"Copak asi dělá Bin hyung?" zamyslel se nahlas princův osobní strážce.

"Určitě je v bezpečí, nemáš se čeho bát. Felix by nedopustil, aby mu kdokoliv zkřivil jediný vlásek na hlavě."

"To máš asi pravdu," naznal Jisung, oddechl si. "Ještě že za týden už je tahle úmorná cesta za námi. Kdo by kdy tušil, že vést skupinu dragínů, zatímco jsi hledaný zločinec v zemi, bude tak těžké. No, věřil bys tomu, Soobine?"

"To rozhodně ne. Vlastně bych to chápal, kdyby ti, co tě hledají, nebyli doslova na každém rohu. Za co že to utíkáš?" V modrých očích se zableskla zvědavost mísící se s náznaky žertu.

Jisung se rozhlédl po louce.

Všichni spali, pouze oni dva drželi hlídku, neustále obcházeli jejich tábor dokola, aby měli jistotu, že dohlédnou na celou jeho rozlohu.

Ze strážcových rtů se vydral ztrápený povzdech.

Veškerá hravost, která se v Soobinových duhovkách nacházela, se okamžitě utopila v moři zmatení a smutku.

"Zajímavé, jak s vámi žijeme už několik týdnů, přitom neznáte naši minulost. Myslel bych, že se informace o nás roznesou rychle."

Vysoký mladík zavrtěl hlavou. "Mezi dragíny funguje takové pravidlo: pokud ti to ona osoba nedovolí, nesděluj její tajemství dál. Díky tomu jsme vůči sobě otevření, protože víme, že se svěřujeme pouze těm, kterým věříme, aniž by se to dozvěděli ti, o nichž to nechceme."

Jisung si odfrkl. "Kéž by lidé byli stejně loajální. Mezi námi se drby šíří rychleji než lesní požár. Na začátku města něco řekneš a než dojdeš na náměstí, už to tam všichni ví."

"A přesně proto se snažíme být vůči sobě tolerantní."

"Co jsem se s dragíny potkal poprvé, nemohu si pomoct, ale čím dál tím víc litovat toho, že jsem se narodil člověkem."

"Co naděláš."

"Očividně nic." Jisung opět zkontroloval, zda-li byly všichni v bezpečí, než odvrátil hlavu k lesu, stranou od dragína po své levici. "Každopádně, abych odpověděl na tvoji otázku... Zločincem jsem ze dvou důvodů."

Soobin tiše naslouchal, vážil si toho, že se mu jeho vrstevník rozhodl svěřit.

Jisung mu vše ve zkratce vysvětlil, zatímco dragín mu bedlivě naslouchal. "Takže... tak jsme vlastně začali celou tuhle dlouhou, únavnou, vyčerpávající cestu. Ale Changbin hyung ví, co dělá," změnil náhle směr své řeči, hlava vzhůru, postoj více vzpřímený, "věřím mu. Ať už z principu důvěry, kterou vkládá on do mě, či kvůli přístřeší a domovu, co mi poskytl, když jsem to v životě potřeboval ze všeho nejvíce."

Soobin se na více neptal, z čehož se strážci ulevilo. "Děkuji, že ses mi svěřil, Jisungu. Vážím si toho."

"Děkuji tobě, Soobine, že jsi poslouchal. Vážím si toho ještě více."

†††

Dowoon neustále zíral na princův krk. Tvář měl nyní sice jinou, modřinu se však rozhodli neskrývat.

"Včera v noci mě přepadli - pokusili se mě okrást. Tady moji dva kamarádi mě však zachránili. Nebýt nich, dost možná tu už ani nejsem."

Dragín ztěžka polkl sousto, co kousal již dobrou minutu v kuse.

"Já vím, že náš princ je nádherný, ale ruce pryč," broukl mu do ucha hluboký hlas, "už je zabraný."

Dowoon zděšením nadskočil, než zvedl ruce v obranném gestu. "Ne, neboj, já..." Opět loupl okem po oné nepříjemně zbarvené skvrně, pod princovou opálenou kůží se svíjeli indigoví a černí hadi, jako kdyby jej ještě stále škrtili. "Co se mu stalo?"

