Dny se přelily v týdny, ty v měsíce a brzy již nebylo po žádném teroru ani památky. Changbin s jeho otcem pečlivě dohlíželi na regeneraci Kaera a jeho občanů, jimiž již nebyli pouze lidé. Magických osob postupně přibývalo, ekonomika došla do střetu s rozmachem, hospodářství se také dařilo. Kouzla pomáhala v každodenním životě, zároveň se však zamezovalo jejich zneužití.

"Dobré ráno," usmál se syn, když vstoupil do hlavní síně.

"Dobré ráno i tobě, synu. Co Bang Chan, ozval se už?"

Changbin přikývl. "Právě jsem obdržel jeho dopis. Acetrálie je s námi ochotna uzavřít příměří, zvažují i spojenectví."

"Úžasné. Ten chlapec nám byl snad seslán z nebes."

Mladý král zavzpomínal na vždy pozitivního velitele, jemuž v očích zářily oheň i rubín. "To tedy nepochybně." Nahlédl do vzkazu. "Jsou ochotni se s námi sejít za měsíc."

"Ještě lepší."

Jisunga stojícího za Changbinovými zády na chvíli rozrušil hlas jistého generála, jenž právě okolo hnal očividně strhané kadety na zámeckou stráž.

"Ten se s nimi nepáře," zasmál se Changbin.

"Je to Minho hyung," pokrčil jeho kamarád rameny, "co více očekávat, no ne?"

"Pravda." V očích mu problesklo rozpomenutí. "Mimochodem," hrábl do kapsy hanboku, "ještě došlo tohle."

"Od ostatních?"

"Nahlédl jsem dovnitř a vypadá to, že jako vždy je to od každého něco." Obrátil se ke králi sedícímu na trůně, právě něco tiše diskutoval se svými rádci. "Otče," přitáhl na sebe jeho pozornost, následovala úklona. "Již jsem vyřídil vše."

"Samozřejmě, synu, jenom jdi. A nezapomeň na odpolední schůzku."

"Jak bych mohl, otče," pousmál se ostýchavě Changbin, než se s Jisungem rychlým krokem vydali ven do zastřené záře Slunce skrytého za šedivou clonou. Na stromech již rašilo listí, ovšem hravé počasí je nepřestávalo vyvádět z míry. Doslova deset minut zpátky ještě pršelo.

Tak akorát včas vstoupili do Changbinova pokoje - z nebe se snesly další kapky.

Netrpělivě vytáhli dopisy z obálky, postupně si je předávali, s úsměvy četli, co jim chtěli jejich přátelé sdělit.

Máme se dobře. Hyunjinovi rodiče mě stále mají raději než jeho.

Seungmin se zlepšil v našem jazyce. Už s ním v podstatě nemluvím jinak!

Klanu se daří.

Už dokonce neříkám tolik sarkastických poznámek. Minnie mi za ně chtěl stínat hlavu.

Felix se stále neozval.

Changbinovy koutky povisly.

Jeho strážce si všiml, jak mu opadla ramena. "Pořád nic?"

Král zavrtěl hlavou. "Ne." Odložil vzkaz stranou. "Ale s tím jsem počítal." Sám si nebyl jistý, zda-li tomu věřil.

"Však on se zase vrátí."

"Promiň, Ji, teď se o tom vážně nechci bavit. Pojďme..." Spolkl hořké zklamání. "Pojďme jim odpovědět, co říkáš?"

Jisungovi to bylo líto. Pokaždé, když došly nové vzkazy, to končilo takhle.

Přesto odhalil své bílé perly. "Samozřejmě, hyung."

†††

Nad sídlem klanu Stray Kids visel ohnivý kotouč. Dragíni se potulovali ulicemi, přicházely teplé dny a byť pro ně zima znamenala to, co pro Kaero začátek léta, nemohli se již dočkat na žhavé počasí.

Smíšený pár seděl na svém obvyklém místě. Ten samý stůl, ta samá rytina jejich královského kamaráda v jeho povrchu.

"Hele, už mám hotovo," zazubil se Hyunjin.

"Děláme to už přes půl roku, Jinnie. Ano, jsem hrdý, že jsi tak zručný, ale vážně chceš, abych tě chválil za každou maličkost?"

"Proč by ne..."

Člověk se díval do těch psích očí zářících barvou ametystů, než s povzdechem svěsil hlavu. "Jak ty to děláš." Zvedl k němu tvář. "Samozřejmě, je to úžasné, Jinnie. Mimochodem," pozvedl kamínek, "tenhle je prasklý. Mohl bys...?"

"Bez problémů." Dragín závadu začal spravovat.

"Ahoj, Minnie. Ahoj, Jinnie."

