"Changbin hyung? Hej, Bin hyung, vstávej."

Changbin vystřelil do sedu, až se málem čelem střetl s vysokým dragínem. "Co se děje, Jinnie?" Zívl a protřel si oči.

Hyunjin se s nejistým polknutím zadíval do temnot lesa. "Jisung... on... šel trénovat-"

"To chodí každý večer, nezáleží na tom, kolikrát mu to zakážeš," zamručel princ, promnul si kořen nosu.

"Ale ne, hyung, ty to nechápeš. Já vím, že chodí trénovat, však jsem ho taky pustil, ale s tím, že nepůjde moc daleko od tábora. A taky že ano, byl dost blízko na to, abych jej slyšel. Ovšem..." Dragín znovu polkl. "Před nějakou dobou přestal. Poté se většinou hned vrátí, jenže... On ještě pořád není zpátky a já nemůžu jen tak odejít."

"Mám tam jít?" zeptal se Changbin, nyní již plně při smyslech.

Hyunjin okamžitě zavrtěl hlavou. "Ne." Důležitě se princi zadíval do očí, v těch jeho se zběsile třpytilo. "Chci, abys tu zůstal a převzal na chvíli hlídku za mě."

"Samozřejmě, hlavně se jdi podívat, jestli se mu něco nestalo."

Hyunjin jej krátce objal. "Díky, hyung," vydechl mu do ucha. Hned poté sebral meč a odklusal do lesa.

Changbin se mezitím zvedl a nervózně začal pochodovat po táboře sem a tam.

Připadalo mu to jako věčnost, než se ozvaly blížící se kroky.

"Tak co?" vyhrkl, sotva spatřil mezi stromy ony povědomé fialové jiskry.

Hyunjin zdrceně vystoupil ze tmy lesa. Ramena i hlava sklopená. Ze rtů se vydral tichý hlas, sotva zašeptání: "Nemůžu ho najít."

†††

† PŘED HODINOU †

"Ale slib mi, že nepůjdeš moc daleko," přimhouřil oči Hyunjin.

"Samozřejmě," usmál se na něj Jisung. "Budu dost blízko na doslech. Kdyby se něco stalo, uslyšíš to, dobrá?"

"Dobrá. Jenom... Dej si pozor, aby ses nepředřel, ano? Vrať se, jakmile ucítíš, že jsi unavený, nebo že něco není v pořádku. Však se na to zranění můžeme ještě zkusit podívat i teď. Není to tak, že bych měl zrovna něco důležitějšího na práci."

"Díky, Jinnie," zazubil se vděčně strážce. Poté bez dalšího slova zmizel mezi stromy.

Chvíli se prodíral houštím, než objevil vhodný strom. Pomalu vytáhl ostří z pochvy a dal se do tréninku. Všiml si jedné drobné mezery. Ale i jediná malá dírka ve vědru způsobí, že bude voda protékat, no ne? A tak onen konkrétní pohyb procvičoval... ani nevěděl, jak dlouho to bylo. V boku jej pálilo, bolestivě v něm tepalo, i tak nepřestával.

A pak... za stromem, do kterého sázel úder za úderem, praskla větvička. To jej vytrhlo ze soustředění. Meč mu vyklouzl z rukou. Než se pro něj však stihl sehnout, objevila se před ním stará, hranatá tvář.

Jisung ztuhl. Nohy mu zarostly do půdy jako kořeny, tělo mu obalila studená rosa, celé zkoprnělo.

Ten obličej znal.

Ty suché, popraskané rty, jedno oko černé barvy, druhé světlé, podlité krví a přeťaté ošklivou, kostrbatou jizvou. Polkl, nezmohl se ani na výkřik. Ten člověk, o kterém si myslel, že jej před lety zabil, tu nyní stál před ním. A v ruce svíral meč. Zatímco on? Neozbrojený, vystrašený, malý chlapec, kterého spoutal se zemí jeho vlastní strach.

"No ne, nečekal bych, že tu uvidím nějakou známou tvář. A už vůbec ne tu tvoji." I ten hlas byl stále chraplavý, vtíravý, stejný, jako ten, co jej pronásledoval každou noc ve snech. Ten hlas, kvůli kterému se vyhýbal spánku.

"Pamatuješ se na mě? Před pár lety jsi mi dal takový... nepříjemný dáreček." Dlouhými, pokřivenými prsty si přejel po oné jizvě na levém oku.

Jisung polkl. Jak by mohl zapomenout. Jak by jenom mohl zapomenout ten pocit dýky tnoucí do tkání, vrzající při tom o tvrdý povrch lebky. Jak by mohl zapomenout krev, jež mu potřísnila ruce, tělo, obličej. Rudá, co mu do té doby zastírala zrak, se přenesla před jeho oči. Ach, kéž by mohl zapomenout ten křik, chaos, zmatení,... ten strach.