"Myslíš ten krk?" Vrah se nezaujatě vrátil zpět k jídlu. Zatímco hůlkami nabíral nové sousto rýže, zcela stoicky pravil: "Během našeho výletu se vyskytly komplikace."

Nejdříve se chtěl pídit po detailech, poté mu však došlo, že na nich nezáleželo. "Hlavní je, že jste oba živí," uvědomil si.

"Cože?" Changbin k nim zvedl hlavu. Na stole měl vedle sebe rozvinutou mapu, v hlavě doloval všechny informace, co si z ukradených spisů pamatoval a rovnou je, nyní již drobným, do prstů sotva pasujícím, kouskem uhlu zaznačoval do jejich trasy. Jakmile však uslyšel jedno slovo z konverzace dragínů, zpozorněl: "Kdo je živý?"

"Ty, lásko. Hlavně jez, aby to tak i zůstalo."

Princ tedy pokrčil rameny, nadále se věnoval mapě a svému obědu. Byla pravda, že po tom přepadení byl celkem otřesený, to na něj však dopadlo až po návratu do jejich tábořiště, kde se museli okamžitě sbalit a jet dál. To, jaké měl ve skutečnosti štěstí, si začal plně uvědomovat až zde, když usedli u stolu, v bezpečí a při jídle, i tlak na jeho krku, to slabé tepání, se mu začalo vtírat do vědomí. Proto se rozhodl nadále studovat svou mapu. Odvedlo mu to myšlenky jiným směrem, to právě potřeboval, jinak by si k sobě připustil staré vzpomínky, které chtěl nechat zakopané hluboko ve svém nitru, už nikdy je nevpustit na světlo světa.

"Abych ti to řekl jednoduše, probudili jsme tam jednoho chlápka a ten Changbin hyunga začal škrtit zezadu, když ani jeden z nás nedával pozor," šeptal vrah druhému dragínovi rychle do ucha. "Dostal se z toho sám, bravurně, ale... rozhodně bych to teď před ním nevytahoval, ani na to nijak nenarážel, je z toho pořád v šoku."

Dowoon přikývl. "Samozřejmě, chápu. Díky a promiň, jestli jsem tím něco-"

"Neomlouvej se za nic, každý z nás je zvědavý." Felix si vložil do úst velké sousto, chvíli žvýkal, než skrze něj dodal: "Já rozhodně nejsem proti tomu, nechat tuto touhu dostat z ostatních, co nejvíce to jde."

Nejstaršímu z trojice přejel chlad po zádech. Měl takové tušení, že tento dragín skrýval za svýma ohnivýma očima smrtelně mrazící tajemství.

†††

"Co je tamto?"

Chan vzhlédl. Nad korunami stromů se svíjeli velcí, šedí hadi, prali se se Sluncem a mraky o místo na obloze.

Velitel si povzdechl. "To je znamení toho, že Felix a Changbin tu před několika hodinami projížděli. Možná se s nimi dokonce ve městě setkáme."

Hyunjin po jeho boku se tiše zasmál. "Dobrá práce, Lixi, vskutku dobrá práce," zašeptal pro sebe.

Dragíni tedy nadále nevěnovali obřím oblakům dýmu žádnou pozornost, pokračovali v cestě, zástupem se opět rozezněl hovor, smích,... Ticho ožilo.

Dvě hodiny po poledni dorazili do města.

"Za soumraku se sejdeme zde," zavelel Chan. "Společně najdeme ubytování, abychom měli kde přečkat noc."

Sledoval, jak jeho dragíni přikyvovali. Tohle už všichni znali, pouze čas se na každém místě měnil. Někdy nemohli zastavovat, potřebovali pokračovat v cestě, nyní však věděli, že byli dostatečně blízko jejich předvoji, nebylo tudíž kam spěchat.

Až když se jeho skupina, která byla ze všech momentálně putujících po Kaeru největší, rozpustila, vydal se i Chan pryč, vysoký vrah po boku.

