Přišlo odpoledne a nové oslavy byly v plném proudu. Královský palác připravil bohatou hostinu, nacházeli se zde i zkušení hudebníci, kteří hráli k tanci a zpěvu.

Changbin seděli se svým otcem každý v čele stolu vyřazeného pouze pro konkrétní, privilegované osoby. Felix po levici, vedle něj Chan s Hyunjinem, po pravici měl zase Jisunga, ten po boku Minha, Seungmina a Jeongina.

"Máme ti teď vykat, Vaše Veličenstvo?"

Changbin se na Hyunjina zašklebil. "Najednou by se ti chtělo, hm? Ani nápad."

Zrovna když se dragín nadechoval k žertovné odpovědi, pocítil nově korunovaný král dotek na rameni.

Felix se naklonil až k jeho uchu a tiše broukl: "Nechceš si ještě zatančit?"

Ze slova 'ještě' bodlo u srdce nepříjemné uvědomění reality, s níž se bude muset během pár hodin setkat. Proto přikývl, povstal. "Samozřejmě. Jdeme."

Poddaní ustali, když sledovali veselý pár, jak se točí mezi ostatními. Mnozí si právě tehdy doložili, o kom jejich nový král mluvil při svém korunovačním proslovu. Někteří, převážně poté lidé staršího věku, nad tím protočili očima, mnoho mladých tomu však spolu s dragíny přihlíželo s nadšením a snad i trochou dojetí.

"Takže už ti to nevadí?"

Jinki odtrhl oči od spokojeného výrazu na tváři jeho syna. "Jak by mohlo? Vidíš, jak šťastný teď je?"

"Ale co potomci?"

"Obávám se, že Bang Felix nás již brzy opustí. Do té doby to proto pojďme neřešit - dokud je Changbin spokojený, na ničem jiném mi nezáleží." S povzdechem se zapřel do vysokého opěradla své židle. "Tak jsem se o něj nastrachoval, že jsem rád za každý pohled na jeho úsměv."

"Chápu," fialová se zableskla, když dragín přikývl, načež se dragínovy rty roztáhly od sebe, ukázaly jasně zařící perly. "Já jsem zase rád, že jsi konečně změnil pohled na věc."

"Občas stačí maličkosti, aby se tvůj svět kompletně změnil, Taemine. Changbin je však mým vesmírem - nachází se pro mě na prvním místě, ať jde o cokoliv."

Rádci bleskl myslí onen obličej, jenž již léta neviděl - a ani neuvidí. "To chápu..."

Slunce viselo vysoko nad radujícím se davem, zatímco hudba hrála čím dál tím živěji.

†††

Měsíc visel vysoko nad davem, jenž lehce, avšak téměř nepatrně prořídl. A hudba hrála a hrála...

"Takže vážně odcházíš?"

Dragínova ramena ztuhla. Právě balil věci do vaku, jeho paže však nyní zamrzla v pohybu, prsty křečovitě svírající smotaný kus oblečení. "Jak jsi na mě přišel?"

Hyunjin pokrčil rameny, s rukama překříženýma na hrudi vstoupil do místnosti, stříbrná záře zvenčí obtahovala rysy jeho hubené, vytáhlé postavy. "Není tak těžké všimnout si, že chybíš. Nebyl jsi s nikým, koho známe, proto mi došlo, kde tě s největší pravděpodobností budu moct najít. A podívejme - měl jsem pravdu."

Felix si s drsným, frustrací přetékajícím povzdechem shrábl vlasy z obličeje směrem k zátylku, zlaté prameny však takřka ihned spadly zpět do plamenů. "Jinnie, já-"

"V pořádku, chápu tě. Já už v tomhle životě nedokážu pokračovat, ovšem rozumím tomu, že zbožňuješ tu svobodu." Suše si odfrkl, bílé paprsky rozzářily šedé hady plazící se vzduchem, v němž bylo pouze vzdáleně slyšet tóny zpěvu, hudebních nástrojů a radosti. "Přiznávám - taky mi bude chybět. Jenže jsem našel nové místo, nový domov."

"Seungmin tě vážně změnil k lepšímu," přikývl jeho nižší kolega. Povstal, hodil si vak přes rameno. "Jsem za tebe rád. Za vás za oba." Stanuli k sobě čelem.

"Takže hádám, že tady to končí, hm?" ušklíbl se Hyunjin, v očích mu však zamrzl veškerý smutek světa.

"Už to tak bude." A než se vyšší stihl nadát, sevřel jej Felix v objetí. "Díky za všechno, Jinnie. Za všechno."

