Z kopce, na kterém právě stáli, měli perfektní výhled na přístavní město před nimi.

Tahle dlouhá, únavná, strastiplná cesta již byla téměř u konce. Stačilo se dostat do ulic, zařídit si loď a zmizet, než si někdo všimne, že se kolem potuluje princ, jeho garda a trojice dragínů k tomu.

Možná se už konečně budou moci vyspat, aniž by se báli každého prasknutí větvičky. Třeba si sednou v hospodě bez starostí o to, že vejdou stráže a odhalí je. Tak dlouho byli neustále ve střehu, že pouze pomyšlení na klid je vnitřně zahřálo. Kolika vyčerpávajícími situacemi si za poslední dobu museli projít, než se dostali sem. Chvíli klidu si určitě zaslouží.

Teď však ještě ne. Zatím musí počkat.

"Dobrá... Plán je jasný." Changbin roztáhl mapu na zemi a rychlým pohledem zkontroloval, že všichni dávají pozor.

Schovávali se mezi porostem kousek pod vrcholem kopce, na straně čelící vnitrozemí, aby je případné stráže nemohly vidět. Přeci jenom by bylo podezřelé, kdyby sledovali, jak se blíží skupinka cizinců, která hned poté zapadne do křoví, no ne? Ještě by k nim někoho vyslali na prohlídku okolí či je pro jistotu ani nepustili dále, protože by v obavách před nájezdem uzavřeli brány. To by jim tak ještě zbývalo.

"Felix, Minho a Hyunjin dojdou do města a zjistí, na kolik vyjde nejlevnější plavba do Acetrálie a případně ji rovnou zaplatí. My vstoupíme až zítra ráno a všichni se sejdeme na rybím trhu. Měl by být na západní straně pobřeží. Pokud již bude loď připravená, můžeme rovnou nasednout a odplout."

"A pokud ne?"

Changbin se podíval na Jeongina, jehož růžové oči se znepokojeně zableskly.

"Pokud to nevyjde-"

"To se nestane, hyung, my tu loď zařídíme," přerušil prince hluboký hlas.

Všichni se obrátili k pihatému dragínovi. Jako kdyby se jeho duhovky proměnily ve dvě jasně plající ohniště - plameny jiskřící odhodláním.

Changbin přikývl. "Dobrá, spoléháme na vás. Měli byste vyjet přibližně za půl hodiny. To budou ulice ještě zaplněné lidmi, takže vám nikdo nebude věnovat přílišnou pozornost, zároveň už jich tam ale nebude dost na to, abyste se nemohli pohnout."

Princ začal balit mapu, tři zvolení zase věci na cestu.

Minho zrovna dokontroloval brašnu visící po Doriho boku, když ucítil, jak se mu kolem pasu obmotaly něčí ruce.

"Slib mi, že na sebe dáte pozor."

Minho se pousmál a obrátil se k Jisungovi čelem. "Promiň, ale hned při vstupu mám v plánu nechat se probodnout šípem."

Za tuto sarkastickou odpověď schytal od mladšího ránu pěstí do ramene.

"Vidíš? Teď jsi mě oslabil. Co budu dělat v boji, když nemůžu pohnout paží?" začal generál dramaticky přednášet.

Jisung si však založil ruce na hrudi a s vážnou tváří odpověděl: "Do žádného se nedostaneš."

Minho naznal, že toho žertování už vážně stačilo. Vlepil svému příteli rychlou pusu, než obešel Doriho, aby mohl zkontrolovat i brašnu na jeho druhém boku. "Samozřejmě, že se do žádného boje nedostaneme, Sungie. Budeme se snažit být co nejopatrnější, jak to jenom půjde." S úsměvem se zadíval strážci do očí.

Jisung přikývl. "Přesně to jsem chtěl slyšet." Poté se sklonil, zvedl ze země generálův meč.

"Co děláš?"

"Jdu ti ho nabrousit."

"Vždyť se do žádného boje nedostaneme..."

"Ale co kdyby," odvětil Jisung, než se vydal pro vodu a kámen.

"Tvrdohlavý je, to se mu musí nechat."

Minho nadskočil a chytil se za srdce. "U všech Svatých, odkud ses tu vzal ty, Hyunjine?"

Dragín se zašklebil. "Jen tak jsem se rozhodl zhmotnit ve vzduchu. Taková dragínská záliba, to ty jenom těžko pochopíš."

"Aha jistě, promiň, já zapomněl." Minhovi cukly koutky a vrátil se ke kontrole obsahu své brašny.

"Jen jsem tě chtěl upozornit, že zase budeme muset měnit naše podoby, tak se na to připrav, dobrá?"

