Ehm ehm... Opět tu máme o něco delší kapitolu. Ne moc, ale chtěla jsem vás varovat ;3

/\†/\

Hudba nadále vyhrávala a pár neustával v tančení. Nohy se pohybovaly v rytmu skrze dav sem a tam, úsměv nikdy neopadl ze rtů, oči jasně zářily v nastávajícím šeru.

"Sluší jim to spolu."

Jisung si povzdechl, usrkl z korbele. "Ne víc jako nám."

Minho jej s odfrknutím drbl do žeber. "Tady se najednou někdo vychloubá."

"A mám důvod." Strážce mu s úsměvem zabořil tvář do ramene. "Changbin hyung ani Felix nemají za přítele tebe."

"To samé bych měl říkat já," pozvedl koutky generál. Následně pozvedl i svůj korbel. "Tak na nás, lásko."

"Na nás."

"Hele, vy dvě hrdličky," náhle se u nich zjevil Hyunjin. "Pojďte se taky bavit. Právě pořádají soutěž v přetahování lana pro týmy po čtyřech. A my s Minniem jsme jenom dva."

Pár pokrčil rameny, načež se začal zvedat od stolu. Bez jakéhokoliv dalšího slova je vrah odvedl k plácku, v jehož středu byla nakreslena čára překřížená lanem.

Seungmin k nim nadšeně přiskočil. "Tohle vyhrajeme."

Hyunjin se zazubil. "Že váháš."

†††

"Pojď si na chvílí sednout, už mě bolí nohy." Changbin se vydal zpět k jejich stolu.

Pár kráčel bok po boku, prsty propletené. Oba tiše pobrukovali do tónů hudby.

"Felixi!"

Stačil jeden výkřik a všechen ten klid a mír opadl, rozložil se na prach, zmizel kdesi v nenávratnu.

"Felixi, my vyhráli!"

Hyunjin se k nim nadšeně hnal, zatímco Seungmin, Jisung a Minho pomalu následovali v jeho šlépějích.

Vrah věnoval svému vysokému kolegovi ztuhlý výraz, obočí nechápavě nakrabacená. "A... co přesně?"

"Přetahování lanem přece!" Jako kdyby do něj někdo seslal obrovský náboj energie, dragín poskakoval kolem nich, čímž na ně přitahoval pozornost všech okolo.

"Úžasné, Jinnie, mohl by ses teď trochu uklidnit, prosím?" Felix se nervózně rozhlédl, byl si až příliš dobře vědom všech těch tázavých pohledů. Poslední dobou měl nepříjemný pocit, že se mezi dragíny vědělo, kým vážně byl, že všichni už dávno odhalili, jak velký rozdíl se nacházel mezi ním a jeho bratrem. Tahle pozornost mu nedodávala na sebevědomí.

V ten moment se vysoký vrah probral z omámení. "Samozřejmě, promiň." Ametysty se však nanovo rozzářily a on již normální hlasitostí pokračoval: "Ale měl jsi nás vidět! Všechny jsme porazili bez sebemenších problémů! Bylo to úžasné!"

Seungmin jej objal kolem pasu. "A zde vidíte nájemného vraha radujícího se z výhry, která je oproti všemu, čím si již prošel, naprostou banalitou."

V ten moment Changbinovi proletěla hlavou otázka, jestli o Felixově a Hyunjinově povolání stejně už všichni nevědí. Přece jenom se o tom bavili i takhle mezi ostatními členy klanu. Dragíni mají dobrý sluch, někdo je už slyšet musel.

Hned poté si vzpomněl na to, co na začátku onoho dlouhého tancování Felixovi řekl: "Protože se tě bojí a má z tebe respekt." Vážně to nechtěl frázovat tímhle způsobem. Prostě to celé špatně zformuloval a nejspíše tím jeho přítele i ranil. Felix nechtěl, aby tu někdo věděl, že byl vrah. Bál se, že se jej pak budou všichni strachovat a odstrkovat jej stranou, přitom on se tak moc snažil být hodný a přátelský. Vždyť princ sám se zapřísáhl, že mu v tom pomůže.

