Vždyť to všichni znáte - den s nocí se míjel, Slunce si hrálo s Měsícem na nebi na nekončící honěnou, čas se krátil.

"Již zítra," začal Changbin důležitě onoho večera svůj proslov, "je náš den D. Pojďme si tedy ještě jednou zopakovat, kdo má kde být a v jaký čas."

Atmosféra přetékala napětím a nadšením. Obzvláště šest chlapců, pro které to zde začalo a taky to tu pro ně skončí.

Slova se ujal Hyunjin. "Všichni dragíni, kteří budou rozdělávat ohně, půjdou se mnou, Felixem, Changbin hyungem a Chan hyungem, kteří nás brzy na to opustí, jako úplně první. Spojím vás s lidmi, s nimiž budete čekat na signál - ten všichni znáte," zčásti oznámení, zčásti otázka, přejel přihlížející pohledem. Když viděl všechny kývat, pokračoval: "Následně se co nejrychleji přesunete za mnou ke schodišti, přesně sem," ukázal na konkrétní místo na mapě, "a odtud se následně přesuneme na zámek. Kdyby se však cokoliv stalo, dejte mi okamžitě znamení, je to jasné?"

"Samozřejmě," odvětila oslovovaná skupinka, někteří jazykem Prvního Kontinentu, jiní tím dragínským.

"Já s Chanem vyšleme již dříve zmiňovaný signál," rozvibroval prostory hluboký hlas. "Jakmile se tak stane, vydáte se dle plánu jedni skrze brány, druzí na západ a poslední na východ. Každý ví, koho následuje? Výborně," zkonstatoval, když se mu dostalo pouze kladných reakcí. "U zámku postupujeme do směrů, z nichž jsme přišli. Sever bude bránit král a jeho skupina. Pokud se tam totiž někdo objeví, bude to s největší pravděpodobností Kim, který by utíkal z boje."

"Bude na nás, abychom se postarali o zbytek," chopil se slova Chan. "Tudíž nesmíme zapomenout na vše, co jsme tak pilně cvičili."

"Ano, veliteli."

Mladík se kousl do jazyka, aby opět nenapomínal své dragíny za to, jak jej oslovili, na to nyní nebyl čas, měli před sebou mnohem podstatnější věci.

"Hlavně na sebe dávejte pozor. Přišli jsme sem vyhrát, ne pokládat životy. Pokud budete zranění, raději se stáhněte, než abyste riskovali své krky, to vašim rodinám nemůžeme udělat." Changbin se povzbudivě usmál. "Pokud však vše půjde tak, jak jsme trénovali, nemělo by k ničemu takovému dojít. Na naší straně máme magii a soudržnost - máme výhodu."

"Výhru vyhlásíme opět já s Chanem," uzavřel Felix ono zběžné opakování něčeho, čemu se poslední dny bez ustání věnovali. "Raději buďte stále ostražití, začněte se však shromažďovat tam, odkud signál vyšleme. Budeme muset zkontrolovat, kolik nás je, popřípadě zda-li je zapotřebí poskytnout někomu lékařskou péči."

"A nyní si běžte odpočinout," velitel vykročil před ostatní, "budete to potřebovat. Dobrou noc."

Všichni se začali zvedat ze země. "Dobrou noc."

Mraky zakryly záři Měsíce a svět zalila černo černá tma.

†††

Hodiny ubíhaly pomalu, úmorně. Jako kdyby si čas vychutnával onu nervozitu, chtěl ji využít, aby mohl obyvatele jeskyně ještě chvíli mučit.

A náhle nadešla chvíle sejít ze skal do lesů.

"Hodně štěstí."

Osmnáct dragínů a jeden člověk se obrátili na všechny ty tváře, které jim to přály. "Vám taky."

"Nezapomeňte - za signálu vycházíte."

Yeonjun se ušklíbl. "Myslím, že za ty dva týdny už nám to došlo, Bine."

"Pravda," naznal princ. "Tak tedy hodně síly," vzkázal naposledy všem, než se spolu s dragíny vydal mezi stromy k nedaleké cestě. Za zády slyšel, jak se velká skupina dělí na tři menší, ty se za chvíli začnou přesouvat na svá počáteční místa.

Jako vždy vstoupili bránou... až na to, že tentokrát to bylo zcela jiné. Princ sledoval ulice, domy, lidi,... město, v němž vyrůstal. Úsměvy, Slunce, hovor, teplý vzduch, který šel s pozdním srpnovým počasím ruku v ruce,... a vojáci, kam se člověk ohlédl. Podaří se jim dostat tohle všechno zpátky? Již večer se budou uniformy v davu nacházet v nižším počtu, nikdo se nebude muset nejistě ohlížet přes rameno, aby neřekl něco před špatným člověkem... že?

Něčí malíček se zapletl do toho jeho.

"Vše v pořádku, hyung?"

