Poznával to.

Tady to poznával.

Něco mu říkalo, že tady to zná. I když utíkal, co mu nohy stačily, cítil to.

A taky že ano! Za chvíli se prohnal kolem stromu, na kterém ještě dnes v noci trénoval. Chvíli po něm se kolem onoho sečnými ranami poznamenaného kmene prořítilo i jedenáct mužů.

Jisung nechápal, jak se mohli tak rychle zotavit. Nakonec naznal, že v zápalu boje asi nebyl dostatečně opatrný a praštil je málo. Na takové hordy svalů hold musel být nejspíš člověk opravdu hodně silný, aby je účinně poslal do nehybného bezvědomí.

Těsně před mýtinou, kde měli tábořiště, si strážce uvědomil, že vede své pronásledovatele přímo k úkrytu, kde se nacházejí jeho přátelé, jeho rodina.

"Do háje, takže to ještě nekončí, co?" procedil mezi zuby, než se zachytil stromu, aby prudce zatočil doleva. Kůže na dlaních se mu na pár místech otevřela, on na to však nedbal.

Musel vyběhnout na cestu. Byla kousek nahoru po srázu. Když se tam dostane, bude mít značnou výhodu.

Naštěstí netrvalo dlouho a už se na pěšinu vyhrabal. Kolena se mu podlomila, on ale ještě nemohl přestat.

Okamžitě vzal nejbližší kámen a vrhl jím po muži, co mu byl nejblíže. Trefil jej přímo do obličeje. Muž se zapotácel, svalil se vzad, během toho vzal s sebou i dva své kumpány, zatarasili tak cestu ostatním za nimi.

Jisung zhluboka, nepravidelně dýchal. Sledoval, jak se muži snaží vyplést ze změti těl, kterou právě vytvořil. Jenže co až se znovu zotaví? Co bude dělat? Sotva mohl stát, hlava jej bolela, pouze stěží zvládl přemýšlet, v boku mu nesnesitelně tepalo, svaly jej pálily,... Divil se, že ještě nebylo po něm. Možná by vážně měl děkovat těm létům výcviku.

Když se však znovu zaměřil na své pronásledující a zvážil svůj momentální stav, uvědomil si, že tohle pravděpodobně vážně je konec. Možná by se měl prostě vzdát a-

Po jeho pravici praskla větvička a na rameno mu dopadla něčí ruka.

Sice byl na pokraji sil, i tak však Jisung odrazil cizí paži stranou, vyskočil na nohy. Namířil meč na toho, kdo jej tak překvapil.

Minha zabolelo u srdce, když spatřil strach v tváři chlapce před sebou. "Ji," vydechl, "to jsme my," poukázal i na zbytek skupiny za ním, "už jsi v bezpečí."

Jisung se však ohlédl na muže pod srázem. Už se začínali zotavovat. "Ještě ne," vydechl. "Rychle, musíme se sbalit a odjet. Tady se nemůžeme dále zdržovat," zavelel a vydal se po cestě k místu, odkud se dá dobře sestoupit k jejich táboru. Neprošel si tvrdým výcvikem jen tak pro nic. Nyní jej musel uplatnit.

A když Changbin sledoval jeho záda, to, jak se snažil držet vzpřímeně, byť byl zcela očividně na pokraji sil... Věděl, že chlapec před ním vskutku nebyl chlapcem. Byl již mužem, jak Minhyuk před těmi týdny prohlásil. Profesionál, kterého není radno podceňovat.

Ostatní si vyměnili starostlivé pohledy. Pak ale naznali, že má mladý strážce pravdu. I když viděli, v jakém zdravotním stavu se Jisung nacházel, nemohli se zdržovat. Hrozilo jim nebezpečí, momentálně se museli co nejrychleji sbalit a zmizet.

Minho si povzdechl a strážce dohnal. Nemohl si nepovšimnout kulhání, které chůzi mladšího doprovázelo. Obmotal svou ruku kolem Jisungova pasu, aby jej mohl podepřít, odlehčit mu trochu od té bolesti.

Ten se na něj ani nepodíval. Hlavu měl stále sklopenou k zemi.

"Jsi hlupák, Ji," vydechl Minho.

Jisungova ramena se svěsila ještě níže.

"Ale statečný hlupák," dodal s přikývnutím. "A co je ještě důležitější - jsi můj hlupák." Lehce jej líbl do vlasů.

