"Velitel je připraven vás přijmout."

Skupinka se obrátila ke vstupu do chatky. Stáli tam ti samí chlapci, kteří je zde přivítali.

Changbin přikývl. "Samozřejmě, již jdeme." Hned na to se otočil zpět k pihatému dragínovi. "Zvládneš to?"

Felix se zhluboka nadechl. Natáhl si kápi přes hlavu, hluboko do očí, až mu přes ten stín nebylo vidět do obličeje, i jeho duhovky pohasly. "Ano."

Opustili chatku a následovali své průvodce. Kdesi před nimi bylo slyšet hluk. O pár minut později byli uvedeni na náměstí plné lidí. Počkat, ne. Ne lidí. Náměstí plné dragínů.

Dvojice je zavedla k prázdnému placu na kraji onoho velkého prostoru. Byl vymezen přesně tak, aby na něj všichni viděli.

"Chvilku strpení, prosím, hned vám zavolám našeho velitele," omluvil se jeden z chlapců a odběhl pryč.

Smíšená skupinka nervózně přešlapovala. Někteří dragíni v davu si jich již všimli, většina však ne.

Náhle do placu, u něhož stáli, vstoupila osoba v rozevlátém plášti purpurové barvy. Dlouhé rukávy kmitaly ve vzduchu, kápě zakrývala vlasy i obličej.

Vše rázem umlklo.

Osoba stanula uprostřed volného místa a odhalila tvář. Při tom pohybu se jí lehce shrnuly rukávy, přihlížející tak spatřili prsty v černých kožených rukavicích.

Dívali se na mladého chlapce. Vlasy vlnité, bílé, místy s mírným fialovým nádechem. Na čele jednoduchá koruna - zlatý, blýskající se kroužek se dvěma rohy rozčesávajícími ony lesknoucí se prameny. Pleť až děsivě bledá, téměř jako kdyby v žilách neproudila žádná krev. Co však bylo nejzajímavější... obličej. V levém oku hořely plameny, pravé zářilo stejným odstínem jako onen plášť a přetínala jej dlouhá, kostrbatá jizva totožné barvy, ta vedla od spánku až do bodu tváře, kde se nacházela ústa. Velká a děsivá, třpytila se, jako kdyby ji snad tvořily šupiny, muselo být jasné, že nebyla způsobena lidskou zbraní. Kolem krku úzce obmotaný přívěsek, jehož detaily nyní nemohli pořádně vidět. Postava očividně v dobré kondici.

"Moji milí dragíni," promluvil, jeho příjemný hlas se odrážel od stěn obklopujících náměstí, "dnes k nám dorazila důležitá návštěva, která se zde chvíli zdrží, proto jsem se rozhodl je přivítat takhle slavnostně."

Lidská složka sedmičlenné skupinky nechápala. Copak to nešlo uspořádat soukromě a až poté je uvést před celou vesnicí?

Dragíni však nebyli ani krapet zaskočeni. Jejich druh se rád přátelil a radoval z maličkostí. Pokud tu byla příležitost k oslavě či jednoduchému hromadnému shromáždění, okamžitě se to uspořádalo. Tak to u těchto magických bytostí fungovalo.

Velitel se k nově příchozím obrátil čelem.

"Můžete předstoupit," usmál se na ně chlapec, jenž je sem přivedl.

Changbin přikývl, poděkoval a v čele skupiny se vydal vpřed. Nezastavil, dokud nestál metr od velitele klanu, který jim byl momentálně očividně schopný poskytnout útočiště. Ostatní zůstali v hloučku kousek za ním.

Zhluboka se uklonil. "Jsem rád, že jste nás zde tak mile přivítal. Já jsem Seo Changbin, korunní princ Kaera."

V davu se ozvalo mumlání a šokované lapání po dechu.

Velitel se zeširoka usmál. "Rád tě zde vítám, Changbine, já jsem Bang Chan, velitel klanu Stray Kids." Podíval se princi přes rameno. "A tohle jsou...?"

Lidé byli opět v šoku. Nikdy se nesetkali s tím, že by se někdo zajímal i o někoho jiného než o vůdce skupiny.

Pár vteřin stáli jako opaření, než jeden z nich vykročil vpřed. "Já jsem Han Jisung, princův osobní strážce."

"Rád tě zde vítám. Meč si klidně ponechej u sebe. Jenom jej, prosím, nepoužívej na nikoho z mých dragínů."

Jisung se usmál. "To by mě ani nenapadlo."

Zbylá lidská dvojice se po tomhle krátkém výstupu také probrala.

"Já jsem Lee Minho, obyčejný generál."

