Když vám říkám, že je tohle opravdu hodně dlouhá kapitola, myslím tím opravdu hodně dlouhá kapitola.
Zda-li si chcete udělat bližší představu, myslím tím, že je třikrát delší než ty ostatní, které jsem doposud označovala za dlouhé. Ale je to důležité, doloží to hodně věcí do příběhu, do Chanovy minulosti i do lepšího pochopení jeho postavení a obecně tak nějak všeho, co se jeho, ale i dragínů týče. Upřímně jsem se na tuto kapitolu nehorázně těšila od začátku psaní tohoto příběhu, takže doufám, že nikoho z vás nezklame :3

/\†/\

Po tom, co bylo špinavé nádobí odneseno pryč, nastalo další ticho. Ticho plné očekávání, ale zároveň i ticho plné nervozity a obav.

"Nemusíš-"

Chan zvedl ruku a už jenom tím Jisunga umlčel. "Ne, to je v pořádku... Jen potřebuji přijít na to, kde začít."

Jeongin si nejistě odkašlal. "Chceš, abych ti kdyžtak pomohl, hyung?"

Velitel se usmál. "To by od tebe bylo milé, Innie." Ještě chvíli poté rozmýšlel, než se zhluboka, odhodlaně nadechl. "Dobrá, takže... Asi všichni víte, že já a Felix pocházíme z velitelské rodiny."

† PŘED ŠESTI LETY †

"Felixi! Hej! Počkej chvíli!"

Pihatý chlapec se se smíchem prohnal náměstím a mizel dále do ulic, jeho bratr v patách.

"Bang Felixi, tohle přestává být legrace. Nechtěj, abych ti podpálil zadek!" začal starší vyhrožovat.

Felix prudce zabočil a skočil do vozíku se senem.

Jeho pronásledovatel vběhl do uličky pár vteřin po něm. Zabrzdil, zůstal stát hned vedle úkrytu mladšího.

Starší se ušklíbl, prohrábl si své krátké, téměř až kudrnaté, blond vlasy, aby je dostal z očí. Bylo mu jasné, že jeho bratr musel být blízko, nebylo možné, aby se z tak dlouhé uličky dostal s takovou rychlostí, jakou doposud postupoval.

"Lixi," zanotoval s lišáckým úsměvem na rtech, "vylez. No tak, máma se bude zlobit, jestli zjistí, že jsi utekl."

Z vozíku vedle sebe uslyšel pobavené, ironické odfrknutí, mezi žlutými stébly se prodrala do vzduchu trocha kouře.

"Mám tě," špitl vítězoslavně, než se vrhl do sena a semknul svého bratra v objetí.

Felix vypískl smíchy, začal se zmítat ze strany na stranu, aby se uvolnil ze sevření. Nedalo se však nic dělat.

"Prohrál jsi. Zase," neodpustil si starší, jakmile vytáhl mladšího na vzduch. Lusknutím prstů vrátil všechna suchá stébla, jež při jejich drobné roztržce vypadala na zem, zpátky do vozíku. Nechtěl po sobě zanechávat nepořádek - nechtěl přeci, aby se říkalo, že budoucí velitel tvoří po klanu pouze chaos.

"Však ty ještě uvidíš, Chane," prohlásil pihatý dragín varovně a odhodlaně, zatímco se oprašoval a vybíral si seno z vlasů a záhybů oblečení, "jednou tě porazím. Přede všemi. A dokážu ti, že jsem silnější bojovník než ty."

Chan se zasmál a rozcuchal mu vlasy. "Sni dál, Lixi."

"Myslím to vážně!" zasupěl Felix, jakmile staršího dohnal na ulici v davu lidí. Vzduchem se za ním začaly táhnout dvě nitky kouře. "Jednou budu nejlepší a nejsilnější bojovník v klanu a ty s tím nic nezmůžeš!"

"Vskutku roztomilé," uchechtl se starší, nerušeně pokračoval v chůzi, sem tam u toho pozdravil nějaké kolemjdoucí, ať již slovně ři pouhým pokývnutím hlavy.

Felix se zamračil. "Ty se ještě budeš divit, až ti podpálím zadek," zamumlal si pro sebe.

Chan jej slyšel, ovšem nic nenamítal, stejně by to nikam nevedlo. Věděl, že oba jsou po jejich otci tvrdohlaví, tudíž byly všechny jejich spory téměř neřešitelné. "Pojď," pobídl jej raději, "za chvíli nám začíná hodina jazyka Prvního Kontinentu, měli bychom si pospíšit. Sám víš, jak minule učitel zuřil, když jsme přišli pozdě."

"To bylo kvůli tobě!" ohradil se pohoršeně mladší.

"Tak aby to tentokrát nebylo kvůli tobě."

Felix uraženě nafoukl tváře. Proč musel být jeho bratr tak hbitý se slovy? Kdykoliv se hádali, prohrál. A to jenom proto, že Chan jej uslovíčkařil. To jednoduše vůbec nebylo fér!

"Stejně nechápu, k čemu mi to je," zabručel.

"Co?" nechápal Chan.

"Ten jazyk. Vždyť nás z Prvního Kontinentu vyhnali, nikdo nás tam nechce. Nemyslím si, že bych se kdy s někým z nich potkal. Nýbrž že bychom si pak povídali. Nemám je rád, stejně jako oni nemají rádi nás. S chutí bych je na místě všechny upálil, jako to dělávali oni našim předkům."

Starší si povzdechl. "Nemůžeš tak pohlížet na všechny obyvatele Prvního Kontinentu, Lixi. To, že pár z nich nás vyhnalo, neznamená hned to, že nás všichni nesnáší. Proto bys ani ty neměl nesnášet všechny z nich, dokud jsi ani jednoho nepotkal. A co ty víš? Třeba se ti to bude hodit i v jiných ohledech než těch politických. Nikdy nemůžeš vědět, co si na tebe Osud přichystá. Třeba s nimi budeš muset smlouvat o svůj život, či budete uzavírat obchodní závazky,... všechno je možné. Možná se jednou objeví někdo, kdo změní tvůj pohled na svět. Nikde není vyloučeno, že se zamiluješ-"

"Fuj! Proč bys sem tahal tohle?" Felix otráveně protáhl obličej.

"Já jenom říkám, že nic není nemožné. Tak teď pojď, aby ses s těmi lidmi z Prvního Kontinentu domluvil. Vsadím se, že jednou si na mě vzpomeneš a poděkuješ mi za to."

Felix si opět odrfkl. "To určitě," zamumlal.

Musel však svému bratrovi něco nechat - byl to výborný řečník. Byl rád, že to byl dědic velitelského místa v jejich klanu.

†††

"Chápeš to, Innie?" Felix rozjařeně mrštil kamínkem do vody a dost možná vlastní vůlí vytvořil trošku větší spršku, než která z toho měla původně vzejít.

Jeongin si otřel obličej. "Co ti na tom tak vadí, Lixi? Vždyť je to úžasné!"

"To, že máme mít před celým klanem souboj? Ani nápad! Já a Chan proti sobě? Jak ho mám asi tak porazit?"

"Třeba to nebude tak špatné," broukl Jeongin, nadále si čvachtal nohy v jezírku. "A i kdybys prohrál, co na tom sejde. Stejně z tebe velitel nikdy nebude. Z Chana ano. A s kým jiným má bojovat než s tebou?"

"S někým jeho síly? Třeba?"

"Ale co když jste stejně silní?"

Felix se ironicky zasmál, přisedl ke svému kamarádovi. "Tak ten se ti povedl, Innie, to ti musím nechat."

"Myslím to vážně, Lixi. Co když jsi na jeho úrovni a proto se vaši rozhodli vás poprvé postavit proti sobě?"

Starší by se nad tím rád zamyslel, avšak něco v něm to neustále zpochybňovalo. Byť rád říkal, že chce být nejsilnějším bojovníkem v klanu, nepřipadala mu ta vize reálná. Není možnost, že svého bratra kdy porazí. A i kdyby, rozhodně to nebude v rovnovážném boji.

"Tak tady jste!"

Oba se obrátili za nim známým hlasem. "Ahoj, Chane."

"Nerad vás ruším, ale... Innie, tebe shání tvoji sourozenci. Prý jim zbýváš do počtu na kopanou a navíc jsi jim to údajně slíbil."

Jeongin okamžitě vyskočil na nohy. "Máš pravdu!" vyjekl zmateně. Jak na to mohl zapomenout? "Díky, Chane, žes mi to připomněl!" A už byl pryč.

Felix se se svým bratrem na pár vteřin střetl očima, než je rychle odvrátil směrem k jezírku, v němž měl namočené nohy. Setrvával v tichosti.

Chan pochopil, že se mu jeho bratr vyhýbá úmyslně. S povzdechem k němu došel a sedl si na místo, které ještě před pár vteřinami náleželo Jeonginovi. "Jde o ten souboj?"

Felix pouze přikývl.

"Neboj, nikomu se nic nestane. Navíc jsi dost silný na to, aby ses mi vyrovnal. Příliš se podceňuješ, Lixi."

"Nepodceňuji, jsem slabý. Jak se mám asi tak vyrovnat tobě?"

Chan mu obmotal ruku kolem ramen, přivinul si jej blíže k tělu. "Však ty ještě uvidíš, Lixi. Jednou možná vážně budeš lepší bojovník než já."

Pihatý si o něj opřel hlavu. "Možná," zašeptal.

"Určitě," opravil jej starší bratr a zářivě se na něj usmál.

