"Dávám tomu ještě takové dva, možná tři dny," pronesl Felix toho samého večera, když konečně všichni usedli u ohně.

"Páni, nemůžu uvěřit, že už jsme tak daleko," pousmál se Jisung. "Strašně rychle to uteklo."

"A naštěstí jsme ani neměli žádné velké potíže," přikývl Changbin.

"Vyklepej to do dřeva, hyung!" vykřikl Hyunjin.

Changbin s pobaveným úsměvem protočil očima. "Když si to tak žádáš." Zaťukal do jednoho z klacků na hromádce po jeho boku.

"Myslíš, že se nám podaří vašeho vůdce přemluvit, aby nám pomohl?" zeptal se Jisung Felixe.

Ten pokrčil rameny. "Nevím. Už několik let jsem se s ním neviděl. Možná se za tu dobu změnil. Ale myslím, že pokud mu navrhnete dobrou nabídku nazpátek, mohl by to vzít."

"Nabídku mám více než lákavou." Changbinovi v očích zazářil oheň jasnější, než ten, u kterého seděl.

"Pravda," uchechtl se Minho, "nechte vyjednávání tady na Changbinovi a Seungminovi a všechno máme v kapse."

"Seungmin taky?" nechtěl uvěřit Felix.

Lučištník se však ďábelsky usmál ze svého místa, kde otáčel roštem s bramborami. "Ty by ses ještě divil, čeho jsem schopný."

Dragín se tím nenechal nijak rozhodit. Pouze pokrčil rameny. "Dokud to bude fungovat, dělejte si, co uznáte za vhodné."

Po tomhle se začali bavit v menších skupinkách.

"Kdes vůbec celou tu dobu byl, hyung?" přisedl si Jeongin blíže k dragínovi s hlubokým hlasem.

"Cestoval jsem."

"Vážně?" Chlapci zasvítilo v očích. "A kde jsi byl?"

"Všude a nikde," pousmál se Felix a zamával přitom ve vzduchu jablkem, ze kterého si následně pořádně ukousl.

"Hej, Lixi! To mělo být pro koně!" ozval se Hyunjin z druhé strany táboráku.

"Bez jednoho jabka se obejdou. Mají louku plnou trávy, však ono jich neubyde," ohradil se pihatý mladík a fialovooký se raději vrátil zpět k rozhovoru s Changbinem a Seungminem.

"Jak se vůbec stalo, že tě unesli?" začal se i on zajímat na oplátku.

Jeongin polkl. "Bylo to asi tři nebo čtyři roky po tom, co jsi zmizel... Ano, po čtyřech letech od toho, co tě unesli, jsem si hrál na okraji pastvin s koňmi. Však víš, ne? Tam, jak jsme se vždycky báli chodit. Nevím, co mě to tehdy vůbec napadlo. Ale než jsem se nadál, praštilo mě něco do hlavy a když jsem se probral, byl jsem v nějaké... kleci." Při vzpomínce na pouta si promnul zápěstí. "A pak už jsem vám to vlastně všechno říkal. Vlastníci toho hostince, kde jste si nechali ustájit koně, mě odkoupili, nenechali mě utéct. Nutili mě krást. A když jsem udělal něco, co se jim nelíbilo, nedávali mi najíst. Víš, hyung, v určitý moment jsem si začal připadat jako nějaké zvíře," hlas se mu zlomil, krk měl celý stažený.

Felix jej pohladil po zádech. "Však už to bude dobré, Innie. Teď se nemusíš bát. Za pár dní jsme doma, uvidíš. Zase se potkáš s mámou a tátou a všemi těmi tvými sourozenci a ostatními taky."

Jeongin si objal kolena a zadíval se do ohně. "To doufám," zamumlal. Na rameno mu usedla drobná sova, otřela se mu o krk. Pousmál se. "Já vím, já vím. Neboj, nezapomněl jsem na tebe." Natáhl se do kapsy a ptáčka nakrmil. "Spíš jsem doufal, že jsi ty nezapomněl na mě."

"Mazlíček?" povytáhl Felix obočí.

"Vlastně nemá jméno," přiznal Jeongin. "Ale nějaké dva nebo tři měsíce zpátky jsem ho našel ve stájích. Měl zraněné křídlo, musela ho napadnout kočka. Postaral jsem se o něj. Od té doby za mnou každý večer lítal na návštěvy. Občas se stavil i přes den, když jsem měl čas."

