Pár složený z korunního prince a nájemného vraha pomalu postupoval Kaerským územím ke svému cíli. Pár dní se těm dvěma dařilo vyhýbat jakékoliv civilizaci, když si však uvědomili, že takhle se nikam nedostanou, byli nuceni vstoupit do nejbližšího města. Už nemělo ani smysl rozmýšlet nad bezpečností, v ten moment měl Kim svá vojska naprosto všude.

"Ještě že za týden budeme na konci cesty."

Felix vzhlédl od jídla ke svému příteli. "Vážně teď studuješ mapy? Jez, prosím tebe. Už tak tě hrozí každou chvíli odvát vítr."

"Tak to zase pozor, díky těm vašim tréninkům jsem nabral svaly."

"Stejně bych tě pořád dokázal unést jednou rukou," broukl vrah a vrazil si do úst další sousto.

"Prosím?"

"Hm? Ah... Ale nic, nic, musel jsi špatně slyšet."

Princ si povzdechl a pomalu vložil jídlo na jazyk. Jeho oči zkoumaly kus papíru před ním. Kdyby jenom věděl, kde všude se nachází vojenské tábory...

"Tak jakpak vám chutná, pánové?"

Dvojice vzhlédla k chlapci jejich věku, který se na ně jasně usmíval.

Felixovi se na chvíli zadrhl hlas v hrdle. Changbin si všiml vrahova šoku, nechápal však, o co jde. Když v tom se, pouze na pár vteřin, dva uhlíky rozžehly ohněm.

Mladík ztuhl. "Vy... Vy jste taky..."

Princ zavrtěl hlavou. "Jenom on. Já jsem obyčejný smrtelník - jako všichni okolo." Odsedl si a poplácal na místo vedle sebe.

Dragín v podobě člověka se ohlédl přes rameno, než nabídku přijal. Nervózně vklouzl na lavici, každou chvíli kontrolujíc zbytek hospody.

"Pověz, tebe taky unesli, že?"

"J-Jak to víte?" V chlapcových očích párkrát probleskla zelená a zlatá, začaly se plnit slzami.

Felix se usmál. "Můžeme tě odsud dostat. Ale nazpátek potřebujeme menší protislužbu."

Mladík začal horlivě přikyvovat. "Samozřejmě. Ano, prosím. Děkuji. O co jde?" V hrudi cítil tolik emocí, srdce mu divoce tlouklo o žebra, v mysli měl spoustu slov, na jazyk se nedostalo žádné.

"Teď ne. Momentálně potřebujeme, aby ses vrátil zpět k práci a až budeme platit, půjdeš vybrat naše peníze. Pak ti řekneme, co dělat dál."

Dragín mezi nimi krátce zatěkal pohledem, než přikývl. "Dobrá." Vstal, opět se zářivě usmál. "Jestli tedy budete cokoliv potřebovat, nebojte se mě zavolat," prohlásil opět nahlas a odkráčel pryč.

"Jak jsi to zjistil? Vždyť ani Jeongina jsi nerozeznal tak rychle."

Felix pokrčil rameny. "Co jsem přestal blokovat své ostatní schopnosti, zvládám magii používat a využívat ke svým potřebám často i bez jakýchkoliv speciálních symbolů. Díky tomu i snadno vycítím jiné magické bytosti."

"Stačí být sám sebou."

Vrah protočil očima. "Zda-li to chceš podat takhle poeticky... Teď už hlavně jez. O tvůj problém už máme postaráno, tu mapu vyřešíme večer."

A tak tiše dojedli. Sem tam prohodili pár slov, nyní se však převážně soustředili na mladíka pobíhajícího s úsměvem mezi stoly tam a zpátky.

"Promiňte? Rádi bychom zaplatili!" zavolal na něj princ.

Chlapec se na chvíli zasekl v chůzi, než přikývl. "Samozřejmě! Hned jsem u vás!"