Byly to tyhle okamžiky, které upevňovaly jejich vztah. Momenty, kdy byli jenom oni dva, mohli se svěřit se svými pocity, svými obavami, vzájemně si věřili, uklidňovali se,... Momenty, kdy jejich neustálé úsměvy na chvíli opadly a oni se toho nemuseli bát, protože věděli, že jsou v bezpečí.

Ach, jak rychle se časy mění.

†††

"Jak to myslíš, že zmizel, Innie?"

"Já... J-Já nevím. O-On je prostě... Prostě zmizel, Chane."

Chan držel Jeongina za ramena, ohnivé oči upřené do těch růžových, jeho ruce cítily třas těla naproti sobě. "Hloupost. Jak by mohl zmizet? Určitě se jenom schovává. Hledal jsi vážně všude?"

Mladší pomalu, trhaně přikývl. "Ano. Hledal jsem ú-úplně všud-de. Každá schov-vka, kterou jsme o-objevili. Nikde... On- Nikde není, Chane." V tento moment se rozplakal úplně.

Chan si jej přivinul k sobě. "Neboj, Innie. Určitě jenom někam zalezl a usnul. Však ho znáš."

Spolu se vydali hledat znovu.

Ale...

Nic.

Zmizel.

Přesně jak Jeongin prohlásil.

"Mami! Tati! Felix se ztratil!"

"Jak to myslíš, Chane?"

"Myslí to vážně, paní Bangová. Felix- On je prostě pryč. Sám jsem vše prohledal a teď to se mnou prošel i Chan, ale... Felix nikde není."

Manželé Bangovi si vyměnili vyděšené pohledy.

"Chlapci, počkejte chvíli na chodbě, dobrá? Hned za vámi dojdu."

Dvojice přikývla, než odešla za dveře.

Chan pomohl mladšímu se usadit. Celou dobu jej objímal kolem ramen, cítil, jak se třese. Nehodlal riskovat, že v tenhle moment ještě spadne a rozbije si hlavu, nebo si jednoduše jakýmkoliv jiným způsobem ublíží. Následně se též svezl k zemi, opřela se o něj bělovlasá hlava.

"Co budeme dělat, Chane?" zašeptal Jeongin zlomeně. "Co když... Co když je vážně pryč?"

"Není. Někde se zatoulal. Určitě."

"Ale touhle dobou by byl už vždycky zpátky-"

"Tak se stala výjimka. To se děje, znáš to. Do půlnoci už tu bude s námi a budeme se smát tomu, jak někde usnul a zapomněl, že ti chtěl ukázat novou schovku."

Jenže půlnoc byla pryč, celý klan hledal a Felix stále nikde.

Ani tu další půlnoc...

Ani o tři další...

Ani o týden později...

Felix zmizel.

Chan byl poslední, kdo stále doufal. I po týdnech, i po dvou měsících... Doufal, že se mu jeho bráška vrátí. Nebylo možné, aby byl náhle pryč. Vždyť v jeho snech byl tak reálný, jeho hlas v jeho uších zněl tak blízce, jeho rady a průpovídky jej stále hřály u srdce stejně silně,... Jak tedy mohl být pryč, když on jej stále všude viděl?

"Chane, prober se už! Felix je prostě pryč, už s tím nic nenaděláš!" Jeongin byl frustrovaný. Půl roku. Bylo to již půl roku, co onen pihatý dragín zmizel. Chtěl se posunout dál, ovšem jeho budoucí velitel mu to znemožňoval čím dál tím více. "Už se nevrátí, pochop to!"

"To neříkej, Innie. Možná je teď pryč, ale já věřím, že se jednou vrátí. Každý dragín se vrací za svou rodinou. Felix není výjimkou. Jednou se vrátí, já to vím."

Jeonginovi změkl pohled v očích. "To možná ano, Chane, ale nevrátí se teď." Uchopil jej za ramena tak, jak to starší vždycky dělal jemu - jemně, přitom však dost pevně na to, aby druhého ujistil, že je tu s ním. "A bohužel se musíme smířit i s možností toho, že se nevrátí nikdy."

Tu noc ležel Chan v posteli a zíral do stropu. Ostatně tak jako každou noc od toho dne. Normální dragín by měl spát pět hodin za dva dny. On spával jednu - s trochou štěstí.

A tak opět probděl celou noc. Polapen v rozpolcení mezi tím, zda-li se vzdát naděje či nadále doufat.

"...ale nevrátí se teď."

Jenže jednou se vrátí. Musí. Vždyť je to jeho bratr, ten by jej tu nenechal samotného. Slíbili si, že se vždy sejdou v pokoji. Už když byli malí, museli být za setmění spolu. Takže se vrátí. Ano, vrátí se, to ví jistě.

"A bohužel se musíme smířit i s možností toho, že se nevrátí nikdy."

Ta slova mu rezonovala myslí a ne a ne ustat, ne a ne umlknout.

"Ne, vrátí se. On se vrátí," zamumlal pro sebe. Převalil se na bok po... ani nevěděl, kolikrát tomu již bylo.

Po dlouhé noci přišlo nepřiměřeně jasné ráno.

Chan vylezl ze své postele unavený, avšak odhodlaný předstírat. Rozhodl se přestat mluvit o Felixovi na veřejnosti. Ostatní to zvládli, on musí také.

Bylo to těžké, ale dokázal to. Dokázal se usmívat, byť jej to bolelo. Dokázal předstírat, že je v pořádku, byť jej to uvnitř rvalo na kusy. Dokázal se tvářit, jako kdyby jeho bratr nikdy neexistoval, byť nad ním noc co noc přemýšlel. Dokonce se dokázal tvářit, jako kdyby neměl v hlavě hlasy, se kterými pod hvězdným nebem mluvil.

Vše bylo v pořádku.

†††

"Chane, já a máma jdeme do vedlejšího klanu. Než se vrátíme, přebíráš velení ty."

Chan byl na tato slova již zvyklý.

Na co však zvyklý nebyl, byla možnost toho, že se jeho rodiče jednoho dne prostě nevrátí.

Celou noc probděl, neustále chodil po místnosti tam a zpátky, mumlal si něco pod nos, zatímco Jeongin spal vedle něj, zahrabaný v přikrývkách. Měli sjednocený spánkový režim - tedy alespoň to Chan tvrdil, jelikož sotva spal.

Došlo poledne a dragíni, co předchozího odpoledne odešli, se začali vracet spolu s dalšími, které zachránili. Někteří byli ranění, většina naštěstí pouze otřesena.

"Tvoji rodiče se za chvíli vrátí, neboj, Chane. Jen se zdrželi. Než se naděješ, budou zpět."

To si o svém bratrovi myslel taky.

A stejně jako jeho bratr, ani jeho rodiče se mu již nikdy nevrátili.

V hlavě mu akorát přibyly hlasy, které na něj mluvily dnem i nocí. A on jim toho dne začal odpovídat i za slunečního svitu.

Večer měl mít výstup před jeho klanem a jeho novými členy.

Zmateně stál v čele náměstí, neměl ponětí, co by měl říct. Poté se jeho pohled střetl s tím Jeonginovým a on se konečně zhluboka nadechl, spustil. Říkal pouze to, co mu přišlo správné, přemýšlel nad tím pramálo: "Mí milí dragíni, sešli jsme se tu, abychom přivítali nové členy našeho klanu. Počínaje dneškem tu s námi budou žít, tak se k nim chovejte laskavě, mile a slušně." Na pár vteřin se odmlčel, pousmál se na pár cizích tváří, aby jim naznačil přátelství. Hned na to zvážněl. "Zároveň tu oslavujeme i památku těch, o které jsme dnes přišli. Naši bratři, sestry, naše rodina, blízcí, přátelé,... Ohně jejich životů naneštěstí vyhasly. Vím, že pro vás musí být tato ztráta těžká, nebojte se, plně vás chápu."

Všiml si, jak pohledy dragínů kolem něj zesmutněly.

"Pojďme tedy uctít jejich památku a plně ji oslavit. To je to nejmenší, co pro jejich oběť můžeme udělat." Cítil, jak jej v očích začaly pálet slzy. "Doufám, že spolu budeme všichni dobře vycházet bez velkých problémů. Ještě jednou vítejte, nyní jste v bezpečí. Všichni jste, o to se postarám."

Na pár vteřin zavládlo náměstím ticho a Chan zaváhal. Řekl snad něco špatně? Vyznělo něco tak, jak by nemělo?

Konec těmto myšlenkám nastolili dragíni, kteří před ním začali poklekat. "Náš veliteli," opakovali.

Chan poklekl též. "Děkuji za vaši důvěru. Budu se snažit být co nejlepším velitelem, jak to půjde. Doufám, že na mě budete tak hrdí, jako jsem já na vás a jako jsme my všichni byli na mé rodiče. Nechť jejich vzpomínka navždy zůstane v našich srdcích." Zvedl se zpět na nohy. "Povstaňte, mí dragíni. Ještě mě neuctívejte, zatím jsem nedokázal nic, abych toho mohl být hoden."

Někteří dragíni sušili slzy a Chan se na ně usmíval. Na všechny. Nemohl si dovolit plakat. Musel být silný. Pro své dragíny, pro svůj klan, pro všechny, kteří k němu nyní vzhlíželi.

Počínaje tím dnem na sobě Chan pracoval mnohem více než dosud.

Jeongin jej chodíval navštívit, snažil se jej povzbudit pokaždé, když pochyboval. Byl mu jedinou oporou. Jedinou rodinou, co mu zbyla. Byl za něj vděčný. Bohužel, po dalším měsíci došel ještě tvrdší trénink.

"Musíš si projít rituálem, abys mohl být oficiálně velitelem."