"Ty máš zvířecího kamaráda a ještě nemá jméno?" vyvalil oči Minho.

Jeongin znervózněl. "No... Ano."

Changbin se zasmál. "Tak abyste věděli, tohle přijde zvláštní i mě," ozval se hrdě.

Jisung mu věnoval nevzrušený pohled. "Už jsi začal mluvit se svým koněm?"

"No... Ještě ne, ale-"

"Tak vidíš, hyung, pořád jsi divný, tímhle to nespravíš."

"Mám ti připomenout, kdo je tu tvůj nadřízený, ty nevděčný s-"

"Soonie," usmál se Minho na roztomilého sýčka a přerušil tak začínající hašteření. "To je podle mě hezké jméno, nemyslíš?"

Jeongin si nechal sovičku seskočit na hřbet ruky. Vzájemně se sobě podívali do očí. "Co říkáš, Soonie? Líbí se ti to?"

Sýček zatřepetal křídly a párkrát zahoukal.

"Takže Soonie," usmál se Jeongin, než si usadil sovu na koleno.

"Co ty vlastně jsi, Jeongine?" naklonil Hyunjin hlavu na stranu. "Dle Soonie bych typoval, že... dragín v zemi?"

Jeongin se zazubil a přikývl. "Ano, ano, přesně tak, dragín v zemi. A ty?"

Hyunjin mávl rukou, kolem prstů se mu začaly proplétat kapky vody, kterou vytáhl ze vzduchu. "Dragín ve vodě. Ale umím to i s ohněm," přiznal a na lusknutí se mu na špičkách prstů rozsvítil drobný plamínek.

"Páni," vydechl Jeongin. Pak se znovu lišácky usmál. "Já mám vedlejší živel vzduch." Vlasy mu lehce pročísl jemný vánek. Následně se obrátil k chlapci vedle sebe. "A co ty, Lixi? Pořád při starém?"

Tázaný přikývl. "Oheň a voda."

Jeongin přimhouřil oči, ale nestihl nic říct.

"Aha," ozval se Changbin. "Takže máte vlohy pro jeden živel, ale zároveň i ještě pro jeden další, chápu to správně?"

Hyunjin se usmál. "Ano. Vlastně je to, jako když jsem tehdy přirovnával moji specifikaci k Minhovu a Jisungovu talentu pro boj se zbraněmi. Protože kupříkladu Minho hyung je mimo to i dobrý kuchař. Stejně tak já ovládám převážně vodu, ale mimo to zvládnu i něco s ohněm." Po chvíli dodal: "Samozřejmě, že pak je tu obecná magie, pro kterou mají v jistých mezích vlohy všichni. Přinejmenším každý z nás umí udělat nějakou menší iluzi či vládne telekinezí."

"Čím že to?" Seungmin naklonil hlavu ma stranu.

"Telekineze." Felix pozvedl koutek úst. Jedním pohybem prstu dostal do vzduchu nedaleko ležící vak. "Pohybování s věcmi, aniž by ses jich dotýkal."

"Magie je tak zajímavá!" vyhrkl Jisung a svalil se na záda do trávy, přičemž nadšením zamával rukama i nohama.

"To tedy je," dal mu za pravdu Hyunjin, na rtech úsměv.

"Ale víš ty, co je ještě zajímavější?" zašklebil se hned na to strážce a začal se zvedat, tahající s sebou i zmateného generála. "To, že jsme dneska ještě netrénovali."

"Vždyť už je skoro tma," začal namítat Minho.

"No a?" Jisung nebyl ten typ člověka, který by se nechal snadno odradit. "Cvičit by se mělo za každých podmínek. Alespoň tě pak nic nepřekvapí."

"Kde on v sobě bere tu sílu se neustále mučit," zavrtěl Seungmin nechápavě hlavou, zatímco sledoval, jak se dvojice připravuje k boji.

"Je tvrdohlavý," usmál se Changbin. "To očividně stačí."

†††

"Jak můžeš být tak tvrdohlavý," zavrtěla žena pobaveně hlavou, ale i tak chlapci vyhověla a papír přijala. "Přísahám Bohu, znám tě už od malička a od té doby ses ani trošičku nezměnil."

"Je to snad špatně?"

"Ale to vůbec ne, Mingi, to vůbec ne." Podrbala jej ve vlasech. Hned na to sklopila pohled k dopisu ve svých rukou. "Kam že jsi to chtěl poslat?"

