"Je pět hodin, Lixi."

"No a...? Říkal jsi, že půjdeme brzo ráno."

Changbin si stále ještě protíral své rozespalé oči. Šoural se ulicemi za vrahem, který byl i v tuhle denní (až se bál tomu tak říkat, když nebe vypadalo ještě více jako to noční) dobu očividně plný energie. "Já vím, že dragíni mají jiný spánkový režim a že ty sis teď odpočinul tak akorát, ale lidé toho spánku potřebují trochu více."

"Včera jsi prospal půlku odpoledne, to přežiješ- Tady to je!" Bez varování zatočil.

Princ se konečně probral. Stanuli na pokraji velkého prostoru udusané hlíny obklopené tři metry vysokou, hladkou, kamennou zdí.

"Vážně se to tu změnilo od té doby, co jsem tu byl naposledy."

"Samozřejmě, Lixi, už je to sedm let."

"Ještě ty se přidej," zasmál se dragín. "Chan to včera zopakoval tolikrát, že si nejsem jistý, jestli to jde vůbec spočítat."

"Alespoň jde vidět, že se o tebe vážně bojí a záleží mu na tobě."

Felix se nad těmi slovy usmál. Stanul uprostřed toho obrovského prostoru, rozhlédl se okolo. "To je asi pravda." Obrátil se čelem k princi. "Tak co? Máš tu dýku?"

"Samozřejmě. Vzbudil jsi mě tak brzy ráno kvůli tréninku, nezapomenu si přeci tu nejdůležitější věc, co k tomu potřebuji," prohlásil Changbin a vytáhl zmiňovanou zbraň. Zaleskla se ve světle vycházejícího slunce.

"Úžasné." Vrah zaujal bojový postoj. "Tak mi ukaž, co s ní zvládneš."

"Vždyť nejsi ozbrojený..."

"A ty s tou dýkou sotva umíš," protočil dragín očima. "Neboj," uklidnil hned na to staršího, "zvládnu se ubránit. A i kdyby jsi mi něco udělal, mám pořád Hyunjina, ten mě zvládne vyléčit."

Princ si stále nebyl touhle situací jistý, i tak však uposlechl. Přistoupil k vrahovi blíže a též zaujal svůj postoj. Chvíli si vyměňovali pohledy - jeden uklidněný, ba i trochu pobavený, druhý znepokojený.

Konečně Changbin vykročil vpřed.

Felix musel uznat jednu věc - princ byl lepší, než si myslel, že bude. I tak jej však za chvíli držel zezadu pod krkem.

"Tys trénoval sám, co?" ozval se dragín vedle princova ucha.

Oba byli lehce zadýchaní.

"Ano. Neučím se přeci, abych zapomínal."

"Moudrá slova," ušklíbl se vrah a nechal prince jít. Vážně byl až nebezpečně hubený, tenhle moment mu to ještě více potvrdil. Snad se o staršího i obával, rozhodl se to však neříkat nahlas. Místo toho zaujal pozici učitele: "Víš, kde jsi udělal chybu?"

Changbin se zamyslel. "Špatně jsem nakračoval."

"A...?"

"Nedostatečně rychle přechycuji zbraň."

"A...?"

"A... A...?"

Felix si s povzdechem a svěšenou hlavou prohrábl vlasy. Rozhodl si je raději stáhnout. Vytáhl z kapsy provázek a v průběhu svazování pramenů do culíku se pustil do vysvětlování: "Až moc často se díváš na zbraň a na své nohy, ne na protivníka."

"A... ha..."

"Není to samozřejmě žádné překvapení, všichni tohle ze začátku dělají," uklidnil jej pihatý vrah. Udělal kolem vysoce postaveného culíku dva pevné uzly, než natáhl k princi ruku. Ten gesto pochopil, předal mu svou dýku. Felix zaujal správný postoj a koutkem oka zkontroloval, že princ poslouchá. S radostí sledoval, že starší nejen dává pozor, ale dokonce jej napodobil. Pustil se tedy do vysvětlování.

Ani jeden z nich si nevšiml, že se u vstupu občas někdo zastavil, aby je chvíli s úsměvem sledoval. Nikdo z místních je neznal, pohled na chemii mezi dvěma chlapci byl však lék na všechnu únavu a strasti.

