"Už jsme blízko?"

"Proč se nezeptáš Felixe? Já myslel, že jste neustále v kontaktu," odvětil tázaný uštěpačně.

"Dnes měl prý moc práce... A vůbec - nedělej, jako kdybys tu s ním předtím nebyl taky. Byť jsi od nás z Acetrálie, vím, že to tady moc dobře znáš." Velitel přimhouřil na vysokého vraha víčka.

Hyunjin se tomu zasmál, protočil očima. "Dobrá, dobrá. Blízko jsme. Pokud se nic nestane, budeme tam už dnes večer."

Pár dragínů za nimi to zaslechlo. Celý dav se okamžitě rozšuměl.

"Že to teda říkáš brzo," utrousil Chan.

Druhý nad tím pouze pobaveně protočil očima. "Jako kdyby to na tom faktu něco měnilo."

V poledne již vjížděli do toho samého města, kde se dva dny zpátky stavovali i druhý z vrahů s princem po boku.

"Obávám se, že v žádném hostinci pro nás nebudou mít dost místa. Tak se pojďme rozdělit do skupin, najezme se a za dvě hodiny se tu znovu sejdeme."

Dav se jako vždy rozpadl. Několik houfů dragínů schovaných v závojích iluzí se bez dalšího rozmýšlení rozešlo různými směry.

"S Felixem jsme tu byli. Mají tu jedno dobré místo s hodnou hospodyní," nadhodil Hyunjin.

"Tak můžeme jít tam," usmál se Chan.

Vrah je tedy dovedl do oné budovy, pár dalších dragínů je následovalo.

"Dobrý den, pánové a dámy!"

Hyunjin se uklonil té známé tváři. "Dobrý den. Máte tu dost místa pro třináct hladových žaludků?"

"U nás se místo najde vždy," přikývla rázně hospodyně. Naštěstí ještě neměli příliš plno, tudíž jí nedělalo problém jim poskytnout sezení. "Přijdete mi povědomý," ozvala se, když jako poslední uvedla ke stolu i Chana s Hyunjinem.

Vrah se usmál. "To je možné... Před asi třemi měsíci jsem tu projížděl s kolegy."

"A nevraceli se tudy náhodu dva z nich předevčírem?"

Vysoký chlapec na ni nechápavě zíral, hlavu ke straně.

"U všech ohňů," ozvalo se náhle tiše z druhé strany stolu, "zdá se mi to, nebo z vás cítím magii?"

Žena si Chana přeměřila pohledem. "A vy jste...?"

Mladík se zazubil, natáhl k ní ruku. "Bang Chan, velitel klanu Stray Kids."

"Nejsi na to příliš-"

"Věřte mi, není," zarazil její otázku Hyunjin dříve, než ji stihla celou vyslovit.

Chan se zasmál, byť jej tyhle průpovídky už unavovaly. "V pořádku, většina si to o mně myslí." Naklonil se k ženě blíže, na zlomek vteřiny nechal své oči prosvitnout skrze jeho obrannou iluzi. "Věřte mi, velitelem jsem již několik let."

Ženiny duhovky též problikly svou přirozenou barvou. "Takže vy jste ti, co se o nich princ zmiňoval."

"Jak-"

"Není tak těžké odhalit ty vaše zástěrky, víte to, že ano? Dokázala bych je prokouknout už z konce ulice."

Chan zavrtěl hlavou. "Ta vaše taky není kde jaká bravurní," namítl.

"Na koho si to tu otvíráš pusu?"

"Na toho, kdo si ji otevírá na mě." Byť byly znovu kryty, velitelovy oči jasně zaplanuly. "Snad jste viděla, že jsem vás během chvíle odhalil. Divím se, že se to tu o vás ještě neví."

"Neopovažujte se-"

"To bych nikdy neudělal." Chan pozvedl své v rukavicích schované ruce v obranném gestu, rukávy pláště se shrnuly níže, odhalily bledou kůži pokrytou spoustou jizev. "Za svůj klan bych položil život. Nemám však v plánu přivádět do hrobu ty, kteří mé dragíny nijak neohrožují."

Hospodyně pokývala hlavou. "Možná jsem se v tobě spletla," přiznala chybu skrývající se v její první reakci na mladíkovo představení. "Najezte se, pak si s vámi ještě popovídám." A než se nadáli, odkráčela pryč.

Hyunjin hvízdl, s úšklebkem na rtech se koutkem oka ohlédl po veliteli. "Kampak zmizel ten milý Chan?"

"Věř mi, když si někdo dovoluje na mě a mé dragíny, nechceš mi přijít do cesty." Odmlčel se, po pár vteřinách dodal: "A zda-li je vskutku tak mocná, že nás vycítila již z dálky, musím si dávat pozor, aby se nikomu nic nestalo."

