Nebe bylo modré, z východu se však hnaly temné mraky.

"Blíží se déšť," broukl Felix, přimhouřené oči sledující onu záplavu šedi, šlo z ní cítit vodu i na hony daleko.

"O to víc bychom si měli pospíšit," zkonstatoval Chan, rozeskládal tuby kolem prázdného placu, v jehož středu se právě nacházeli. "Ať to nikomu nepřijde zvláštní," vysvětlil.

"Pravda," vrahův koutek škubl vzhůru, "ohnivé vystoupení v dešti by nám asi moc neprošlo."

"Hlavně by se někdo mohl začít ptát," velitel se rozhlédl po davu, který se pomalu shlukoval, princ před ním pochodoval, nadšeně vykřikoval: "Dámy a pánové! Přistupte blíže a zřete něco, o čem se vám prozatím pouze zdálo!" Chan se zadíval svému bratrovi do tváře. "Víš, jak to s lidmi bývá."

"Jak bych nemohl," Felixovi blesklo myslí několik obrazů, vzpomínka, kterou musel ihned setřást. Pohledem sklouzl k tubám v jeho prstech, sevřel je o něco pevněji. "Můžeme tedy začít?"

"Ještě ne," velitel zavrtěl hlavou. "Changbin neskončil."

Mladík nadále vyzíval dav k pozornosti, nepřestával uspívat.

"Můžu... jenom jeden dotaz? Než na to už nebude čas a... dokud je tu ještě naděje, že-"

"Ani to neříkej." Felix mu položil ruku na rameno. "Všichni přežijeme, máme na to. Ale samozřejmě," hned byl zase více uvolněný, "ptej se."

"Tehdy u Minhových rodičů..."

"Já jsem Bang Felix."

"...představil ses naším jménem. Řekl jsi Bang, ne Lee. Proč...?"

Rty jeho sourozence se znovu roztáhly od sebe, zuby zaleskly, černé duhovky hřály. "Neříkali jsme přeci, že budeme znovu bratry?"

Chan začal koktat, nevěděl, jak zareagovat. Chvílemi již ani nevěděl, zda-li mluvil na Felixe či sám k sobě.

"Můžeme?"

Dragíni se ohlédli za princem. Zářil životem a odhodláním.

Přikývli. "Jdeme na to."

Changbin se tedy vydal zpět k přihlížejícím, kterých v průběhu toho krátkého dialogu hodně přibylo. "Dámy a pánové, připravte se vidět vystoupení, na které do konce života nezapomenete!" zvolal. Naposledy zkontroloval, že všichni stáli v dostatečné vzdálenosti a sám odstoupil.

"Jsi připraven?" broukl Chan přes rameno, nyní k sobě s Felixem stáli zády.

"Já? Vždycky. Otázkou je, jestli mi budeš stačit."

Velitel se ušklíbl. "Tak dobrá, začínáme."

Do vzduchu vystřelily první jiskry. Nejdříve jich bylo pomálu, postupně však jejich počet stoupal, byly to oblaky, vodopády, jež létaly vzduchem, zatímco bratři předváděli pečlivě nacvičenou choreografii, při níž se tajil dech.

Lidé si šokovaně zakrývali ústa, zatímco s očima dokořán přihlíželi dvojici, která se proplétala blízko nejen mezi sebou, ale i s oněmi ohnivými zárodky, které by mohly každou chvíli plodit plameny. Těla se hýbala, vlnila, dělala přemety i kotouly,... Ticho se postupně měnilo ve výkřiky nadšení, dav vystupující povzbuzoval vždy, když si bratři vyměnili krátký pohled, zatímco se natahovali po dalších tubách, které byly vlastně zcela zbytečné - užívali jich pouze pro větší uvěřitelnost, aby nikdo nenabyl podezření, aby nikomu nedošlo, že ve skutečnosti místo speciálních ohňostrojů využívají svých magických schopností.

"Teď to všechno začne, víš to?" ozval se Chanovi v hlavě hlas jeho bratra, který mu věnoval důležitý pohled, přičemž dřepěl u posledních tub, hbitě je přechytával v prstech.

"Tak to nepokaz," ušklíbl se, než se s Felixem vystřídal, nyní bral ony kusy kovu on.

Myslí mu chvíli rezonoval zvuk pohrdavého odfrknutí. "Ať ti nedojde energie, než dojdeme k zámku."

Krátce jej proklel, než se rozeběhli do středu placu. Chvíli kolem sebe kroužili v rychlém tempu, jiskry se snoubily s prachem na zemi, téměř olizovaly lidem boty a lemy hanboků.

Felix krátce zkontroloval, zda-li se jeho přítel ještě nacházel poblíž. Naštěstí jej nikde neviděl.

Opět se přitiskli zády k sobě, zvedli ruce nad hlavy.

Do vzduchu vzletěly čtyři rezavé proudy, proplétaly se mezi sebou, až se vysoko nad střechami rozstřelily do majestátního, ohnivého ptáka.

Lidé jásali, byli jako očarovaní, oči přilepené pouze na fénixovi, jenž nad nimi visel a velice pomalu ztrácel svou podobu. Když zmizel úplně, shlédli zpět dolů, aby obdařili vystupující dvojici nadšenými ovacemi.

Místo toho ovládlo náměstí ticho.

Po bratrech jakoby se slehla zem.

†††

"To byl signál," špitl Hongjoong, pohled upřený na fénixovi, jehož křídla se právě rozepnula nad středem města. Obrátil se na dragínku. "Začínáme."

Yeji s přikývnutím pozvedla ruce nad sudy, hbitě pohnula prsty. Seno vzplálo, plameny se rychle rozšířily. "Tak ty teď jdeš?" zdvihla k vojákovi své zelené oči.