Generál přikývl. "Samozřejmě."

Hyunjin chvíli sledoval jeho záda, než s povzdechem odešel.

Také by si přál mít někoho, kdo o něj dbá, o koho by se mohl on starat nazpátek. Něco, co měli Minho a Jisung. Něco, co se mu zdálo vzdálené, byť to měl doslova na dosah ruky.

"Hyunjin je nějak mimo."

"Hm?" Felix nechápavě zvedl hlavu k princi, který se mu rozhodl dělat společnost, zatímco se balil na výpravu do města. Následoval směr Changbinova pohledu, ihned věděl, co tím starší myslí. "Aha, ano... Ano, taky jsem si všiml."

"Nechceš se ho na to zkusit zeptat?"

"Proč? Jeho pocity nejsou moje záležitost. Dokonce i mé pocity jsou mi cizí."

Changbin si povzdechl. "Říká se tomu být milý - mít jakousi empatii, soucit s ostatními, víš," broukl, zatímco se nadále zády opíral o kmen stromu, ruce založené na prsou. Zádumčivě sledoval vysokého dragína a to, jak si povídal se Seungminem. Usmíval se, ovšem v jeho povětšinou pobleskujících očích nebyla ani jedna jiskra, pouze prázdnota náležející smutku a samotě.

"Měl by sis s ním aspoň zkusit promluvit."

Felix si povzdechl a shrábnul do hrsti zmenšeniny všech jejich zbraní. "Zkusím to. Lepší?" Podíval se na prince.

Changbin přikývl a pousmál se. "Lepší." Sledoval, jak dragín schovává drobné nástroje do kapsy brašny - kdyby právě nebyl svědkem toho, jak byly magií zmenšeny, nenapadlo by jej, že to nejsou hračky. "Není to únavné?"

"Co?"

"Magie. Nevyčerpává tě to?"

Felix se na chvíli zamyslel. "Ani ne," zavrtěl nakonec hlavou. Na pár vteřin se odmlčel, než mu zajiskřilo v očích. "Mimochodem..." Obrátil se zpět ke svým věcem a vytáhl z nich předmět zabalený v kusu kůže. "Tohle je pro tebe."

Changbin dárek převzal.

Felix si ani nevšiml, že se mu koutky lehce zvlnily vzhůru, zatímco sledoval ono světýlko v princových očích, které se rozsvítí vždy, když jej něco zaujme.

Starší chlapec kůži opatrně rozbalil a lehce nejistě se zadíval na vraha před sebou. "Já... Já ale nevím, jak se to používá."

Vrah poodstoupil od Olivie. "Pojď sem."

Changbin odložil kůži stranou a s vrahovou nejpoužívanější dýkou v rukou přikročil blíže.

Vyšší se mu postavil za záda, obmotal své ruce kolem jeho drobné postavy, aby mohl monitorovat jeho postoj.

"Hele, je to jednoduché." Začal upravovat princův úchop na drobné rukojeti. "Dýka se drží takhle. Tahle je malá, takže ti jedna ruka vystačí."

Changbin pouze přikývl, obočí lehce stažená k sobě, zatímco se snažil zapamatovat si vše, co mu Felix vyprávěl. Kéž by mohl vidět vrahův drobný úsměv, když si toho všiml. Naneštěstí pro prince a naštěstí pro dragína však neměl Changbin oči vzadu, tudíž byl pihatý úsměv jedním malým tajemstvím.

"Přesně tak. Teď k postoji..."

"Nikdy by mě nenapadlo, že to bude zrovna korunní princ, kdo dostane Lixe k tomu, aby se otevřel."

Seungmin a Hyunjin dvojici již chvíli sledovali z druhé strany jejich provizorního tábořiště.

"Mně by zase nenapadlo, že se Changbin s někým tak rychle sblíží. Převážně ne s nájemným vrahem a ještě tomu dragínem."

Hyunjin se na něj zraněně obrátil. "Je to snad špatně?"

Seungmin okamžitě začal zběsile kroutit hlavou a mávat rukama. Tváře mu zrudly. Co si teď o něm musí vyšší myslet? "Ne, to rozhodně ne. Jde jenom o to, že... o dragínech se u nás vždy mluvilo už spíše pouze jako o... o legendě, řekl bych. Nikdy mě nenapadlo, že jste mohli utéct na jiný kontinent a tam si spokojeně žít dál."

"My tam ale neutekli."

Seungmin nechápal.

Hyunjin si toho všiml, proto svou myšlenku dokončil: "My se tam vrátili. Dragíni mají kořeny v Acetrálii, ne v Kaeru, ani nikde jinde." Na jeho tváři se rozlil velký úsměv. "A teď se tam vrátíme znovu. Už se nemůžu dočkat."

