"Ji?" Changbin jemně zaklepal na rám dveří a po chvíli ticha nahlédl do pokoje nacházejícího se vedle toho jeho.

Chlapec byl schoulený pod pokrývkami, nereagoval.

Princ si sundal boty, aby nedělal hluk, a opatrně vstoupil. Po špičkách se přiblížil ke klubíčku na posteli, jen aby zjistil, že jeho strážce je vzhůru.

Povzdechl si a usedl na okraj postele. "Ji, promiň, že jsem tě postavil do téhle pozice. Já vím, že je to pro tebe poslední dobou těžké, ale tady může jít o životy mnoha lidí. A já jsem jejich budoucí král. Musím je chránit."

Jisung se zavrtěl, než zavřel oči a prohlásil: "Já to chápu, hyung. Promiň, že jsem se předtím neudržel." Suše se uchechtl. "Poslední dobou jsem jen na obtíž, že?"

Stále polohlasem, Changbin vyhrkl: "Ne, Sungie, nejsi na obtíž. Vždyť jsi mi před pár hodinami zachránil život! Jak tohle vůbec můžeš..." Znovu si ztrápeně povzdechl. Položil mladšímu ruku na rameno, ten sebou lehce trhnul a ztuhl. "Hlavně si odpočiň. Dnešek pro tebe musel být únavný. A já ti k tomu nijak nepomohl," dodal ironicky. "Ještě jednou děkuji za záchranu mého života. Doufám, že víš, že ti plně věřím a nikdy bych tě netlačil do něčeho, co by ti bylo nepříjemné, kdyby to nebylo zapotřebí. Vážím si tě a jsem rád, že jsi mým osobním strážcem."

Jisung se akorát více schoulil a schoval obličej z Changbinova zorného pole. "Díky, hyung," zamumlal do polštáře.

Princ se usmál. "Není vůbec za co." S tím se zvedl a nechal svého kamaráda odpočívat.

†††

"Slavnosti jsou za dva týdny."

Changbin sebou zděšeně cuknul. Obrátil se k rohu za jeho zády, kde spatřil Minha, jeho upřený pohled jej probodával skrz na skrz.

"A co s tím?" nechápal princ, naklonil hlavu na stranu.

"Jsou tu dvě možnosti," začal generál. "Jedna." Natáhl k princi ruku a vzpřímil ukazováček. "Necháme ten tvůj šílený plán být. Nebo dva," k ukazováčku se přidal i prostředníček, "začneme s přípravami už teď."

Pár vteřin si vyměňovali vážný pohled.

"Myslím, že víš, co je správně."

Minho si povzdechl a odlepil se od zdi. "Jisung mě za tohle zabije, ale musím se postavit na tvou stranu."

Changbin se vydal chodbami do zahrad, Minho jej následoval. "Nemáš vést výcvik?" zeptal se staršího přes rameno.

Ten jej pár kroky dohnal a zavrtěl hlavou. "Ne, momentálně trénují sami. Kdo chce zítra projít zkouškami, ten by měl vědět, kde jsou jeho slabiny a dnes na nich zapracuje. Já je ještě zítra rychle zkontroluji, než se dáme na selekci vhodných kadetů. Samozřejmě, čím více, tím lépe, proto na ně dneska stejně někdo dohlíží, ale já se rozhodl to z mé strany ponechat tak, jak to dělávám vždycky - dát jim prostor, ať se připraví sami. Momentálně jim je skupinový trénink k ničemu, když budou zkoušky podstupovat individuálně, tak ať se každý zlepší, v čem potřebuje a ostatní zapracují zase na svých chybách."

Changbin se zaujetím poslouchal. Minhovi se často stávalo, že se rozpovídal o své práci, ale vždy to říkal s takovým zapálením a bylo poznat, že tohle je jeho obor a vášeň, že to kde koho vtáhlo a nebylo cesty zpět.

"Ah, promiň, zase kecám, co?"

Princ zavrtěl hlavou. "Ne, to nevadí, hyung. Je zajímavé tě poslouchat."

"Děkuji," zazubil se Minho, než se na jeho tváři usadil ironický výraz: "Kéž by to tak brali i nováčci."

Tomu se Changbin nemohl jinak než nezasmát. "Každý potřebuje svůj prostor, hyung. Však oni se to časem naučí."

"Teď myslíš co konkrétně? Poslouchat či bojovat?"

Oba se zasmáli.

"Náhodou," musel uznat Chagbin, "jde vidět, že mají dobrého učitele. Většina z nich má dobrou techniku. Jen ji potřebují dopilovat."

