Sirius si počkal na chvíli, kdy bude Hermiona o samotě. ,,Bajky barda Beedleho?"
Hermiona vzhlédla od knihy a odpověděla: ,,Musím si to nastudovat. Je tam spousta důležitých informací, o kterých jsem neměla tušení."
,,A vážně do toho jdeš s Harrym a Ronem?" zeptal se a sedl si vedle Hermiony na pohovku.
,,Samozřejmě. Nechci v tom kluky nechat samotné, navíc by beze mě byli ztracení."
,,To je pravda," uchechtl se tiše Sirius, pak však zvážněl. ,,Budeš na sebe opatrná?"
Hermiona se zadívala do jeho tváře, rozzářila se. ,,Siriusi Blacku, ty se o mě bojíš?" Sirius provinile sklonil hlavu. ,,To je od tebe moc hezké!" Překvapeně k Hermioně vzhlédl. ,,Málokdy se o mě někdo bojí. Všichni předpokládají, že si se vším poradím. Moc děkuju, že se o mě zajímáš."
,,Neděkuj. Místo toho buď na sebe opatrná."
,,Budu. Díkybohu budu mít u sebe kluky, kteří mě  určitě ochrání."

,,Možná se sblížíte..."
,,Sblížíme? Jako přátelé už si nemůžeme být bližší."
,,Však já taky nemyslím jako přátelé."
Hermiona nevěděla, jestli může doufat, že pochopila správně, jak to Sirius myslel. Ale pokud si myslela správně, tak její srdce zaplálo nadějí. Už se nadechovala, že něco řekne, když do místnosti vešel Ron se slovy: ,,Nesu si sendviče. Jestli chcete, podělím se." Byl ze svého jídla skutečně nadšený. Zato Sirius se zamračil. Hermiona na něm vypozorovala jeho nelibost.
,,Rone, odpusť nám, ale potřebujeme si popovídat o samotě. Nebude ti vadit, když si sendviče sníš jinde?"
Ron už jeden ze sendvičů nakousával, takže s plnou pusou odpověděl: ,,V pohodě."
,,Jsi zlatý," řekla Hermiona a usmála se na něj. Sirius by byl spokojenější, kdyby se neusmívala ani na Rona, ani na jakéhokoliv jiného muže. Jenže zakazovat jí to nemohl. Ron vycouval z pokoje a dokonce za sebou zavřel dveře.
,,K našemu předchozímu rozhovoru... Ty bys byl radši, kdybych se s nikým nesblížila?" zeptala se narovinu Hermiona a sama byla překvapena svou odvahou.
,,K tomu se já nemůžu vyjadřovat. Jsi mladá dívka, oni jsou mladí chlapci... Je jen na tobě, zda bys..."
,,Já se s nikým sbližovat neplánuji. Nebudu ani s jedním z nich, jsou skoro jako moji bratři. Navíc... Mám oči pro někoho jiného."
Siriusovo srdce se rozbušilo - nadějí, panikou, strachem a nadšením. Tato slova se totiž dala pochopit dvěma způsoby. Jeden způsob mu zlomí srdce, druhý způsob... Druhý způsob byl ve skutečnosti nepravděpodobný. 
,,Aha?" hlesl tázavě. Musel být opatrný.
,,Ale nevím, jestli to není ztracený případ. Je to totiž starý mládenec. Nejspíš nikoho nehledá."
,,Třeba... ehm... třeba ještě nenašel tu pravou a proto zůstává sám. Možná... možná ani nedoufal, že by... někdo jako ty... však víš, bystrá a krásná čarodějka... mohla stát o někoho jako je... on."
,,Myslíš?" zeptala se a její oči zářily radostí.
,,Hermiono," začal Sirius s novou dávkou energie a chytil ji za ruku, ,,život je příliš krátký na to, abych chodil kolem horké kaše. Líbíš se mi. Bohové proklejte mne, mně se moc líbíš. Zároveň si uvědomuju, že jsi kamarádka mého kmotřence, že je mezi námi velký věkový rozdíl a že jsi ještě mladinká. A chci říct - dej si na čas s rozhodováním, ale neodmítej mne hned teď, prosím. Počkej po válce. Dej mi důvod, věnuj mi naději, pro kterou budu bojovat," požádal ji.
,,Mám tě moc ráda, Siriusi Blacku. Budu moc ráda, když si po válce o všem promluvíme. Doufám, že budeme mít příležitost."
,,Taky v to doufám. Opatruj se, prosím," požádal znova Sirius a políbil ji na hřbet ruky.

Kolik jsme toho vypili? Oceány alkoholu a slz. Kolik lidí jsme rozesmáli? A proč ne sebe...
Kolikrát jsme tancovali v dešti? Schovávali jsme se pod deštníky. Na kolik knih by vystačily texty písní, které jsme znávaly nazpaměť? Změřím to počáteční nadšení, když jsem slyšela poprvé  píseň, která mi připomíná Siriuse? Ta radost z hudby... Ten pocit, že někdo dokáže přeměnit
v píseň něco nevysloveného. Je to přesně o něm. Každý tón, každá hláska.

Jak moc jsme milovali? Jak moc milujeme? Dostatečně, aby to obsáhlo celý svět? Budu moct jednoho dne říct Siriusovi, jak moc mi na něm záleží? A uvěří mi? Zatím se zdá, že se toho bojí.

Cítili jsme bolest? A kolik jsme z té bolesti dokázali vytvořit básní, písní, něžných objetí? Kolikrát jsme četli parte? A kolikrát jsme ho museli my sami sepisovat? A až nastane poslední bitva, která jistě jednoho dne přijde, budu připravena na ztráty?

Poučili jsme se? Kolik strachu jsme potřebovali k nalezení odvahy? Kolik křivd bylo zapotřebí, abychom se naučili chápat? Kolik lží nás naučilo, abychom byli upřímní? Kolik polopravd nás donutilo nevydávat soudy příliš brzy? Já sama jsem se na Siriuse často zlobila jenom kvůli vlastním představám o tom, jak by svět měl fungovat.

Tvořili jsme svět okolo nás, nebo jsme se stali jenom přihlížejícími? Žasli jsme nad tím, jak moc dokáže svět ukázat? A ukázali jsme ze sebe to, nad čím by ostatní mohli žasnout? Tolik se snažím. Neustále pomáhám Harrymu a Ronovi, ale stále se mi zdá, že se ženu za lepším já a nemůžu se dohnat. Hudba bývala hlasitá a slzy tolik horký, že se mi na tvářích vytvořily hluboký koryta řek.

Tolikrát jsem nadávala o samotě, křičela v duchu, stěžovala si potají, tiše seděla, plakala, pak teprve jsem začala naslouchat. Kolik času nám zbývá? A co po nás zbude? Ať je to to nejlepší! Ať odcházíme čistí! Ať si Sirius pamatuje jen to dobré. Kéž každou vteřinu předám ze sebe všechno,
co můžu dát!