Seungmin se také usmál. Hyunjin vypadal tak šťastně a upřímně natěšeně, když to říkal, až ho to uvnitř samotného zahřálo. Konejšivě vyššího pohladil po zádech. "Však to nebude trvat dlouho a jsme tam, neboj."

Hyunjin si ani neuvědomil, že mu tváře pokryla růžová barva červánků, když jej mladší objal. Stejně tak si nevšiml, jak lučištníkův obličej ladí s tím jeho.

†††

"Stále nic? Žádné novinky? Žádné zprávy? Žádné zvěsti?"

Yunho zavrtěl hlavou. "Bohužel, pane. Po princi jako kdyby se slehla zem."

Král se však zazubil a s promnutím rukou párkrát pokýval hlavou. "Dobře, dobře... Vskutku úžasné zprávy." Začal chodit po cele sem a tam, přemýšlející o něčem, co bylo ostatním přítomným neznámé.

"A co jinak? Jak to vypadá se zemí obecně? Nějaké nepokoje?"

Yunho se na chvíli zamyslel. "O tomhle moc nevím, ale... Můžu vám-"

"Samozřejmě, zavolej ho." Minho pokynul chlapci rukou na znamení, že se může vyměnit se svým kolegou.

Vojáci si ve dveřích prohodili pár slov, než si vystřídali pozice.

"Žádali jste si mě?" otázal se nervózně nový příchozí.

"Ah, Jongho, samozřejmě, to mě mohlo napadnout," zasmál se Minho. Kdo jiný tu krom něj a Wooyounga věděl o každém šustnutí.

Jongho se rozpačitě ošil. Minho si toho všiml a tak se rozhodl přistoupit rovnou k věci: "Jak to vypadá s královstvím? Co lidé? Vojáci? Vláda?"

Mladík se zamyslel. Nejdříve si musel v hlavě uspořádat, jak žádané informace podat, aby dávaly smysl a zároveň byly dostatečně stručné a nezabraly moc času na vysvětlování. Naštěstí pro něj i pro všechny ostatní měl pro tohle nadání a tak mu to nezabralo více než pár sekund.

"Jak už nejspíše víte, princ opět úspěšně zmizel. Již několik dní o něm nejsou žádné zmínky. Co se vlády týče, kapitán nechal rozhlásit, že králův stav se nečekaně zhoršil. Údajně vám moc času nezbývá, pane."

Král se zamračil. "Hloupost. Pokud by chtěl převzít trůn pod záminkou mé smrti, musel by mít moji mrtvo... mrtvolu."

Na vězení padlo dusivé ticho. Všichni znervózněli.

Jongho polkl, než s přikývnutím pokračoval. "Přesně tak, pane. Ale nemusíte se bát," usmál se hned poté, "s ostatními už vymýšlíme způsob, jak vás dostat ven. Až bude zapotřebí, hned vás s plánem obeznámíme a pomůžeme vám na svobodu. Kapitán pak přinejmenším nebude mít tělo, což oddálí jeho teror."

"Jste chytří," usmál se na chlapce Jinki.

Jongho sklopil pohled do země. "Děkuji, pane."

"A dál? Musí se dít přeci ještě něco."

Mladík zaváhal.

"Tak o co jde, chlapče?"

Jongho se zadíval králi do očí, následně pohledem opět uhnul stranou. "Tímhle si nejsme jistí, ale s Wooyoungem jsme slyšeli... nějaké zvláštní řeči. Kapitán prý posílá vojáky k pobřeží. Nikdo neví proč, ale velké množství už je jenom pár kilometrů od přístavních měst. Do zítra tam již budou."

"Proč by to dělali?" nechápal Kibum. "Já myslel, že pobřeží nechali spálit."

Voják zavrtěl hlavou. "Celé ne. Jenom jednu část a ta se ještě rozhořela spíše do vnitrozemí, než do šířky. Většina je tedy stále lodím přístupná. Každopádně... Někteří se obávají, že nás hodlají uzavřít. Nikdo krom lidí ze zahraničí, kteří se budou vracet domů, dost možná brzy nebude moct odplout."

"Ale proč?" Taemin, stejně jako ostatní, nebyl schopný pochopit důvod těchto činů.

"To je právě to zvláštní, ale nejpravděpodobnější a nejsrozumitelnější je pouze jedna možnost." Chlapec se na všechny důležitě podíval, než spočinul očima na králi. "Kapitán si myslí, že korunní princ chce odplout ze země."

Muži ztuhli.

Jongho opět polknul, než dokončil, co začal: "A on jej chce nechat odejít. Hranice uzavře až potom."