†††

"Páni," vydechl princ, když plameny zmizely ve vzduchu. "To bylo úžasné, Lixi."

Dragín si povzdechl. "Ale mohlo by to být lepší."

Changbin došel blíže, objal jej kolem ramen. "Moc se tím netrap a pojď se raději najíst. Už mám hlad."

"Já taky," přiznal se vrah.

Spolu tedy opustili ony rozlehlé prostory, vrátili se zpět ke své chatce.

"Hyung, kde jste byli? Hledali jsme vás."

Dvojice již otevírala dveře, když se na druhé straně ulice ozval strážcův hlas.

Podívali se na chlapce v okně, který na ně mávl. "Pojďte. Minho hyung udělal snídani."

Oběma mladíkům se nad tou zprávou nadšeně zalesklo v očích.

"Hned jsme tam," houkl Changbin. Převlékli se do oblečení, které dříve toho rána našli nachystané na stole ve spodním patře. Muselo tam být už večer, jenom si ho přes únavu nevšimli.

"Páni, to je vůně," broukl spokojeně Felix, sotva překročil práh Minhovy a Jisungovy chatky.

"Děkuji," usmál se Minho, zatímco pokládal talíře na stůl.

"Dobré ráno, hyung!" Vraha zaskočil chlapec, který se snad zjevil z čistého vzduchu a objal jej.

Usmál se. "Dobré, Innie. Jak to, že nejsi se svojí rodinou?"

Jeongin se zašklebil. "Nedali mi pokoj, tak jsem jim v pokoji nechal vzkaz a utekl oknem."

Všichni se rozesmáli a tehdy si nově příchozí dvojice všimla i druhého vraha a lučištníka, kteří spolu seděli na pohovce.

"Tak co vaši, Jinnie?"

"Ještě to úplně nepřijali, ale když jsem jim to vysvětlil více do hloubky, bylo poznat, že se to alespoň snaží pochopit."

"A já jsem jejich oblíbený druhý syn," zasmál se Seungmin.

Hyunjin se nad těmi slovy kysele zatvářil. "To je pravda. Chovají se k němu pomalu lépe než ke mně."

"Kéž by věděli, jak velkou dělají chybu," zanotoval Seungmin a založil si ruce za hlavou.

"To je taky pravda- Au! Vždyť jsi to teď sám řekl!" ohradil se Hyunjin na loket, jež skončil zabořený v jeho žebrech.

"To neznamená, že to můžeš říkat i ty."

"Když dva dělají totéž, není to totéž," pousmál se Jisung, zatímco pomáhal svému příteli prostírat stůl.

"Život je krutý," prohlásil dramaticky Hyunjin.

"Říká nájemný vrah," zasmál se sarkasticky Changbin, hned na to se vydal pomoci Minhovi a Jisungovi nosit jídlo na stůl.

Řeč plynula, nyní ještě uvolněněji, než jak tomu bylo na jejich cestách. Věděli, že se již nemusí bát a neustále ohlížet přes rameno. Nyní se konečně mohli uklidnit, upřímně se spolu smát, užívat si času, který měli.

Zrovna si nakládali jídlo na talíře, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Umlkli, Jisung se vydal otevřít. "Chan hyung!" usmál se a ustoupil stranou, aby mohl velitele vpustit dovnitř. "Co tě sem přivádí?"

"Jenom jsem šel hledat Jeongina, protože utekl z domu a jeho matka mě přepadla na ulici v hysterickém pláči," broukl Chan, zatímco přijímal pozvání dovnitř.

"Vždyť jsem jí tam nechal vzkaz!" ohradil se nejmladší, ústa plná rýže, div že nenaplival ostatním do jídla.

Jisung zatím zavřel a zmizel po schodech do horního patra.

"To jsem jí taky říkal," oznámil unaveně velitel. "Sama mi ho strčila pod nos." Byly momenty, kdy nevěděl, co si s jeho dragíny počít a byl zcela odevzdán všemu, co se mělo či nemělo dít. Tohle byla jedna z těch chvil.

"To se mám vážně vracet?" posteskl si Jeongin, růžové oči nešťastné. Nemohl ani popsat, jak rád byl zase doma se svojí rodinou. I tak chtěl však trávit čas se svými přáteli. Obzvláště teď, když už k tomu měli dost prostoru.

