Další týden uplynul více méně rychle. Sice neustálá jízda na koni byla dosti monotónní, alespoň to však dalo chlapcům prostor k všelijakým debatám a rozhovorům, díky kterým se o něco více sblížili.

Zrovna zakládali další tábor. Za půl hodiny začne slunce mizet mezi horami, tudíž se rozhodli pro dnešek usadit.

"Jak se mají žebra?"

Jisung sebou polekaně trhl. Následně se se syknutím chytil za bok a z podřepu spadl na zadek. "Mohlo být líp," ucedil mezi zuby.

Hyunjin se podrbal za krkem. "Promiň." Přičupl k chlapci, aby pokračoval ve strážcově práci - tvoření ohně.

"V pořádku, já to udělám," mávl nad tím Jisung rukou, znovu se vyšvihl na špičky nohou.

"Mám se na to pak znovu podívat?" Vyšší zcela očividně odkazoval na strážcova zranění, aniž by jej pustil zpět ke dřevu.

Jisung se zamyslel. Nechtěl ostatní nijak zatěžovat svými problémy. Na druhou stranu musel naznat, že díky Hyunjinovým pravidelným kontrolám se jeho zdraví zlepšuje a konečně už je i téměř plně schopný boje.

Nervózně se pousmál. "Kdybys mohl."

"Jinak bych se neptal, no ne?" zazubil se dragín a lusknutím prstů podpálil hromádku dřeva, kterou právě ručně a pečlivě seskládal do malé pagody.

"Stálo ti to za to?" pousmál se Jisung, když byl svědkem toho, jak se vlivem tepla klacíky zhroutily a nyní chaoticky ležely jeden přes druhý na nesrovnané hromádce.

"Ano," přikývl tvrdošíjně vysoký dragín, hned se ale rozesmál. "Ne, ve skutečnosti mi bylo trapné jenom mluvit a potřeboval jsem nějak zaměstnat ruce."

"Chápu," usmál se Jisung. "Doufám, že už brzy budu moct zase bojovat," přiznal náhle.

"No," Hyunjin se narovnal a oprášil si ruce, "tak se pojďme podívat na to tvoje zranění, aby to bylo co nejdřív, ne?" S úsměvem natáhl ke stále dřepícímu strážci ruku.

Ten ji přijal a oba se vydali stranou ke koním, kde měl Hyunjin svou tašku s léčivými přípravky.

Minho si oddechl, zatímco je opřený o strom sledoval z povzdálí. "Na začátku jsem myslel, že si půjdou po krku, ale očividně jsem se obával zbytečně."

"Ani bych neřekl, taky jsem to tak cítil," pronesl stoicky Seungmin, zatímco kolem něj prošel s králíkem v ruce. Znal Jisunga a věděl, jak občas zvládl reagovat na lidi, kteří ohrozili jeho blízké. Vlastně by se ani nedivil, kdyby dragínům již první noci podřízl krk. To se naštěstí nestalo. A ještě že tak, jinak si upřímně nebyl jistý, co by si bez nich nyní počali. Na cestě sice byli teprve týden, ale již několikrát jim ta jejich šikovná kouzla přišla vhod.

"Páni, my budeme mít maso!" zvolal nadšeně generál a vydal se lučištníkovi v patách.

"Ano, budeme mít maso. Tak zatím vytáhni nějaké pečivo a podej mi dýku, abych to mohl naporcovat," prohodil bez jakéhokoliv vzrušení Seungmin přes rameno.

Minho zastavil své kroky. "A co třeba nějaké hyung nebo aspoň prosím?" Našpulil rty jako malé dítě.

Seungmin též ustal v chůzi. S povzdechem svěsil ramena i hlavu, než se s přeslazeným úsměvem obrátil na generála. "Prosím, hyung, mohl bys být tak laskavý a podat mi mou dýku, abych ti s ní mohl podříznout krk? Děkuji."

Minho párkrát zamrkal, lehce ztraumatizován.

Za jeho zády se ozval smích. Changbin jej poplácal po rameni a natáhl k synu podkoního ruku, v níž držel žádanou zbraň. "Tady máš, Minnie."