Vzhlédl k vrahovi s tím hlubokým hlasem. Zde se potkali, zde to začalo. Zde utíkali před nebezpečím, se kterým se jdou nyní utkat, vymýtit jej z této země. Vrátili se, silnější, s podporou. Jeho pohled změkl, posmutněl.

Uteklo to tak rychle...

"Ano," dostal ze sebe přiškrceně.

Felixovy temné oči klouzaly po okolí, na krátký moment však zazářily ohněm - a to právě při střetu s jeho. "Neboj, všechno vyjde. Za chvíli budeš mít svou zemi zpátky."

Přikývl. "Já vím. Jen je to-"

Vrah se tiše zasmál, princi se i po těch týdnech strávených spolu rozletěli v břiše motýlci. "Zase moc přemýšlíš," broukl, koutky úst vytažené vzhůru. Vypadal tak spokojeně a uvolněně, když se na něj díval, jako kdyby za pár minut neměli začít s něčím, co doslova změní životy tisíců a miliónů lidí i magických bytostí.

Changbin se náhle také uklidnil, ramena trochu povisla, již nebyla tak ztuhlá. "Už to tak bude," přiznal nesměle.

Dragín zavrtěl hlavou. "Jako vždy."

Hyunjin s ostatními se odpojili. Jednoduše na sebe kývli na náznak podpory.

"Jak jsem říkal - ničeho se neboj, vše dobře dopadne."

"Já vím. Přeci jenom nám pomáháte vy, jak by pak taky nemohlo, no ne?"

"To je ten optimismus, co mi tu chyběl! Přesně tak. Teď pojď, Chan hyung nám začíná utíkat."

Přidali do kroku a během pár vteřin kráčela trojice bok po boku, nejstaršímu z nich se přes rameno houpal vak. Mladíci nijak nevybočovali z davu - ušmudlané hanboky hnědých až bílých odstínů na těle, vypadali stejně jako ostatní, jako kdyby šli pouze na trh pro jídlo na příští den.

Na náměstí se zastavili, obhlédli stánky a deky s všemožným sortimentem.

"Tam je dost volno," ukázal náhle Changbin napravo od nich. Přeci jenom bylo odpoledne, někteří prodejci se již stáhli, proto byla nějaká místa prázdná.

"Tak si to rychle zabereme pro sebe," přikývl Chan a vydal se k onomu prázdnému placu.

Zatímco bratři vybalovali něco z vaku, Changbin zajistil, aby se nikdo nenacházel příliš blízko, zdvořile se ptal lidí, aby odstoupili. "Bude zde vystoupení a nechceme, aby se komukoliv cokoliv přihodilo," vysvětloval, když se někteří začali vyptávat. Po této odpovědi se již všichni chápavě vzdálili.

"Kontaktuj Hyunjina," řekl tiše Chan, zatímco se s Felixem skláněli nad prázdnými kovovými tubami.

"Samozřejmě." Na chvíli ustal v práci, zavřel oči. "Jinnie? Můžeme už začít?"

"Ještě chvíli, Yeji stále není na místě."

"Co že jsi tak zmlkl?"

Vysoký vrah se ohlédl ke své levici, tam se na něj šklebila jeho sestřenice. "Felix mě kontaktoval - jsou připraveni začít."

Vědma přikývla. "Tak přidáme do kroku, co říkáš? A pozdravuj ho," dodala, než zrychlila chůzi.

Hyunjin ji následoval, zatímco znovu navázal spojení se svým kolegou. "Yeji tě zdraví a přeje hodně štěstí."

"Já jí samozřejmě taky."

Sotva ten vzkaz vyřídil, již hrál uraženého: "A já nic?"

"Jinnie, spolupracujeme spolu již roky - tobě nic přát nemusím, zvládneš to i bez toho. Věřím ti."

Dragínovy rty se roztáhly od sebe, ametysty jasně zazářily ve stínu klobouku, něž opět potemněly. To byl největší kompliment, který mu mohl Felix složit. "Já tobě taky."

"Díky."

Hyunjin zamával na Hongjoonga, který na ně již netrpělivě čekal u sudů nacpaných senem.

"Zdravím, já jsem Yeji," usmála se vědma, natáhla k němu ruku.

"Hongjoong. Je mi ctí, že můžeme spolupracovat," opětoval voják úsměv, zatímco obmotal své prsty kolem její dlaně. Podíval se na Hyunjina. "Tak tedy hodně štěstí. My už to určitě zvládneme."

"Hodně štěstí i vám. Držte se."

"Ty taky."

Vrah se rozeběhl pryč - musel si pospíšit na svou pozici. "Můžete," vzkázal Felixovi.

Pihatý vrah se zlověstně usmál, pozvedl dvě kovové tuby v rukou, povstal. V očích mu i přes iluzi plál oheň, sebevědomý, odhodlaný, nebezpečný, byl připraven sežehnout kohokoliv, kdo by mu vstoupil do cesty. "Tak tedy začínáme."