Slunce se pomalu sklánělo k západu, zatímco skupinka osmi mladých vojáků nejistě přešlapovala u skal.

"Jste si jistí, že to má být tady? Třeba mysleli o kousek dál-"

"Mlč. Povídám ti: řekli nám, ať počkáme kdekoliv. Najdou nás. Ten druhý byl dragín, u všech Svatých, ten by nás vystopoval i na sto honů."

"A taky vás na těch sto honů slyší."

Chlapci se obrátili za oním hlasem.

Na velkém kameni tam stál korunní princ, obyčejný, ušmudlaný hanbok třepotající se na hubeném těle, dýku u pasu, úsměv na rtech, sepnuté vlasy vlající ve večerním větru, protkané bronzovými odlesky blížícího se soumraku. "Což by nebylo takové překvapení, když tu hulákáte z plných plic."

"Vaše Výsosti," vydechlo šest vojáků šokovaně, dva s respektem a trochou obav. Všichni poklekli, hlavy sklopené, ruce na srdci.

"Vstaňte, prosím, jenom vstaňte."

Felix za jeho zády si odfrkl. "Zajímá mě, jak dlouho to ještě zabere, než se vrátíš zpět do role."

Šestice mladíků v transu sledovala dragína, jehož si doposud nevšimla. Z nosu mu unikaly poslední zbytky kouře, na bělostné pleti se skvěly pihy, zlatě se lesknoucí vlasy zastřižené na krátko, oči planoucí jako žádný z ohňů.

"Ty by sis taky měl začít zvykat," zasmál se princ, když si všiml jejich reakce, a drbl vraha do žeber, "jestli nám vše vyjde, s těmito pohledy se budeš muset nějakou dobu vypořádávat."

"U všech ohňů, jen to ne."

"Doufejme, že ano."

Dvojice vojáků, kterou potkali již dříve toho dne, k nim přistoupila blíže.

Yeosang si položil ruku na srdce, zhluboka se uklonil. "Ještě jednou se velice omlouvám za můj přístup ve městě, Vaše Veličenstvo."

Changbin to se smíchem odmávl. "To nestojí za řeč. Vysvětlil jsem to už předtím - jenom jste poctivě konali svoji práci, za to vás trestat nemohu."

Jongho se rozhlédl okolo, než upřel své oči do těch princových. "Kde je král?"

"Ten je trochu výše ve skalách. Nechtěli jsme ohrozit jeho bezpečí, kdyby vás náhodou někdo pronásledoval."

"Ale co Vy a Váš život, Vaše Výsosti?" naklonil Hongjoong hlavu ke straně.

"Co by," princ věcně pokrčil rameny. "Za posledních pár týdnů jsem si už zažil svoje. Nějaká veřejná poprava před mým lidem by pro mě momentálně snad byla i odměnou." Hned na to se obrátil na patě, vyskákal po kamenech výše. Když byl vrahovi po boku, ohlédl se po vojácích přes rameno. "Tak jdeme, co říkáte?"

†††

"Vaše Veličenstvo."

Changbin s Felixem stáli stranou, siluety lehce se skrývající ve stínech. Bok po boku se zády opírali o chladnou skálu, ruce založené na hrudi. Ostatní muži byli blíže klečícím vojákům, jeden z nich dokonce vystoupil v před, úsměv na rtech.

"Povstaňte. Po tom všem, co jste pro nás učinili, od vás takováhle gesta nemohu žádat. Ve skutečnosti se klaním já vám." Mladíci, kteří právě povstali, v údivu přihlíželi králi, jenž sám poklekl. "Nebýt vás a vaší statečnosti a oddanosti, byli bychom nyní nejspíše po smrti. Navždy vám za to budu vděčný."

Felix se ušklíbl. Jablko očividně nepadlo daleko od stromu, pomyslel si, zatímco loupl pohledem po princi. Vrátil se zpět ke sledování onoho přivítání.