"Díky, hyung," usmál se Seungmin ještě více afektovaně (zda-li to vůbec bylo v daný moment možné), obrátil se na patě a oddusal k místu kousek od Hyunjina s Jisungem, kde se pustil do stahování králíka z kůže.

Když tak Minho sledoval to, s jakou vervou se do toho chlapec pustil, bleskla mu hlavou obava, jestli si náhodou lučištník nepředstavuje na místo onoho zvířete právě jeho. Raději tuto myšlenku setřásl a vydal se hledat pečivo, než jej Seungmin tou dýkou vážně probodne.

Felix mezitím doslova mávnutím ruky postavil přístřešek.

Changbin si přitáhl k ohni své věci, znovu se pustil do zkoumání mapy.

"Lepší?" zeptal se Hyunjin, zatímco opatrně odtáhl ruce z podlitiny na Jisungově boku.

Strážce zakroužil ramenem. V obličeji mu lehce cuklo, i tak se však usmál. "Pořád to není ono, ale lepší než předtím. Díky." Začal si natahovat nyní již novou čŏgori, kterou koupili dva dny zpátky.

Za stav jeho a Minhova starého hanboku se jim totiž dostávalo až příliš mnoho nežádané pozornosti. Mimo jiné za to mohlo i to, že nevypadali, jako kdyby pocházeli z obyčejného venkova. Byť nebylo jejich oblečení příliš barevné a opravdu sestávalo z hnědých odstínů, bylo poznat, že nejde o oděv obyčejných obchodníků či statkářů. Koupě nových, více nenápadných a obyčejně vypadajících hanboků tedy byla jedna z nejlepších možností, jak mohli dopomoci svému pokusu o nenápadnost a splynutí s davem. Nyní si skupinky při projíždění městem nikdo nevšímal.

"Není za co. Jen pamatuj, že se stejně ještě nemůžeš přetahovat, tak raději alespoň týden počkej. Dva by byly ideální."

I když to pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven, strážce přikývl. Ještě jednou poděkoval, než se vydal pomoct ostatním.

Hyunjin jej vyprovázel pohledem plným obav. Bylo mu jasné, že se Jisung stejně dnes v noci vyplíží stranou od jejich tábora, aby šel cvičit, rada ne rada. "Kdybych mu jen mohl dokázat, že i bez cvičení je jeden z nejlepších," zamumlal sám k sobě, zatímco balil všechna léčiva zpět do vaku. Ten následně připevnil na sedlo, které nyní viselo na větvi vedle Kkami.

"Jak se máš, holka?" pousmál se ztrápeně a přitulil obličej k jejímu čumáku.

Kkami si odfrkla a olízla mu tvář.

Dragín se zasmál. "Já vím, Kkami, zbytečně se stresuji. Máš pravdu," přikývl. Opět ji poplácal po krku. "Však on se zase brzy uzdraví, že?"

Kkami, jako kdyby mu vážně rozuměla, zastříhala ušima.

"Díky, Kkami, na tebe je vždy spoleh. A víš ty, co jsem ti koupil? Hele," natáhl se do jedné ze svých brašen a vytáhl kulatý, rudý plod. Ukázal jej klisně a ta se olízla. "Přesně tak, jablíčko!" přikývl s úsměvem. "Tak na," nastavil jí dlaň s ovocem na ní, "jen si pochutnej." Kkami se na něj naposledy podívala, než se do jablka s chutí zakousla. "Však si to zasloužíš," podrbal ji dragín mezi ušima.

Na druhé straně tábora si Changbin nejistě odkašlal. "Já nevím jak vy, ale... já si teda s Bunbyeolem nepovídám."

Ostatní se na něj podívali, jako kdyby zešílel. "Cože?" vyhrkli všichni nechápavě.

"Počkat- Vy si vážně povídáte se svými koňmi?"

"Ano?!" vyvalil na něj Seungmin oči.

"S kým jiným si mám povídat na cestách, když ne s Dori?" naklonil Minho hlavu na stranu. Kolikrát již strávil několik dní sám s jeho milovanou klisnou. Upřímně nevěděl, co by si bez ní počal.

Changbin nechápavě zamrkal.