"Promiň, hyung," vydechl Jisung zlomeně. "Neměl jsem jít trénovat. Akorát jsem vám tím přivodil problémy."

Minho párkrát zamrkal. Tento chlapec právě málem přišel o život a odvažuje se ještě říkat, že jim přivodil problémy?

"Ano, to trénování rozhodně byl špatný nápad," uznal nejdříve, jelikož je lepší začít tím horším a on nebyl člověk, který by zprávy tohoto typu vynechával. "Ale žádné problémy jsi nám rozhodně nepřivodil. U všech svatých, Ji, vždyť jsi nám před chvílí málem umřel přímo před očima! A to hned několikrát!"

Odhrnul stranou větve křoví na kraji cesty a konečně Jisunga pustil. Oba se v podřepu svezli ze sypkého svahu. Tahle cesta byla mnohem kratší než ta, po které přijeli na koních.

"Hlavně se přestaň obviňovat a raději pojď balit, dobře?" pousmál se. Vyříkat si to můžeme později, byla slova skrytá za těmi, co vyslovil.

Než se nadáli, byli již na cestě.

Nedlouho poté Jisung usnul, klobouk stažený do obličeje.

Ostatní měli klobouky také, jelikož už nejeli v lese a Slunce na ně silně pařilo z jasně modré oblohy. Jako kdyby se jim nebe chtělo vysmát za to, čím se musejí v tak hezký den zabývat.

"Můžu dotaz?" ozval se nesměle Hyunjin poté, co zkontroloval, jestli Jisung vážně spí. Stáhl strážci klobouk zpět do obličeje.

Ostatní jej pobídli pouhým zamručením.

Vysoký dragín se na chvíli zamyslel, než otázku opravdu pronesl: "Co se stalo Jisungovi předtím, než se dostal na zámek?" Strážce se totiž čas od času zmínil o práci na poli a podobných věcech. Vrah si nemyslel, že kdyby mladší na zámku vyrůstal od malička, mluvil by o něčem tak... nevznešeném.

Odpověděl mu Seungmin, který s povzdechnutím zavrtěl hlavou. "Nevíme. Pár let zpátky jsem jej našel s Minhyukem na tržišti. Zrovna tam kradl chleba. Nějak jsme jej dostali na zámek a od té doby tam žil s námi. O tom, co bylo předtím, nikdy nemluvil."

Hyunjin se vrátil k tomu momentu, kdy bloudili v lese ve snaze strážce najít.

"Vždyť jsi mi zabil rodinu!"

Byl si jistý, že ten bolestí přetékající hlas patřil Jisungovi. Proto se za tím výkřikem také ve vší rychlosti vydal. A měl pravdu.

Když doběhl k louce, viděl, jak nějaký muž drží Jisungovu tvář v ruce. Po obličeji strážce se koulely slzy, na tom starcově hrál podlý úsměv.

"...kdo je tu nakonec ten větší bídák? Ty... a nebo já?"

Z toho hlasu přeběhl Hyunjinovi mráz po zádech. Stejně jako z muže, který se najednou zvedl ze země, napřímil se za strážcovými zády, meč nad hlavou, připravený zabít.

"Jisungu pozor!"

V ten moment si myslel, že o strážce nadobro přišli. On sám by se otočil a vykročil tak Smrti vstříc. Avšak to, co předvedl Jisung... Nepochyboval, že tento chlapec si svůj post princova osobního strážce rozhodně zaslouží.

Ze vzpomínání jej probralo zamumlání, které se vedle něj ozvalo.

Minho si se smutným úsměvem povzdechl. "Už zase mluví ze spaní."

Hyunjin se ale zamračil, když uviděl nepokoj na obličeji spícího strážce. Bez rozmyšlení mu položil ruku na záda a jedním jednoduchým kouzlem jej uklidnil. Jisungovy rysy se uvolnily. Dragín se opět napřímil.

"Díky," usmál se na něj vděčně Minho.

"Takže ty léčíš?" zeptal se Seungmin. Nelíbila se mu ta temná atmosféra, jež je v tento slunečný den obklopila. Chtěl ji nějak rozjasnit, rozptýlit mysl ostatních. Momentálně byli v bezpečí, chtěl se tak tedy i cítit.

"Mám pro to vlohy," přikývl vysoký dragín. Poté s úšklebkem poukázal na Felixe jedoucího až úplně vzadu. "Rozhodně větší než ten tamhle."

"Tak promiňte, pane Rostlinko, že raději podpaluji."

