Jisung již netrpělivě přešlapoval na místě, když nebe ozářil shluk jisker. "To byl signál!" zvolal. "Jdeme!"

Vedl svou skupinu podél východních hradeb. Byť bylo vysoce nepravděpodobné, že by se zde mohl kdokoliv nacházet, byl ve střehu, aby na ně nikdo znenadání nezaútočil. Naštěstí se však bezpečně dostali až na konec města, kde byl tajný průchod. "Tady," zajásal tiše, když dveře odkryl a otevřel. "Hned napravo jsou schody, bežte po nich až nahoru a počkejte tam na mě, schovejte se mezi stromy, přinejlepším použijte iluzi."

Dragíni přikývli, vydali se dále, zatímco princův strážce jim držel vchod otevřený. Postřehl, že si jeho vzkaz vzájemně sdělovali. Přihlížel, jak vytahují zbraně, zvětšují je do jejich původní podoby, než mu zmizeli z dohledu.

Nakonec došla řada i na něj.

Zavřel za sebou. Naposledy zkontroloval, že je nikdo nepronásledoval, než se vydal za ostatními po srázu.

†††

Stejně jako ta Jisungova vypadala i skupina ve vedení Seungmina.

Ovšem to, jak se museli do města dostat ti, co následovali Minha... To byla teprve obtíž.

Před vysláním signálu se postupně infiltrovali do ulic a když vše začalo, snažili se znovu spojit. Když však okolo běhá spousta vyděšených lidí, je shluknutí se do větší skupiny a zůstání na místě značně složité. Osud byl však na jejich straně, díky čemuž se nakonec z toho zmatku a chaosu vymanili.

"Jsme tu všichni? Nechybí nám nikdo?" tázal se Minho, když již byla hlavní ulice prázdná. Jakmile měli zkontrolováno, že jim nikdo nechyběl, zavelel k postupu. 

Být v čele tak velké skupiny bylo nostalgické. Avšak nyní zároveň i tíživé. Tohle totiž nebylo pracovní, měl zde kamarády, o které nechtěl za nic na světě přijít.

Začal vysílat k nebi modlitby, když stanul na prvním schodě.

†††

Changbin se od bratrů odpojil v polovině jejich vystoupení. Klidně odešel, vydal se k místu, kde si před dvěma dny schoval své zbraně - dýku a meč.

Z jednoho ze stánků ukradl klobouk, který si stáhl do tváře, z druhého plášť, jímž skryl svou postavu do nestálých pohybů rozevláté látky.

Splynul s davem a zmizel v postranní uličce. Tak akorát včas, zrovna totiž pocítil na obličeji šimrání - Felix spustil jeho iluzi, věděl, že princ je již pryč. A zrovna když si připínal opasek kolem boků, protnul modř ohnivý pták.

"Proč ne drak? Nebude dávat větší smysl?"

Changbin zavrtěl hlavou. "Fénix je přeci mým zvířetem, symbolizuje mě. Zároveň bude vzkazem - fénix je pták, který se znovuzrodí z popela. Stejně tak to udělá tahle země. Proto bych byl rád, kdybychom jako signál použili právě jeho."

Rád by využil onoho šupinatého, oheň chrlícího stvoření, ovšem něco v jeho nitru mu říkalo, že by měl zvolit něco jiného, jeho srdci bližšího.

"Drak bude až symbol konce bojů," rozhodl.

Nedaleko uslyšel poplašené výkřiky - to se začali lidé evakuovat kvůli požárům.

Odložil klobouk na zem, plášť složený pod ním, zamířil zpět do ulic. Jakmile měl jistotu, že již žádný dav nepotká, rozeběhl se.

"Changbine!" vykřikl polekaně dragín, se kterým se o chvíli později málem srazil na křižovatce cest. "Jsi v pořádku?"

"Yeonjune," princ přijal nabízenou ruku, která jej vytáhla zpět nahoru. Když se totiž snažil vyššímu mladíkovi uhnout, nešťastně zakopl o vlastní nohu, což si vyžádalo nekompromisní pád tváří do prachu. "Neboj, nic se mi nestalo." Zběžně chlapce před sebou zkontroloval pohledem, aby se ujistil, že se také nezranil. "Tak co? Vyšlo to?"

"Ano, všichni šílí a utíkají. Co ty? Míříš k zámku?"

"Už to tak bude. Někde se tam schovám a počkám, dokud nedorazí Minhova skupina."

"Tak si dávej pozor."

To již každý pomalu mířili jiným směrem. "Ty taky."

Opět utíkal. Hnal se mezi domy, vzduch jej šlehal do tváří, rozčesával vlající vlasy.

Stanul pod oním schodištěm.

Již tomu byly takřka čtyři měsíce, co po něm sestupoval s vědomím toho, že to tu dlouho neuvidí. Jak rychle ten čas nakonec utekl, nyní zde byl znova, vracel se.

Odhodlaně nabral vzduch do plic, než pokračoval.

Lýtka jej pálila, i tak neustával. Až nahoře, když stanul před zámkem, si dovolil oddechnout.