Chan odložil papíry, jimž se právě věnoval, stranou. S vážným výrazem na tváři pokýval hlavou. "Samozřejmě. To dává smysl... Kdy bude?"

"Můžeme jej připravit do měsíce." Starý dragín si to v hlavě znovu přepočítal. "Nejpozději do čtyř týdnů, ano."

Třináctiletý stiskl rty k sobě. "Dobrá. Tak tedy za čtyři týdny."

Sotva spal. Po nocích raději fyzicky trénoval. Potřeboval ukázat sílu, musel dokázat, že zvládne porazit jakéhokoliv nepřítele, který vstoupí na jejich půdu.

"Můžeš si vybrat jednu zbraň, se kterou budeš bojovat. Ta a tvá magie budou tvým jediným prostředkem útoku i obrany."

Rady, instrukce,... to vše mu běhalo hlavou, zatímco se připravoval.

"Takže s tebou budu zápasit, hm?"

"S drakem se budeš znát osobně dva týdny. Poté rituál proběhne."

Chan se otočil za oním hlasem. Nedokázal jej nijak identifikovat. Byl hlubší, ale zároveň zněl vysoce, hladce i hrubě.

"Pár minut jsem tě teď sledoval. Máš talent, rozhodně jsi ambiciózní a zatím bych řekl i vhodný na pozici velitele. Stále pískle, i tak si však nemyslím, že bych tady našel někoho lepšího."

"Draka nemusíš zabít. Stačí, když se vzdá nebo nebude nadále schopný boje."

Usmál se a uklonil stvoření, které kráčelo jeho směrem. "Rád vás poznávám."

"Hlavně mi nevykej. Já ti tykám, znám tvé jméno, ty bys to tak měl mít tedy stejně."

Chan se zazubil, byť jej to už teď bolelo u srdce - s tímhle tvorem bude muset bojovat o čtrnáct dní později, aby si zasloužil místo velitele v klanu Stray Kids. "Dobrá, jak se tedy jmenuješ?"

"Vlastně ani nevím... Jak bys mě pojmenoval ty?"

Tohle byla úskalí, o nichž Chanovi nikdy nikdo neříkal.

Od malička byl připravován k tomu, že podstoupí tento rituál - souboj s drakem. Starší jej vytvoří pomocí magie. Živoucí stvoření pokryté šupinami, na zádech křídla, z krku chrlí oheň, na tlapách dlouhé drápy. Od čumáku po konec ocasu měřil jeho drak pět metrů, křídla měla o dva metry větší rozpětí, kohoutkem mu sahal po ramena. Ne obrovský, ale... Vlastně tu nebylo žádné 'ale'. Tvor před ním byl milý, přátelský. Teprve se narodil. Nemůže mu vytknout ani jedno hloupé 'ale'.

A s tímhle má bojovat?

Vždyť ještě ani nemá jméno...

Tato myšlenka probrala Chana z tranzu. "Dej mi chvíli."

Drak si pobaveně odfrkl, z nosu mu vzlétl obláček kouře, jenž se pomalu kroutil a svíjel k nebi.

Chanovi náhle došlo, jak moc si jsou podobní. Jak moc má s tvorem před sebou společného.

Nemyslel tím konkrétně vzhled. Přeci jenom měl drak před ním syté, světle modré zbarvení a jasně zelené oči. Šlo spíše o to, jak z něj čišela magie, jak měl stejně tvarované panenky, stejně strukturované duhovky, jak jeho tělo reagovalo na určité podněty,... Díval se na něj teprve půl minuty, ovšem již nyní věděl, že by stěží hledal stvoření jeho druhu podobné. Ne nadarmo se také jmenovali dragíni - nyní vše dávalo smysl.

"Už to asi mám," usmál se nesměle.

"Tak to jsem zvědavý..."

†††

Talíř spadl na zem a roztříštil se na spousty střepů.

"Innie! Děláš tu nepořádek!" vykřikl Chan, jako kdyby právě svému kamarádovi nezpůsobil srdeční újmu. Zamával rukou ve vzduchu a ze střepů se opět stal talíř, ten poklidně odlevitoval na kuchyňskou linku.

"Tebe právě zajímá nepořádek?" vykřikl zmateně Jeongin. Popadl budoucího velitele za ramena, začal s ním zběsile třást. "Chane, ty ses snad úplně pomátl! To nemůžeš udělat!"

Chan jemně sejmul jeho dlaně ze svého těla, bez jakéhokoliv důvodu se začal oprašovat a upravovat své oblečení. "Proč? Neustále mi říkáš, ať se přes to přenesu, tak proč ne takhle? Je to ten nejlepší způsob, jak to provést."

Jeonginovy oči zesmutněly. "To sice ano, Chane, ale... Není tohle už trochu extrém? Nemusíš... Proč bys..."

"Stejně už to nejde změnit. Jméno má, nehodlám mu dávat nové."

Drak celou dobu seděl za dveřmi, naslouchal této roztržce. Sklesle se schoulil do klubíčka, čekal, až jej někdo vezme dovnitř.

†††

Před očima mu běhaly vzpomínky z posledních dní. To, jak spolu se svým drakem trénoval, jak mu byl neustále po boku, jak mu pomáhal s obchůzkami i fyzicky náročnějšími úkoly,... Jak se spolu smáli, jak mu pokaždé zabořil čumák do vlasů a vypustil do nich obláček kouře,... Jenom při těch vzpomínkách cítil teplo, nejenom u srdce, ale i na kůži, rozlévalo se mu do každé buňky v těle.

"Jak se cítíš?"

Chan se ohlédl přes rameno, smutně se pousmál. "Ani nevím. Pořád se s tím vším tak nějak vypořádávám."

Drak ulehl vedle něj, shlédl na svůj nestálý odraz. "Sem jsi mě ještě nikdy nevzal," broukl.

Chlapec přejel okolí pohledem. "Víš... Nikdy jsem ti neřekl, proč jsem ti dal takové jméno, jaké jsem ti dal."

Tvor nechápal, přesto jej nechal dále vyprávět. Chan občas začal mluvit o něčem, co ze začátku vyznělo zvláštně, na první pohled se to nijak nepojilo s položenou otázkou, ovšem nakonec vždy vše dávalo smysl. Byl to dobrý řečník, určitě z něj bude dobrý vůdce.

Drak ucítil, jak se mu náhle vnitřnosti stáhly nervozitou. Lhal by, kdyby tvrdil, že se zítřejšího zápasu nebál. Bál se - a to hodně. Ale pokud to mělo být pro Chanovo dobro, muselo to být. Ten chlapec si to zaslouží.

"Před pár měsíci mi unesli bratra. S největší pravděpodobností se to stalo přesně tady. Tamhle jsou ještě pořád stopy souboje," hlas se mu na chvíli zadrhl v hrdle. Odkašlal si, zhluboka se nadechl.

Na stehně ucítil teplo. Když shlédl dolů, díval se do dračích očí. Tak podobných těm jeho... Začal draka drbat na hlavě a pokračoval: "Tohle bývalo jeho oblíbené místo. Jeho útočiště. Když už jej nebavily všechny ty hodiny, všechno to vyučování, povinnosti,... Pokaždé jsem jej našel tady. Často se tu stýkali s Jeonginem. Byla to naše skrýš."

Opět se rozhlédl okolo. Jeho pohled se zastavil na těch zlomených větvích, rozhrabané hlíně a vytrhaných chuchvalcích trávy na druhé straně jezera. Stále tam byly, jasně viditelné. Silně polkl. Cítil, jak se mu dělá špatně. Jenže to si nemohl dovolit. Musel být silný.

"Od jeho únosu jsme sem s Jeonginem sotva vkročili. Z našeho útočiště se stalo místo, kterému se bojíme přiblížit. Je tu až příliš mnoho vzpomínek."

Po další chvíli ticha se drak neudržel a konečně se zeptal: "Co to má co dělat s mým jménem?"

"Zamysli se nad tím," pobídl jej Chan, neodvažoval se na něj podívat.

Zmateně se zamračil. Náhle se mu oči rozsvítily jiskrou poznání. "On se jmenoval..." Bál se to doříct.

Chan si prohrábl své zlaté prameny, v duhovkách mu pobleskovaly měděné jiskry a žluté plameny. "Přesně tak..."

Jejich pohledy se opět střetly a drakovi v ten moment došlo, že tento chlapec, to dítě, je mnohem silnější, než si myslel.

Budoucí velitel se usmál. "Jmenoval se stejně jako ty, Felixi."

†††

Opět si srovnal oblečení. Kožené kalhoty a vrchní díl bez rukávů, obojí černé. Na zádech plášť připnutý k ramenům zlatými sponami. Kolem boků široký opasek, na něm připevněná placka s vygravírovanými dračími křídly a ocasem, znakem jejich klanu. Z toho splýval zlatý řetízek se střapci na konci. To vše naopak bílé. Oblečení na něm vzájemně kontrastovalo, bylo mu jasné, že takhle se v žádném stínu neschová, vždy bude jasně viditelným terčem a zneviditelnit se ještě zcela jistě neumí, to dokáže zatím ve velmi málo případech.

Vzhlédl ke stojanu se zbraněmi před sebou. Musel si vybrat, ale neměl ponětí, co přesně. Měsíc trénoval, nikdy se však nerozhodl pro jasnou volbu. Co se mu tedy bude hodit nejlépe?

Náhle mu pohled zavadil o předmět kývající se vedle ostatních nástrojů. Volal jeho jméno.

Něco mu říkalo, že má poslechnout.

Cítil, jak se celý třese, zatímco se natáhl pro svůj vybraný předmět. Na prstech jej zastudila kovová oka. Mohutná, kovová šipka se rozkmitala ve vzduchu ještě razantněji.