Changbin se zasmál. "Ty jsi tedy nájemný vrah, který má vlohy pro léčivou magii. Zajímavé." Okamžitě však zmlkl, jelikož se mu před obličejem objevila levitující dýka.

"To, že léčím, neznamená, že nedokážu dobře vraždit," pronesl Hyunjin temným hlasem.

Changbin polkl. "Dobrá, promiň." S úlevou sledoval, jak se dýka znovu vzdaluje. "Ale pořád to nechápu. To si vybíráte, co budete preferovat?"

Hyunjin razantně zavrtěl hlavou. "Ani náhodou. My se tak rodíme. Je to jako to, že tady Jisung nebo Minho mají vlohy k boji se zbraněmi. Stejně tak já jsem se narodil jako dragín ve vodě, zatímco tady Felix je dragín v ohni."

"Aha, chápu, takže máte zaměření na živly, že?" Minho si zamyšleně promnul bradu.

"To o nás vážně víte tak málo?" podivil se Hyunjin. "Ale ano," pokračoval, než stihl dostat odpověď, "máme zaměření na živly. I když je tu jeden velitel jednoho jistého dragínského klanu v Acetrálii, který je zajímavou výjimkou - má nadání pro všechny čtyři."

Nikdo si nevšiml, jak Felixův výraz na chvíli ztuhl ještě více, než tomu bývalo obvykle.

"Páni," vydechl Changbin. "Dragíni jsou vážně zajímavá stvoření," uznal znovu.

Hyunjin si povzdechl. "Kdy si to už uvědomíš, hyung? Dragíni nejsou stvoření. My jsme lidé, stejně jako ty nebo Seungmin. Jenom v sobě máme trochu dračího ducha, toť vše. Ale i my jsme lidi. Nejsme... věci."

†††

"Co se tu děje?" mezi zdmi vězení se odrážel výrazný, hluboký hlas.

"Promiňte, kapitáne, co by se mělo dít?"

Kim se na nejmladšího rádce zlověstně zamračil. "Právě mi tu byl oznámen problém." Prudce se obrátil na hlídajícího vojáka, který byl nyní nucen vejít dovnitř. "Byla to snad lež?"

Voják se nervózně podrbal na zátylku. "Pane... Upřímně nevím, o čem to mluvíte. Celou dobu je tu naprostý klid. Vězni si pouze povídali."

"Slyšíš, kapitáne?" Jinki se usmál, ležérně zavěšen na mřížích. "Nic se nestalo. Vůbec nic," protáhl žertovně.

Pár vteřin si vyměňovali pohledy. Král posměšný, muž naproti němu rozčílený.

Jinki se důležitě nadechl, odlepil své paže od mříží a rozešel se po jejich délce k druhé straně cely. "Nebo jsi snad tak paranoidní, že už sem musíš chodit kvůli každé hlouposti?" Věnoval mu další pohled, tentokrát vyzývavý.

Kapitánovi se z hrdla vydralo zavrčení. Pár ráznými kroky přešel prostory vězení a přitiskl svůj obličej na kovové tyče oddělující jeho a krále od sebe. "Nevím, co tu kujete," přejel je všechny očima, než se obrátil zpět k muži před sebou, "ale jen tak vám to neprojde. Celé království věří, že jsi nemocný. Ležíš na smrtelné posteli." Zamračení na Kimově obličeji vystřídal psychopatický úsměv. "Nepotrvá dlouho a třeba tam budeš ležet doopravdy." Bez jediného slova odešel.

Voják, který byl uprostřed směny, se díval na vzdalující se záda svého vůdce, než se obrátil zpět k mužům za mřížemi.

Všichni se usmáli.

"Díky, chlapče."

Voják srazil paty k sobě, uklonil se, ruku na srdci. "Vše, co si budete přát, Vaše Veličenstvo."

Jinki párkrát přikývl a mávl na mladíka před sebou rukou v gestu, které hned podpořil svými slovy: "Samozřejmě, samozřejmě... Pojď sem, chlapče."

Voják se ohlédl přes rameno, než tak učinil. "Ano, Vaše Veličenstvo?"

"Jak se jmenuješ?"

Mladík sejmul helmu a přitiskl si ji k hrudi. Opět se usmál. "Kim Hongjoong, pane."

/\†/\

Jsem tak nadšenááá! Tohle je moje oblíbená část! ^-^

Tady se dává děj už opravdu do pohybu (;

Jaký na to zatím máte názor vy? :3