"Ale to vůbec nestojí za řeč," dostal ze sebe stále zmatený Hongjoong. "To samé by pro vás udělal každý."

Jinki zavrtěl hlavou, povstal. "Právě že neudělal. Proto jsem nyní vaším dlužníkem. Jakmile budu zpět u moci, zajistím vašim rodinám bezpečné zázemí."

"Toho si neskonale vážíme, Vaše Veličenstvo."

"Nechceš se jít trochu projít?"

Changbin se zadíval na dragína, z jehož úst ono hluboké zašeptání přišlo. Jeho rty se samovolně zkroutily vzhůru. "Samozřejmě, proč ne."

Vyplížili se tedy skrze stíny na světlo, toho však již mnoho nezbývalo.

"Věříš mi, že ano?"

Changbin obmotal svému příteli ruce za krkem, postavil se na špičky, aby mu mohl dát krátkou pusu na rty, než se na pár milimetrů odtáhl. Z blízka byly plameny ve Felixových očích ještě o to více hřejivé. "Proč bych s tebou jinak procestoval Kaero tam a zpátky?"

Dragín se usmál, polibek opětoval, jeho dlaně skončily na princových útlých bocích.

Nakonec zůstali stát blízko u sebe, těla se dotýkající, jak to jenom šlo, čela a nosy spojené, dechy otírající se o kůži.

"Tak se teď nelekni," zašeptal Felix a než se princ stihl nadát, měl vlasy rozevláté divokým větrem.

Pod nimi se rozprostíralo celé údolí s rozlehlým městem v čele. Slunce za ním pomalu mizelo, do vzduchu se vkrádalo čím dál tím více chladu. I přesto byl však pár v teple. Kůže na kůži, vzájemně se hřáli, zatímco shlíželi na ten dechberoucí výhled.

Changbin sklopil pohled ještě trochu níže. "Jsme nad tou jeskyní, že?"

Vrah přikývl. "Přesně tak." Spustil ruce z princova pasu, aby usedl na stále vyhřátých kamenech. "Říkal jsem si, že tu máme trochu více soukromí, zatímco zbytek si povídá."

"Dobrý nápad," naznal starší, než zaujal místo po dragínově boku.

Jediným zvukem byl vítr svištící okolo jejich k sobě schoulených těl. Znovu tu byl onen pocit jistoty a bezpečí, se kterým však přicházely i pochyby. Kdy tenhle moment přestane? Budou si tohle moct ještě někdy, kdykoliv, v životě dovolit? Co na ně čeká zítra? Nebo za pár dní... Je vůbec možné, aby se po tom všem znovu sešli?

"Jsem rád, že tě mám," vydechl nakonec Changbin, paže na pasu jeho přítele, tvář mu zabořil do ramene. "Nedokážu si představit, co bych bez tebe momentálně dělal."

"Já taky ne," broukl nazpět vrah, jeho prsty zajely do dlouhých vlasů, rozpustily je, hrály si s nimi,... stejně jako ten vítr.

Princ spokojeně zamručel, víčka se samovolně zavřela, skryla temné perly. "Kéž bychom takhle mohli setrvat navěky."

"Tak tak setrvejme alespoň teď," navrhl hluboký hlas blízko u jeho ucha.

"To mi zní jako bravurní plán," přikývl. Cítil se unavený - kdy naposledy si klidně odpočinul? Už se mu to zdálo tak dávno...

"Klidně spi, hyung. Dám na tebe pozor."

A tak uposlechl. Nasedl do onoho perleťového člunu vystlaného sametem a hedvábím a nechal se odvést na temné, byť jasně zářící moře plné představ a snů.

†††

Taeminovi zazářily oči, když mladý dragín s ohněm naplněnými duhovkami vstoupil do černých prostor jeskyně, princ v náručí. "Usnul?" broukl.

Felix zvedl pohled k muži na druhé straně oněch chladných prostor. Chladně, stroze přikývl. "Ano."

