Nikdy dříve nebyl Felix raději za post ve svém klanu. Všichni dragíni jeho i Changbina poznali, kryli jim záda. Díky tomu již byli za chvíli mimo město, ve stínu lesa.

"To byl slušný trénink," prohlásil princ, konečně si sejmul klobouk z vlasů, stáhl šál z úst a řádně nabral vzduch do plic, obličej zbrocený potem. "Už jsem myslel, že se udusím."

"Královská krev se nezapře, nejsi navyklý na ty nejkrutější podmínky."

"A od kdy nosíš v takovémhle teple něco přes pusu? Chápu v zimě, ale... teď?"

Před nimi se tyčily šedé vrcholy. Minuli jich již několik, ovšem nyní to bylo jiné.

Princ okamžitě zapomněl na probíhající rozhovor. "Po překonání těchto hor už jedeme více méně po rovině. Přinejmenším to tak můžeš po tom, co všechno jsme už přešli, nazvat. Tak za čtyři dny jsme konečně v cíli."

Felix lusknul, v rukou se mu zjevila mapa. "Vtipné. Tak dlouho se tu trmácíme horami tam a zpátky kvůli nějakým stupidním táborům a teď stihneme za pár dní ujít takovou velkou část naší cesty."

"Co naděláš, život je krutý."

"A smrt je sladké spasení-"

"Přestaň s těmi svými vrahounskými průpovídkami!" otřásl se princ. "Vždycky mi z nich běhá mráz po zádech."

"Ale toho generála jsi sejmul slušně."

"Ale nezabil."

"A co tehdy ten boj ve Stray Kids? Ten s těmi bandity?"

Princi blesklo před očima těch pár obličejů, které se mu občas zjevovaly ve snech. Pevně sevřel víčka k sobě, pokusil se ty vzpomínky vytřást z hlavy, naštěstí úspěšně. "Neměl jsem na výběr."

V ten moment Felixovi došlo, že tohle nebylo mířeno na něj. Changbin to říkal sám sobě.

Okamžitě zvážněl, popohnal Olivii blíže k Bunbyeolovi. Koně na sebe párkrát frkli, vrah mezitím položil svému příteli ruku na rameno, jemně jej stiskl. "Samozřejmě že ne, hyung. Dělal jsi to pro bezpečí ostatních. Promiň, že jsem to vůbec řekl. Ty nejsi vrah."

"Ne, to já se omlouvám, že jsem vybouchl. Jenom..." Zahleděl se do korun stromů, sejmul si i plášť, začal jej skládat. "Po tom, co se před lety stal ten atentát... Tak nějak nejsem schopen se smířit s tím, že bych měl taky někoho zabít. Vím, zní to sobecky, ale přenáší se mi přes to hrozně špatně. Když vidím krev na svých dlaních," na chvíli ustal v urovnávání látky, pouze sledoval své prsty, jemně s nimi zahýbal, "vzpomenu si na to, jak jsem na nich měl krev mé matky a Woojina." Ještě párkrát kus oděvu přeložil, než jej schoval do brašny visící mu po boku. "Jsem schopen sledovat ostatní okolo mě zabíjet, ale abych to dělal já?" Sklopil hlavu, smutně, zklamaně. "Zní to strašně, ale já na to jednoduše nemám."

Pár následujících okamžiků bylo slyšet pouhé dusání koňských kopyt.

"Chápu. Nebo tedy... ne úplně, protože já chtěl být od malička bojovníkem, ale zároveň ano, protože tohle zaměstnání nebylo to, co jsem si od své kariéry přál - mým snem bylo bránit můj klan. Místo toho mě donutili zabíjet jiné lidi pro dobro menšiny. Až když jsem to převrátil a začali jsme s Hyunjinem osvobozovat většiny, pochopil jsem, že i vražda je v tomhle světě někdy potřebná. Toho se naštěstí ty nemusíš bát, hyung." Pohlédl staršímu do očí, jemně, sklesle, pozvedl koutky rtů. "Jsi korunní princ, máš lidi, co odvedou všechnu tuhle špinavou práci za tebe. Řekl bych, že ti závidím, ale už ne. Kdyby ses mě však zeptal před sedmi lety... nejraději bych dal všechno za to, abych si to s tebou mohl vyměnit."