"Wirrow... S tím bojovali táta i máma," uvědomil si.

Zhluboka se nadechl. Zase myslí na něco, co měl dávno zapomenout.

Zavřel oči, kvůli kterým se bál dívat do zrcadla - viděl v nich zbytek své rodiny, dragíny, které miloval, které ztratil. "Už jsou pryč, Chane, teď máš jiné starosti-"

"Chane?"

Chlapec sebou trhl a prudce se obrátil čelem ke dveřím.

Postarší muž se smutně usmál a přišel k němu. Podřepl před ním. "Dítě, ani nevíš, jak rád bych tě tohoto ušetřil."

Chan zavrtěl hlavou. "Ne, to neříkej. Od malička mě k tomu vychováváte, musím na to být připravený."

Šedovlasý dragín jej sevřel v objetí, než se mu zadíval do očí. "Raději ti ještě jednou zopakuji, co všechno tě teď čeká, ano?"

Věděl to. Moc dobře věděl, co přichází. Přesto přikývl. Nemohl si dovolit být vyveden z míry. Byť jej to bolelo, musel si vše projít ještě jednou, naposledy, krok za krokem.

"Jsem jedno ucho."

†††

Do očí jej udeřilo sluneční světlo. Lidé kolem něj jásali, vykřikovali jeho jméno.

Zmohl se pouze na úsměv a zamávání.

Poté jeho pohled padl na draka na druhé straně arény.

Místní prostory byly pro tuto událost upraveny. Udusaná hlína byla obklopena tribunami přeplněnými dragíny. Pod nimi se ještě před chvílí nacházel. Ale už nemohl utíkat moc dlouho. Vlastně už nemohl utéct nikam. Dveře se za ním zavřely, uslyšel hlasité cvaknutí zámku a klapnutí západky vložené na své místo.

"Už není cesty zpět," zamumlal sám pro sebe, než se s drakem střetli uprostřed arény.

"Budete mít chvíli na to, abyste si řekli poslední slova. Ať už jej zabiješ či ne, po tomhle souboji zmizí. Musíš pochopit, že jej celou dobu držíme při životě vlastní magií, nemůžeme to proto dělat navždy, byť bychom rádi."

Pevně sevřel šupinatý krk mezi pažemi, zabořil do něj obličej.

"Ahoj, Chane," zamumlal drak.

"Ahoj, Felixi," vydechl chlapec.

"Jak se máš?"

Chan nezvládl zadržet pobavené uchechtnutí, jež se mu prodralo hrdlem. Zadíval se do těch smaragdových očí, úsměv stále na tváři. "Jde to. Děkuji za optání."

"To rád slyším." Drakovy pysky se zvlnily vzhůru. Stejně jako se Chan díval na Felixe, i on si chlapce před sebou naposledy prohlédl. Jeho zlaté vlasy, žlutě zářící oči protkané oranžovými a rudými plameny. Bledou tvář, v níž se i přes úsměv na růžových rtech skvělo tolik smutku a starostí.

Je to ještě dítě, tohle si nezaslouží.

"Chceš ještě něco říct, nebo ti stačí vědět, jak se mám?"

Felix se usmál o něco jasněji, musel se do toho tlačit. "Ani nevím... Napadá tě něco?"

Náhle vhrkly Chanovi do očí slzy. "Ano." Opět jej pevně objal. "Mám tě rád, Felixi."

Drak kolem něj jemně obmotal přední tlapy a křídla, vdechl mu vřelý vzduch do vlasů - Chanovi bylo jasné, že tohle mu bude chybět.

"Já tebe taky, Chane."

Po pár dalších vteřinách se od sebe odtáhli.

Chan si otřel slzy, opět se usmál. "Tak na toho nejlepšího."

Drak se též přinutil nespustit koutky níže - nemůže Chanovi jako poslední vzpomínku zanechat jeho slzy. "Na nejlepšího... Pamatuj na mě v dobrém, Chane."

Ještě jednou se rychle objali, než se každý z nich rozešel jiným směrem. Jeden smířený s tím, že ať se stane cokoliv, stejně nepřežije. Druhý s vědomím toho, že pokud z toho vyjde živý, bude muset sledovat smrt někoho, s kým se sice zná teprve dva týdny, ale stejně mu přirostl k srdci blíže, než by bylo v této situaci vhodné. Snažil se v hlavě přesvědčit, že nyní to již není Felix. Není a nebude. Nesmí tak na něj myslet.

"Jste oba připraveni?" Ten samý dragín, který předtím šel zkontrolovat, že je Chan v pořádku, teď stál uprostřed arény. Vyslal oběma účastníkům souboje tázavý pohled, odpovědí mu byla dvě přikývnutí. "Začněte tedy se závěrečnými kroky."

"Až tu větu vyslovím, musíš se naplno rozloučit se svým přítelem. Magií z něj odstraníme vše lidské a zůstane v něm pouze zvíře, které v tobě uvidí nepřítele. Je to důležité. Testujeme tak, že jsi schopen potrestat i tvé nejbližší, pokud by nás jednoho dne zradili. Klan v tebe musí mít plnou důvěru, tví dragíni musí si být jistí, že je budeš chránit doslova za všech okolností. Počítej tedy s tím, že jakékoliv prosby tvého kamaráda zpět nevrátí, od tohoto okamžiku je to pouze tvůj nepřítel na život a na smrt."

Chan polkl a naposledy se zadíval do dračích očí. Sledoval, jak k tvorovi několik dragínů natáhlo ruce, jak z těch smaragdových duhovek mizí každá špetka lidskosti, pocitů a empatie.

"Budeme mít půl minuty, abychom utekli z arény. Mezitím bude drak v tranzu, než se zcela probere ve své dravé podobě. Nezapomeň, chlapče, půl minuty. Pak je vše na tobě."

Jeho wirrow začal obkreslovat ve vzduchu vedle jeho kolene drobné kružnice, zatímco šeptem začal počítat: "Třicet... Dvacet devět..."

Všichni byli zticha, nikdo ani netutal. Jeongin si nervózně okusoval nehty. A nebyl jediný. Většina přihlížejících byla jako na trní. I ti noví, kteří doposud zpochybňovali Chanovu dostatečnou kvalifikaci pro to být velitelem, se začali bát - nechtěli přeci vidět dítě umírat přímo před jejich očima.

Delší půl minutu Chan ve svém životě nezažil.

Oči draka před ním se na něj dívaly doslova bez mrknutí. Náhle to nebyla ta vřelá zelená okolních polí, do kterých se rád svalil jako malý. Staly se z nich opravdové smaragdy - chladné, ostré, bezcitné kameny zasazené v moři lesknoucích se šupin.

"Deset... Devět..."

Cítil, jak se třas v jeho těle zhoršuje. Zhluboka se nadechl, dovolil si ještě na chvíli zavřít oči.

"Pět... Čtyři..."

Odlepil víčka od sebe, vypustil všechen vzduch z plic.

"Soustřeď se, Chane, je to tu," zamumlal, než drak pomalu zamrkal a jeho pohled se zaostřil na chlapce naproti sobě. "Tak pojď do mě, kamaráde," řekl polohlasem, zatímco se pysky zvlnily a zpoza ostrých zubů zaznělo nevrlé zavrčení.

"Budeš mít jednu výhodu - drak nebude moct létat. To jej možná oslabí."

Ano, stvoření opravdu vypadalo na chvíli zmateně. Snažilo se pomocí křídel zvednout, avšak nebylo mu to nic platné - nadále setrvávalo přilepené k zemi. Arénou otřáslo rozzuřené zakřičení, než se jí rozlehl dusot čtyř těžkých nohou.

Chan sebral veškerý vztek a zármutek, jež se v něm za poslední měsíce nastřádaly a též s křikem se rozeběhl drakovi naproti.

Po tomhle boji vše končí. Po tomhle boji je za Felixem a rodiči jedna velká, tlustá čára. Po tomhle boji už budeš silný.

Šupinatá tlapa se zvedla do vzduchu, drápy se zaleskly ve světlu slunce.

Chan nezaváhal. Využil rychlosti, které oba nabrali, a sklouzl se drakovi po boku, přičemž mu uštědřil šrám na žebrech. Udělal kotoul, rychle se vyšvihl zpět na nohy, čelem k protivníkovi, jenž znovu vřískal, nechápající, kam jeho kořist zmizela.

"Promiň, Felixi," zašeptal Chan, než wirrow opět roztočil a sprintem se vydal drakovi do zad.

Přihlížející jásali. Možná, že tenhle zápas bude rychlý a nemusí se o nic bát.

Chlapci zaplál v hrudi oheň naděje. Rozmáchl se zbraní a...

Náhle ucítil náraz do boku, letěl vzduchem pryč.

Drak se stihl zotavit a všiml si jej, zaútočil. To nikdo nečekal.

Chanovi se příšerně motala hlava, zatímco se snažil zvednout ze země. Byl pokrytý prachem a až teď, když už zase stál na nohou, si všiml, jak mu po levé paži stéká krev. Rychle shlédl na tři dlouhé škrábance, které se mu táhly přes biceps, bolest však necítil. Vlastně při tom pohledu necítil nic, ani vztek, ani paniku, jednoduše viděl hluboké šrámy, jako kdyby ale nebyly jeho.

Proto znovu zvedl pohled k nepříteli, který se řítil jeho směrem. Srovnal si postavení a chtěl začít opět užívat svou zbraň, když si náhle všiml jiskření v drakově pootevřené tlamě.

"Hodlá chrlit oheň," vydechl Jeongin ve zděšeném uvědomění. Začal se modlit, aby po jeho kamarádovi zbylo alespoň něco, co se bude moct dát pohřbít.

