Jisung ohromeně zíral na hvězdy nad sebou. "Nemůžu uvěřit, že se to vážně děje."

"Co přesně?"

Obrátil hlavu se ke svému boku, kde ležel Minho. Střet dvou láskyplných pohledů. "Výcvik dragínů, přípravy na boj,... Za pár týdnů budeme zase v Kaeru. A kdo ví? Třeba vážně získáme Changbin hyungovu zemi zpět."

"Děláš, jako kdyby to nebyla i tvá domovina."

"Dokud tam vládne... on, tak ne." Jed v jeho hlase dával jasně najevo, o kom přesně mluvil.

Minho se též převalil na záda. "Bojím se o naše," přiznal.

"Myslíš, že by jim vážně něco udělal?"

"To je právě to... Utekl jsem od popravy, unesl korunního prince, ohrozil dobro celé země,... Oni jsou mimo náš okruh jediní, kdo by o mně mohl cokoliv vědět."

Strážci bleskl před očima onen večer. Roztřesené ruce svázané za zády, tělo bolavé od bití a ran, jeho přítel po boku, spolu čekali na smrt. V jeden moment opravdu přestal doufat. Dokud vzduch neprotnul šíp, v jeho těle se opět objevila chuť bojovat a žít. "Byli tam?"

Generálovi se zasekl hlas v krku. Párkrát se zhluboka nadechl. "Nevím... Ani jsem se s nimi nestihl rozloučit."

"To je mi líto."

Starší pouze rozvibroval hlasivky v tichém zabručení. "Děkuji, žes to nevzdal."

Jisung protočil očima. "Mám tebe a Changbin hyunga. Nemůžu to jen tak vzdát." Hned poté heknul pod váhou, která se na něj znenadání převalila.

"Doufám, že si to zapamatuješ a budeš se toho držet," zamumlal mu Minho do hrudi.

S úsměvem mu prohrábl vlasy. "Přísahám."

Dalších pár vteřin ticha bylo ukončeno výkřikem, který k nim dolehl z klanu. Oba se bez rozvah posadili.

"Myslíš, že je to poplach?" Jisung se bál mluvit hlasitěji než šeptem.

V ulicích se začaly míhat stíny.

"Nepochybně," vyhrkl Minho a už se oba hnali z kopce, připraveni tasit meče.

Nemuseli čekat dlouho.

"Hyung! Za tebou!"

Pár vteřin a útočník ležel generálovi u nohou.

Obrátil se zpět k Jisungovi, ten strnule sledoval mrtvolu. "To je..."

Minho okamžitě schoval ostří v pochvě. Přikročil ke svému příteli, stiskl mu ramena, čímž jej přinutil pozvednout pohled k jeho obličeji. "Hannie, tohle není tvoje chyba, jasné? To oni se rozhodli bezdůvodně zaútočit, tys je k ničemu nevyprovokoval. Rozumíš mi?"

Jisung na chvíli zavřel oči, zhluboka se nadechl. Když se znovu zadíval na generála před sebou, skvěly se mu v duhovkách temný hněv a odhodlání. "Máš pravdu." Jemně setřásl Minhovy ruce ze svého těla, prsty obmotané kolem rukojeti. Pod polštářky pocítil onen známý povrch tmavé stuhy. "Musím najít Changbin hyunga."

†††

"Hyung!"

Changbin zamručel, unaveně se podíval na původce toho naléhavého šepotu. "Co je, Lixi?"

Vrahovy oči svítily ve tmě, dva neklidně plápolající ohýnky. "Přepadli nás."

Princ okamžitě vylezl z postele, obul se a našel svou dýku. Otočil se zpět k Felixovi, který si právě připínal opasek se zbraněmi kolem boků. Jejich pohledy se i v té tmě propletly. "Chan hyung...?"

Pihatý mladík přikývl. "Vyslal všem signál, ať se schovají ve stájích-"

Někdo začal bušit na jejich dveře.

Dvojice ztuhla, kromě těch ran nebylo nic slyšet.

Felix princi lehce pokynul rukou.

Zalez pod postel a čekej, než se vrátím.

Více než onen jeden drobný pohyb nebylo zapotřebí, Changbin pochopil. Potichu se rozešel zpět k posteli, vyhrnul pokrývky. Koutkem oka postřehl, jak se jeho přítel provlékl ze dveří, ani jediné zavrzání parket.

O chvíli později stahoval princ bílou látku zpět k zemi, pozorně naslouchající neustávajícím ranám. Netrvalo dlouho a i ono mlácení ustalo. Z patra pod ním se začaly linout tiché hlasy. Poznával je, ale z naučeného zvyku setrvával ve té stejné, ztuhlé poloze.

Dveře do pokoje se znovu otevřely. "Hyung, jsou tu ostatní, můžeš zase vylézt."