"Jestli je on obyčejný," protočil očima nejmladší z lidí a učinil krok vpřed, nyní stál Minhovi po boku, "tak pak nevím, co jsem já." Hned se však jasně usmál. "Kim Seungmin, syn královského podkoního a lučištník téhle skupiny."

"Rád vás zde oba vítám. Pro tebe, Minho, platí to samé - meč ano, ale nepoužívej jej na mé dragíny. S lukem a šípy to snad ani nemusím opakovat, no ne?"

"Žádné strachy. Tahle čepel zabíjí pouze lidi," zažertoval generál, zatímco Seungmin mu přikývnutím dal za pravdu.

Velitel se zasmál. Vypadal mile a sympaticky.

Minho a Seungmin se zařadili po boku svého prince a jeho osobního strážce, kteří odstoupili stranou, čelem obráceni k davu.

"Vidím, že jste pouze čtyři lidé..."

Nejmladší člen skupinky ztěžka polkl, než předstoupil. "Yang Jeongin."

Vše umlklo.

Jeongin měl pocit, že tlukot jeho srdce musí nyní slyšet naprosto každý, dragín či člověk. Ruce se mu třásly. "Hlásím se zpět domů, hyung," usmál se přes slzy, které se mu náhle nahnaly do očí.

Chan na něj ještě chvíli šokovaně zíral, než si jej přitáhl do pevného objetí. "Tolik jsem se po tobě nahledal-"

"Jeongine!"

K mladému dragínovi přiskočila útlá žena. Chan jej okamžitě pustil.

Jeongin se jí zadíval do očí a konečně se rozplakal. "Mami," vzlykl, než se jí vrhl kolem krku.

"Synáčku můj milovaný, tolik jsi mi chyběl. Zlatíčko moje, konečně tě mám zase zpátky. Jsi v pořádku, jsi doma."

Jeongin ucítil několik dalších paží, které se kolem něj sevřely. Když zvedl pohled, spatřil celou svoji rodinu. "Chyběl jsi nám, Innie."

"Vy mně taky," vydechl trhaně mezi nekontrolovatelnými, nepravidelnými nádechy.

Chan byl rád, že se to dělo před ním a on tak nebyl vidět. V očích měl slzy dojetí. Za posledních sedm let se zde ztratili dva dragíni. Jeden z nich konečně našel cestu zpátky domů.

"Mockrát vámi děkuji," obrátil se na lidi. "Tak dlouho jsme po něm pátrali... Ale vy jste jej přivedli zpátky. Moc si toho vážíme, my všichni."

"Není vůbec za co," usmál se Changbin.

V hlavě princ zatím uvažoval nad tím, jakou reakci bude mít klan, až se odhalí Felix. Neříkal náhodou, že byl z kovářské rodiny? Začal se rozhlížet v davu po někom, kdo by do tohoto obrázku seděl, ale nemohl najít ani jednu sazemi ušmudlanou tvář. Nechal to být s tím, že se jedná o dragíny - ti se asi určitě dokážou umýt rychleji než lidé. Odvrátil tedy svou pozornost zpět ke zbývající dvojici.

Naštěstí trvalo hodnou chvíli, než se vše uklidnilo, a tak následník trůnu během svého přemýšlení o nic nepřišel. Jeongin byl odveden svou rodinou kamsi do davu.

Předstoupil vysoký dragín. Už jenom to donutilo dav umlknout a sledovat, poslouchat. Pouze jedna osoba se začala prodírat spletí těl, táhnoucí za sebou někoho dalšího, hlavně co nejrychleji blíže k mladíkovi s fialovýma očima, jenž si jich zatím nevšiml, ostatní dvojici začali uhýbat z cesty.

Changbin se starostlivě podíval na posledního chlapce. Byť mu neviděl do obličeje, cítil jeho nervozitu i přes ty metry.

"Hwang Hyunjin."

Princ se obrátil zpět k vysokému vrahovi před sebou.

"Bohužel nepocházím z tohoto klanu. Moji rodiče však žijí nedaleko-"

"Jinnie?"

Hyunjin ustal ve vyprávění.

Chan se podíval na ženu, která váhavě stála na okraji davu, po boku její muž.

"Myslím, že tohle jsou tví rodiče, Hyunjine. Jejich klan byl před lety přepaden. Nyní žijí u nás," vysvětlil v jejich jazyce.

Vysoký dragín se na něj dojatě usmál. "Děkuji, že ses o ně postaral, Chane," okamžitě se uchytil tykání, které velitel užíval. Bez dalšího váhání se rozeběhl ke svým rodičům.

"Jinnie, ty... Ty jsi zpátky... Ty žiješ... Jsi v pořádku," vzlykala mu jeho máma do ramene, zatímco se u ní její syn krčil.

