"Hyung?"

"Ano, Hannie?"

"Nepůjdeme trénovat? Mohla by to být zajímavá zkušenost... Na nestálém, kývajícím se povrchu... a tak..."

"Teď? Vždyť je horko-"

"Prosím, hyung. Něco jsem poslední dobou cvičil a chtěl jsem ti to ukázat," přiznal nakonec strážce.

Minho by se vsadil, že Jisung až příliš dobře věděl, co s ním tenhle pohled dělá. Těmto velkým, žadonícím, nevinným očím nedokázal říci ne.

"Tak dobrá," ustoupil nakonec a došel si pro meč.

Zaujali pozice na straně paluby, kde se nikdo nenacházel. Odhodili pochvy, opatrně kolem sebe začali kroužit.

Ostatní zapomněli na cokoliv, co v ten moment měli či neměli na práci. Rádi sledovali tyhle malé souboje. Oživilo to den a nikdy neunavilo. Každý trénink byl jiný.

"Tak ukaž, co sis na mě připravil," ušklíbl se generál, než udělal první krok.

Čepele se střetávaly, řinčely, leskly se. Těla tančila, otáčela se. Pohyby ostré, uhlazené, precizní, ladné.

V jeden moment však Jisung zavadil nohou o tu generálovu a svalil se na záda.

Minho přikročil blíže, pomalu začal natahovat meč ke krku chlapce pod sebou. V tom jej rozbolely oči. Pevně sevřel víčka k sobě.

Jisung se ušklíbl. Obmotal lýtka kolem generálova kotníku a strhl jej na zem. Rychle se mu vyšvihl na břicho, přitiskl čepel ke zpocenému krku.

Minho šokovaně zíral na vítězoslavně se usmívajícího chlapce, jenž se nad ním skláněl.

"Zavři tu pusu, vletí ti do ní moucha," zasmál se Jisung, než z poraženého vstal.

Generál stále nechápal, co se právě stalo. "Jak jsi to..."

Strážce se oprášil a natáhl ke svému příteli stále ležícímu na zemi ruku. Pomohl mu se postavit zpět na nohy, zatímco se pustil do vysvětlování: "Odraz světla z čepele. Proto jsem chtěl cvičit teď za dne."

"Ale vždyť to je příšerně složité."

"Taky jsem ti říkal, že jsem to trénoval," prokroutil Jisung pobaveně očima.

Minho byl stále nad míru udiven.

Jisung se mezitím sklonil pro meč jeho přítele. Uchopil jej za čepel a rukojetí namířenou vpřed podal zbraň zpět jejímu majiteli.

"Chceš odvetu?"

Generál párkrát zamrkal. "Dej mi chvíli."

"To je takové vedro?" V tomhle bodě začal mít Jisung již upřímné obavy. Přiložil staršímu ruku na čelo. "Teplotu nemáš."

"Ne, o to nejde. Snažím..." Minho si s povzdechem odhodil vlasy z obličeje. "Snažím se pochopit, jak se ti to podařilo nacvičit tak rychle."

Jisung pokrčil rameny. "Trénink."

Minho věděl, že je za tím i hromada geniality. I přesto však dal svému příteli za pravdu. "Chceš tedy ještě druhé kolo?"

Jisung se zazubil. "Že váháš."

A tak od sebe opět na pár kroků ustoupili, než začali opatrně kroužit kolem sebe.

"Viděl jsi to, Hyunjine?" Vrah s hlubokým hlasem se obrátil na svého kolegu.

Tázaný dragín stále šokovaně sledoval strážce, který se právě pouštěl do dalšího boje. "Ano, viděl."

Felix byl též zaražen - jako ostatně všichni. "Tohle není jenom tak. Já sám na téhle technice pracuji již léta a stejně to ne vždy vyjde. Jak to udělal?"

V tom se ozvalo zařinčení meče a Minho byl opět v šachu. Nyní oslepen přímo uprostřed boje.

Diváci tohoto neuvěřitelného výkonu snad zapomněli i dýchat.

Jakmile se Felix stihl z části zotavit, vyšvihl se na nohy a rázně došel k mladému strážci. "Jak to děláš?"

"Myslíš tohle?" Jisung se usmál, když si dragín zakryl oči před jasným odrazem světla, které strážce jeho směrem vyslal. Hned toho však nechal, meč sklopil. "Ani nevím. Dělám to tak nějak... intuitivně? Stačí mi vědět, kde je Slunce a mé tělo se již hýbe samo. Proč se ptáš?"