Chlapec všechny překvapil. Pár mávnutími rukou před sebou vytvořil štít a uskočil drakovi stranou. Plameny jej však z části zasáhly a spálily jej tak na hrudi. Rychle uhasil hořící látku na svém těle, snažil se nevnímat tepání, jež začal pociťovat. Stačila jedna akce a najednou se jej zmocňovala panika.

"Uklidni se, zápas sotva začal," zamumlal k hluku v jeho hlavě.

Kéž by věděl, jak blízko pravdě se nachází.

Další minuty se s Felixem (byť v něm již nic, co by se s tímhle jménem spojovalo, nenacházelo) snažili uštědřit tomu druhému ránu, avšak zbytečně.

Jedním z dalších zvratů byl až nový zákrok s ohněm, kterého se drak opět chopil.

Chan vytvořil další štít, náhle ovšem klopýtl - zakopl si o nohu. Jeho jediným únikem bylo svalit se na zem a doufat, že jej plameny nezasáhnou. Což by se i stalo, kdyby stihl svou pravici přitáhnout rychleji k tělu. Nyní měl na těle další spáleniny.

I přes tu bolest se snažil co nejrychleji zvednout, protože drak využil šance, nyní sprintoval jeho směrem. Nakonec to vzdal, znovu ulehl, dlaň na zemi.

Přesně když byl Felix před ním, pohnul prsty a ze země vyrazila drobná skála, která přerušila protivníkovu trajektorii. Chan myslel, že už je v bezpečí, vyšvihl se na nohy, konec drakova ocasu jej však zranil - opět na pravici.

Obával se, že zda-li schytá ještě jednu ránu do té ruky, nebude moct svůj wirrow již nadále používat.

Proto dlaněmi nakreslil ve vzduchu další magický znak, aby vyslal proti drakovi proud vody.

Dav zajásal, jako již několikrát předtím, i když... nyní možná o něco hlasitěji. Onen ohnivý tvor byl totiž náhle odzbrojen, tekutina se mu dostala do hrdla.

Chan se ušklíbl. Vybavil si text v knize o dracích, kterou kdysi četl. Konkrétně tu část, kde se mluvilo o tom, za jak dlouhou dobu po požití vody jsou schopni opět chrlit plameny. "Pět minut," usmál se, než uvedl wirrow zpět do pohybu.

Drak zmateně sípal, proto pro chlapce nebylo příliš složité uštědřit mu ránu pod pravou přední končetinu. Stvoření se za ním rozzuřeně otočilo, v tomto pohybu jej opět nevědomky udeřilo ocasem do pravé paže.

"No tak, Chane, to zvládneš," vyzíval jej tiše Jeongin z tribuny, zatímco sledoval, na kolika místech již jeho kamarád krvácí, má spáleninu či je přinejmenším zraněn.

To samé si pro sebe zašeptal i sám Chan, když si opět uvědomil, jakou nevýhodu teď vůči drakovi naproti sobě má. Možná že tvor neměl oheň, na druhou stranu byl fyzicky schopnější. "Musíš jednat rychle," řekl si a bez rozmyslu se opět rozeběhl vpřed.

O pár vteřin všichni přihlížející zalapali zděšeně po dechu, zatímco Chan proletěl vzduchem a sjel po zdi na zem, kde se pod ním okamžitě začala tvořit malá kaluž krve.

Chlapec vykřikl, dlaní si zakryl pravou část obličeje. Přes prsty se mu okamžitě převalila ona teplá, rudá tekutina. V hlavě mu tepalo, nechápal, co se děje. Pár vteřin se kroutil v bolestech, než se zhluboka nadechl a uvolněně se svezl na zem. Druhou rukou, kterou mu zakrývala látka pláště, jenž byl nyní také na pár místech potrhaný, nahmatal wirrow a zhluboka se nadechl. "Vstávej, tady to ještě nekončí. Nemůže... Musíš zkontrolovat, jestli ti to vyšlo."

Jeongin byl na pokraji slz. Spolu se svými sourozenci se pevně držel za ruce a všichni šeptem vyzívali chlapce na zemi na druhé straně arény, aby se zvedl a bojoval.

Chvíli nikomu nedocházelo, jak podezřele dlouhá prodleva náhle nastala, dokud se Chan nenadzvedl a neusmál se na v bolestech se zmítající stvoření na protějším konci prostoru.

Všechny to nejdříve zmátlo, než si všimli, že i drak je v nesnázích.

Chan se zasmál. "Vyšlo to."

Stvoření mělo přetnuté levé křídlo a zcela očividně nechápalo, co se děje.

Chlapec toho zatím využil, pomalu se za pomoci zdi začal zvedat ze země. Chvíli tam stál, zády opřený o pevný povrch za sebou, zhluboka dýchal. Poté sundal ruku z krvácejícího obličeje a uchopil řetěz své zbraně v obou dlaních.

Nejraději by se rozeběhl, nebyl toho však schopen.

Diváci se zatajeným dechem přihlíželi, jak jejich budoucí velitel opatrně kráčí směrem ke zvířeti, to se stále snažilo pochopit onu bolest, již pociťovalo.

Mezi dvěma protivníky byla stále velká vzdálenost, v tom drak zcela zmlkl, sklopil hlavu k zemi. Když ji zvedl, zadíval se na zlomek vteřiny chlapci před sebou přímo do očí, než se s dalším zařičením rozeběhl vpřed.

Chan se bránil, co to šlo, ale zvíře jej tlačilo čím dál tím více dozadu.

Všichni napjatě přihlíželi, nikdo se neodvažoval nic říct.

A pak Chan klopýtl. Dračí vrčení a cinkání kovu o drápy náhle protnul další hlasitý, bolestný výkřik.

Divákům zmrzla krev v žilách.

Ten zvuk nebyl zvířecí.

Chan zíral na čelisti, jež se mu zakously to levého předloktí. Supěl v bolestech, zatímco čelil tomu chladnému, smaragdovému pohledu. A poté mu pohled sklouzl k záblesku u jeho boku.

Opět vykřikl, zatímco se snažil ještě chvíli vzpírat drakovi, který na něm byl opřen snad celou vahou, z nozder mu vzlétala oblaka odporně zapáchajícího kouře, oči mu žhnuly vztekem. Chlapec pocítil žár, který se začínal tvořit v tvorově krku, panika v jeho systému se ještě navýšila.

Rukou zašátral v prachu vedle sebe. Párkrát pod kůží pocítil kovový povrch, než konečně zahákl ukazováček do jednoho z ok řetězu a přitáhl si šipku přímo do ruky.

Zaskučel, zatímco wirrow chvíli přechytával v dlani, než se naposledy podíval drakovi do tváře. "Sbohem, Felixi... a promiň," vydechl a zaryl zbraň mezi tvorova žebra.

Následně jej ohlušil vřískot a ochromily čelisti, které se ještě naposledy sevřely a zaryly tak zuby hlouběji do jeho paže. Drak sebou párkrát škubl, zatímco Chan s dalším výkřikem zarazil wirrow ještě dále do živého masa, nervů a převážně srdce. Skřek přešel v kňučení a poté se k nebi vznesl poslední oblak kouře. Tvor se uvolnil, svalil se na chlapcovo ztrápené tělo.

Chan se neubránil ještě jednomu vykřiknutí, poté též zůstal ležet bezvládně na zemi, zavalen tou ohromnou vahou. Nechápal, jak to všechno dokázal udržet jednou rukou, natož že přežil.

Zavládlo mrtvolné ticho. Váhání viselo ve vzduchu. Byl jejich velitel ještě naživu, nebo měli jít strojit pohřeb? Nikdo nevěděl, jak si počínat.

Myšlenky všech přerušilo ženské vyjeknutí: "Jeongine! Vrať se!"

Hlavy se obrátily za chlapcem, který se nehledě na veškerá rizika vrhl přes zábradlí a rozeběhl se ke dvěma nehybným tělům.

Uchopil zakrvácenou ruku v té své, drobnější. "Chane! Chane, odpověz mi!"

Chvíli se nic nedělo, ovšem poté se rudé prsty pohnuly a slabě, roztřeseně sevřely ty jeho.

Jeongin bez zaváhání vyskočil na nohy a pokusil se pohnout s drakovým tělem, byl na to však příliš mladý, příliš malý, příliš slabý. "No tak! Pomozte mi někdo!" zvolal v beznaději.

Bylo to přesně tohle, co zapůsobilo a donutilo všechny k pohybu. Muži, ženy, dokonce i pár dětí, ti všichni se vrhli jejich novému vůdci na pomoc.

Netrvalo dlouho a Chan ucítil, jak z něj zmizela ta příšerná tíha.

Zhluboka se nadechl a pokusil se posadit. Torzem mu vystřelila ohromná bolest, tudíž se se syknutím svalil zpět na zem.

Hned na to na něj padla další tíha.

Pozvedl koutek úst. "Innie," vydechl zmoženě. Nebyl schopen říct nic víc, neboť chlapec, který jej právě svíral v objetí, se zajíkavě rozvzlykal: "Chane- Myslel jsem, že... že... že... J-Já..."

Chan jej stěží obejmul nazpátek, slabě jej poplácal po zádech. "Já vím, Innie, já vím."

"No tak, no tak, chlapče, slez z něj a nechej ho chvíli dýchat."

Jeongin jej ještě jednou pevně sevřel, starší stiskl zuby k sobě, aby zadržel další syknutí. Poté se na mladšího usmál, jako kdyby byl zcela v pořádku a Jeongin byl odtažen stranou svou starší sestrou. Pevně jej přitiskla k sobě a zezadu kolem něj obmotala své paže, aby jí už nikam neutekl. Před chvílí se tak vyděsila. Co kdyby byl ten drak ještě stále naživu?