Králův nejmladší rádce sledoval ladnost a opatrnost, s jakými vrah Changbina složil do přikrývek, které kouzlem rozprostřel na zemi.

"Nebojíš se, co si bude král myslet, až se o vás dozví?"

"Ne." Ani se nezarazil, nevypadal, že by se cítil býti v ohrožení, v otázce neviděl žádný útok, žádnou výhrůžku.

Tohle Taemina zaujalo, naklonil hlavu ke straně.

"Protože se to nedozví," dodal Felix svým hlubokým hlasem, než se stihl starší na cokoliv zeptat.

Muž se pousmál, zvedl se ze země. "Nechceš se jít projít?"

Vrah si jej přeměřil pohledem, než pokrčil rameny. "Stejně bych nespal," naznal a už následoval staršího z jeskyně.

Jejich pomalé kroky se tiše proplétaly potemnělým lesem šustícím v té hluboké noci. Měsíc jim visel nad hlavami, hvězdy kolem něj tančily jako princezny snažící se zaujmout budoucího krále na bále.

"Děkuji, že ses o Changbina postaral. Jinki hyung se o něj celou tu dobu neskutečně bál."

Felix pokrčil rameny. "Je to moje práce."

"Spíš byla, ne? Ze začátku..." Taeminovi se vybavil onen pohled, který se mu naskytl předchozí noci, těsně před tím, než šel spát. "Nic proti tomu samozřejmě nemám. Jak bych taky mohl."

Dle smutku v jeho levandulových duhovkách bylo chlapci po jeho boku jasné, že se za tím vším schovává hlubší význam. Nehodlal však vyzvídat.

"Ovšem Jinki hyung..." Povzdechl si. "Předpokládám, že Jisunga a Minha už znáš."

Felix přikývl. "Samozřejmě, jak bych nemohl."

Taemin se zastavil, zahleděl se mu do tváře. "Jen ti chci říct, že jsem rád, že Changbin má po boku někoho, jako jsi ty. Sice tě téměř neznám, vidím však to, jak se o něj staráš. Ještě jednou díky za vše, co jsi pro něj udělal." Uklonil se.

"K čemu ta formálnost?"

Muž zmateně zvedl hlavu.

Na vrahových rtech pohrával úšklebek, v očích zářil pobavený oheň. Natáhl k němu ruku. "Já jsem Lee Felix a neuznávám autority, těší mě."

Taemin se zasmál, nabídku přijal. Jejich dlaně se střetly. "Já jsem Lee Taemin a nikdy jsem nebyl v Acetrálii."

"Hlavně nejezdi do klanu Stray Kids. Můj bratr tam dělá velitele a ještě by se zbláznil, kdyby se dozvěděl o tvém postavení."

"Nájemný vrah z velitelské rodiny?"

"Dragín dělající králova rádce v zemi, kde vyvraždili všechna magická stvoření?" vrátil mu to chlapec.

Chvíli si vyměňovali tichý, vyzývavý pohled, než se oba rozesmáli.

Taemin poplácal Felixe po zádech. "Chápu, chápu. Nesnažit se hádat s vrahem, dobrá lekce do života."

Pihatý dragín pokrčil rameny. "Každý má své silné i slabé stránky."

Až do svítání poté pochodovali lesem sem a tam, bavili se, smáli a... Felix si náhle přišel znovu jako normální osoba, která si neprošla lety tvrdého výcviku.

Do jeskyně se vracel s jasným a upřímným úsměvem na rtech.

/\†/\

Tahle kapitola se mi moc nelíbí...

Ale mám za sebou páteční maturák (kterej byl naprosto boží!!!) a sobotní after party (ta taky neměla chybu), takže jsem nakonec ráda, že se svýma zmrzačenýma nohama a únavou zmoženou myslí dokážu dát ještě něco dohromady [:

Snad jste taky měli hezký víkend!❤️