Slunce vylézalo na oblohu a znovu se schovávalo za horami, až jednoho dne skupinka osmi mladíků opět opustila prostory i bezpečné okolí jeskyně, aby sešla do údolí a města v něm ležícího. Jako již několikrát se vydali bránou do ulic, cizí obličeje, jiné oblečení, klobouky na hlavách. Pro tento den se rozhodli zvýšit svou opatrnost. Den D se blížil, nehodlali tedy riskovat. Zde již končila legrace a začínalo jít do tuhého, životy byly v sázce.

Na zemi padal soumrak, když se vydávali z hradeb ven. Spokojení, v hrudích pocit zadostiučinění.

Plán byl jasný.

†††

"Dobrá, plán je jasný," prohlásil Changbin, zatímco pochodoval v čele jeskyně tam a zpátky. Na jeho hubené postavě byla upnuta spousta pohledů, ať již tmavých, tak i barevně zářících. "Po pár úpravách se rozhodlo, že do akce půjdeme přesně za dva týdny. Proto budeme znovu trénovat ještě intenzivněji, než jak tomu bylo doposud. Jde o hodně, převážně poté o vaše zdraví a životy - to je to nejdůležitější, co máme. A musíme to pečlivě střežit. Právě i proto jsme datum odsunuli o něco později." Věnoval všem důležitý pohled, následně se ohlédl po svém příteli, přikývl.

Dragín mávl rukou, na stěně za jejich zády se zjevila mapa města.

"Zde je královský palác," ukázal princ na rozlehlý půdorys nacházející se na konci široké cesty vedoucí od vstupní brány. "Dokud nebudete přinejmenším takhle daleko, nikdo nesmí zaútočit - žijí zde stále obyčejní občané a byť máme zaručenou evakuaci co největšího počtu osob z města, musíme si také pamatovat, že chyby se stávají neustále."

Někdo v davu zvedl ruku.

"Ano?"

Huijin naklonil hlavu na stranu. "Ale jak zajistíme, že se takové množství lidí sbalí a opravdu opustí své domovy?"

"Vyčleníme pár z vás, kteří napříč městem vytvoří iluze požáru. Naše spojky samozřejmě budou s vámi, aby vám ukázaly, která místa jsou pro tyto účely nejlepší. Ideálních by bylo patnáct dragínů. Nějací dobrovolníci?"

Soobin, Yeji, Seongjun a jejich kamarádi se bez zaváhání přihlásili.

"Děkuji," usmál se na ně vděčně princ. "Pak s vámi individuálně proberu, jak bude vše probíhat."

Jinki, Minhyuk a obecně všichni z královské skupinky stojící kousek opodál od ostatních byli zcela konsternováni. Ať už Changbina znali či ne, jeho řečnické a velitelské schopnosti je ohromily.

Minhyuk si uvědomil, jak šťastně jeho učenec a kamarád v ten moment vypadal. Oči jasně zářící, to i přes přísný výraz na tváři, energie v pohybech, hlas jemný a vstřícný,... Byl rozeným vůdcem a rád v této roli chodil a žil.

Jeho kamarádi, jež se s princem poznali pouze okrajově, nechápali, jak jim mohl Minhyuk takové zajímavosti zatajit. Vždyť o Changbinovi mlucil neustále, byl na něj hrdý, pečoval o něj jako o mladšího bratra,... Proč se nikdy nezmínil o těchto jeho vlastnostech?

Mezitím král znovu cítil onu povznášející hrdost v hrudi. Stejně jako jeho osobní strážce a rádci, kteří Changbina znali i v těch dobách, na něž se chlapec ani nemohl pamatovat.

Za nedlouho byl princův proslov u konce. Po něm ještě dodali něco málo Felix s Chanem a šlo se spát.

Čekalo je čtrnáct náročných dní.

†††

"Tak co?" Chan se zadíval na dívku před sebou.

Ta pouze zklamaně zavrtěla hlavou. "Stále nic."

"U všech ohňů," zamumlal velitel tiše. "Tak musíme doufat, že tohle je jedna z těch vizí, které jsou pouze symbolické."

Yeji se zamyslela. "Mám jim říct, ať si dávají pozor?"

"To rozhodně ne," zamítl ten nápad mladík, sotva jej vědma vyřkla. "Už tak to mají těžké, když je tu Changbinův otec. Tohle by jim ještě přitížilo."

Dragínka si nešťastně prohrábla své rezavé prameny. "Máš pravdu," přiznala.

"Chane!" Na konci cesty se zjevil dragín oděný v černém.

Velitel v mysli zaklel, doufal, že jeho vtíravý, prohnaný, vytrénovaný bratr nic neslyšel. "Ano, Lixi?" zavolal nazpátek.

"Shání se po tobě."

Mladík s dvoubarevnýma očima se zvedl z kamene, na němž seděl. "Kdo?"

"Changbin, jeho otec a tak dále... Chtějí ještě něco probrat či co. Však víš, jak to s tou vyšší vrstvou je," protočil očima a konečně stanul před dvojicí.

Yeji se tiše zasmála. "Víš, že jsi taky z vyšší vrstvy, že ano?"

"My všichni jsme si vědomi toho, že to nikdy nebylo pro mě," pokrčil vrah rameny, ruce v bok.

Velitel se s nimi rozloučil, odkráčel směrem, kterým dříve jeho bratr přišel.

Felix se ohlédl na dragínku, s níž zůstal.

Yeji znervózněla. Jeho oči možná skrývaly oheň, nyní však byly tak chladné, až jí z toho přeběhl mráz po zádech, ze všech sil se snažila pod tím náporem neotřást.

