Svatba proběhla hladce. Všechno bylo tak, jak být mělo. Hermiona se snažila během obřadu nekoukat na Remusova svědka, ale bohové... Jak nádherně Sirius Black vypadal v obleku! Kdyby mohla, vynadala by mu za to, jak pohledný je! Snažila se soustředit na svatbu, která se před jejími zraky odehrávala, ale nedokázala to úplně. Stále její oči utíkaly k tomu krasavci. Proklela by ho na místě, tak moc se jí líbil! Sirius stál bokem, takže viděl jak na novomanžele, tak i na některé hosty. Jednu chvíli se Hermioně zdálo, že se podíval jejím směrem a věnoval jí jeden ze svých pověstných úsměvů. Jenže to si možná jen vysnila. Tolik si přála, aby si jí všiml, ale bála se, že ji stále bral jako dítě. Ona totiž v některých ohledech stále dítětem byla. Kdyby to mohla změnit! Kéž by mu mohla dokázat, že v některých ohledech je starší než on sám! Jenže všechny tato naivní přání jen dokazovala, že je stále dětinská ve svých touhách.

Tonksová už nebyla Tonksová, nikdo si s tím nevěděl rady, stále ji všichni oslovovali Tonksová. Nechtěla, aby ji oslovovali křestním jménem, ale oslovoval ji Lupinová byl nezvyk. Po hostině se lidé rozlezli po celém domě a začala volnější zábava. Někteří tančili u starého gramofonu, jiní si povídali v kuchyni. Hermiona seděla v obývacím pokoji, sledovala Remuse a Nymfadoru, jak hrají nějakou čarodějnickou deskovou hru (což bylo pro ně typické - netypicky slavit svatbu), a zapisovala si do deníku.

Nikdy to nepřiznám, protože mám svou staropanenskou hrdost, ale věřím v lásku, takovou tu hřejivou. Třesou se jim ruce, když se vidí? Třese se jim hlas, když šeptají? Určitě se našli náhodou, která se jim bude zdát osudová. Protože takové náhody vypadají jako něco zázračného. Vědí víc než já, zažívají víc než já, a bohové vědí, že jim závidím. Jací šťastlivci! Dokud je smrt nerozdělí, budou mít s kým se probouzet a rána jsou snesitelnější, když se můžou držet. Kéž by nikdy nezapomínali na ten první pohled, kdy ustaly bolesti a jejich srdce se probudila. Nepoznanému se musím vysmívat, abych si neuvědomovala, jak musí být šťastní.
Možná si to dokážu představit. Díky Siriusovi.

,,Smím prosit?" ozval se hlas nad její hlavou. Hermiona v panice zaklapla deník a vzhlédla k Siriusovi. Ten se na ni přívětivě usmíval.
,,Já... Já..." koktala Hermiona a snažila se najít slova. Jak poděkovat a odmítnout? A proč poděkovat a odmítnout? ,,Děkuju, jistě," řekla nakonec. Položila svůj deník na stolek a zvedla se. Došli na koberec, kde byl dostatek místa. ,,Dej si pozor, Hermiono. Tichošlápek by se měl jmenovat spíš Nožkošlápek," varoval ji Remus.
,,To už dávno neplatí, starý brachu. V Azkabanu jsem tajně bral taneční lekce od bachařů," opáčil Sirius stejně hravě a oba muži se na sebe zaculili, jako by se vzájemně chválili za dobré vtipkování. Hermiona byla natolik nervózní, že se do této konverzace nezapojila. Sirius rozepjal ruce, aby se mohla Hermiona pohodlně vmanévrovat do jeho objetí. Vložila svou malou ručku do jeho dlaně. Modlila se, aby si nevšiml, jak se jí nervozitou potí ruka. Nedal nic najevo, byl gentleman. Začali se pohupovat do rytmu hudby, která vycházela z gramofonu. Během prvních dvou tanců skoro všichni z místnosti odešli. Zůstal jen tančící pár a novomanželé. Sirius si mírně odkašlal a pravil, že mu zaskočilo smítko. Remus k němu vzhlédl a pochopil.
,,Pojď, drahá. Skočíme si načnout novou lahev," řekl Remus, když mu Sirius věnoval pohled, kterému jen přátelé rozuměli. Oba vstali a odešli. Osaměli. Hermiona se nechala unášet Siriusovou kořeněnou vůní. Jeho dech voněl po tabáku a ohnivé whisky. Dřív by nad tím ohrunula svůj nosík, ale nyní cokoliv se týkalo Siriuse bylo lákavé. Nikdy by nevěřila, že se jí bude líbit vůně tabáku. Takhle na ni Sirius působil. Měnil ji v základu, všechny jistoty byly díky němu vrtkavé, všechny hradby byly rozviklané, vše, čemu věřila, bylo najednou jinak. A za to mohl muž v tmavě rudé košili, která by jinému neslušela ani z poloviny tak, jak jemu.
,,Takže cože díky Siriusovi?"
,,Prosím?" otázala se Hermiona zmateně. Znělo to, jako by se ptal na něco, o čem spolu už mluvili. Snad nezaspala nějakou jeho poznámku... Možné to bylo. Tolik se soustředila na kroky a na jeho horkou dlaň položenou těsně pod její lopatkou.
,,Když jsem se k tobě nahýbal, všiml jsem si dvou slov, které jsi napsala: Díky Siriusovi," vysvětlil Sirius a Hermiona na pár vteřin přestala dýchat. Mohla říct, že neví, o čem to mluví. Mohla tím získat drahocenný čas na vymyšlení výmluvy. Jenže by stejně nevymyslela nic vhodného.
,,Díky tobě vidím svět jinak," odpověděla.
,,Vážně? A je to dobře, či špatně?"
,,Je to... jinak," odvětila, protože sama nevěděla.
,,A co mohu udělat proto, aby to bylo dobře, že díky mně vidíš svět jinak?" vyptával se dál.
,,Prostě buď. Já jsem skutečně vděčná, že tu jsi. A že tu jsem já. S tebou."
,,Já jsem taky moc rád, že tu jsme spolu," pravil Sirius a jeho tón hlasu byl jinačí než kdy dřív, hlubší, hřejivý. Jeho oči se na Hermionu dívaly taky jinak. Jakoby se konečně nedíval na dívku, ale na ženu. ,,Víš, Hermiono, chtěl jsem ti říct..." začal Sirius, ale v tu chvíli do pokoje vstoupil Ron s talířem plným sendvičů.
,,Neukradl jsem to, přísahám," řekl Ron a usadil se na pohovku. Hermiona ho chtěla proklít, místo toho jen tázavě pohlédla na Siriuse.
,,Snad jindy bude lepší příležitost," pravil a trpělivě se usmál.

https://youtu.be/P1u2G16fq_Y