Nad Chanem se v přílivu sluneční záře sklonila vrásčitá tvář s šedým plnovousem. "Dokázal jsi to, chlapče! Oficiálně jsi velitel! Tedy téměř... Ale to hlavní už máš za sebou!"

Usmál se, byť sotva pochytil, co mu bylo právě řečeno.

Stařec k němu přidřepl a zblízka se mu podíval do oka - druhé měl totiž Chan stále zavřené a skryté pod nánosem krve, který neustával a proudil dál, stejně jako v ostatních ranách. "Pověz, Chane," zašeptal, "jsi schopný se zvednout?"

Chanovi se zadrhl hlas v hrdle, než vykašlal: "Myslím, že ne, Jongine."

Starší mu jemně položil dlaň na rameno. "Chápu. A dokážeš se mnou spolupracovat?"

Chan, který si nebyl jistý, zda-li je vůbec schopen nějakého pohybu, se usmál ještě více. "Zas tak mimo nejsem."

Samozřejmě že byl. Sotva přes tu bolest cítil své tělo, téměř nebyl s to myslet, ani tak však nemohl ukázat slabost. Právě zdolal draka, určitě se dokáže postavit i na nohy... byť s pomocí.

"Dobrá, Chane, dej mi ruku. A ty, Sehune, podepři ho z druhé strany."

Po Chanově levici se objevila další známá tvář pokrytá vráskami. Další ze Starších. Další osoba, která přežila už jeho děda, praděda i další z jeho předků, a která s největší pravděpodobností přežije i jeho vnoučata. Další z magicky tak silných osob, že čas na ni v podstatě neměl vliv.

Chlapcovy prsty se propletly s těmi starými, na zádech jej podepřely dvě dlaně a on se s heknutím posadil. Zhluboka dýchal, opřen hlavou o koleno.

"Pojď chlapče, ještě trošku a-"

"Ne, to je v pořádku, Sehune, postavím se sám."

Musel to udělat. Ne jenom pro svůj klan, ale i sám pro sebe. Musel si dokázat, že je toho schopen.

"Jsi si jistý? Jsi oslaben-"

Chan se na něj usmál. "Myslím to vážně, ale děkuji za pomoc."

Klan s obdivem přihlížel, jak se jejich nový velitel začal zvedat ze země. Očividně mu to činilo obrovské potíže, celý se třásl, zuby měl pevně stisknuté k sobě, ale nevydal ani hlásku. Napřímil se a věnoval všem další ze svých zářivých úsměvů.

Kai a Sehun mu stáli nablízku a ještě že tomu tak bylo. Chanovi se totiž zamotala hlava, tudíž jej akorát včas zachytili, než se mu podlomila kolena, jinak by se svalil zpět na udusanou, krví nasáklou hlínu.

"Pojď, Chane, odvedeme tě stranou a ošetříme tě."

A tak se stalo, že o dvacet minut později byla celá hospoda plná a v jejím čele, u baru, seděl Chan obklopen všemi Staršími.

"Teď tě vyléčíme, tak se na to připrav-"

"Ne, počkejte."

Nikdo nechápal, proč se chlapec tak vzpírá. Hned se jim však naskytlo vysvětlení.

"Jenom ty rány vyčistěte. Nelečte. Ani žádná magie na utlumení bolesti. Jednoduše po lidském způsobu."

Starší si vyměnili nejisté pohledy. Zaváhali, přikývli. "Dobrá, jak si žádáš."

Opatrně mu odřízli část vrchního dílu, aby mu jej nemuseli přetahovat přes čerstvé rány. Spáleniny mu pečlivě umyli hadříkem, namazali mastmi a ovázali bandážemi. Následně se přesunuli k jeho pravé paži. Chan si myslel, že už takhle nemůže být ta bolest horší, ovšem v ten moment, kdy mu na řezné rány nalili vodu, si to rozmyslel. Syknul, pevně zatnul prsty levačky do svého kolene.

"Ještě chvíli vydrž, chlapče. Hned to bude."

A taky že ano. Po pár minutách měl ruku také ovázanou.

"Tohle bude hodně bolet," prohlásil Baekhyun, jakmile se podíval na chlapcovu levačku.

Někteří z osazenstva hospody se zatím pustili do piva, navazovali konverzace, zatím ale nebyli příliš hluční, nechtěli rušit léčení, co probíhalo kousek od nich.

Možná se ptáte, proč nebyl raněný odveden stranou a až po vyléčení se nevrátil ke svému klanu. Odpovědí jsou opět tradice. Vždy po tom, co si nový velitel prošel rituálem, byl odveden do hospody a zde ošetřen. Nikdo nevěděl, čím že to bylo, ale nikdo to nerušil. Ani Chan tomu nechtěl učinit přítrž, byť mu to chvílemi bylo dosti trapné.

"Proč?" Jakmile se však ohlédl na svoji levačku, pochopil.

Tak tohle byl ten důvod bolesti, která jej donutila předtím zakřičet, když drak umřel.

Z jeho předloktí trčely dva špičáky.

"Aha," vydechl a začal se psychicky obrňovat před bolestí, která si pro něj přicházela.

"Nejdříve se postaráme o ty škrábance, dobrá?"

Chanovi se trochu ulevilo. "Dobře," přikývl a znovu zatnul zuby, když mu na rány nalili další vodu, než mu je začali ošetřovat hadříkem.

"Chane?"

Oslovený otevřel své ohněm pobleskující oči, jimiž vzhlédl k těm růžovým. "Ano, Innie?" vydechl.

"Potřebuješ něco? Nemám ti zatím donést nějaké jídlo nebo pití?"

"Ne, to je v pořádku, neboj. Seženu si něco později-"

"Jen se neboj a něco sežeň, chlapče. Až tu s ním skoncujeme, bude nějaké ty živiny potřebovat."

Chan se navzdory nově zasazeným obavám zasmál spolu se Staršími. "Dělají si legraci, Innie," ujistil mladšího, kterého tímto proslovem Jongdae zcela očividně vyděsil. "Nic mi ne-" Neubránil se dalšímu syknutí, když mu začali ránu šetřit více hrubě a do hloubky - a že museli jít hodně do hloubky.

"Neboj, Jeongine, však mu nic není, že ano, Chane?" usmál se nejmladší ze Starších.

Chan se ušklíbl a střelil po Sehunovi varovným pohledem. "Promiň, musel jsi snad právě bojovat s drakem?"

Všichni se zasmáli. Byť se Chan očividně neměl nejlépe, stále nešel pro úsměv ani žert daleko. To na něm všichni cenili již od jeho dětství - ne, že by teď byl vyloženě dospělý... alespoň ne fyzicky, psychicky byl totiž dost možná na úrovni většiny členů jejich klanu. Rozhodně před chvílí dokázal, že je mnohem starší než vypadá.

"Samozřejmě, převelice se ti omlouvám. Mimochodem, tohle bude bolet," hned na to zajela Chanovi do kůže jehla a chlapec se raději zase rychle odvrátil stranou, aby se na to nemusel dívat.

"Vážně nic nepotřebuješ, Channie?"

Tázaný se usmál a již ovázanou rukou chlapce vedle sebe obejmul kolem ramen. "Ne, vážně nic nepotřebuji, Innie, nemusíš se bát."

Jeongin přikývl, i tak na chvíli zaváhal. "Můžu tu aspoň zůstat s tebou?"

"Samozřejmě. Jak bych proti tvé přítomnosti mohl cokoliv namítat?"

Chlapci se na sebe zazubili a nikdo, kdo tu interakci viděl, se neubránil úsměvu.

Mladší byl poté zticha a pouze přihlížel tomu, jak jeho kamarád odolává vší bolesti a i nadále se snaží zůstat silný a usmívat se. Bylo šílené uvědomit si, že tento chlapec před ním je pouze o tři roky starší, ale už se chová jako dospělý. Bylo mu z toho smutno. Věděl, že teď spolu budou moct trávit ještě méně času, než tomu bylo poslední dva měsíce. Až teď mu došlo, co všechno tenhle rituál znamenal. Chan právě ukázal, že už dospěl, že je dostatečně silný i bystrý na to, aby byl jejich vůdcem. Již není chlapec jako ostatní v klanu.

"Velitel... Páni, Chane, to je neuvěřitelné," vydechl, než si to stihl pořádně uvědomit.

"Že?" Jeho bílý chrup se opět zaleskl v jasném úsměvu. "Nebudu lhát," pokračoval, zatímco shlédl na obvazy na své ruce, "čekal jsem, že to dojde později. Vlastně o hodně později. Ale pokud Osud chtěl, aby to bylo teď, tak to tak asi vážně být má, nemyslíš?"

Jeonginovi zářila tvář obdivem, zatímco sledoval Chana, jak mluví. "Asi na tom něco bude," přiznal.

"Chane, připrav se, jdeme vyndávat ty zuby."

Chlapec se zhluboka nadechl. Snažil se předstírat, že ta bolest, kterou celou tu dobu zažíval, nic nebyla, jenže věděl, že teď přichází něco většího a upřímně jej to děsilo. Něco jej polechtalo na krku a v ten moment si uvědomil, že bude následovat ještě něco horšího. Na moment zapomněl, že má vlastně polovinu obličeje zalitou krví, že vidí pouze jedním okem, i že ona tekutina nadále cestuje po jeho těle, stéká z jeho tváře níže, kde zasychá na kůži a vsakuje se do oblečení.