Muž se ušklíbl, strážcův výraz mu jakožto odpověď stačil. "Takže si vzpomínáš. To jsem rád." Jeho tvář potemněla, její rysy téměř splynuly se stíny. "Protože já nezapomínám."

A než se Jisung nadál, něco jej udeřilo zezadu do hlavy. Tma kolem něj se stala jeho realitou.

†††

"Tak sakra kde by mohl být?!" vykřikl Minho bezmocně.

"Hyung, my ho najdeme. Prostě jenom... musíme hledat ještě chvíli... a ještě dál," snažil se princ povzbudit generála.

"Promiň, hyung."

Všichni se obrátili k provinile vypadajícímu Hyunjinovi. Hlava i ramena svěšená, pohled zabodnutý do země, mezi prsty nervózně otáčel dýkou, váhu přenášel z jedné nohy na druhou a hned zase zpět.

"Za co?"

"Za to, že jsem ho nechal jít. Kdybych mu v tom zabránil-"

"Hyunjine," Minho došel k dragínovi, položil mu ruku na rameno. Chlapec sebou zděšeně trhl, zvedl ke generálovi před sebou pohled plný strachu, obav a provinění. Minho se však místo křiku smutně pousmál. "Ty za nic nemůžeš. Jisung je prostě tvrdohlavý mezek, převážně měl poslouchat tvoje rady o tom, že v první řadě vůbec trénovat nemá. Však jsi mu to každý večer opakoval, no ne?"

Hyunjin nejistě přikývl. "Myslím, že ano."

"A já to zase vím," usmál se Minho, nyní povzbudivě. "Pokaždé, když jsem poslouchal, co mu radíš, jsi zmínil, ať se šetří. To on se rozhodl jít trénovat, i když jsi mu říkal, ať to nedělá. Jediné, co bych ti mohl vytknout, je to, že jsi šel pátrat příliš pozdě, ale to ti vlastně ani vyčíst nemůžu, protože já bych to udělal úplně stejně."

A přesně tohle byl důvod toho, proč byl Minho generálem již v tak mladém věku. Když voják potřeboval povzbudit, věděl, co udělat pro to, aby se mu to podařilo. Stejně tak zvládl pokárat člověka, který si žádné pochvaly nezasloužil. Všechny měřil stejným metrem. A to všechno na něm Changbin oceňoval.

Hyunjin Minha objal. "Díky, hyung."

"Nemáš za co," poplácal jej starší po zádech. "Ale tlacháním Jisunga nenajdeme, no ne? Tak se pojďme po tom tvrdohlavém problemáří podívat, než nám uteče jednou provždy."

†††

Jisung zaskučel a pootevřel oči.

Úžasné, už je den, uvědomil si téměř okamžitě. To mu tedy v přivykání si na okolní světlo rozhodně nepomohlo. Proč se vůbec probudil tak pozdě? Vždyť pokaždé vstával za úsvitu... To ho nikdo nevzbudil? Proč?

Sotva začal přicházet ke smyslům, rozlila se mu v hlavě tepavá bolest. Vycházela odkudsi z temene.

Před očima mu problesklo pár obrazů z předchozí noci.

"Do háje," zabručel, "prosím, že to byl jen další sen." Pokusil se zvednout a v ten moment si uvědomil, že se o sen nejedná. Zápěstí i kotníky měl svázané.

Rozhlédl se okolo. Byl posazen ve voze, za jeho zády vysoký stan, v okolí se nenacházel nikdo, kdo by vězně hlídal. Protáhl tedy ruce pod sebou, aby je dostal zpět před tělo a mohl s nimi alespoň něco dělat. Hned toho využil a začal v botě hledat nůž. Upřímně jej překvapilo, když zbraň opravdu nalezl. Během chvíle byl volný.

V momentě, kdy si všiml svého meče ležícího kousek od něj, si uvědomil, že tu něco nesedí. I tak se však zbraně chopil a přehoupl se přes okraj vozu.

Neměl ponětí, kde se nachází, ale musel se odsud dostat, jak nejrychleji to jenom bylo možné. Ostatní se po něm určitě shánějí.

/\†/\

Tahle kapitola byla trochu chaotická (nebo to tak mému unavenému mozku přinejmenším přišlo), já vím. V následujících dvou byste ale měli pochopit, o co vlastně jde.

Taková škoda, že z nich dostanete jenom jednu a dalších až pak za týden...

Každopádně, dnes začíná nový školní rok! Tak jsem se vám rozhodla tuhle kapitolu opravit ještě teď, abyste si ji mohli přečíst třeba na cestě do svých tříd (:

Ať váš školní rok začne hezky! Dávejte na sebe pozor <3