"To je pravda, většina z nich se učí rychle," přikývl Minho.

Dále se procházeli a povídali si o všem a o ničem.

Zabočili za roh se záměrem zkontrolovat kasárny, když v tom uviděli chlapce, jak se vší vervou útočí proti trámu určenému k nácviku boje. Plynule střídal výpady s otočkami, úskoky, seky,... Oba zůstali stát a chvíli pouze zírali.

"Páni," protáhl nakonec tiše Minho, "ten včerejšek ho asi musel hodně rozhodit."

Changbin ještě pár vteřin sledoval, jak se jeho kamarád ohání mečem, tělo zbrocené potem, na čele hluboká vráska od toho, jak moc se mračil. Zatahal Minha za rukáv. "Dejme mu trochu prostoru, hyung."

Minho se naposledy ohlédl po Jisungovi, než se vydal doprovodit Changbina do pokoje.

†††

Changbin se nervózně převaloval na posteli. Setmělo se už pár hodin zpátky, ale Jisung se stále ještě nevrátil do svého pokoje. Lhal by, kdyby řekl, že se ho nezmocnily obavy.

Proto se s povzdechem zvedl z postele a rozhodl se vydat svého kamaráda hledat.

"Ji?" pro jistotu ještě nakoukl do jeho pokoje. Co kdyby se strážce kolem proplížil, aniž by si toho Changbin všiml? Přeci jen byl ve splývání s okolím jednička.

Za dveřmi však našel pouze prázdno.

Proto rozžhnul louči a vydal se hledat.

Když už začal ztrácet naděje a zvažoval, že se zkusí vrátit a zkontrolovat, zda-li se už Jisung jednoduše neuvelebil ke spánku, uslyšel hlasy.

Pro jistotu zhasil louči a přitiskl se ke stěně. Začal se podél ní plížit k onomu tichému rozhovoru. Nakoukl za roh, ulevilo se mu.

Minho a Jisung tam seděli a sledovali měsíc. Tiše si povídali, mladší hlavou opřený o rameno generála.

Oddechl si a s klidem se rozešel zpět do svých prostor.

Zarazil jej však pohyb, který zaznamenal koutkem oka. Rychle se tím směrem otočil, zamžoural, ale neviděl nic než křoví a strom.

Pokrčil nad tím rameny a, tentokrát už doopravdy, se začal vracet do svého pokoje.

Asi už po tom všem blázním.

†††

Dalšího rána byl uvítán s ikonickým úsměvem jeho osobního ochránce. "Dobré ráno, Changbin hyung."

Ulevilo se mu a také se usmál. Mladší už byl očividně zase v pořádku. "Dobré ráno, Jisungu."

A o hodinu později stál s vážnou tváří před králem, Jisung za ním zaujal svou pozici u dveří.

"Slyšel jsem, že sis vybral dobrého strážce," započal muž rozhovor.

Changbin přikývl. "Toho nejlepšího."

Všiml si, jak si král Jisunga přeměřil pohledem. Poté se usmál. "Dokud tě bude chránit i nadále, nemyslím si, že na věku záleží."

Changbin též pozvedl koutky a lehce sklonil hlavu. "Děkuji, otče."

Dlouho se totiž s králem přel o to, zda-li je Jisung vůbec vhodný k vykonávání této práce. Kdyby ne původ, pak převážně mladíkův věk se jeho otci nelíbil. Proto jej zahřálo u srdce, když uslyšel tato slova.

Král si odkašlal. "Chtěl jsi mi něco, synu?"

Changbin přikývl. "Ano, otče. Jde o ty slavnosti."

"Co s nimi?"

"Stále bych chtěl jít."

Jeho otec zakroutil hlavou v nesouhlas. "Rozhodně ne. Je to moc riskantní."

Jisung se zhluboka nadechl, napřímil záda, v očích se mu rozzářilo. Že by se konečně podařilo udržet prince v bezpečí stěn zámku?

"Počkej, otče," ozval se klidným hlasem princ, "mám důvod."

Král přimhouřil oči. "Poslouchám."

Zatímco strážce znovu vyhodil všechny naděje oknem, princ se ušklíbl a pokračoval.

†††

"Tohle je špatný nápad," zamumlal Jisung, když se za nimi zavřely dveře velkého sálu.

"Možná ano," naznal Changbin, "ale pokud bude fungovat, tak je to jedno," zašklebil se.

Strážce se pouze ohlédl na svého kamaráda, ale nic neřekl, jednoduše semkl rty a pokračoval v chůzi.