Changbin odmítavě zakroutil hlavou. "Kéž bys měl pravdu, Lixi, kéž by. Jenže i já budu někdy muset vytáhnout do války, bojovat po boku mé armády, sledovat, jak všichni ti vojáci umírají mým jménem, zabíjet, aby se to nestalo. Můj otec v jedné válce byl a dodnes o ní mluví jako o nejhorším momentu jeho života. A to už zabil i mimo vojnu. Jenže já? Já nedokážu ani to."

Felixovy uši postřehly nějaký zvuk. "Pojďme se už o tom dále nebavit, co říkáš?" Opatrně popohnal Olivii do klusu. "Slyším vodu. Nechceš se umýt?"

Princ znaveně přikývl. "To by se hodilo." Dlouze, hlasitě zívl, řádně se protáhl až do nebes. "A spánek taky."

"Však ještě pár hodin vydrž. Nebo můžeme spát na koních, ale tím si nejsem tak jistý. Dnes už bych měl spát taky a nechci, aby se něco stalo, zatímco nebudeme dávat pozor. Stačí, když najdeme nějaký palouček. Jakmile tam budeme, můžeš mít spánku, kolik jenom budeš chtít."

Když se však kvůli nedostatku reakce ohlédl přes rameno, viděl princovu shrbenou postavu a pootevřená ústa.

Usmál se. "A nebo se vyspi už teď."

†††

"Ještě bych spal, nebudu lhát."

Bylo ráno následujícího dne. Pár na hřbetech svých koní projížděl pod korunami stromů, kopyta cvakala a klapala na skalnatém povrchu, paprsky Slunce se občas odrazily od nějakého lesklého předmětu, když se jim podařilo prodrat skrze baldachýn listí, díky kterému bylo v lese příjemné klima.

"Já vím, hyung, ale vem si to takhle - už jenom pár dní a jsme tam."

"Kdy se z tebe stal optimista."

"Co jsem potkal tebe."

Princ vraha takhle zažil pouze párkrát. Většinou své city prokazoval skrze činy, ne slovy, proto byly pro něj takovéhle situace stále ještě neobvyklé.

Ve skutečnosti si vrah vyčítal události posledních dní. Sledoval, jak Changbina nějaký cizí muž škrtil, aniž by s tím cokoliv udělal - nyní jej na to neustále upozorňovala modřina na krku staršího. Ten útěk, jenž by se nestal, kdyby si během likvidace onoho tábora zakryl tvář - zkazil tím princovy vyhlídky na řádný odpočinek, proto od probuzení bez přestání zíval, protahoval se, vypadal vyčerpaně. Rozhovor o zabíjení, co rozproudil - zářící uhlíky zcela potemněly, stal se z nich popel uhasínající smutkem a sebelinčováním.

Zatímco se Felix již poněkolikáté za posledních pár hodin utápěl v temných vodách jeho mysli, princ se něčemu tiše zasmál.

"Copak?" probral se mladší z ticha.

"Ale... Jenom mi došlo, k jakým katastrofálním scénářům může dojít, když se setkáš s mým otcem. Buďto tě jednoduše představím jako někoho, kdo nám pomohl po cestě a on tě bude mít za obyčejnou spodinu, které však bude nesmírně vděčný a draze ti zaplatí. Také tě mohu pravdivě označit za vraha, co mě poslední týdny ochraňoval. Upřímně si nejsem jistý, jak by reagoval na tuto zprávu... Ovšem! Počkej si na ten poslední." Smíchy až chrochtl, jak jej ta představa pobavila. "Předstoupíš před krále a já řeknu: Otče, tohle je Lee Felix, můj přítel. No, a pak nejspíš můžeme opravdu být nájemnými vrahy oba."

Dragínovi jaksi unikal ten vtip toho všeho. Pouze přikývl, zamručel, nic víc.

"Ale bylo by to úžasné, kdyby tě přijal. Kdo ví... Možná, že se tak i stane. Potom bychom mohli strávit poslední chvíle společně na zámku a ne někde v utajení, kdy bych se musel já noc co noc plížit za hradby paláce, nebo naopak ty dovnitř." Zasněně si povzdechl, úsměv stále na tváři. "To se nestane."

"Možná ano," nadhodil vrah. "I ty jsi propadl mému přirozenému šarmu, proč ne on? Třeba to máte v rodině."

Changbin zvrátil hlavu vzad, smích se nesl mezi stromy, ztrácel se kdesi v hloubi jejich kmenů a šumění listí. "Sni dál, Lixi, jen si sni dál."

†††

"Hele, hyung, tamhle padá hvězda." Růžové oči se zatřpytily nadšením. "Je něco, co by sis přál?"

Mladík sklesle sledoval, jak onen zářící bod protnul tmu a zmizel, jako kdyby nikdy neexistoval. "Přeji si mít jiné rodiče," broukl upřímně.

Mladšímu poklesly koutky, opatrně svého kamaráda obejmul. "Pořád máš nás, Minnie. A Wonpil je u nás taky, spolu zůstanete ve Stray Kids, budete si tam žít spokojeně, nikdo vás nebude urážet za to, kým jste. Tvoji rodiče tě možná zavrhli, ovšem rodinu máš."

"Díky, Innie." Seungmin se zvedl ze země, oprášil oblečení od trávy. "Tak pojď udělat ještě jednu obhlídku, pak si asi na chvíli zdřímnu."

Jeongin též povstal, s obavami sledoval svého kamaráda.

Již předtím k sobě měli blízko, ovšem nyní byli nerozdělitelní. Pár dní spolu a již nebylo možné vidět jednoho bez druhého.

Lučištník se mezitím díval na okolí, les, oblohu, spící dragíny,... V hrudi cítil trpké bodání, dusivý tlak, svazující neklid. Obával se návratu, shledání se s jeho rodiči, té vřavy, jedu, ran, slz,... té bolesti.

"Jestli chceš, můžu jít s tebou," nabídl se mladší, jelikož vytušil jeho obavy.

"Nechci tě tím zatěžovat. Víš... moji rodiče jsou vážně lidé, které nechceš zažít."

Dragín stiskl rty k sobě, zaváhal, než se nadechl. "Proč mi tedy o nich aspoň neřekneš, abych věděl, s čím počítat? A i když stále nebudeš chtít, abych šel, přinejmenším budu moct zařídit, aby ses mohl vzdálit, jakmile půjde do tuhého."

Zvláštní pocit se začal plížit kolem Seungminových plic. Had, který se mu lepil na žebra, proplétal se jimi, chtěl se dostat co nejhlouběji. "Já... Víš..." Pokusil se ten tlak přemoci, zhluboka se nadechnout. "Moji rodiče... nebyli nikdy ideální pro výchovu dětí," začal rozvážně. "Kdykoliv jsme já nebo Wonpil udělali něco špatně, přišel křik, nadávky, výčitky a rány. Bylo jedno, o co šlo. Ať už jsme omylem upustili talíř na zem nebo koupili mírně okoralý chléb. Pokaždé si to žádalo trest. Když se řeklo nemluv, nesměl jsi vydat ani pípnutí. Pokud ti bylo zakázáno se hnout z místa, chraň tě ruka Páně, jestli jsi pouze o kousíček ukročil. Nesměl jsi vyjádřit ani svůj názor, na ničem nezáleželo. Ty jsi slabší, ty se podvoluješ. Sám víš, že beze mě bys nežil. Takové věci jsem slýchával celý svůj život."

Začali se vracet zpět k jejich místu.

Had mezitím utahoval své tělo, lučištník měl čím dál tím větší potíže dýchat, v očích jej začaly pálet slzy. "Častokrát jsme ani nemohli z pokoje, protože jsme prý ničili rodinné jméno. To se dělo převážně po tom, co jsme od nich měli rány na viditelných místech. Vždy nadhazovali řeči o dívkách z okolí - jak by to byly dobré ženy do domácnosti, jak bychom se s nimi měli jako v nebi. Pokud jsme neprojevili dostatečný zájem, došla další hádka."

Usadili se zpět pod oním stromem, kde strávili již většinu té noci.

"A nejhorší bylo, když uviděli, jak se Wonpil usmívá na jednoho kolemjdoucího kluka. Nikdy jsme jej neviděli a dost možná už ani neuvidíme, ale... Víš, Innie, měl to v očích. Tu vřelost, zaujetí, jak se za ním otočil, sledoval jeho vzdalující se kroky. Tehdy propuklo doma peklo. Wonpil to tehdy div neschytal rovnou na ulici. Prohlásili, že si to s ním vyřídí, až se vrátíme. Jakmile se jednou otočili, řekl jsem mu, ať utíká. Váhal, ale nakonec uposlechl. Pomohl jsem mu zmizet mi z života."

Jeongin celou dobu tiše naslouchal.

"A po návratu domů...? Ano, bylo to příšerné. Tehdy jsem byl zavřený ve svém pokoji dva týdny, jídla jsem dostával pouze po málu. Když jsem byl konečně puštěn ven, chtěl jsem zpět dovnitř. Od té doby jsem trávil co nejvíce času mimo domov, často jsem se vplížil do svého pokoje oknem, aby rodiče neslyšeli, že jsem se vůbec vrátil, vytrácel jsem se zase brzy nad ránem, abych je vůbec neviděl." Had konečně vytáhl zuby a zakousl se. Zabořil dlouhé špičáky přímo do chlapcova srdce, pevně jej stiskl a infikoval jej jedem, hrudí mu projela ostrá bolest, po tváři stekla první slza. "Nejhorší na tom bylo, že nikdo nic netušil. Všichni mysleli, že jsme perfektní rodinka, kterou nevděčně opustil její prvorozený. A mě zatím týrali, aniž by to kdokoliv viděl, slyšel, aniž by měl někdo sebemenší ponětí."

Jeongin jej obejmul a Seungmin mu schoval hlavu na rameni. "Jedinou mou záchranou byl vzkaz, který mi Wonpil nechal na posteli, než odešel. Když totiž utíkal, vrátil se ještě domů se sbalit. Jeho dopisy pro mě byly záchranným bodem, chtěl jsem utéct za ním. Naštěstí ale Changbin utekl první - a vzal mě s sebou. Nyní... Nechci je vidět, nechci se tam vrátit. Proboha, Innie, já se tam vrátit nesmím. Jinak mě... Určitě mě..." Rozvzlykal se naplno.

Dragín si jej pouze přivinul více k tělu, konejšivě jej hladil po zádech. "Ničeho se neboj, Minnie. My tě ochráníme. Nikam se vracet nemusíš."

Když se starší chlapec konečně uklidnil, utřel si slzy na tváři, oči zarudlé, mladší se pousmál. "Jediné místo, kam se se mnou vrátíš, je Stray Kids, dobrá?"

Seungmin přikývl, vděčně pozvedl koutky vzhůru. "Děkuji, Innie."

/\†/\

Proč si to dělám?! Zase jsem se rozplakala nad vlastním příběhem. Chjo, tohle už přestává být legrace (⁠╥⁠﹏⁠╥⁠)