Chan zavrtěl hlavou. "Ne, už jsem jí vyřídil, že jsi tu."

"Jak?" Minho byl zmatený. Vždyť si tu s nimi celou dobu povídal, jak by to mohl stihnout, když šel sem, aby si tím byl vůbec jistý...

"Tak nějak mi bylo jasné, že je tady, takže jsem po cestě sem napsal krátký vzkaz. Když se mi mé domněnky potvrdily, okamžitě jsem jí ho poslal."

Než se kdokoliv z lidí stihl zeptat na to, jak to velitel zvládl, když ho nikomu nepředal, ozval se vysoký vrah s jedním slovem: "Magie," a mrkl na ně.

"Přesně jak praví Hyunjin. Díky, Jisungu," usmál se Chan, když se strážce vrátil po schodech dolů, židli v rukou a přisunul ji ke stolu. Velitel se usadil, Felix mu lusknutím prstů přivolal další talíř s hůlkami.

"Přidej se k nám, hyung," usmál se Changbin. "Vařil Minho - jeho jídlo se neodmítá."

"A jestli to uděláš, přicházíš o hodně," přikývl důležitě Felix.

"Pokud tedy nevadí," pousmál se Chan, též si naložil. Všichni bedlivě sledovali jeho reakci. Dvoubarevné oči se rozsvítily, velitel náhle ožil. "Hmm, to je výborné!" usmál se.

Minho pohodil vlasy. "Děkuji."

Konverzace znovu nabrala na obrátkách. Všichni si přišli, jako kdyby Chan prožil ty dva měsíce s nimi. Bez problémů se s nimi bavil a oni si rádi povídali s ním.

A kdokoliv, kdo prošel okolo této chatky, mohl co chvíli slyšet výbuchy smíchu, tak upřímně veselé, až hřály u srdce a kouzlily úsměvy na tvářích ostatních.

†††

"Jdeme tedy trénovat teď, nebo až za chvíli?"

Changbin a Felix za sebou zavřeli dveře jejich chatky, vydali se převléci zpět do oblečení, ve kterém přijeli. Stejně už bylo špinavé a potrhané, na cvičení tedy ideální.

"Můžeme jít už teď."

"To jsem si myslel," usmál se Changbin. "Ví Chan, že na nás pak nemusí čekat?"

"Ne, ale můžeme to říct Jisungovi, Chan je má stejně později vyzvedávat."

"Vlastně... On a Minho hyung se k nám teď připojí."

"Tak já Chan huyngovi pošlu vzkaz."

"Díky."

"Co by sis beze mě počal."

Changbin se ušklíbl. "Byl bych už dávno pod drnem," pronesl jejich, touhle dobou již ohranou, typickou hlášku.

Felix se zasmál. "Svatá pravda."

Občas bylo jednoduché zapomenout na důvod jejich cesty. Na to, proč se vlastně potkali. Teď však nebyl čas na vzpomínání.

Zatímco Felix posílal vzkaz Chanovi, Changbin přeběhl přes ulici a zkontroloval, jestli jsou Jisung a Minho připraveni.

Společně se pak vydali na trénink, na který se všichni těšili.

Sice jim zbývalo ještě pět hodin, oni však dřeli, jako kdyby už byli všichni zde.

"Hyung, pozor kam šlapeš!" Felix se pokusil Changbina zachytit, ten však spadl a omylem tak strhl dragína s sebou.

Vrah se ušklíbl, jejich obličeje se nestřetávaly pouze díky jeho pažím, kterými se držel nad zemí. "Nezažili jsme tohle už včera?"

Princ si odfrkl, protočil očima. Snažil se zakrýt to, že ta slova mu ve skutečnosti ve břiše vyvolala salvu ohňostrojů. "Slez ze mě, než tě bodnu."

"To bys musel mít čím," mrkl na něj Felix a zamával ve vzduchu dýkou.

"Spropadený podvodníku."

Dragín se pouze zasmál, než pomohl princi na nohy. "Tak tedy tomu spropadenému podvodníkovi nakopej zadek," vyzval jej a hodil mu zbraň nazpátek.

Changbinovi se nebezpečně zalesklo v očích. "Když si to tak žádáš..."

/\†/\

Slibuji, že další kapitoly budou zase živější.