Jeho táta nic neříkal, pouze tiše plakal v synově objetí.

Chan šokovaně zavrtěl hlavou. "Kolik ztracených dragínů jste ještě přivedli?"

Changbin mávl rukou. "Jenom jednoho, ale nemusíte se bát, o toho se tu zajisté také rychle postarají."

"Vsadím se, že jeho rodina se na něj již nemůže dočkat," usmál se velitel. "Mimochodem mi nevykejte. Pro všechny jsem tu Chan - nebo tak bych si to alespoň představoval. Preferuji tykání, zda-li vám to nevadí."

"V žádném případě. Také bych raději všem tykal. Ale znáš to - etiketa, způsoby chování a tak dále a tak dále... Občas je to až únavné."

"No, právě," pokýval hlavou velitel dragínů.

Dav se pomalu začal uklidňovat.

Zbýval poslední člen. Poslední chlapec, který stál v čele toho obrovského uskupení těl, čas se pro něj zpomalil. Nebyl schopný se veliteli před sebou podívat do očí, celou dobu sledoval jeho boty. Musel uznat, že kdyby potřeboval peníze na dva týdny v hostinci i s jídlem, výdělek z této obuvi by mu zaručeně vystačil a ještě by zbylo i na dezert jak po obědu, tak večeři.

"Pst."

Pohledem se setkal s velkýma očima korunního prince, který jej šeptem vyzýval ke komunikaci.

Dav stejně ještě pořád mluvil, a Chan se nyní věnoval Hyunjinově rodině.

Changbin k němu opatrně přistoupil, prsty mu obmotal kolem předloktí. "Mám ti zůstat po boku?"

Felix se vděčně usmál, zavrtěl však hlavou v odmítnutí. "Ne, ale děkuji za nabídku."

Starší přikývl, jemně mu paži sevřel ve znamení podpory. "Už jsem ti to říkal několikrát, ale nemáš se čeho bát. To zvládneš. Tvoje rodina bude určitě ráda, že tě vidí."

"Ale co až se dozví-"

"Nad tím teď nepřemýšlej. Důležité je, aby ses s nimi šťastně setkal. Máš je na dosah ruky. Tak se nestresuj, dobrá?"

Vrah se roztřeseně nadechl. "Dobrá... Snad máš pravdu."

"Já? Já mám vždycky pravdu."

Felix si odfrkl, Changbin cítil jeho úšklebek, byť jej sotva ve stínu kápě viděl. "Samozřejmě, já zapomněl."

"To je ten sarkastický Lix, co mi tu už pár dní chybí!" zasmál se tiše princ, aby jej nikdo neslyšel. Dav konečně začínal umlkat, tak se rozhodl to zde ukončit. Rychle jej objal. "Drž se. To zvládneš."

Než mu vrah stihl dát jakoukoliv odpověď, stál Changbin opět po Jisungově boku.

Na náměstí padlo napjaté ticho, těžká pokrývka, která každého téměř až dusila. Všechny oči, a't již barevné či temné, spočívaly na postavě v černém oblečení s obličejem schovaným ve stínu kápě. Poslední cizinec, jediná neznámá tvář.

Chan se povzbudivě usmál, hlavu nakloněnou na stranu. "A ty jsi...?"

Vrah se zhluboka nadechl, vykročil vpřed, kapuci sesunul na ramena.

Dav zalapal po dechu. Hyunjin a lidé se nechápavě zamračili, jediný Jeongin kdesi vzadu se nadšeně usmíval.

"Já jsem Lee Felix." Konečně odlepil pohled od země a zadíval se do tváře veliteli před sebou.

Chan jej bez hnutí sledoval, ztuhlý v tranzu, oči nepřítomně zírající na pihatý obličej posledního chlapce.

Felix sklesle pozvedl koutky úst, jazykem dragínů dodal: "Jsem doma, bratře."

/\†/\

Jak můžu jakožto autorka tohoto díla jančit u této kapitoly jako malá holka? Říkám vám, tolikrát jsem u toho šokovaně zalapala po dechu, kopala nadšeně nohama okolo,... No, šílený xd

Každopádně, jak se vám tato kapitola líbí? Co myslíte, že bude následovat? (:

Znovu vám děkuji všem za podporu, čtení, hlasy a komentáře, hrozně moc to pro mě znamená <3

Mimochodem jsem si u minulé kapitoly všimla, že tu asi všichni trpíme spánkový deficitem, protože jsem ji zveřejnila celkem pozdě v noci a do půl hodiny na ní již byly hlasy od více než jednoho člověka [:

Dejte si na sebe proto prosím pozor. Pořádně jezte, pijte, odpočívejte,... Zasloužíte si to (;