V mysli se mu zrodil nápad. Rychle jej uschoval do šuplíku s označením DŮLEŽITÉ a vrátil se zpět ke konverzaci, kterou před pár vteřinami mentálně opustil.

"...neměli proti nám šanci, to ti povídám-"

Naneštěstí již nebyl součástí rozhovoru příliš dlouho, Hyunjinovo vyprávění totiž přerušil hlasitý gong.

Na jeviště v čele náměstí stál Baekhyun, ruce rozpažené. "Přátelé! Nerad kazím vaši zábavu, ale náš velitel by chtěl nyní pronést pár slov, než nás zítra spolu s některými z vás opustí."

Všichni se zběžně usadili zpět ke svým stolům, hlavy otočené k pódiu.

Purpurový závěs se rozhrnul vprostřed, na dřevěné jeviště vešel Chan. S hlavou vzhůru přistoupil téměř až k okraji prken, napřímený, na tváři vážný výraz. Koruna mu slabě jiskřila na čele a vrhala tak drobné záblesky světla na fialovo rudou jizvu táhnoucí se přes stejně zbarvené oko. Druhá duhovka zářila téměř sama o sobě, plameny se v ní ladně svíjely, vlnily, kroutily. Oblečen byl vskutku slavnostně. Na sobě černou vázací vestu, kožené kalhoty a na opasku připnutou placku jeho barvy s vygravírovaným symbolem jeho rodu, z kruhu vedl stejně barevný střapec nití. Na levém rameni připnutý purpurový plášť. Dokonce i jeho boty byly speciální, na horním lemu měly drobné, ostré zuby - jako kdyby se mu něco zakouslo do nohy a nehodlalo pustit.

Noc nadále zabarvovala oblohu do tmavších a černějších odstínů, hvězdy vyvstávaly do povědomí. Vlažný vánek prohrábl vlasy jako prsty milence.

"Všechny vás tu vřele vítám, přátelé! Doufám, že se dobře bavíte!"

Dragíni, jelikož šlo o veselí milující povahy, hlasitě odvětili v podobě výskání a výkřiků.

Chan se šťastně zazubil. Byly to tyhle momenty, kdy si vzpomněl na své první dny na onom pódiu. Jak se tehdy, jako ještě malé dítě, bál otevřít ústa, aby neřekl nic špatně. Netrvalo však dlouho a jeho rodiče jej naučili, jak se tomuto strachu vzepřít. Nyní sem chodil rád. Protože se mohl dívat na svůj klan, dragíny, které tak zbožňoval.

Opět nastalo ticho.

Velitel se nadechl k dalším slovům: "Asi všichni víte, proč jsme se tu dnes sešli - zítra odplouváme do Kaera, abychom tam pomohli našim lidským přátelům porazit zlo v jejich zemi. Jsem rád, že jste je zde tak mile přivítali a přijali do našeho kolektivu. Myslím, že Changbin si zaslouží obrovské uznání. Ukázal nám totiž, že dělat urychlené závěry se nevyplácí. Nehledě na to, co jeho praděd našemu druhu přivodil, Changbin si z těch činů vzal ponaučení. Přislíbil nám totiž, že se pokusí ze všech sil dragínům Kaero opět zpřístupnit!"

Všichni se obrátili na nervózně se usmívajícího prince a spustili děkovnou salvu potlesku a jásotu.

"Zároveň sám několik dragínů přivedl zpět domů," Chan i přes hluk neustával. "Jeongina, Hyunjina i mého bratra Felixe! A samozřejmě nesmíme zapomenout na jeho společníky, bez kterých by tohle celé také nebylo možné! Jisung, Minho a Seungmin - nadaní bojovníci, kteří uchopili naše tréninky do svých rukou a pomohli nám zlepšit se v boji. A nejenom to! Všichni tihle zůstali vzhůru celou noc, aby náš klan mohli ochránit před útočníky!"

V tenhle moment si již musel hlas posílit kouzlem, jinak by jej nikdo neslyšel.

Sedm mladíků se mezitím nejistě rozhlíželo okolo. Všichni stáli, na důkaz díků jim tleskali, až vzduchem létaly jiskry.

Chan navázal s Changbinem oční kontakt a v ten moment uslyšel princ vedle svého ucha hlas staršího: "Nechceš jít taky něco říct?"