Changbin vykoukl zpod postele. Felix měl všechny zbraně pokojně zavěšené na opasku. "Hned jsem tam," pousmál se starší a už se plazil z úkrytu ven.

Vrah na něj počkal, propletl jejich prsty, v jakémsi gestu útěchy sevřel jejich dlaně ještě pevněji, blíže k sobě. Vydali se ze schodů do obývacího pokoje.

Princ okamžitě postřehl Hyunjina, Seungmina a Jeongina.

"Nepotřebuje Chan hyung nějakou pomoc?"

Jeongin shlédl ke svým botám. "Byl jsem s ním, když ten útok začal. Poslal mě za vámi, protože jsem tu prý více v bezpečí než s ním."

Felix se zamračil. "Já mu takovou natáhnu, až se s ním příště potkám."

Changbin se na něj shovívavě pousmál, než jeho ruku pustil. "Jak špatné to je?" ptal se dále.

Byl to nejmladší, který se s pokrčením ramen chopil slova: "Nejsem si jistý. Když jsem byl na cestě sem, potkal jsem pouze tady Seungmin hyunga a Hyunjin hyunga. Na žádného útočníka, ani jiného dragína jsme nenarazili."

Felix přikývl, nakoukl z okna, než jej opětovně zatáhl. "Třeba to není tak hrozné." Obrátil se zpět do místnosti. "Ale měli bychom jít do stájí, jak hyung vzkazoval. Silnější tam mají strážit u vchodů a chránit ostatní. Rozhodně tam budeme více k užitku než tady." Podíval se na svého kolegu. "Máš s sebou věci? Pokud ne, mám něco nahoře."

Hyunjin zklamaně zavrtěl hlavou. "Takhle mě podceňovat, Lixi." Odhalil cípy jeho dlouhého, koženého pláště, uvnitř zbraně, stejně tak i na opasku. "Cítím se ponížen."

Pihatý vrah protočil očima. "Moc dobře víš, že tak jsem to nemyslel." Rty se mu jemně zkroutily do úšklebku, než nasadil vážnou tvář. "Seungmine," prohlédl si zbraň zavěšenou na jeho zádech, "jak dobrý jsi s lukem?"

Changbin přistoupil k jejich odstřelovači, chytil jej za ramena. "Děláš, jako kdybys neviděl, co dokázal na těch slavnostech. Odvažuji se prohlásit, že je stejně dobrý jako Jisung."

Hyunjin přimhouřil oči. "Jisunga jsem s lukem ještě neviděl," odtušil.

"Zachránil mi tak život. Ten šíp mi proletěl takhle daleko od hlavy a zasáhl atentátníka, který mi stál hned za zády - snažil se mě zabít mečem.  O tom jsi už ostatně slyšel... A pokud ti to nestačí, byl ode mne Jisung tak daleko, jako kdybych stál vprostřed místní arény a on zase přes ulici od vchodu. Seungmin je bezpochyby stejně tak dobrý, ne-li ještě lepší."

Seungmin se nad tím komplimentem pousmál. "Díky, hyung."

Princ jej poplácal po rameni, než se rozešel k oknu. "Říkám čistě pravdu." Nakoukl za závěsy, na moment kompletně zamrzl. "Hoří."

Ostatní okamžitě přiskočili blíže.

"Sakra," utrousil Felix.

"Co je?"

Jeongin šokovaně zíral na záři linoucí se z druhého konce klanu. "To jsou stáje."

"Tak to je ono, jdeme," prohlásil Felix. "Seungmine, ty půjdeš vepředu, Jeongin a Changbin hyung hned za tebou, já s Hyunjinem vám budeme krýt záda."

"Ale kam půjdeme?" nechápal Jeongin.

Felixovy oči vzplály novým, silnějším odhodláním, jasně jiskřily uprostřed toho temného pokoje. "Ke stájím - jak chtěl Chan hyung."

Rozešel se ke dveřím, s rukou na klice se obrátil. "Nezapomeňte, Seungmin vepředu, já s Hyunjinem vzadu."

"Počkej, hyung," Jeongin mu ještě skočil do řeči. "Co u stájí? Vždyť tam je to teď nebezpečné."

Felix se zamračil. "Jestli jsou u stájí, znamená to, že hromady životů jsou momentálně v ohrožení. To nemůžeme dopustit." Bez jakéhokoliv prostoru pro další debatu otevřel, pokynul ostatním, aby vyrazili. "Tak jdeme, nemáme času nazbyt. Každá vteřina, již strávíme tady, může stát někoho život tam venku."

A tak skupinka vyklouzla do chladu noci, splynuvši s jejími temnými stíny.

Felix za nimi tiše zaklapnul dveře, doufajíc, že tohle nebyl poslední moment, kdy tento dům viděl.