Oba se zahloubali do svých myšlenek, ze kterých je vytrhla hlasitá rána.

Vyběhli zpoza rohu a spatřili Minhyuka, jak se válí na zemi obklopen knihami.

"Kdo to tady nechal?" ucedil učitel skrze zuby a pomalu se zvedl na nohy.

"Hyung! Není ti nic?"

Minhyuk k nim obrátil hlavu, usmál se. "Ne, jsem v pořádku." Začal si oprašovat hanbok a následně se pustil do sbírání knih. "Jen jsem zakopl o něčí dýku." Hodil po zmíněné zbrani nevraživý pohled.

"Dýku?" zarazil se Jisung a naklonil hlavu na stranu. "Kdo na zámku vlastní dýku?"

Minhyuk pokrčil rameny. "To nevím." Zvedl zbraň ze země, začal si ji prohlížet. "Ah, na co si to tu hraju," zaskučel po pár vteřinách a předal předmět Jisungovi, "vždyť o boji nic nevím."

Jisung uslyšel, jak si za ním Changbin odfrkl, jeho pozornost se však okamžitě upnula na pečlivě broušené ostří. Chvíli zbraň zkoumal, než vznesl verdikt: "Ta není z naší země."

Changbin se zamračil. "Jak to myslíš?" Opatrně přikročil blíže ke svému strážci.

"Ten tvar, kov, styl výroby... Hyung, já ti říkám, tahle je z ciziny." Ještě jednou přejel po ostří pohledem. "A je to precizní práce. Musela být vážně drahá."

Minhyuk se zamyslel. "Ale kdo by si tu kupoval dýku z ciziny? Neznám nikoho ze zámku, kdo by se o zbraně zajímal - teda až na tebe, Jisungu."

Nejmladší z přítomných pokrčil rameny. "Minho hyung se ve zbraních také dobře vyzná. Můžeme se zeptat jeho. Kdo ví... Třeba patří jemu."

Trojice tento nápad odsouhlasila a pustila se do sbírání studen vědomosti ze země.

"Na co tolik knih?" nechápal Jisung.

"Ale," protáhl Minhyuk, "jen si něco studuju. Zatím s tím ale začínám, takže vám řeknu víc až později."

Princ a jeho osobní strážce přikývli. Rozloučili se, než se vydali na návštěvu za generálem.

†††

Jeskyní zaduněla hlasitá rána. Chlapec se s heknutím zvedl ze studené, kamenné podlahy, oprášil si ruce. Jak se mu podařilo opět uklouznout?

"Tak co?" z temnoty se ozval hluboký hlas, jenž chvíli rezonoval celým prostorem, až se vytratil do stínů.

"Slavnosti jsou za dva týdny. Princ se jich zúčastní."

"Velmi dobře," zamručel hlas spokojeně. "Viděl tě někdo?"

"Měl jsem podezření, že si mě princ na chvíli všiml, ale očividně se mi to pouze zdálo."

"Jinak nikdo?"

Zavrtěl hlavou. "O ničem nevím."

Další zamyšlené zamručení.

Chlapec si začal sundávat zbroj, když v tom se zarazil.

"Co se děje?"

Vytřeštil oči. "Dýka mého táty...." Začal si kontrolovat všechny kusy oděvu, poplácával se po rukou, trupu i nohách, ale nic nenašel. Znovu se podíval na hromadu zbraní vedle sebe, než se zděšením pronesl: "Není tady!" Obrátil se zpět do míst jeskyně, ve kterých nevládlo nic jiného, než temnota. "Co mám dělat? Co když ji někdo našel a už jsou mi na stopě?"

"Tak tím pádem na ně budeme připraveni," odpověděl mu hlas ve snaze chlapce uklidnit. "Hlavně měj meč vždy po boku."

Chlapec přikývl a opět si připnul opasek s pochvou.

Jeskyní se rozlehl hluboký, pobavený smích. "Nemyslel jsme to doslova, ale tak budiž. Každopádně jsou pro nás nyní nějací pronásledovatelé nepodstatní," do hlasu se vkradl děsivý podtón.

Mladík naklonil hlavu na stranu, čekal na vysvětlení.

"Zda-li se oslavy chystají za dva týdny a princ tam vážně bude, znamená to, že jsme sem necestovali zbytečně. Takže..."

Z temnoty se vynořila hubená postava. Ostře řezaný obličej, hadí oči, jež se zlověstně zaleskly ve světle těch pár slunečních paprsků, co do jeskyně pronikalo. Plné rty, které se ušklíbly, než se od sebe odlepily a pronesly: "...jdeme se pustit do práce."