Changbin si nejdříve nebyl jistý, zda-li ono magické vyzváni přijmout, po chvíli však přikývl, povstal a zběžným, byť stále ladným a důstojným krokem došel až na pódium. Stanul Chanovi po boku, rozhlédl se po přeplněném náměstí.

Nikdy jsem si neuvědomil, že je jich tolik...

Odkašlal si a vše znovu utichlo. Oči zářily tmou v očekávání nadcházejících slov.

"Když jsme sem šli, moc velké naděje jsem si nedělal," začal princ svou řeč. "Věděl jsem, že máme po boku dragíny, ale pořád jsme tu byli my, lidé, kteří před lety pomohli vašemu vyhlazování. Tehdy jsem vlastně ani nevěděl, že je jeden z našich společníků bratr zde vašeho velitele." Krátce se zadíval na Felixe, než pokračoval: "Věděl jsem pouze, že jedeme do země, která je nám vzdálená a já ji kdysi navštívil jako malý chlapec. Nevěděl jsem, co očekávat. Proto mne vaše vstřícnost dojala. Po více než měsíci utíkání ze své vlastní země jsme znovu nalezli místo, kde jsme mohli bezpečně ulehnout do postele s vědomím toho, že nám nikdo nejde po krku. Za to bych chtěl vám všem poděkovat. Jste úžasná, milujícího komunita, ve které jsem našel druhý domov."

Odmlčel se. Vzduch znovu zaplnil potlesk.

"Chtěl bych vám také poděkovat za vaši obětavost. Tolik z vás se nám rozhodlo pomoct získat naši zemi zpět, byť to není vaše povinnost. Každý z vás se na trénincích snažil vydat ze sebe to nejlepší. Nesmírně si toho cením, ani nedokážu slovy dokázat, jak moc. Ještě jednou vám děkuji." A s těmi slovy princ poklekl, sklonil své čelo až k zemi. "Děkuji," prohlásil ještě jednou.

Dostalo se mu divoké odezvy. Celý klan znovu stál na nohou a jako jeden muž vykřikoval Changbinovo jméno do plamenů ohně a temnoty noci.

Chan si k němu po chvíli dřepl, položil mu ruku na záda. "Taky děkuji, Changbine," prohlásil dostatečně nahlas, aby jej princ slyšel. "Již můžeš povstat."

Changbin se napřímil. Všem se naskytl pohled na slzy vděku, které se mu koulely po tvářích. Rychle si je osušil lemy rukávů a jasně se na dav před sebou usmál.

Šest chlapců v údivu přihlíželo. Jisung, Minho i Seungmin dříve viděli prince pronášet podobné proslovy, žádný z nich se však nerovnal tomuhle.

"Hyung bude úžasný král," zamumlal omámeně strážce a generál po jeho boku přikývl: "Ten nejlepší."

Netrvalo dlouho a Changbin opět seděl u stolu s ostatními.

Chan dále promlouval k ostatním a Felix se mezitím přiklonil k princi blíže.

"Od kdy umíš tak dobře mluvit?"

Changbin si odfrkl. "Jsem korunní princ, Lixi, tomuhle mě učí od narození." Znovu si osušil oči, dojetí nepředstíral, opravdu jej pociťoval.

"Takovéhle proslovy neumí ani polovina králů, které jsem kdy potkal, to ti povídám."

"Nevymýšlej si."

"Já si nevymýš-"

"Bang Felix!"

Vrah se bleskově napřímil, rozhlédl se okolo. Všichni se na něj dívali, obličeje zářící očekáváním.

"Bratře," promluvil znovu Chan, "mohl bys nám zde říci něco více k tréninku a nadcházejícímu boji?"

Hyunjin po Felixově boku si povzdechl. "Tys neposlouchal," zašeptal šokovaně a frustrovaně si promnul obličej.

Pihatý dragín by svého kolegu nejraději praštil - to by se však na něj nesmělo dívat náměstí přeplněné osobami lačnícími po jeho proslovu.

Nejistě zamručel. "Určitě," dostal ze sebe nakonec pomalu, než se vydal na pódium.

"Hlavně neříkej nic o vraždění a jiné, tobě podobné věci, dobrá?"