V tom se chlapcovy rty zvlnily vzhůru. "Tak co, Yeji? Jak se vede?" Jeho nohy se daly do pohybu, vydaly se ze srázu, po chvíli se jeho kroky stočily do lesa.

"Jsem celkem unavená," přiznala dívka. Z hořícího ledu se náhle staly vřelé plameny, což ji prvně celkem vyvedlo z míry. Během chvíle se už však nacházela po chlapcově boku.

Hluboké zamručení, přikývnutí. "Všiml jsem si, že se často budíš ze spaní."

Zelený pohled zapadl mezi listí barvy o několik odstínů tmavší, prsty se zapletly dohromady v nejistém gestu. Blížili se nebezpečnému tématu. "Ano." Uslyšela tiché odfrknutí, proto se obrátila ke své pravici, kde spatřila pobavený úšklebek.

"Víš, že jsem vás s Chanem slyšel, že ano?"

"A-Aha..."

Vrah se po shrbené dívce koutkem oka ohlédl, z nosu vypustil po síře zapáchající obláček kouře. "Ale neslyšel jsem všechno. Tak povídej - ty jsi vědma, že ano?"

"Už to tak bude." Neměla tušení, proč se jí tak sevřel žaludek. Nejspíše to bylo kvůli porušení slibu, jenž právě jejich veliteli složila.

Felix se zahleděl k duhovému nebi, soumrak se pomalu, ale jistě blížil. "Máma byla taky."

Jed se jasně rozzářil. Ano, na to se pamatovala.

"Tak co jsi viděla tak strašného, že to mně ani Changbinovi nemůžeš říct?"

"Nepovíš o tom Chanovi, že ne?" zeptala se po chvíli váhání.

"Věř mi, Yeji, já jsem jedna z nejdůvěryhodnějších osob, kterým můžeš svá tajemství svěřit."

Sjela jej pohledem, než se zhluboka nadechla. "Původně jsem viděla Changbina držícího svou dýku - od krve. Tys ležel před ním. Měl jsi ránu v břiše a v očích prázdno. Byl jsi... mrtvý."

"To by Changbin neudělal."

"Nejste vy a Chan rodina?" pokusila se odlehčit nejenom situaci, ale i stres, jenž právě pociťovala, plazil se jí napříč svaly, dělalo se jí z něj nevolno. "Já vím, že by to neudělal," pustila se do vysvětlování. "Ovšem," po chvíli mluvení se jí slova znovu zasekla v krku.

"Ovšem...?"

"Teď už to tak není. Pár dní zpátky se to změnilo - nyní jsi to ty, co drží dýku a Changbin je ten... bezvládný," občas se muselo sáhnout po eufemismech, obzvláště když se z její vize cítila tak na nic.

Felix dlouze zamručel v zamyšlení. "No... Tím, že nad tím budeme přemýšlet, teď stejně nic nezměníme," prohlásil nakonec. "Jenom si musím pamatovat, ať jsem opatrný a dávám na Changbina pozor."

"Navíc," pozvedla Yeji varovný prst do vzduchu, "ne všechny vize jsou zcela přesné. Přeci jenom se i tahle liší od té původní."

"Přesně," luskl vrah prsty, potemňující vzduch se zatřpytil. "Dost možná jde pouze o symbol."

"Doufejme..."

"Doufejme."

Chvíli pochodovali tiše, jejich oči zářily s každou vteřinou o něco více.

"Kam jsi vůbec zmizel?"

Vrah se ani nezarazil, pokračoval přímo, hlouběji mezi stromy. "To nechceš vědět."

"Takže se vážně něco stalo," zašeptala sama pro sebe dívka, byť si byla vědoma faktu, že ji její společník slyšel.

"Ano, stalo se toho hodně."

"Víš..." Sevřelo se jí hrdlo, nemohla se pořádně nadechnout. "Ne, že bych chtěla vyzvídat-"

"Ale stejně budeš," Felix se zasmál. "Samozřejmě," mávnutím rukou ji vyzval, ať se ničeho nebojí, "ptej se, třeba odpovím."

Náhle se jí zamotala hlava. Možná, že to nakonec nebyl stres, kvůli čemu se posledních několik minut tak klepala, nyní pociťovala fyzickou slabost, téměř až nevolnost. "Nemůžeme si nejdřív na chvíli sednout?"

Všiml si jejího obličeje - bledší, než bylo u dragínů obvyklé. "Určitě. Potřebuješ něco?"

"Ne. Budu... v pořádku. Jenom si sednu-" Podlomila se jí kolena, oči zvrácené vzad, začala se řítit k zemi.

Felix ji rychle zachytil. "Yeji?"

Bez reakce. Bezvládně mu visela v sevření, hlava se jí kývala od jednoho ramena k druhému.

Vrah tiše zaklel. Věděl, co se dělo, jako dítě tohle viděl více než jedenkrát. "Dobrá, pojďme tě dostat do bezpečí," zamumlal, než ji vzal do náručí a spěšně se vydal zpět.

Byť by to raději urychlil, věděl, že běhat by mohlo ohrozit dívčino zdraví. A přemístit se někam uprostřed šerého lesa, kde se ještě stále pohybovali i jiní dragíni, by mohlo vystavit nebezpečí ještě více osob.

"Hlavně vydrž, Yeji. Brzy budeš v bezpečí," zašeptal jejím směrem, zatímco cítil, jak její kůže začíná hřát.

/\†/\

Jestli se vám zdá, že je tu Felix najednou více přátelský, tak ano, je. Ale nebojte, za pár kapitol získáte své vysvětlení (;

Každopádně doufám, že se máte hezky a že se vám příběh stále líbí ^-^

Jako vždy vám děkuji za všechnu podporu. Každého z vás si neskutečně moc vážím <3