"Dobrá, takže..." O chvíli později vytahoval vrah z váčku měnu a vkládal ji číšníkovi do rukou. "Tohle odneseš pryč a my na tebe počkáme u dveří. Jakmile budeš mít hotovo, půjdeš za námi. Kdyby se tě ptali, kam míříš, řekni, že jsme tě požádali, abys nám ukázal cestu... kamkoliv ti přijde, že bychom mohli chtít jít. Venku už se nemusíš o nic bát, tam jsi v bezpečí."

"S námi nepochybně ano." Changbin mu vyslal povzbudivý úsměv.

Chlapec se zhluboka nadechl. "Můžu si ještě pro něco zajít? Nahoře mám náhrdelník od mámy..."

Dvojice si vyměnila krátký pohled, přikývli.

"Večer se pro něj vrátíme."

"Děkuji. Vážně-"

"Teď na to není čas," zarazil jej vrah. "Momentálně potřebujeme, abys udělal přesně to, co jsme ti řekli."

A tak se dragín, o němž si všichni okolo mysleli, že šlo o člověka, vydal k baru. Vrátil váček s měnou na své místo, než stočil své kroky ke dveřím, kde na něj dvojice čekala, něco si mezi sebou šeptem sdělovali.

"Kam jdeš? Máme tu zákazníky."

Obrátil se na patě ke korpulentní ženě. Propalovala jej pohledem, ruce v bok.

"Tamhle pánové chtěli vědět, jak se dostanou ke švadleně. Prý si po cestě potrhali nějaké oblečení a potřebovali by jej opravit. Nemusíte se bát, hned jsem zpátky."

Přísná hospodyně si jej ještě pár dalších, neskutečně dlouhých vteřin měřila pohledem, než s odfrknutím přikývla. "Tak dobrá, ale ať jsi hned zpátky."

Chlapec se uklonil. "Budu."

Bez dalšího podezřívání se žena vydala ke stolu plnému hostů, jeden z nich na ni mával. "Ano, pánové? Copak pro vás mohu udělat?"

Po cestě k východu se musel napomínat, aby moc nespěchal.

"Tak nám to pojď ukázat," princ jej poplácal po zádech, na rtech jasný, přátelský úsměv.

"Samozřejmě, pojďte za mnou, pánové."

Vykročili na ulici, dveře zaklaply.

"Pokračujte tady tou ulicí až na samý konec. Poté doleva, hned na to doprava a jste tam."

Okolo byli lidé. Hodně lidí. A skoro všichni jej znali. Ještě chvíli museli v téhle hře pokračovat. Ale stačilo pár kroků, než bude po všem. Jakmile zajde za tenhle roh, bude volný.

Dvojice pochopila. Pár vteřin předstírání navíc ji nezabije. Obzvlášť když jde o osvobození vězněného dragína.

"Děkujeme," uklonili se. "Mohl bys nám ještě pomoci s koni? Máme hodně věcí a my je sundali, aby si aspoň chvíli odpočinuli."

"Vše pro spokojenost našich zákazníků."

Ve stájích všem padla tíha z ramen.

"Umíš ještě jinou podobu než tuhle?" obrátil se na něj bez dalších řečí Felix.

Chlapec nešťastně zavrtěl hlavou. "Bohužel ne. Umím si změnit pouze oči."

"Nevadí. Něco vytvořím. Ale pak budeme muset hodně rychle zmizet."

Vrah se tedy jal odvazovat koně, zatímco princ začal prohrabovat v jeden ze svých vaků. "Tady," hodil chlapci náhle uzel látky. "Obleč si to."

Mladík strávil tolik nocí sněním o tomhle dni, že bez zaváhání uposlechl. V hlavě si vytvořil snad každý scénář, jaký mohl, byl proto připraven se vždy chopit příležitosti.

Jakmile měl na sobě nové šaty, přistoupil k němu vrah blíže. Staré oblečení jedním lusknutím na místě spálil, druhým změnil mladíkův obličej k nepoznání.

"Páni, zlepšuješ se, Lixi." Changbin obdivuhodně prohlížel onu novou tvář. "Vážně bych tě nepoznal."