Felix se musel držet, aby nad vzkazem jeho bratra neprotočil očima. "Zajisté, vaše velitelstvo."

Vystoupal po schodech a stanul v čele náměstí. Neměl ponětí, co má říct. Nervózně se zadíval svému bratru do obličeje, ten jej rukou pobídl ke slovu. "Je to tvoje."

Felix náhle pochopil, proč si všichni před proslovem odkašlávají - v krku se mu vytvořil drobný knedlík, který jako poklička držel všechna slova uvnitř jeho hrdla. "Moc mluvení ode mě neočekávejte."

Changbin se tomu, stejně jako ostatní, zasmál. Princ však z jiného důvodu. Vzpomněl si na jejich konverzace, když se teprve poznávali. Jak neustále Felixovi vyčítal, že málo mluví a když už, tak sarkasticky. Některé věci se příliš nemění, tahle byla jednou z nich.

"Jenom bych tu rád krátce shrnul můj názor na vás, kteří s námi zítra odplouváte. Bezpochyby bych začal u tréninků, při kterých jsem dohlížel a opravoval chyby, které ostatní neviděli. To se jim samozřejmě nedá vyčítat, měli na starost hodně bojovníků. A ještě více, když se k nám přidaly dívky. Velice cením jejich statečnost a odhodlání. Nakonec se k nám připojili i starší členi klanu, ti už mají z dřívějších dob nějaké zkušenosti, takže trénování s nimi šlo jako po másle. Ale abych to vše nějak uzavřel..." Krátce se odmlčel. Věděl, že se do toho lehce zamotal, potřeboval proto najít vhodná slova. "Při trénincích jsem viděl spoustu zapálení a ambicí. Všichni jste si dávali pozor na své chyby a byť jste se připravovali krátce, rozhodně jste připraveni. Od nadcházejícího střetu si slibuji výhru a žádné ztráty. Tak moc vám všem věřím."

Přihlížející si nebyli jistí, jak na takové ukončení zareagovat. Dokud nepřišla poslední věta, byli připraveni se znovu radovat.

Chan se nervózně usmál. "Dobrá," protáhl, než poplácal svého mladšího sourozence po zádech, "děkuji moc za tvoji... povzbuzující řeč. Je dobré jít do bitvy s vědomím toho, že nás nečeká prohra."

Felix pouze nadále stál a nyní s kamennou tváří přikývl, dále se však ani nehnul.

Hyunjin tiše zakňučel. Přesně proto mluvil s lidmi převážně on. Jinak to dopadlo... takhle. Cítil se za svého kolegu a kamaráda trapně, prsty si zajel do vlasů a odolával nutkání si je vyškubat z hlavy.

Chan se ze všech sil snažil situaci zachránit. V duši lehce litoval svého rozhodnutí zvát svého bratra na pódium. Je pravda, že i v dětství nebyl před davy příliš výřečný, co se však živil svým zaměstnáním, bylo to očividně ještě nesčetněkrát horší.

Proto začal tleskat a s jasným úsměvem přejel naposledy náměstí pohledem. "Pojďme tedy předem oslavit naši výhru!"

V davu se znovu probudila veselá nálada, hudba se rozehrála a po krátkých ovacích se konečně vše vrátilo do původního chodu. Tanec, zpěv, zábava.

"Měl jsem ti říct, ať taky mluvíš jako normální osoba," povzdechl si Chan, frustrovaně si opřel čelo o bratrovo rameno.

Ten k němu prázdně shlédl. "Já myslel, že jsi věděl, že tohle mi nikdy nešlo."

"Zapomněl jsem."

Felix si odfrkl. "Tak třeba po tomhle už si to navždy zapamatuješ." Poukázal ke schodům z pódia. "Nechceš se jít taky bavit? Měl bys."

"Však už jdu. Mám hlad."

Bok po boku se bratři vmísili do davu. Kdesi v paměti vyvstaly vzpomínky na časy, kdy byli malí a stejně důležitě se procházeli na každé slavnosti. Pod silou starých zásad nevědomky srovnali krok, jako tomu dělali i na trénincích, když dohlíželi na ostatní dragíny. Zvyk je holt železná košile.