Toho onen pohled na chvíli ochromil, nečekal, že dívka před ním tak náhle svěsí svou iluzi. Napomenul však sám sebe, aby se probral. "Samozřejmě. Jakmile projdu celou tuhle ulici, můžeš ten oheň zhasit."

"Budu si to pamatovat."

Hongjoong se usmál. "Hodně štěstí."

"Tobě taky."

"Snad nebude zapotřebí. Rád bych se s tebou ještě někdy setkal."

Yeji sklopila pohled zpět k plamenům před sebou. "Nápodobně. A teď už jdi."

Bez dalšího slova se voják rozeběhl mezi domy. "Hoří! Celé město je v plamenech! Utíkejte! Musíme se dostat ven, než se oheň rozšíří!"

Yeji se schovala za sudy, vytvořila iluzi, díky níž nyní plály i střechy kolem ní. Hongjoongův hlas slyšela, i když zmizel za rohem.

Nějakou dobu pouze dřepěla mezi plameny. Z nějakého důvodu se cítila v bezpečí.

To bude ta dragínská povaha, zasmála se vlastnímu vtipu a to už se mladý voják vracel zpátky, očividně s ním šla i spousta jiných lidí. "Nehaste to! Takové ohně jsou napříč celým městem, musíme utéct!"

Nadále setrvávala v tichosti, naslouchala vzdalujícím se krokům. Až když si byla zcela jistá, že celý ten zděšený dav zmizel, zbavila se iluze i reálných plamenů.

Naposledy zkontrolovala okolí, než se rozeběhla opačným směrem, kterým lidé utekli. Musela se připojit k jisté trojici dragínů, která by na ni měla čekat před zámkem.

†††

"Lixi!"

Bratři se prudce ohlédli doleva, kde na ně mával vysoký dragín. Zlaté vlasy stažené ve vysokém copu, oči jasně zařící fialovou barvou. Až díky tomu pohledu si dvojice uvědomila, že nebyl důvod se nadále skrývat, svěsila svou iluzi.

"Ahoj, Jinnie," Felix svého kolegu krátce obejmul. "Co ostatní? Kontaktoval tě už někdo?"

"Ano. Všichni jsou na cestě. Soobin by tu měl být každou chvíli."

Po jejich levici měli vysoká křoví a nízké stromy, za nimi se nacházely schody vedoucí k zámku, jež v momentální pozici nemohli vidět.

"Jsem tu!" zvolal právě zmiňovaný dragín svou rodnou řečí, těžce dýchal. Byl nejblíže branám, proto sem utíkal, co mu nohy stačily. Dovolil si dřepnout, zhluboka nabíral vzduch do plic. "Ve městě je naprostý chaos," informoval. "Naše iluze zafungovaly, jak měly. Lidé se bojí, utíkají za hradby. Vojáci se je snaží usměrnit, všichni je ale odstrkují z cesty, některé dav dokonce strhl, odtáhl je s sebou."

Chan pokýval hlavou. Soobin byl dobrý ve sledování a sdělování. Přeci jenom to byl i jeden z důvodů, proč zrovna on vedl skupinu, jež měla na starosti bezpečí jejich klanu. "To jsou dobré zprávy. Asi jsi neviděl někoho dalšího, že?"

"Ne, pouze lidi."

V tom se na tom samém rohu, odkud zatím všichni přibíhali, zjevil další dragín. "Já viděl Changbina," zvolal, aniž by musel být tázán. Věděl, o čem se čtveřice bavila, hledal ji totiž po sluchu. "Před chvílí jsme se minuli. Prý má vše vyřízené, už míří k zámku."

Felix nervózně vzhlédl ke srázu nad nimi.

"Neboj, Lixi, určitě by se nevrhl do ničeho, aniž by si to prvně rozmyslel."

Vrah se obrátil k Hyunjinovi. "Já vím... Jenom se prostě bojím, aby se něco nezvrtlo. Teď už to není jenom o nás dvou, jde tu i o životy jiných."

"Já vím. Ale všem můžeme věřit." Hned na to se zamračil. "Kdyby tedy byli dočasní. Kde vůbec jsou-"

"Yeji je na konci ulice," přerušil jej náhle jeho kolega, znovu pocítil v mysli ono šimrání. Vykročil vědmě vstříc, ta mu během pár vteřin padla do náručí.

"Nikdy jsem neběžela tak rychle a tak dlouho," vykašlala.

"Ale zatím si vedeš dobře," ujišťoval ji vrah, přidržoval ji na nohou. "Nechceš si sednout?"

"Ne. Ale napila bych se."

Felix zapletl prsty ve vzduchu a nastavil jí před ústa dlaň plnou vody. "Tady."

"Ty jsi vážně můj anděl," vydechla, než se její rty střetly s onou životodárnou tekutinou.

Postupně se hromadili, pomáhali si, znovu nabírali sil, než se vydají vzhůru. Za křovím slyšeli jednu z jejich skupin, kterou vedl Minho. Rádi by se k němu připojili, museli se však prvně zotavit z toho všeho spěchu a utkání. Proto počkali i na Yunu, která se k nim připojila jako poslední. Až když i ona byla schopna pokračovat, udělal jim Chan ve větvích svou magií průchod, listí se odklonilo, vytvořilo malou bránu, skrze niž všichni proklouzli, připravili zbraně.

Velitel zůstal pozadu, aby rostliny vrátil zpět do jejich původního stavu, než si pospíšil za ostatními vzhůru po kamenných schodech. Z kapsy vytáhl zmenšený wirrow, ten se mu během mrknutí oka houpal v sevření ve své původní velikosti. Připojil se ke svým dragínům a brzy se již nacházel v jejich čele.

Ze zámku nad nimi se ozval první bojový pokřik.