"Za to bych měl spíše děkovat já tobě, nemyslíš?" Nyní již bývalý vrah zavrtěl hlavou. "Budeš mi chybět, Lixi."

"Ty mně taky, Jinnie."

Odtáhli se od sebe, úsměvy smutné, zlomené, nešťastné, avšak zároveň jaksi smířené s realitou onoho momentu.

Felix naposledy nabral vzduch do plic. "Ale než odejdu..."

†††

Changbin se opatrně rozhlížel okolo, zatímco postupoval temnou září noci dále od davu, blíže k okraji zámku. Měsíc mu visel vysoko nad hlavou, téměř sem nedoléhaly žádné známky hluku.

Po chvíli začal uvažovat, zda-li si z něj Hyunjin neudělal legraci. Bylo by mu to přece jenom podobné, no ne? Proč jinak by jej posílal sem...

Jeho krok se zastavil, když na konci budovy, kolem jejíhož rohu právě prošel, spatřil onu magickou osobu. Duhovky zářící ve tmě, na sobě stále ono slavnostní oblečení.

"Lixi...?" hlas se mu zadrhl v přiškrceném hrdle, když si povšiml vaku opřeného o stěnu po vrahově boku. Roztřeseně překonal onu vzdálenost mezi nimi, dragín mu nejistě vystoupil vstříc.

"Hyung, já..."

Changbin sevřel víčka k sobě, zavrtěl hlavou, od koruny se odrazily stříbrné paprsky Měsíce. "Ne, to je..." Ztěžka polkl, v jeho tváři bylo vykresleno tolik bolesti a smutku, když ke svému příteli vzhlédl.

Felixovy ruce opět spočívaly na králově pase. Byť byly na dotek hrubé, hladily tak jemně a nevinně, jako kdyby svíraly porcelánovou panenku.

"Je to v pořádku. Chápu to." Pevně jej obejmul, tvář zabořená do černé haleny, nos zhluboka nasál onu vůni, s níž se nyní loučil. "Muselo to přijít. Jenom... Zdá se mi, že dnešek utekl tak strašně rychle a já bych tě tu chtěl udržet ještě o jeden den déle. Jenže sám vím, že pak by se to převrátilo v další a další a... to si nezasloužíš. Proto jdi." Úsměv na rtech si zcela protiřečil s tím, co vyjadřoval jeho slzami zakalený pohled. "Jenom mi slib, že se zase jednou vrátíš, dobrá?"

"Samozřejmě, hyung," i pro silného vraha bylo těžké se nerozplakat. "Přijdu - a tolikrát, až se ti bude zdát, že jsem vlastně nikdy neodešel, ano? Jenom na mě chvíli počkej a jednou tu snad vážně zůstanu. Pouze ne teď... Ještě ne... Teď potřebuji jít."

"Tak tedy jdi," zašeptal, než se postavil na špičky a spojil jejich rty v jedny. Ten polibek byl bolestný, lámal srdce, jež přirostla tak blízko k sobě.

Nyní byl čas je rozdělit.

S povzdechem se jejich čela střetla, králův obličej ve vrahových dlaních, prsty jemně stírající slzy ze snědých tváří. "Miluji tě."

"Já tebe taky." Jeho ruce roztřeseně spočívaly na hrudi vyššího, než se jeho tělo odtáhlo.

"Vážně promiň, hyung. Ty víš, že tě nechci opustit. Nechci ti ublížit."

"A ty víš, že to chápu, Lixi," zopakoval. "Hlavně se mi zase vrať, ano?"

"Vrátím." Naposledy jej líbl do vlasů, jejichž jako uhel temnými prameny se za chvíli protkal obláček kouře, tak důvěrný pocit. "Zajímalo by mě, kolik dragínů asi tak může říct, že chodilo s korunním princem - natož pak i králem."

"Moc asi ne," zasmál se nakřáple Changbin.

"Možná jsem první."

"Možná ano."

"Tak to jsem tím pádem ještě o to větší šťastlivec." Jeho úsměv byl upřímný. "Opatruj se, hyung. A... zase někdy."

A než se stihlo stát cokoliv dalšího, popadl Felix svůj vak a rozeběhl se pryč. Během chvíle splynul se stíny noci, zmizel kdesi ve tmě. Nezbylo po něm ani stopy.

Nově korunovaný král padl na kolena, slzy se nyní koulely z očí, byly k nezastavení.

S prvním vzlykem byla zem pod jeho koleny smočena kapkami nešťastné vody.