"Ale myslel jsem to vážně. Jsou připraveni."

"Já vím."

Felix se rozhlédl okolo a v očích se mu náhle rozsvítil jasný oheň. "Vidím to, co si myslím, že vidím?"

Chan následoval jeho pohled, i on se nadchl. "Nepochybně."

Mladší z bratrů ožil, popadl staršího za předloktí a odtáhl jej ke stolu se sladkostmi. Popadl dva drobné koláčky, jeden podal veliteli.

"Jako malí jsme se jich mohli přecpat k prasknutí," zasmál se pihatý dragín.

Na zjizvené tváři se usadila nostalgie. "To tedy. A máma na nás pak byla naštvaná."

"Jestli vám pak bude špatně, moje útěchy neočekávejte," odcitovali unisono ona slova z minulosti a propukli v smích.

"Tak tedy opožděně na naše znovu shledání," pokynul Felix svému bratru.

"Na naše znovu shledání," zopakoval Chan a zároveň se do koláčku zakousli.

Křehké těsto se rozdrolilo na drobečky, ty odletěly do vzduchu. Na jazyku se roztekla sladká chuť ovoce a tvarohu.

"U všech ohňů, to je dobrota," usmál se Felix a strčil si druhou půlku sladkosti do úst, než si od ní olízl prsty.

"No ne, ty jsi dokonce znovu pochytil dragínský slovník. Za chvíli se přejmenuješ zpět na Banga."

"Zase takové naděje si nedělej, Chane. Nehledě na to, že bych vás tím mohl ohrozit. A taky by se o mně i o tobě rychle roznesly drby."

"Ty už jsou, když ses představil jako Lee," namítl velitel a i on dojedl koláček.

"Očividně jsou i kvůli mým znalostem o zbraních a boji," nadhodil Felix otráveně.

Chan mu podal ještě jeden koláček, popadl jej kolem ramen a vydal se s ním zpět do davu. "S tím bohužel nic nenaděláš, Lixi. Všichni milují drby a pomluvy. To, že jsi zmizel a pak se náhle zase vrátil... to tomu rozhodně nepomáhá. Ale nezapomeň, že pro mě je hlavně důležité, že tě mám zpátky. To, co říkají ostatní, je naprosto nepodstatné."

Vrah neodpověděl, pouze uždiboval z laskominy jeho dětství.

Chan se znenadání rychle odtáhl, hlasitě kýchl, až do vzduchu odletělo pár plamenů. "Jak můžeš žít s těmi dlouhými vlasy? Vždyť to hrozně lechtá!"

"Zvyk, Chane. Vše je to pouze zvyk. Ale je pravda, že krátké vlasy jsou v tomhle nepochybně výhodou."

Velitel se náhle na něčem zastavil pohledem, ďábelsky se usmál. "Pojď se mnou."

†††

"Jako za mlada," prohlásil Chan a začal se smát. "Jako kdybychom snad byli staří..."

"No, promiň, Chane?"

Velitel rychle umlkl, lehce se muži, jenž se vůči jeho slovům ohradil, uklonil. "Omlouvám se. Však víš, že jsem to tak nemyslel." Poté se obrátil zpět k pihatému dragínovi, který se stále nejistě prohlížel v zrcátku. "Tak co na to říkáš?"

Felix k němu vzhlédl, v očích mu zajiskřilo nadšení. "Je to dobrý pocit." Naposledy zkontroloval svůj vzhled, než zrcátko vrátil svému majiteli. "Upřímně si myslím, že dlouhé vlasy stejně nebyly moc pro mě." Také se muži uklonil. "Děkuji." Sáhl do kapsy a podal mu několik mincí.

"Není za co. Je dobrý pocit vidět tě zase tak, jako jsi vypadal, než jsi zmizel." Muž se na něj usmál a schoval nůžky do šuplíku.

"Promiň, jestli jsme tě tímhle nějak zdrželi, Minseoku."

"Není důvod. Takových oslav jsem zažil a ještě zažiji stovky. To spíš vy dva byste se měli vrátit."

Po cestě ke zvuku veselí se Chan neustále koutkem oka ohlížel po svém bratrovi, ten si zase nejistě prohraboval své krátké, nyní již rozcuchané hnízdo na hlavě.