"Děláš si legraci? Já tohle cvičím již roky!" vykřikl dragín frustrovaně. "Jak dlouho jsi na tom vůbec dělal ty?"

"Nevím... Od té doby, co jsme vypluli?" Nechápal, že okolo toho ostatní dělají takové haló. Vždyť to vážně nebylo nic tak složitého.

Felix Jisunga uchopil za ramena. "Jisungu, vypluli jsme před třemi dny."

Strážce se na něj díval s prázdným výrazem na tváři. "Já vím, počítat jsem ještě nezapomněl." A než se stihl nadát, stáli po Felixově boku i Minho a Hyunjin.

"Tři dny? Zbláznil ses?" vyjekl vysoký dragín, ametysty zmateně pobleskující.

"Ne...? Proč z toho vůbec všichni děláte takovou vědu?"

"Hannie, tohle je jedna z nejsložitějších technik boje s mečem. Trvá dlouhá a dlouhá léta, než se bojovník naučí zacházet se svojí zbraní tak, aby občas neoslepil i sám sebe. Někteří se to nenaučí nikdy. A ty nám tu teď říkáš, že ti to zabralo tři dny?"

"Tak abychom byli fér, na trénink jsem měl více času než na cestě, protože tady doslova nemám co dělat."

"I tak!"

Jisung upřímně nevěděl, co více ještě říct. Podle něj byla nejsložitější technika ze všech odrážení šípů za letu. Jakmile však tuto myšlenku vyslovil nahlas, dostavila se vlna námitek.

"Proč to jednoduše nenechat být?" povzdechl si nakonec strážce znaveně. "Stejně na tom není co řešit."

"Nechte ho dýchat," zasmál se princ. Došel k onomu čtyřčlennému hloučku a okamžitě jej tak přetvořil na pětičlenný. Poplácal Jisunga po rameni. "Nemůžete mi ho tu přeci takhle zřídit kvůli dvěma soubojům."

"Ale-"

"Žádné ale," zavrtěl Changbin hlavou. "Pojď, Ji, dopřej si trochu prostoru."

Jisung se na staršího vděčně usmál. "Díky, hyung."

"Není za co," zazubil se nazpátek princ a začal svého strážce odvádět k okraji paluby.

Ostatní se mezitím snažili najít práci, jíž by se mohli zaměstnat.

"Ale musím souhlasit s ostatními. To, co jsi nám tu právě předvedl... To bylo vskutku obdivuhodné."

Jisung vypukl v smích. "Proč mluvíš tak spisovně? Jsme snad na zámku?"

Changbinovi cukly koutky. Byl rád, když se mu podařilo někoho pobavit. Zadíval se na moře, do modrých dálek. "Ne. Ale myslel jsem, že by ti ty vzpomínky mohly zvednout náladu."

"Mám já copak špatnou náladu?" zamračil se nechápavě mladší.

"Ne, to netvrdím. Ale z toho výslechu před chvílí jsi vypadal trošku mimo, tak jsem si myslel, že trocha veselých vzpomínek tě z toho dostane."

Jisung mu opět poděkoval a zabořil obličej až po nos do svých předloktí složených na zábradlí před sebou. "Je to vážně tak zvláštní, že jsem se to naučil tak rychle?" zamyslel se nahlas.

Changbin zauvažoval nad odpovědí, než spustil: "Víš... Lidé to s učením se různých věcí mohou mít všelijak. A samozřejmě že pokud ti to jde, máš tu tři stupně: nadání, talent, genialita. A ty jsi dle mého, co se boje s mečem týče, opravdový génius, Ji."

Strážce se usmál, tváře se mu z toho nakrabatily. "Myslíš?"

Princ se odvrátil od jednolitého výhledu k chlapci vedle sebe. "Vím."

Jisung k němu opatrně zvedl oči, hned na to se spokojeně zahihňal. "To je celkem vtipný."

"Copak?"

"Kluk z vesnice, obyčejný farmář, ze kterého se nakonec stal bezdomovec a zloděj. A zároveň je to i génius na boj s mečem? Vskutku k popukání," poslední větu pronesl se značnou dávkou sarkasmu v hlase.

Changbin zavrtěl hlavou a pocuchal mu vlasy. "Nezáleží na tom, kým jsi byl. Jde o to, kým jsi teď a kým hodláš být nadále. Možná jsi dříve kradl, avšak nyní chráníš životy jiných. Dřeš se pro dobro ostatních. Tak ať si máš kořeny kde chceš, mně je to jedno. Hlavní je, že jsi tu teď se mnou a já si můžu být plně jist tím, že jsem vždy perfektně chráněn a v bezpečí."