"A taky tě nikdo nepozná, pokud nebudeš mluvit." Felix popadl klobouk a narazil jej chlapci na vlasy. "Teď nasedej, musíme zmizet, než si někdo všimne, že jsi pryč příliš dlouho."

Během chvíle se odbavili a již vyjížděli zpět na onu Sluncem zalitou, hlasy lidí zaplněnou ulici.

"Tak kde ten zmetek- Omlouvám se, pánové!" Hospodyně právě rázně vykročila ze dveří a málem přitom vrazila do Olivie.

"To byste měla," Changbin na ni panovačně shlédl. "Musím si pamatovat, ať sem už nikdy nechodím. Takový odporný přístup k zákazníkům... Pojďte, tady nám to za to nestojí." Pohodil hlavou, otěžemi pobídl Bunbyeola k rychlejší chůzi, Olivie v zápřahu.

Žena šokovaně sledovala, jak koně klusají pryč. Ani si neuvědomila, že na jednom z nich sedí místo jednoho dva jezdci. Její hlavou putovala pouze myšlenka na špatnou pověst jejího podniku.

Stejná věc těšila právě onoho záhadného třetího jezdce, který se za budovou hospody ani neohlédl. Byl rád, že se konečně dostal pryč. V tom mu radost protla vzpomínka na jednu konkrétní věc.

"A jak se sem chcete vrátit pro ten náhrdelník?"

"Myslíš tenhle?" Felix pozvedl ruku, okolo prstů omotaný tenký proužek kůže, na ní se kývající blyštivý kámen.

"Jak-"

"Výhoda magie," usmál se suše vrah. "Tady máš, je přeci tvůj."

"Já... Já-"

"Neděkuj. My to udělali rádi."

Chlapec se zadíval na prince, v očích cítil slzy. Slané kapky dojetí, radosti i bolesti ze vzpomínek na to všechno, co k tomuto momentu vedlo. "Jak se vám mohu odvděčit?"

"To ti řekneme až za městem. Ale teď nám pověz jednu věc," princ se mu důležitě zadíval do očí, "jak se jmenuješ?"

Mladík se usmál, po tváři mu stekla první slza. "Dowoon. Yoon Dowoon."

"Tak, Dowoone, těš se na pořádnou jízdu. Svoboda je totiž ohromná zábava." Felix na něj přes rameno spiklenecky mrkl a dragín již vzdal zadržování slz.

Stáhl si klobouk do tváře, tiše vzlykal, zatímco dvojice jeho zachránců na sebe spokojeně kývla.

Dnešní den byl další úspěch.

/\†/\

Tak jsem si uvědomila, že se nejen pomalu, ale jistě blížíme konci příběhu, ale že se i já blížím ke konci svých předepsaných kapitol. Začínám stresovat, tak píšu, co to jde, protože... no, co si budeme, v osobním životě mám teď různé zvraty, navíc se maturita snaží vlézt mi na záda, já bych se třeba i ráda věnovala svým koníčkům, vám, mým čtenářům, nebo mým blízkým a... o tom, kolik dostávám spánku, se radši bavit nebudeme xd

Každopádně doufám, že se máte dobře! Dávejte na sebe pozor, snažte se dostatečně jíst a pít, využívejte každé volné chvíle a věnujte ji sobě. Všechno si to zasloužíte ヾ⁠(⁠･⁠ω⁠･⁠*⁠)⁠ﾉ

Opět děkuji moc, že tu se mnou stále jste a že jste to nevzdali. Vaše podpora je pro mě obrovskou hnací silou, ani nedokážu vyjádřit, jak moc si jí vážím. Děkuji❤️

P.S.
Dost možná jsem si včera v pět ráno myslela, že jsem tuhle kapitolu zveřejnila, ale nakonec jsem tak neudělala, takže se za to moc omlouvám. Občas se mi takovéhle věci stávají - kliknu na "uložit" a myslím, že jsem pak dala i "zveřejnit" a zavírám text, který je nadále konceptem a vy jej nevidíte.
Příště se na to pokusím dát větší pozor ಠ⁠ ⁠೧⁠ ⁠ಠ