"A kde žijí?" malému chlapci se rozzářily oči.

Mladík však zavrtěl hlavou. "Již nežijí. Váš praděd je všechny zabil, Vaše Výsosti."

Malý princ našpulil rty. "A nakreslíš mi jednoho?"

Učitel se na chvíli zamyslel, než přikývl a vytáhl kus lněného papíru. Štětec namočil do inkoustu, pečlivě osušil, aby nezanechával kaňky a začal jeho jemnými štětinkami přejíždět po nažloutlém povrchu.

"Mívají zvláštně řezaný obličej. Ostrý, ale přitom jemný, díky čemuž se častokrát podobají dětem. Mohou se vydávat jak za muže, tak za ženy - v podstatě nejde vidět rozdíl, mají rysy obojího. Kůži bez jediné chybičky, bílá jako květ lilie."

"Co je to lilie?"

"Květina. Křehká, s bělostným květem. Však Vám ji příště přinesu ukázat."

Chlapci se dychtivě blýsklo v očích. Princovo kouzlo spočívalo v jeho zvědavosti - byl to pilný student, který rád získával nové vědomosti. Potřeboval vědět o všem, co se kdy stalo, děje či dít bude. "Zvědavý nenasyta," říkávala občas jeho matka, když s úsměvem na rtech sledovala, jak se její malý syn v již tak útlém věku cpe jídlem a přitom si čte z rozevřené knihy o všemožných tvorech, rostlinách, historii, vynálezech,... o čemkoliv, k čemu se mohl dostat.

"Vlasy mívají blonďaté - jako tekuté zlato," pokračoval dále mladý učitel. "Postavou i výškou se každý liší, ale je tu ještě jedna věc, která je všechny spojuje." Důležitě se podíval malému princi do tváře.

"Co je to?" dožadoval se chlapec nedočkavě informací.

Učitel si poklepal na spodní víčko. "Jejich oči."

"Co je s nimi špatně?" nahnul princ hlavu na stranu, než se nadšeně nadechl a přiklonil se blíže. "Jsou slepí? Nebo oči vůbec nemají? Nebo jim z nich šlehají plameny-"

Přerušil jej tichý, pobavený smích. "Ne," usmál se na něj jeho učitel. "Nejsou slepí, a oči mají. Ale," opět zapracoval se štětcem, "vypadají jako hadí a vůbec nemají takové barvy jako ty naše. Nejsou hnědé či modré, jako to měli ti lidé, kteří tu byli před pár měsíci. Ne. Jejich duhovky bývají fialové, růžové, žluté,..." S povzdechem začal štětec čistit. "Kouzelná stvoření... Bohužel, dnes už z nich nezbylo ani jedno."

Chlapec zkoumavě hleděl na malbu, která mezi nimi nyní ležela. Převážně jej zaujaly ony protáhlé, špičaté panenky. Zaváhal, než zvedl pohled, zeptal se: "A proč je můj praděda neměl rád?"

Mladík se na něj podíval se zármutkem a vztekem mísícími se v jeho čokoládových očích. "Protože jim záviděl."

"Záviděl?" nechápal princ, obočí stažená v zamračení k sobě, až se mu mezi nimi vytvořila malá, roztomilá vráska. "Co jim záviděl?"

"Magii."

Zda-li princi předtím v očích svítilo pár jiskřiček, nyní mu v nich vzplanuly celé ohně. "Magii?" vyhrkl s širokým úsměvem na tváři. "To jsem nevěděl!"

Jeho učitel smutně pozvedl koutky úst a poplácal svého svěřence po uhlových kadeřních. "Ono je to tak možná lepší."

Drobný černovlásek naklonil hlavu na stranu, ale nestihl se ani nadechnout a mladík, k němuž tolik vzhlížel, odlepil rty od sebe: "Prosím, Vaše Výsosti, dělejte raději, jako kdybych Vám o tomhle nikdy neřekl," povstal a pomalovaný papír zapálil plamenem nedaleké svíčky, "ano?" Obrátil se zpět, zadíval se chlapci hluboko do očí.

Princ si sice nebyl jistý tím, o co jde, nakonec však polkl a přikývl. "Ano," vydechl. Došlo mu, že tohle je vážné.

Mladík nešťastně sledoval jeho rozpolcení. Věděl, jak moc zvídavý jeho žák byl (také to na něm velice obdivoval a oceňoval) a chápal, že nedostat na něco odpověď je s jeho inteligencí příšerné. Sám ten pocit moc dobře znal - když potřebujete něco vědět tak moc, že vás z toho svrbí mozek a nejraději byste si jej vytáhli z hlavy a poškrábali se na něm, jen aby to už konečně přestalo. Proto k mladému princi přistoupil a objal jej. "Je mi to líto, ale na tohle téma ti vážně nemůžu dát více odpovědí, Binnie," zamumlal mu do ucha.

Changbin pouze přikývl. "To je v pořádku, já to chápu, Minhyuk hyung."

V duchu se však zapřísáhl, že se musí o těchto stvořeních dozvědět víc, ať to stojí, co to stojí.