"Samozřejmě, málem bych zapomněl." Mingi se usmál a nadiktoval ženě místo určení.

"Páni! To je hodně daleko! Kohopak tam máš tak zajímavého, hm?" Zakmitala na něj obočím, chlapec se rozesmál.

"Vůbec nikoho, nemusíte se bát. Ale můj kamarád je nemocný a potřebuje poslat dopis domů."

Žena mu věnovala pohled plný upřímného soucitu. "Chudák. Tak že přeji brzké uzdravení."

Mingi jí vložil do rukou potřebnou částku, usmál se. "Vyřídím. Mějte se!" Zamával a již byl na odchodu.

"Ty taky, chlapče, ty taky," pokývala žena hlavou, na vrásčité tváří úsměv. "Ach ti mladí, neustále všude běhají... Kde jenom berou tu energii?" zamumlala pro sebe, zatímco se o holi belhala zpět do malé budovy pošty.

Mingi mezitím dorazil na trh, začal se rozhlížet okolo. Následně na někoho mávl a rozeběhl se za ním.

"Tak co?"

"Vše vyřízeno. Však jsem ti říkal, že se není čeho bát. Znám se s ní snad odjakživa, ta by mi kudlu do zad nevrazila."

"To doufám."

Mingi se opět rozhlédl okolo.

V davu lidí se bez problémů ztráceli. Uniformy vyměnili za obyčejné, a upřímně pohodlnější, hanboky, tudíž nepřitahovali ničí pozornost.

"Potřebuješ ještě něco, nebo už můžeme jít?"

"Pokud tebe nic nenapadá, měli bychom mít vše."

Mingi přikývl. "Pojďme tedy zpátky, co říkáš?"

Bez problémů se vrátili na zámek, převlékli se zpět do uniforem a akorát na čas vyrazili převzít směnu.

Wooyoung a Yunho se usmáli, když je uviděli scházet ze schodů. Kývli na sebe, poplácali se po zádech a nechali hlídání na nové dvojici.

Chlapci chvíli stáli, než se na sebe nepatrně obrátili. Yeosang přikývl, načež se Mingi protáhl dveřmi do vězení.

"Mingi," král se na nově příchozího usmál. "To je mi překvapení. Tak co? Jak to šlo, chlapče? Vše vyřízeno?"

Voják se pro jistotu ohlédl přes rameno, než přikývl. Ze záhybů své uniformy vytáhl přeložený kus papíru a kousek uhle. "Ano, tady máte tu mapu."

Odpovědí mu bylo několik poděkování.

"A co dopis? Žádné problémy? Odeslán?"

"Samozřejmě. Tu paní znám, nikdy jsem ji neviděl nakukovat komukoliv do psaní. A i kdyby, do mého by jistě ani za nic nenahlédla. Navíc má jednu z nejrychlejších dodávacích služeb v zemi. Nemusíte se tedy bát, vzkaz bude na místě určení co by dup."

"To je úžasné, vskutku úžasné," pokyvoval král hlavou. "Od minule se nic nezměnilo? Žádné zmínky o Changbinovi? Nic?"

Mladík zavrtěl hlavou. "Ne, vše při starém."

"Děkuji, chlapče. Už můžeš jít."

Voják se uklonil a už se měl na odchodu, když si na něco vzpomenul. "Vlastně je tu něco, co vám mám vyřídit."

"Ano? Co je to?"

Mingi se kysele usmál. "Mám vám popřát brzké uzdravení."

/\†/\

MWUAHAHAHAHA nejsem podrazák! Samozřejmě, že jsem tu znova (:‹

I když je pravda, že ten spánek už by se mi asi vážně hodil ;-;

Na tom ale nezáleží...

Dnes totiž slaví narozeniny Lee Felix! Tímto bych mu chtěla popřát hodně štěstí! ^-^
(Vím, že si to nikdy nepřečte, ale ráda si představuji, že tu moji myšlenku vycítí a přijme ji xd)

Co se příběhu týče, doufám, že se vám prozatím líbí. Kdybyste našli jakoukoliv chybu, nebo se obecně chtěli ohledně něčeho vyjádřit, zeptat se, popovídat si,... nebojte se napsat do komentářů (:

S tímto se s vámi prozatím loučím. Mějte se hezky a dávejte na sebe pozor! <3

Vaše jasná jako hvězda,
★ Paní noci