Vraha v ten moment napadlo, že v jeho oboru by se v jistém rozpoložení mohl uplatnit nejspíše každý.

Než stihl zapříst další konverzaci, zjevila se u jejich stolu dívka jejich věku, položila před ně pití a zase zmizela.

"To stihla znovu změnit podobu?" zarazil se Chan.

Hyunjin se zasmál. "Ne, proč by?" Spokojeně usrkl, tekutina mu schladila hrdlo.

"Cítím z ní tu stejnou magii."

Vyšší zavrtěl hlavou, odložil nápoj zpět na dřevěnou desku před sebou. "Je to dcera hospodyně. Věř mi, hyung, je člověk každým coulem. Nejspíš se ti to jenom zdálo."

"Nejspíš ano," odtušil Chan, avšak nevěřil tomu. Rozhodl se na to prozatím zapomenout.

Po jídle, když se jich hospodyně ujala, se mu však naskytla dobrá chvíle vyzvědět více.

"Vaše dcera je taky dragínka, že?"

Dveře spíže za nimi sotva zapadly, když žena ztuhla v pohybu. "Prosím?" vydechla nakonec.

"Buďto je dragínka, nebo jí měníte podobu vy, jedno z toho to však být musí. Jinak bych z ní necítil tu stejnou magii, jaká sálá z vás."

Hospodyně přimhouřila oči, duhovky se rozsvítily onou jedovatou barvou, panenky se stáhly, nabyly dračích rysů. "Proč jste tady?"

Hyunjin postrčil velitele za sebe - nikdy by nečekal, že to bude zrovna on, kdo bude muset uklidňovat takovéhle situace. "Jenom projíždíme. Cestujeme za princem - jsme jeho pomoc, posila, víte?"

"Proč mě tedy tak vyslýcháte?"

"My vás ne-"

"Přijdete mi podezřelá," odůvodnil Chan své chování, vykoukl zpoza vrahova ramene. "Nejdříve jsem se tak chovat nechtěl, ovšem vaše dcera... Proč byste se tak urputně bála svěřit se dragínům o tom, že máte dítě naší krve?"

Žena semkla rty do tenké čárky.

Tentokrát zbystřil už i Hyunjin. Že by tenhle podnik nakonec nebyl tak nevinný, jak si myslel?

"Dobrá," vydechla hospodyně nakonec, do vzduchu vyletěly dva šedé proužky. Přitáhla si dřevěnou krabici blíže, aby na ni usedla. "Momo... Nemohou o ní vědět, že je dragínka - byť pouze z části. Je to pro ni strašně riskantní. Proto ji kryji svojí magií, ona sama toho totiž schopna není."

"Nejste taky Starší?" naklonil Chan hlavu ke straně, když si po chvíli omílání oné informace v mozku uvědomil, jaký výdej magie to muselo ženu stát.

"Kéž by," zavrtěla nešťastně hlavou.

Drobná místnost se náhle topila v dusné atmosféře.

"Každopádně," začal velitel, "já a můj klan jsme tu, abychom princi pomohli sesadit Kima a on získal tuhle zemi zpět."

"Proč byste to ale dělali? Vždyť Acetrálie je naše rodiště..."

"Protože Kaero bývalo naším domovem. A byť již není, nyní máme šanci získat na tomto území nové útočiště. Jakožto potomek vůdců největšího dragínského klanu se této příležitosti nehodlám vzdát. Pokud je to pro dobro mých dragínů, je to i pro dobro mé." Přistoupil k ní blíže. "A taky kvůli dragínům, jste jako vy. Omlouvám se za své předchozí chování, zaujal jsem vůči vám nesprávné postavení. Chápejte, dělal jsem to pro ochranu svých dragínů. Avšak nemusíte se již ničeho obávat - nechceme vám, ani vaší dceři ublížit, právě naopak. Přijměte tedy prosím mou omluvu." Poklekl, sklopil hlavu. V hlavě se napomenul, aby na sebe dával větší pozor. Možná už mu vážně scházel spánek, těžko kontroloval své emoce.

"Samozřejmě, přijímám a odpouštím ti. Dost jsi mě ale šokoval."

"Já vím, omlouvám se." Opět povstal. "To bude ta dlouhá cesta a příliš mnoho lidí kolem."

Všichni tři se tomu zasmáli - byť byli přáteli a žili spolu bok po boku, dragíni si z osob nemagického druhu budou vždy dělat legraci.

†††

"Už jsme skoro tam!" zvolal Hyunjin, když spatřil světlo mezi kamennými stěnami.

