. Rychle jsem se vměstnala do davu. Spěchala jsem ke klientovi.

Čekal u policejní stanice. Když jsem ho uviděla zarazila jsem se. Zase on. Znovu. Už jednou jsem pro něj vyřizovala cíl. Jak mě vyhledal znovu?! Nemá o mě žádné informace, jen to jak vypadám. Asi mě nechal sledovat. Všiml si mě. Stál tam u své černé motorky a čekal. Neměla jsem na vybranou. Chci ty peníze. "To jsi zase ty." řekla jsem. "Můžeš mi říkat jménem když se vidíme podruhé." usmál se. Protočila jsem očima. Natáhla jsem ruku a čekala, že mi předá peníze. Podíval se na moji ruku. "Je cíl zlikvidován?" zeptal se. Asi mi nevěří. "Samozřejmě, mám fotografie v mobilu jestli je chceš vidět." odpověděla jsem. "Věřím ti, jen si chci povídat." zase ten úsměv. "Já, ale nemám čas na kecy. Dostanu ty peníze nebo ne?" začala jsem být vytočená. "Dobře, ale pojedeš se mnou. Mám pro tebe ještě jednu práci. Dostaneš za ni ještě k tomu dvakrát tolik." Myslí si, že jsem blázen. Ale asi jsem. Vydechla jsem. "Dobrá, ale teď chci aspoň něco ať vím, že to není podvod." přistoupila jsem k němu o krok blíž. "Tady." vytáhl balík peněz za moji první práci. Schovala jsem je rychle do kapsy od bundy. "Naskoč." řekl a posadil se na motorku. Nasadil si přilbu a podal i jednu mně. Přijala jsem ji a posadila se za něj. "Drž se mně pevně." řekl a nastartoval motor. "Doufám, že to bude stát za to." řekla jsem a chytila jsem se ho kolem pasu. "Neboj bude, znám tě až moc dobře Esme. Já jsem Colin." Cože?! Jak zná moje jméno.