Jisung schoval obličej v dlaních. "Nech toho, hyung," zaskučel, uši úplně rudé.

Princ jej však objal kolem ramen. "Ne. Protože to, co říkám, je pravda. A snad ti ji nebudu zapírat, no ne?"

Strážce od něj odvrátil ze všech těch komplimentů červený obličej. "Taky jsem rád, že tu můžu být s tebou, hyung," zamumlal po pár vteřinách. "V podstatě několikrát jsi mi už zachránil život. Přijmul jsi mě, když mě Minhyuk hyung a Seungmin dovedli na zámek. Když jsem byl tehdy vážně nemocný, postaral ses, abych měl vše potřebné. A když nás s Minhem zatkli, zařídil jsi náš útěk. Setkání s tebou mi zcela obrátilo život naruby. A naštěstí mohu s radostí pronést, že k lepšímu."

Chvíli se dívali z očí do očí.

"Hyung, neruším?"

Changbin pustil Jisungova ramena a oba se obrátili za původcem ono hlubokého hlasu.

"Ne, Lixi, neboj, zrovna jsme domluvili. O co jde?"

Jisung se rozešel pryč.

Felix se nervózně podrbal ve vlasech, na tváři nejistý výraz. "Víš, říkal jsem si... Pořád dodržuješ svoji část dohody, ale já tu svoji celkem zanedbával. A teď stejně nemáme moc co na práci. Však víš co... Loď je přes den poháněna naší magií a o koně se starají převážně Hyunjin a Seungmin. Tak jsem si říkal..." Podíval se stranou. "Já ti nevím... Co třeba jít trénovat teď?"

Changbin na dragína před sebou chvíli zíral, než vyprskl smíchy.

"Co... Co je? Co jsem řekl?" vrahův vlas vylezl o pár tónů výše.

"Nic, jenom..." Princ se zhluboka nadechl a otřel si oči od slz pobavení. "Jenom mi přišlo vtipné, jak jsi tak koktal kvůli takové maličkosti."

"Já? Já nekoktal," ono hluboké dunění bylo zpět, stejně tak kamenný výraz a odvrácený pohled.

Princ mu položil ruku na rameno, zadíval se mu do tváře. "Věř mi, Lixi, koktal. Každopádně!" Vydal se kolem zmateně na něj zírajícího chlapce ke svým věcem. "Jdu si pro tu dýku, cos mi dal. Když už jsem se s ní začal učit..."

Felix jej vyprovázel nechápavě poblikávajícím zrakem, než se konečně probral ze zamyšlení. Samozřejmě věděl, že se zakoktal. Jak by taky ne, když se bavil právě s Changbinem? Sledoval, jak si princ prohodil pár slov s Jeonginem, než se začal prohrabovat svými vaky. Starší však nakonec ucítil jeho pohled a zvedl hlavu.

Dragín se rychle obrátil, opřel lokty o zábradlí a zabodl oči do třpytících se vln. Cítil zvláštní teplo stoupající mu do tváří při pomyšlení na to, co si o něm teď musel Changbin myslet. Možná se mu v duchu vysmívá, možná ne, možná jej teď odsuzuje-

"Tak co? Jdeme na to?"

Felix se otočil k princi. Vlasy lehce povlávající v jemném vánku, v očích světýlko, na rtech úsměv. Vrah by přísahal, že v ten moment se zastavil čas.

Možná v tom vážně byl až po uši.

/\†/\

Dnes je třetí den natáčení našeho maturitního videa a zároveň také den, kdy se podruhé objevím na scéně i já. Upřímně se nemůžu dočkat, znovu se totiž uvidím s hodně velkým kamarádem ze základky, takže jsme z toho oba natěšení ^^

Mimo to se můj krk chová lehce podezřele, ale zatím se drží mé dohody: "Buď v pohodě do neděle, v pondělí už můžeš odpadnout," takže třeba budu mít prostor více psát a možná se objeví i více kapitol - jestli se mi bude chtít a bude čas, samozřejmě.

Každopádně bych vám opět chtěla poděkovat za veškerou podporu. Každý váš hlas, každý komentář, každé přečtení,... To vše mi činí ohromnou radost.

Děkuji, že jste mým štěstím ❤️