Všichni si oddechli. S novou dávkou nadšení a energie přidali do kroku.

A vskutku. Během chvíle se již proplétali stromy, všichni magicky krytí, aby je žádné oko nevidělo.

"Tudy," zašeptal Hyunjin, zatímco pomáhal držet nad skupinou pokrývku iluze. Vskutku to bylo jako deka - nikdo zvenčí nevěděl, co se děje uvnitř, ti však viděli sami sebe navzájem i okolí. Bylo to jednodušší, než zneviditelnění se, kdy musíte změnit celou svou podstatu na vzduch.

"Ale, ale, kohopak to tu vidím."

Vzhlédli k onomu znamému hlasu mluvícímu jejich jazykem.

Na skále nad nimi byl ležérně usazený Felix, v ruce visící přes koleno dýka, se kterou si až znuděně pohazoval. Jeho ohnivé oči je propalovaly skrz na skrz, na rtech úšklebek - prokoukl jejich krytí.

"Dobrá práce, bratře," zasmál se Chan a spustil obranu. Ostatní, co mu s ní pomáhali, učinili totéž.

Mladý vrah pokrčil rameny. "Co jiného bys ode mne očekával." Následně jim zbraní pokynul směrem, kde se mezi skalami objevovala úzká cesta. "Tak pojďte. Schováme vás, než si někdo všimne, že jste tu." Vyšvihl se na nohy a doprovázel je, poklidně kráčel po hraně kamenného svahu.

"Jsou tu už ostatní?" zajímal se Hyunjin. Hluboko v nitru doufal, že znovu uvidí svého přítele.

"Ještě ne. Ale pokud jste tu vy, oni už budou nepochybně blízko."

V co největší tichosti a klidu tedy došli až k vrcholům skal.

"Vždyť se tam nevejdeme," zamračil se Hyunjin, když si uvědomil, k jaké jeskyni se to blížili.

Felix se zasmál. "Zapomínáš, že jsme magická stvoření, Jinnie." Odsunul dřevěnou desku kryjící vchod stranou a pokynul ostatním, aby vstoupili.

Vysoký vrah si okamžitě uvědomil, proč jeho kolega vyřkl ona slova.

Chladné, tmavé vnitřní prostory byly kouzlem rozšířeny do enormních rozměrů. Nyní by se zde téměř mohlo postavit nové sídlo klanu, i strop byl na to posazen dost vysoko.

Všichni se nadšeně rozpovídali, když si uvědomili, že tady už byli v cíli a bezpečí. Dokud se k veliteli nerozeběhl jim známý korunní princ, díky čemuž si všimli i skupinky mužů sedící kousek od nich.

"Hyung! Konečně jste tu! Už jsem se začínal bát," Changbin Chana obejmul, následně tak učinil i s vysokým vrahem. "Ahoj, Jinnie."

"Ahoj, Bin hyung," zazubil se nazpátek Hyunjin.

Chan jej poplácal po zádech. "Neboj, ostatní už tu budou každou chvíli."

Princ pozvedl koutky úst vzhůru. "To doufám."

Po boku se mu zjevil i Felix, ten okamžitě padl Chanovi kolem krku. "Tak rád tě znovu vidím, bratře," vydechl mu do pláště jejich rodným jazykem.

Velitele to zaskočilo, neváhal však, když mu omotal ruce kolem ramen. Nečekal, že by jej jeho sourozenec takhle vítal, když je již doprovodil až sem. "Taky se mi po tobě stýskalo, Lixi." U srdce jej zahřálo, na tváři se mu rozlil široký úsměv. "Co že ti najednou chybím?"

"Doslova jsou tu všichni z vyšších vrstev," protočil očima. "Už jsem myslel, že mě z toho věčného uhýbání od nechtěných urážek klepne."

"Vítej v mém světě," uchechtl se Chan.

Hyunjin již nechtěl čekat, proto si také přitáhl Felixe do objetí. "Ahoj, Lixi."

"Copak? Snad se ti po mně nestýskalo," odfrkl si jeho kolega, i tak mu však vřelé gesto opětoval.

"Těžko uvěřit, já vím."

Changbin mezitím uvítal i zbytek dragínů, objímali se, usmívali, třásli si rukama, občas vytvořili menší hlouček, aby prohodili pár slov,...

Jinki to sledoval s jasným úsměvem na rtech a teplem v hrudi.

Z jeho syna se během té doby, co se neviděli, stal král. Již nebyl pouhým princem, dítětem. Vstoupil do světa dospělých, plně připraven vést svou zemi vstříc lepším zítřkům.

A on by nemohl být více hrdý, pyšný a spokojený, že právě Changbin měl převzít jeho místo na trůnu.