Usmáli se na mladého dragína, který se právě zjevil vedle jejich stolu.

"Ahoj, Innie."

"Ahoj, Chane!" zamával náhle Seungmin na velitele, který jako vždy rychlým krokem spěchal kolem nich.

Chan na ně pouze s úsměvem pokývl, než zmizel za rohem.

Slunce svítilo dál a vše bylo v pořádku.

†††

Kdesi na Druhém Kontinentu se hnaly tři tucty ozbrojených mužů v hlasitě řinčících brněních napříč hradem. Meče vytasené, vzájemně po sobě pokřikovali, než se vyřítili na dvůr. Prostor pod noční oblohou ovládlo rozčilené ticho, každých pár metrů od sebe poklidně praskaly louče.

"Rozdělte se! Prohledejte každý kout, nesmí nám uniknout! Nezapomeňte - pomstíme prince, ať to stojí, co to stojí!"

"Ano, Pane!"

Nikdo si nevšiml dvou hořících bodů, jež se zjevily za jedním z mnoha děsivých chrličů nad jejich hlavami. Zlaté prameny stažené do pevného ohonu, kolem pasu zbraně, které sotva slyšitelně zacinkaly, když se dragín postavil na nohy. "Tak tady máme hotovo," broukl sám pro sebe, než před sebou zamával rukama ve specifickém gestu. Náhle stál v polorozpadlém pokoji v hnijícím hostinci v zapadlé části onoho města.

Rychle se převlékl do čistého oblečení, než ulehl do postele, k hrudi tisknouc jistou dýku se symbolem jeho druhu vygravírovaným na její rukojeti. Víčka mu již padala únavou, když se na něco rozpomněl. Rychle se vyšvihl do sedu, usedl ke stolu. Jedním lusknutím měl před sebou kus lněného papíru a v ruce brk.

Ahoj, Jinnie, jak se máš?

Musel ten dopis napsat, než se přesune na další místo. Při cestách na nic takového neměl čas.

Pohled mu zavadil o onu zbraň, v mysli vyvstaly vzpomínky, srdce sevřela bolest.

Jak se má Changbin? Víš o něm něco?

Jeho hlava jej odnesla zpět do oné noci...

"Ale než odejdu..." S povzdechem si prohrábl krátké vlasy. "Můžeš pro mě něco udělat? A... ještě mi i něco slíbit?"

"Samozřejmě. Pokud mi budeš posílat dopisy."

"Budu, neboj," pousmál se, než jeho pohled zaplanul směrem k oslavám. "Mohl bys říct Changbinovi, ať mě potká tam, kde jsme spolu sledovali hvězdy?"

"Bez problémů. A co ten slib?"

"Až budu pryč... Nic mu o mně neříkej, dobrá? Myslím, že pro něj bude lepší, když na mě zapomene."

Hyunjin stiskl rty v bílou čárku.

"Můžeš to pro mě, prosím, udělat, Jinnie?"

"Tak dobrá," zcela očividně se mu to říkalo stěží.

Naposledy jej pevně obejmul. "Děkuji, Jinnie." A poté zmizel ve tmě.

Nyní ve tmě seděl. Jeho magický zrak mu sloužil dost dobře na to, aby si uvědomil kaňku, již na žlutém povrchu vytvořil. Tiše zanadával, než se jí kouzlem zbavil.

V rychlosti dopis dokončil, schoval do obálky a nechal ležet vedle již sbalených věcí.

Poté opět ulehl, víčka se zavřela. Ponořil se do těch černých vod, kde mohl opět plavat s těmi, po nichž se mu tak stýskalo. Nyní již bylo pozdě na návrat, bál se jej. Proto se nechal sny odtáhnout do světa, kde před hodinou nezavraždil žádného korunního prince, kde se po něm právě nesháněl celý hrad, kde jemu, ani nikomu jinému nehrozilo žádné nebezpečí. Nyní byl tam, kde existoval pouze smích, jemuž po boku seděly radost a štěstí.

I přes bolest v hrudi usnul s úsměvem na rtech.

/\†/\

Čtvrt hodiny před půlnocí, ale pořád je to neděle (:‹

Zítra mi začínají maturitní slohovky, tak to bude sranda. V pondělí angličtina, v úterý čeština a ve středu němčina... Tak mi držte palce, ať to všechno zvládnu! ^-^

A samozřejmě - už nám zbývá pouze epilog. Právě jsem jej dopsala, takže zítra se oficiálně s tímto příběhem loučíme. Snad jste na to připraveni, protože já z poloviny ne...

Každopádně hodně štěstí komukoliv, komu za pár hodin taky začíná maturitní období! Společně to dokážeme :3