Na pár vteřin zadržel vzduch v plicích, než jej vypustil v podobě kouře z nosu, přikývl. "Dobrá, pusťte se do toho."

"Pokusíme se být co nejopatrnější."

Chan pouze znovu pokýval hlavou, ani nevěděl, na co tím odpovídá.

Z levé paže vystřelila do celého jeho těla ochromující bolest. Pevně zatnul všechny svaly v těle, zuby se málem kousl do jazyka, zpod víček mu hrozily vytéct slzy.

Jeongin tam pouze stál a nevěděl, co dělat. Než na to přišel, bylo po všem.

"Tak... To byl první."

"Jen ať je to rychle," zamumlal Chan.

Nebylo to rychle. Starší se snažili ránu nezhoršit, jelikož už tak byla v dost příšerném stavu. Chanovi to tudíž připadalo jako věčnost.

Nad čím zcela všichni žasli bylo to, jak nevydal ani hlásku. I přes očividné utrpení byl zcela zticha.

"Z toho bude výborný velitel," zašeptala obdivuhodně dívka v jeho věku.

Její babička se zasmála. "Bude? Co tě nemá, děvenko, ten už je výborný velitel."

Všichni u jejich stolu přikývli.

Škoda, že to Chan neslyšel. Měl v ten moment trochu jiné problémy než dragíny přihlížející jeho utrpení.

"Tak... A je to," usmál se Minseok, zatímco odkládal druhý špičák stranou.

Chan si zhluboka - velmi zhluboka - oddechl.

"Teď to ještě musíme ošetřit, jako ty ostatní rány, ale neboj, horší než tohle to nebude."

Pár minut a Chan shlížel na své ruce, obě v obvazech. Pokusil se zahýbat prsty, šlo to špatně. "U všech ohňů, ten mě teda zramoval," uchechtl se.

"To máš tak, když si zahráváš s ohněm."

Chan se tomu slovnímu obratu zasmál. "Škoda, že tady se bojovalo ohněm proti ohni."

"Svatá pravda," přikývl Jongin a odložil na zem nové vědro s vodou s pár čistými hadry. "Tak..." Oprášil si ruce a zadíval se Chanovi do oka. "Jdeme na ten obličej, co ty na to?"

Chan ještě jednou shlédl k bandážím na svých pažích a hrudi, na pár místech již zbarvených do ruda. Jaké to asi jenom bude s tou hlavou, když z té rány teklo krve nejvíce?

To se nedozvíš, dokud to nebude hotové.

Znovu se začal připravovat k dalšímu návalu bolesti, zatímco přinesli nové hadry. Nervózně podupával nohou, hlavu sklopenou, koutkem oka sledoval, jak chystají další jehlu s nití.

Jeongin jej jemně chytil za ruku, Chan se na něj za to vděčně usmál. "Běž za svojí rodinou, Innie."

Mladší zaváhal, ale při dalším pohledu na jehlu si jakékoliv protesty rozmyslel a po rychlém přikývnutí zmizel.

Sehun si dřepl před chlapce, který měl stále polovinu obličeje pokrytou krví. "Chane," poklepal mu opatrně na stehno.

Oslovený k němu vzhlédl, oheň zřetelně se kmitající strachem z následujícího zákroku.

"Nebudu ti lhát, bude to bolet. Ale pokusíme se to udělat co nejrychleji. Taky se neboj toho, že tě někde zraníme ještě víc, dáme si na to pozor, jenom potřebujeme, aby ses co nejméně hýbal. Jongin ti bude pro jistotu držet hlavu. Opravdu se pokus vydržet co nejvíce v klidu. Čím lépe v tom uspěješ, tím dříve to budeš mít za sebou."

Chan polkl. Věděl, že jej ta slova neměla uklidnit, i tak v to ale z části doufal.

Velitel se nesmí bát bolesti. Musí stát v čele svého lidu a chránit jej do posledního dechu.

V hlavě si udržoval tato slova. Všechna ta poučná rčení, která slýchával celý svůj život, mu nyní přišla vhod.

Již po několikáté si zopakoval, že musí být silný. Pro svůj klan, pro své dragíny. Přežil boj, přežije i tenhle zákrok.

A taky že přežil.

Byť s velkými obtížemi. Vlastně v jeden moment doufal, že omdlí, jenom aby si tím vším nemusel nadále procházet. Byla to ukrutná bolest, která mu zachvátila celé tělo, udeřila mnohem silněji, než jak to učinila v ten moment, kdy ke zranění přišel.

"Už je to v pořádku, Chane, jsme hotoví, jenom to zakryjeme," uklidňoval jej Junmyeon o čtvrt hodiny později.

Chan trhaně dýchal, celé tělo se mu nekontrolovatelně třáslo. Pouze matně si uvědomoval ostatní dragíny okolo. Ty, co seděli u stolů, ty, kteří právě odnášeli všechny nástroje zašpiněné od krve pryč z místnosti, ty na něj mluvící,... Celou hlavou mu tepala nesnesitelná bolest, svět se s ním točil a div, že nespadl ze stoličky, na níž byl celou dobu usazený.

Junmyeon jej však jistil, opatrně mu přidržoval ramena, aby se nepřevrátil na podlahu, starostlivě chlapce před sebou sledoval. "Chane?"

"Hm?" To zamručení bylo sotva slyšitelné, v hrdle měl sucho, ani nemohl polknout, jazyk se mu přilepil ke spodnímu patru, nezvládal s ním hýbat, přišel si němý.

"Vnímáš mě?"

Chan nadále ztěžka oddechoval, lapal po kyslíku, i tak přikývl.

"Ještě není po všem, pořád to musíme ovázat. Ale hned na to už bude po všem. Rozumíš mi?"

Chlapec nejistě pokýval hlavou ze strany na stranu. Nebyl si jistý, zda-li to pochopil. Slova se mu nejistě pletla v mysli jedno přes druhé, nic mu nedávalo smysl.

Junmyeon si povzdechl a objal jej. "Vedeš si dobře, chlapče. Velmi dobře. Pouze pramálo dospělých by se s tím zvládlo vypořádat lépe než ty," pochválil jej, byť se to Chanovi v mozku ztratilo téměř tak rychle, jako se to tam dostalo.

"Tak pojďme na to, ať už je vše za námi."

Junmyeon vzhlédl k Zitaovi, ten mu ukázal obvazy a kus jemné látky.

"Dobrá, Chane, zvedni hlavu. Slibuji, že tohle už je poslední věc, co po tobě budeme chtít."

Nějakým zázrakem byla tohle přesně ta slova, která jej přivedla zpět k plnému vědomí. S vypětím posledních sil vydržel, zatímco mu na nově ošetřenou ránu nanesli mast, přiložili tkaninu, jež jej pohladila na kůži téměř jako hedvábí, následně přišly bandáže.

"A je to!"

Chan opatrně otevřel oko, nedůvěřivě se na nadšeně se tvářící muže nad sebou usmál. "Vážně?" vydechl sušše a s velkými obtížemi.

"Ano. Tady, napij se." Kyungsoo mu podal sklenici vody, pomohl mu dostat tu tekutinu do sebe. "Pomalu, nehltej, ještě se nám zalkneš."

Kéž by jenom věděl, jak těžké to pro Chana bylo, držet se jeho instrukcí.

"Pojď se najíst, poté rituál dotáhneme zcela do konce."

Pomohli chlapci přemístit se ke stolu a spokojeně sledovali, jak se pustil do jídla, co mu donesli. Pořád měl dost sil zůstat při vědomí, chuť též, to bylo dobré znamení. Původně se báli, že jim omdlí již v aréně, ovšem Chan měl očividně hodně tuhý kořínek, bylo jasné, že se jen tak nevzdá.

Co je překvapilo bylo však to, jak rychle Chan prohlásil, že již nemá hlad.

"Jsi si jistý, chlapče? Vždyť jsi nesnědl ani polovinu z toho, co jsi dostal."

"Jsem si jistý, věřte mi." Položil si ruku na břicho a nervózně pozvedl koutky úst. "Ještě mi po tom všem není úplně nejlépe, raději bych to teď nijak nepřeháněl."

Sehun chápavě přikývl. "Můžeme se tedy přesunout na konec rituálu?"

Chlapec se zvedl od stolu, jeho zuby opět zářily v odhodlaném úsměvu. "Samozřejmě. Nerval jsem se tu s drakem pro nic za nic, no ne?"

Všichni si vyměnili uctivé pohledy a slova chvály směřovaná k jejich, nyní již jistě, novému veliteli.

Postupně se tedy klan přesunul na náměstí, kde stálo pódium, jeho zadní strana krytá bílou oponou. Stejně jako mladíkův plášť, pásek i znak na něm připnutý - i když ty nyní nebyly zas až tak čisté, spíše červené a hnědé až černé.

Chan spolu se Staršími vystoupali na jeviště. Muži za chlapcem vytvořili půlkruh. Počkali, až dav umlkne, poté jej Sehun pobídl k akci: "Víš, co máš dělat, chlapče."

Přikývl a odepnul placku se znakem ze svého opasku. Na vteřinu ji stiskl mezi prsty jak nejpevněji to šlo. Dračí křídla a ocas vyrytá do bělostného povrchu se zatřpytila pod paprsky jasně zářícího slunce. Vzhlédl k nebi, natáhl k němu ruku svírající svůj rodný znak.

Všichni napjatě sledovali, jak se po povrchu onoho kulatého předmětu převaluje jasná záře. Po chvíli začala bílá tmavnout a měnit barvu. Stejně jako opona a Chanovo oblečení, které vypadaly, jako kdyby je někdo pomalu namáčel do barvy.