Překvapivě tu žádné stráže neviděl - dost možná to bylo díky rozruchu ve městě. Neustále se rozhlížel, zatímco vyhledal schovku v jednom z výklenků, kde stálo to velké brnění, kolem něhož jako dítě tak nerad v noci chodil. Nyní se vedle něj usadil, kolena přitištěná k hrudníku, který se zvedal čím dál pomaleji.

Mohl pouze doufat, že se teď nevrátí žádní vojáci - to by jej totiž viděli hned, jakmile by stanuli na posledním schodě.

Naneštěstí se tak však brzy začalo dít. Slyšel blížící se dusot a křik hlasu, jenž nerozpoznával.

Spěšně se zvedl a odplížil za roh, kde pouze doufal, aby jej nikdo nenašel. Neměl již kam utéct.

Sotva se přitiskl zády ke stěně, vynořili se před zámkem vojáci. Srdce mu sevřela ledová ruka, když viděl jejich počet. Bylo jich sice tolik, kolik odhadovali, avšak i tak šlo o znepokojivý pohled. Schoval se zpět za rohem tak akorát včas, když se ten, co vypadal jako jejich vůdce, ohlédl jeho směrem.

"Všichni na svá místa a dávejte pozor na kapitána!" zavelel. "Nikdo se k němu nesmí dostat, je vám to jasné?"

"Ano, pane!" Těžké boty se daly znovu do pohybu.

Princ se rozhlédl. Nyní se mohl skrýt ledatak v dalším výklenku a doufat, že si jej nikdo nevšimne. Jinak by byl vždy vidět - buďto by se vrátil ke schodům, nebo utekl do lesa, který byl až na konci rozlehlého travníku. Nakonec naznal, že i to něco je lepší než nic a skočil za roh prázdného arkýře.

Kdo ví, zda-li měl štěstí či byl opravdu tak nízký a v nevýrazném hanboku i nenápadný, aby jej všichni, co okolo proběhli, přehlédli. Bylo však jisté, že Osud stál na jeho straně.

Vyklonil se a-

Možná nakonec měl trochu smůlu. Zpoza rohu právě vyšla ještě jedna dvojice ozbrojenců.

Zběžně se schoval a doufal. Oči zavřené, prsty pevně svírající rukojeť dýky, snaha o uklidnění divoce bijícího srdce.

"Dobrý den, Vaše Výsosti."

Odlepil víčka od sebe, obrátil hlavu a... na tváři se mu rozlil úsměv. "Vás dva mi seslal sám Pán Bůh," vydechl.

"Nebo náš úžasný generál," protočil očima Jongho.

"Chcete nějak pomoct?" zazubil se Yeosang.

"Jen o mně nikomu neříkejte a držte se dále našeho plánu. Minho i ostatní by tu měli být co nevidět."

"Taky že skoro jsou. Už sem míří po schodech."

"Úžasné." Princ se ještě jednou rozhlédl, než se vydal podél zdi zpět k čelní straně paláce. "Už vás nebudu zdržovat, nechci vám přidělávat problémy."

Rozloučili se.

Changbin se díval, jak Minho vystoupil na trávu a pokračoval dále, zatímco jej následovala velká skupina dragínů.

"Vraťte se, odkud jste přišli, je-li vám život milý!"

Nakoukl za roh, spatřil tam onoho generála. Ostatní vojáci byli v nedohlednu. Přikrčil se tedy a přitištěný ke zdi se mu plížil do zad, dýka v rukou.

Ostatní si jej všimli, rozhodli se mu tedy uvolnit cestu, odvedli mužovu pozornost jejich směrem. "Nejdříve vraťte tuto zemi jejich pravým vládcům." Minho zvedl bradu vzhůru. Po zbrani ještě nesahal, zatím to nebylo třeba.

"Nyní tu vládne kapitán Kim," zavrčel voják.

Minho protočil očima. "Oba víme, že je na mnohem nižší pozici než my dva. Generál má značně větší pravomoce a zkušenosti. Proč byste jej poslouchal?"

"Protože on tuhle zemi spasí!" vykřikl muž, až sebou všichni, včetně Changbina, poděšeně trhli. Tasil meč. "Zvětší naše území a pomůže nám tak získat novou půdu na obdělání! Nebudeme muset dovážet, budeme samostatní a-" Pohled se mu zvrátil kamsi k týlu, tělo padlo k zemi.

A nad ním stál princ, jasně se zubil. "Kéž by to, co říkal, bylo vůbec možné," zasmál se. "Naivka," odkopl mužovu zbraň stranou. Ohlédl se po ostatních. "Tak co? Jdeme, ne? Stále tu máme převrat, který musíme dotáhnout do konce."

Dveře za jeho zády se rozrazily, stála v nich spousta vojáků. "Neopovažujte se pokračovat," varoval ten v jejich čele.

"Bohužel asi nemáme na výběr," pokrčil Changbin rameny. Schoval dýku a jal se tasit meč. "Dragíni, jste se mnou?"

Odpovědí mu byl hlasitý řev, než se dvě skupiny střetly.

Šedé mraky již zakrývaly Slunce, když jeho záři nahradily záblesky magie.