Jisung, který se před chvílí natáhl vedle ohně a zíral na hvězdy, jež se postupně objevovaly na nebi nad nimi, si zdrceně povzdechl. "Hyung, promiň, ale nikdy už pro mě nebudeš taková autorita jako kdy dřív."

"I ty, Ji?"

Strážce vystřelil do sedu, což způsobilo to, že se mu mezi zuby prodralo jedno z tolika syknutí, jež pokaždé zabolelo i ostatní. Chytil se za bok, než začal horlivě přikyvovat. "Samozřejmě! Bbama je moje zlatíčko! Co bych si bez něho po cestách za výcviky počal?"

Changbin se shrbil a opatrně se zadíval na dragína sedícího naproti. "I ty, Lixi?"

Felix protočil očima. "Ano, Changbin hyung, i já mluvím s Olivií, proč nechápeš, že to dělají naprosto všichni?"

Changbin se zamyslel. "Nevím. Nikdy mě nenapadlo si s Bunbyeolem povídat."

Minho si od něj odsedl. "Nemluv se mnou, dokud nezačneš mluvit se svým koněm."

"Co se řeší?" usmál se Hyunjin a přivoněl k masu, jež se již nějakou dobu opékalo nad ohněm. Prohrábl si nyní rozpuštěné vlasy a usedl vedle Jisunga.

Ten si s až dětskou zvědavostí začal pohrávat s prameny barvy, která mu doposud byla neznámá - blond. Nikdy neviděl nikoho, kdo by měl vlasy jiné než černé či hnědé.

"Changbin hyung si nepovídá se svým koněm," protočil Seungmin očima.

"Prosím?" vytřeštil na něj dragín své fialové duhovky.

Changbin si povzdechl. "Já vím, já vím, vždycky jsem mluvil jenom s lidmi nebo sám se sebou, jasné?"

"A tos ani na cestách-"

Changbin mu věnoval ironický pohled. "Jsem korunní princ, Jinnie, nikdy jsem necestoval sám, takže ne, nikdy jsem neměl příležitost začít mluvit se svým koněm."

Hyunjin přikývl. "To je škoda," uznal. Hned však nechal hovor být a zaklonil hlavu, na tváři úsměv. Naposledy si s jeho vlasy hrála jeho máma, takže tohle bylo příjemné, byť zároveň i bolestné, vzpomínání.

"Nikdy jsem neviděl nikoho s takovými vlasy, jako máte ty a Felix," přiznal Jisung fascinovaně.

"Vážně?" napřímil se Hyunjin a obrátil se na strážce. Ten přikývl v odpověď. "Tak to se těš do Acetrálie, tam uvidíš víc blond lidí než těch černovlasých."

Jisungovi se v očích zablýskla zvědavost a dětské nadšení. Stejně tak Changbinovi, avšak toho si všiml pouze Felix, který se na prince zrovna díval. S mírným úsměvem na rtech se zase obrátil zpět k Hyunjinovi, který se právě se spokojeným povzdechem protáhl, než si lehl na zem a zadíval se na hvězdy, které již byly téměř jasně vidět. "Jak já se už těším domů."

Changbin se ohlédl po Felixovi. Hlavu zakloněnou k nebi, na kterém mizely poslední tmavě fialové a indigové tóny, nyní je nahrazovala temnota s pár záchrannými body v podobě hvězd. A v tom nekonečném moři plaval velký, bílý ostrov, kolem toho modré mělčiny, netrvalo však dlouho a též přešly v hlubiny noci. A všechna tato nádhera se odrážela v dragínových očích. Oheň se střetával s temnotou oceánu. Záře plamenů zeslábla, až místy zcela uhasínaly, jinde se tvořily stříbřité jiskry. A někde v tom všem se kdesi hluboko skrýval smutek a vztek, který si princ nedokázal nijak odůvodnit.

Možná... Třeba jednou Changbin i z těch drobných střípků, z těch malých, nepatrných hvězd, které občas dokázal ve Felixových slovech a akcích postřehnout, sestaví měsíc. A skrze něj pronikne až ke Slunci, pravému původu jeho světla. A pak... Pak třeba konečně pochopí, kdo je onen záhadný dragín skutečně zač.

/\†/\

Zítra začíná škola, jej [: