"To je sice úžasné, že jsme uvnitř, ale jak teď najdeme někoho, kdo nám pomůže?"

"Proč jsme s sebou brali zrovna jeho? Jisung by tomu aspoň rozuměl."

Felix umlčel Minha i Hyunjina jedním ohlédnutím přes rameno. Poté věnoval vyššímu z nich významný pohled.

"Však už jdu," přikývl Hyunjin. Podal svému kolegovi Kkaminy otěže a sklouzl z jejího sedla.

Netrvalo dlouho a byl zpět. "Prý bychom mohli někoho najít okolo trhu, kde se máme zítra setkat s ostatními."

Felix mu podal otěže zpět. "To je dobře, aspoň si to tam prohlédneme."

V tom měl tedy pravdu.

"Hele... Ta paní říkala, že to bude těžké... Ale sakra, myslel bych, že aspoň jednoho člověka, co by mám mohl pomoct, už potkáme."

"Pravda," přikývl Minho.

Bloudili po tržišti již dobré dvě hodiny a žádný kapitán se jim zatím do cesty nepřipletl.

"Člověk by řekl, že když je to přístavní město, tak tu bude i nějaký ten námořník," zabručel generál.

Než mu stihl dát Hyunjin za pravdu, vydal se Felix rázným krokem pryč.

Dvojice si vyměnila zmatené pohledy, hned se však rozeběhla za ním.

Dohnali jej, až když zatahoval někoho do temné uličky.

"Yah! Co to děláš?! Ya- Yah! Pusť mě!" křičel muž, jehož Felix tiskl ke zdi.

Dragín, nyní vypadající jako člověk, se k němu naklonil, jeho trpělivost vypršela již hodinu a půl zpátky. "Vím, že nám jsi schopný sehnat loď do Acetrálie."

Muž na chvíli zmlkl a přestal se ošívat. Prohlédl si skvadru, jež se kolem něj shromáždila.

"Stačí nám jenom malá loď, ani kapitána nepotřebujeme. Vsadím se, že v tomhle městě se určitě něco najde." Výhružně pozvedl koutek úst a přiložil mu pod krk špičku dlouhé, tlusté jehly, kterou měl již nějakou dobu schovanu v rukávu.

Muž se zamyslel, než přikývl a pomalu, opatrně spustil: "Ano... Znám někoho, kdo se už nějakou dobu snaží zbavit své rybářské lodi. Stačí vám taková?"

"Bohatě," přikývl Felix. Pustil muže a poodstoupil od něj, zbraň zmizela zpět na své určené místo. Hrábl do kapsy, odkud vytáhl malý váček, podal mu ho. "Zajisti nám s ním schůzku ještě dnes večer."

Cizinec nakoukl do pytlíku. Oči se mu rozzářily a okamžitě se začal klanět. "Ano, zajisté, pánové. Kde vás mám najít?"

"Budeme někde tady na trhu. Ale nemyslím si, že pro tebe bude problém nás kontaktovat." Felix přimhouřil oči a muž pouze nervózně polkl, než vycouval z uličky zpět do davu. "Večer je loď na vaší cestě."

"Však si myslím," přikývl Felix.

A byl pryč.

"Jak jsi věděl, že zrovna on nám pomůže?"

"Viděl jsem, jak s někým něco tajně směňuje tady na rohu," pokrčil vrah jednoduše rameny. "A tak jsem se jej chopil, než stihl změnit stanoviště."

"Nemůžu uvěřit, že jsem si ho taky nevšiml," zavrtěl hlavou Hyunjin.

Felix jej pouze poplácal po rameni. "Však se nic neděje, Jinnie, mně to taky málem uniklo."

"No... Když už teď máme odvoz na půl cesty vyřízený, co se jít takhle najíst?" nadhodil Minho a také opouštěl stíny úzké uličky, ve které se stále schovávali, stranou od lidí. Když už mu nohy zalila záře Slunce, uvědomil si, že jej nikdo nenásleduje. Obrátil se na vrahy, na obličeji tázavý výraz.

"Já nemám hlad," pousmál se Hyunjin.

"Já taky ne. Však se najez bez nás, hyung, my tě pak někde najdeme," ujistil jej Felix.

Nemuseli ho přemlouvat dvakrát a už byli sami.

Felix si povzdechl a začal rukama ve vzduchu malovat nějaký symbol. Než jej však stihl dokončit, byl zaražen stiskem na předloktí. Podíval se na svého společníka.

"Počkej. Co chceš udělat? Proč se chceš zneviditelnit?"

"Jdu pronásledovat toho chlápka. Potřebujeme si být jistí, že nás nikomu nepráskne a zároveň nám tu loď vážně sežene. Je jedno, v jakém bude stavu, spravit ji můžeme pár mávnutími ruky. Hlavně ať vůbec nějaká je."

Hyunjin přimhouřil oči. "Jdu s tebou."

Felix se ušklíbl. "S ničím jiným jsem ani nepočítal."

Synchronyzovanými pohyby naznačili ve vzduchu ten samý znak.

A kdyby v ten moment někdo vešel do oné potemnělé uličky, spatřil by pouze dva obláčky třpytivého prachu ve tvaru dvou postav, které se během pár vteřin rozptýlily a po dvou dragínech již nezbylo ani stopy.

† † †

"Myslíte, že už tu loď sehnali?" ozval se mladý strážce, zatímco klackem rýpal do hořící hromádky dříví.

"Určitě ano," přikývl princ.

Seungmin posbíral misky od jídla a beze slova je šel umýt.

Jeongin se se zívnutím protáhl, následně vstal. "Jdu spát. Dobrou."

"Dobrou," broukli princ s jeho strážcem.

"Beru si první hlídku," ozval se Jisung, "klidně jdi spát, však tě pak probudím."

Changbin však zavrtěl hlavou. "Ne, stejně bych neusnul. Zůstanu tu s tebou, budeme hlídkovat spolu, kdyžtak vzbudíme Seungmina."

"Co se mnou?" Lučištník se v ten moment zjevil ve křoví.

"Že budeš přebírat hlídku."

Seungmin bez námitek přikývl. "Není problém. Případně se můžu vyspat na lodi," pokrčil rameny a dal se do sušení nádobí.

O dvacet minut později se na tábor snesla černo černá tma spolu se zvukem rytmického oddechování.

Changbin podal deky, do kterých se s Jisungem zabalili, aby jim nebyla zima. Kvůli tomu, jak blízko k městu se nacházeli, nemohli nechat jejich oheň hořící, tudíž nebylo divu, že netrvalo dlouho a hlídka začala cítit chlad plazící se jim pod oblečením, po kůži, plížící se až skrze svaly do nitra jejich kostí.

"Ji?"

"Ano, hyung?"

"Můžu se na něco zeptat?"

Jisung věděl, že tahle otázka nikdy neznamená nic dobrého. Skrývají se za ní pouze dvě věci: nepříjemná odpověď či rada.

Strážce však nemohl zapomenout na slušné vychování a to, že Changbin je pro něj něco jako jeho bratr - a vlastně i nadřízený. A tak přikývl. "Jistě. O co jde?"

Changbin se na chvíli zamyslel, než se konečně odhodlal vyslovit těch pár slov: "Kdo byl ten muž, co tě tehdy přepadl?"

Jisung ztuhl. Takže je to nepříjemná otázka a tudíž i nepříjemná odpověď. Proč to musí být zrovna ta horší varianta? "No... On- To... Víš-"

"Nemusíš odpovídat, pokud nechceš." Changbin jemně stiskl mladšímu rameno.

Jisung se zamyslel. "Upřímně... Jestli to mám opravdu říct - to, odkud vlastně jsem a tak dále... raději bych to řekl všem najednou."

Princ přikývl a přisedl si ke svému strážci blíže, aby jej mohl obejmout. "Chápu. Taky ti dlužím pár vysvětlení ohledně mé minulosti a toho, jak se někdy chovám. Často ses mě na to ptal a já nebyl schopný ti odpovědět. Neříkám, že jsem připravený se o tom bavit nyní, ale tak nějak cítím, že ten moment, kdy ti to řeknu, brzy přijde."

Jisung se usmál. "Díky, hyung."

Zahleděl se k útržkům hvězdného nebe mezi shluky listí. Následně shlédl ke svému oblečení, na svůj meč, poté se otočil i na prince vedle sebe. "Občas si říkám, jak jsem si tohle všechno zasloužil," přiznal, uvědomujíc si pouze z poloviny, co to právě pronesl za slova.

"Jsi statečný kluk, Ji. Jsi silný, ambiciózní, jen stěží se vzdáš. Taky jsi chytrý, mazaný a vynalézavý, rychle ti to myslí. Ale čeho si na tobě vážím nejvíc je to, že jsi milý. Převážně o nás dbáš více než o sebe. Jsi tak nesobecký a ohleduplný k ostatním. Upřímně ti musím říct, že jsi do mého života vstoupil v ten nejdůležitější okamžik. V momentě, kdy jsem někoho potřeboval, jsi přišel ty a svým úžasným přístupem a takřka nikdy nemizícím úsměvem jsi znovu rozzářil mé temné dny. Opravdu jsi jako můj bratr a upřímně si život bez tebe nedokážu představit. Ani nevíš, jak moc jsem vděčný za to, že nás Osud svedl dohromady. Nikdy bych už jiného strážce nechtěl."

Changbin ani nepřemýšlel nad tím, co říkal, všechna ta slova plynula z jeho úst hladce, jako proud vody v potoce. Byla totiž upřímná a šla přímo od jeho srdce. Křišťálově čistá pravda.

Na rameno mu dopadla hlava.

Sklopil pohled ke klidným rysům svého osobního strážce, na tváři se mu usadil úsměv. "Hezké sny, Ji. Zasloužíš si trochu se vyspat. Ty obzvlášť."

A tak princ, vychvalující nesobeckost ostatních, sám si myslíc a věříc, že je jeden z těch do sebe zahleděných lidí, zůstal vzhůru celou noc, jenom aby se ujistil, že všichni ostatní si v pořádku odpočinou.