Dav nadšeně zajásal a Chan stáhl ruku níže. Usmál se na barvu znaku v jeho prstech. Zářil purpurově, stejně jako jeho plášť, opasek i ona opona za jeho zády.

Osud zvolil jeho barvu.

Starší přistoupili blíže. Yifan přidřepl po chlapcově boku, ten se k němu obrátil tváří. Yixing k nim natáhl mističku s jílem, který měl nyní stejný odstín, jako placka, již si Chan opět připnul k pasu. Yifan do oné mazlavé hmoty namočil prst, následně jím nakreslil na mladíkovo čelo znak dragínů a povstal.

"Náš velitel! Bang Chan!" zvolali Starší a poklekli, ruce na srdci, hlavy skloněné.

Stejně se zachovali i ostatní.

Dokonce i Chan.

"Děkuji," prohlásil, než klesl na koleno jako všichni ostatní.

A poté se slavilo. Hodovalo se, zpívalo, tančilo, ohně plály až dlouho do hluboké, temné noci.

Nový velitel tomu všemu s úsměvem přihlížel.

Bylo to tu... Stejně jako jeho praděd, děd, dokonce tak jako jeho otec,...

Z Chana byl nyní velitel.

†††

"Copak děláš?"

Velitel nadskočil, poplašeně se chytil za srdce. "U všech ohňů, ty jsi mě teda vylekal!"

Jeongin se podrbal ve vlasech. "Promiň."

"Ne, to nevadí, v pořádku, jenom... jenom příště možná raději zaklepej, dobrá?"

Oči mladšího se změnily v tenké čárky, ústa se roztáhla a ukázala jeho jasně bílé zuby. "Samozřejmě, Chane."

"A ohledně tvé otázky," obrátil se starší zpět ke stolu, "pracuji na tomhle."

Podal Jeonginovi zvláštní předmět. Chlapec se zamračil, neměl tušení, co mu to leží na dlani. Spojením palce a ukazováčku tedy vytvořil kolečko, které si dal před oko, aby viděl lépe. Jednalo se o jednoduché, vskutku primitivní přibližovací kouzlo. Ale jak mu pomohlo!

Růženíny se zatřpytily poznáním. "To je dračí zub?"

Chan se usmál a přikývl. "Ano. Když bylo po zápase... a obecně po všem, měl být drak zničen úplně i se všemi jeho ostatky. Umluvil jsem však Starší, aby z těchto dvou špičáků udělali vskutku neživé předměty, takže je již nemusí držet při existenci svojí magií. Souhlasili."

Jeongin pomalu přikyvoval. "To jsou ty, co ti tehdy zůstaly v ruce?"

Starší luskl prsty, vzduchem se mihl hlouček jisker. "Přesně tak!"

Bělovlasý si přiložil kolečko z prstů zpět k oku, aby si zub ve své levici prohlédl lépe. "A ryješ do něj obrys dračích křídel..."

Chan se nervózně zasmál. "Zda-li to tak chceš nazývat."

"Mlč, Channie, mně se líbí," našpulil mladší rty a velitelovi nezbylo nic jiného, než uposlechnout.

"Děkuji." Po krátké odmlce se vrátil k rytí. Též si držel jednu ruku u oka, zatímco druhou se snažil kouzlem kreslit tvar, jenž by rád vytvořil.

Jeongin obešel stůl, usadil se, zaujatě staršího sledoval. Jak se soustředěně mračil, jak zamyšleně hýbal rty, jako kdyby s někým mluvil, jak měl celou tvář ztuhlou, nehybnou díky koncentraci na jeden jediný úkol,...

"A je to," usmál se z ničeho nic velitel a Jeongin nadšením nadskočil v židli.

"Ukaž!"

Následně Jeongin vytvořil provázek, provlékl jej skrze dírky, které mu prvně unikly. Vrátil hotový výsledek svému majiteli. "Zde, Channie."

"Děkuji, Innie." Převzal podávaný předmět a uvázal si jej těsně kolem krku.

Mladší se zachichotal. "To vypadá jako obojek na naše voly."

Chan se zatvářil na oko uraženě. "Příště řekni rovnou, že se ti nelíbí."

Jeongin zběsile zakroutil hlavou. "Tak jsem to nemyslel!"

"Já vím, Innie." Velitel se k němu natáhl, pocuchal mu vlasy. "Proč jsi vůbec přišel?"

"Samozřejmě!" Růžovooký natěšeně zatleskal. Bez zaváhání se vrhl přes stůl, pevně staršího objal. "Hodně štěstí k narozeninám, Channie!"

Chan byl od rána zavřený uvnitř, aby se těmto přáním vyhnul. Vždy měl pocit, že za to musí něco udělat nazpět. S Jeonginem to však bylo jiné.

Objal chlapce nazpátek. "Děkuji, Innie."

†††

"Co je? Co se děje?" Chan se zmateně zamračil na Junmyeona, který se zaraženě obrátil na ostatní Starší.

"Víš... Ta jizva... Ona... Vypadá to, že byla ovlivněná nějakým kouzlem, kterého si nikdo z nás nevšiml."

"No...? A co to znamená?"

"Já... nevím... Vypadá- Upřímně? Vypadá zvláštně... Ale počkej, ještě sundáme zbytek těch obvazů a uvidíme, třeba to není nic strašného."

Chan raději opět zavřel zdravé oko a nechal Starší dělat svou práci.

Velitelem byl již přes dva měsíce, zatím se stále v některých ohledech učil, ovšem Starší mu se vším pomáhali. Po tomhle už však nechají vše na něm. Tak zněla dohoda. Po kompletním vyléčení už je velitel bez jakékoliv pomoci. O vše se musí postarat sám - a to dnešním dnem počínaje.

Jak to má ale dokázat, když jej tihle muži tak znervózňují?

Starší si začali mezi sebou něco šeptat.

Chan to nevydržel. Podíval se na ně, obočí stažená k sobě. "Tak o co jde?"

Nechápal to, jak dragíni před ním ztuhli, beze slova na něj zírali.

Najednou mu něco došlo. "Já... Já vidím...?" Čekal, že o zrak na pravé oko přijde - s tím ostatně počítali všichni. Nevypadalo to však, že by měl jakékoliv problémy.

"A nejenom to, chlapče," zamumlal Zitao a natáhl ruku k Baekhyunovi, který mu vložil do dlaně zrcátko.

Chan je všechny přejel nechápavým pohledem. "Cože...?"

"Však se podívej," pobídl jej Yifan a Zitao mu dal před obličej onen okolní předměty odrážející ovál.

Chanovi se na chvíli zastavilo srdce v hrudi, s ústy dokořán zíral na odraz sebe sama před sebou. "Cože? Jak?" vyjekl a naklonil se blíže.

"Jak jsme říkali, drak nejspíše při tom rituálu použil nějaké kouzlo a my si ho nevšimli, ostatní jizvy máš totiž normální."

Uchopil držátko zrcadla ve svých rukou a pečlivě si prohlédl pravou polovinu svého obličeje. Jizva vskutku nebyla jako ostatní. Byla jasně fialová a podivuhodně, jako kdyby magicky, se třpytila, jevil se v ní lehký náznak vzoru šupin. "Počkat- A co to mám s okem?" Jak si toho mohl nevšimnout? Mělo stejnou barvu jako šrám, co se přes něj táhl. Již neplanulo ohněm jeho rodiny, nyní zářilo barvou jeho minulých bolestí. Znovu vzhlédl k mužům před sebou. "Co to znamená?"

"Nevíme. Ale budeme na tebe dohlížet a uvidíme. Možná to kouzlo jednoduše nevyšlo a tohle je jeho vedlejší účinek. Prozatím ti to nemůžeme říct s jistotou."

"Chane? Žene se bouřka a- U všech ohňů! Co to máš s okem?" vykřikl Jeongin, který právě vešel do místnosti. Přiskočil ke svému kamarádovi, začal si prohlížet jeho obličej. "Páni," vydechl. Zazubil se. "Teď máme podobné aspoň jedno oko."

Chan se zasmál, pocuchal mu vlasy. "Samozřejmě, Innie. Cos vůbec potřeboval?"

Vstal a šel se věnovat svým velitelským povinnostem. Nějaká jizva teď může počkat.

/\†/\

Tak jak jsem říkala - dnes vydávám tuhle kapitolu, zítra ale žádná nebude. Tahle je opravdu hodně dlouhá a myslím si, že než si ji přečtete, je lepší počkat do středy. Nehledě na to, že ty opravy mi sežraly celkem dost času a já mám přeci jenom pořád školu ^^"

Mimochodem jsem tak při tom kontrolování vzpomínala, kdy jsem vlastně tohle napsala. Tehdy jsem byla nemocná, seděla jsem u počítače snad dva dny v kuse a nejednou jsem brečela a proklínala se za to, co to svým postavám zase způsobuji za utrpení (':

Ale to, co jsem říkala na začátku, je pravda - tahle kapitola byla v mé hlavě již od té doby, co jsem tenhle příběh začínala tvořit. Tolik asi k tomu, kolik možností jsem měla, udělat Chanovu minulost světlejší, ale stejně se rozhodla pro opak haha

Každopádně doufám, že se i přes délku kapitola líbila. Má skoro deset tisíc slov, takže se omlouvám komukoliv, kdo má s tak dlouhými texty problém, naprosto vás chápu. Na druhou stranu mi to přišlo důležité pro lepší pochopení různých věcí, které by zabraly až zbytečně dlouho, kdyby byly vypravovány náhodnými dialogy a stejně by to nakonec bylo akorát tak matoucí a nic z toho

Mějte se hezky, dávejte na sebe pozor a znovu ve středu <3