"Je to zvláštní pocit," broukl, než svěsil ruce k bokům. "Nevypadám jako blbec?"

"Ani náhodou. Tohle ti vlastně sluší víc než dlouhé vlasy. Alespoň dle mého názoru." Chan mu rychle krátké prameny pocuchal. "A taky teď můžu dělat tohle," zlomyslně se zachechtal.

Felix se od něj odtáhl s lehkým zděšením a nejistotou vrytými do rysů jeho pihami poseté tváře. "Tohle už nikdy nedělej."

"To nemohu slíbit."

Oslavy byly nyní doslova za rohem. O pár kroků později se již opět začlenili do shluku smíchu, zpěvu, tance a zábavy.

Felix si všiml, že se za ním obrátila nejedna hlava. Znovu si nervózně přejel rukou po hlavě.

Bylo málo věcí, co jej dokázalo vyvést z míry... vlastně téměř žádná. Ovšem to, že si nechal takhle spontánně ostříhat své dlouhé kadeře byla očividně jedna z nich.

"Hele, tady se někdo ohromně baví." Chan pokynul ke skupince šesti chlapců. V kruhu se drželi za ramena, zpívali a tančili. Než se Felix nadál, postrčil jej jeho bratr blíže.

Vrah se na velitele zamračeně ohlédl přes rameno, ten jej však jedním gestem ruky popohnal dále, zatímco se vydal sehnat si nějaké pití.

Felix se zhluboka nadechl, než se hbitě přikradl k zádům jeho přítele. Obmotal mu ruce kolem pasu. "Hádej, kdo je tu," broukl mu do ucha.

Všichni v tenhle moment ustali v tanci a pouze na něj zírali, jediný Changbin, stále ještě v nevědomosti, se usmál a opřel vrahovi hlavu o rameno. "Kampak jsi zmizel?"

"Chan hyung mě... někam odtáhl."

"A kam?"

"Myslím, že když se otočíš, hyung, hned pochopíš," ozval se Jisung.

Princ se nechápavě zamračil, ale uposlechl slov jeho strážce. Čelist mu spadla snad až na zem. "Lixi... To... To je..."

"Úžasné, viď?" Jako blesk z čistého nebe stál vedle nich Chan. Rošťácky se zazubil. "Já věděl, že mu to bude slušet víc."

Princ, stále ještě lehce v tranzu, přikývl, než z něj pomalu přemístil svůj zrak zpět na vraha před sebou. Usmál se, když uviděl, jak nervózní byl, rudý až za ušima. "Sluší ti to, lásko."

To, jak nejistě se plameny zakmitaly, dalo jasně najevo, že si to mladík nemyslí. "Vážně?"

"Samozřejmě." Changbin mu pomalu prohrábl vlasy a Felix se konečně uvolnil. Spokojeně zavřel oči, lehce se do toho doteku opřel. Dlaň mu zůstala ležet na tváři, víčka znovu odlepil od sebe. "Vypadáš nádherně."

Felix se usmál, cítil, jak mu krev ustupuje z tváří. "Ty taky."

Chan si v tenhle moment již nějakou dobu povídal s ostatními. Bublinu praskl až zvuk střetnutí se několika korbelů a hlasité: "Na vítězství!"

Když se pár obrátil, upíjelo všech jejich šest kamarádů velkými doušky z nápoje, který dozajista obsahoval alkohol. Přistoupili tedy k onomu malému hloučku a při jediném nádechu se jejich domněnky naplnily: vzduchem rozhodně nevonělo pouze ovoce.

"Pojďte se taky napít," usmál se Chan a lusknul prsty. Ze stolu na druhé straně náměstí zmizely dva korbely a zjevily se jim v rukou. Pár si vyměnil pohled, než se s úsměvy obrátili zpět k veliteli.

"Tak tedy na vítězství," prohlásil Felix.

Dřevo se střetlo, nyní však v počtu osmi. Mladíci si řádně přihli, než osušili ústa hřbetem ruky.

"Tak to pojďme oslavit," zazubil se Hyunjin.

Noc byla krásná a mladá. Stejně jako ti, co se bavili až do rozbřesku.