Oba cítili, jak jim v břiše kručelo hlady.

"Musíme najít hospodu," prohlásili zároveň. Rozhodli se tak tedy i učinit, něco jim to však přerušilo.

"Chan hyung! Co ty tu děláš?"

Veškeré myšlenky na jídlo jej opustily, když před sebou Chan spatřil svého bratra v jeho lidské podobě. "Neměl bych se ptát já tebe?" zasmál se, doběhl až na konec ulice, kde stála trojice mladíků, osobně z nich znal pouze dva.

Usmál se a natáhl ruku ke třetímu chlapci. "Ty musíš být Dowoon! Těší mě, já jsem Chan, Felixův bratr."

Dowoon pozdrav nejistě přijal. "Taky mě těší...?"

Felix se zasmál. "Když jsem držel hlídku, zmiňoval jsem se mu o tobě," pustil se do vysvětlování. "Povídali jsme si několik hodin v kuse, takže asi chápeš, že jsme narazili i na tohle téma."

Chan začal horlivě přikyvovat. "Jsme připraveni se tě ujmout. Jsem tu s hromadou dalších dragínů, takže se nemusíš bát."

"Přesně tak, není důvod mít starosti, hyung," uklidnil lehce nervózního dragína princ. "Chan hyung je nejlepší osoba, co by se tě mohla ujmout."

Veliteli zableskla v očích zvědavost, když spatřil otlačeninu na Changbinově krku, Hyunjin se při jejím zaregistrování též zamračil. Už už se starší chystal položit otázku týkající se onoho zranění, když mu v hlavě zazněl hlas jeho bratra: "Hlavně se ho na to neptej."

Nejistě se na pihatého chlapce podíval, ten mu to tvrdě opětoval.

"Vysvětlím ti to později, jestli budeš chtít."

Tato interakce trvala pouze pár krátkých, bezvýznamných vteřin, princi však došlo, o co šlo, všiml si velitelových po vědomostech lačnících očích. Byl za svého přítele vděčný.

"Každopádně, Dowoone... nebo hyung?" Chan zdvořile povytáhl obočí.

"Jde o to, kolik je vám let."

"Mně? Dvacet."

"A mně osmnáct."

"Tak tím pádem hyung, mně je dvacet dva."

"Dobrá, hyung, za soumraku máme sraz tamhle na konci ulice, tak tam nezapomeň být taky, ano?"

"Kdyžtak vyhledej nás nebo jiného dragína, Chan hyung je o tobě určitě hned informuje. A mimochodem, já jsem Hyunjin," představil se zpětně vysoký vrah, "Felixův dlouholetý kamarád a kolega."

Dowoon povytáhl koutky úst vzhůru. "Těší mě." Obrátil se k páru setrvávajícímu krok za jeho zády. "Mohu vám ještě nějak pomoci?"

Dvojice si vyměnila zamyšlený pohled. "Asi... Asi ani ne, hyung."

"A vlastně tu jedna věc je," rozpomněl se hned na to princ, důležitě se zadíval chlapci před sebou do obličeje, ten nervózně polkl. "Dávej na sebe pozor."

Dragínova ramena polevila úlevou, viditelně spadla níže. "Samozřejmě. Neutekl jsem z jednoho otroctví, jenom abych se nechal hned za rohem uvrhnout do jiného, no ne?"

Felix i Changbin jej poplácali po zádech. "Tak jdi, hyung."

Dowoon se na ně usmál. "Ještě jednou děkuji... za všechno." S tím se rozešel ulicí pryč. Ještě se párkrát otočil, aby jim vyslal vděčný pohled, než zmizel za křižovatkou cest.

"Tak co, vy dva? Očividně vás baví dělat spoušť. Nechávat vás o samotě byla možná chyba."

Felix si odfrkl. "Hele, jak si tu někdo hraje na Pana Slušného, hyung."

Changbin jej objal kolem pasu, bradu opřenou o jeho rameno, oči sledující vrahův profil. "Jak jenom může, že ano? Velitel největšího dragínského klanu, který nyní provází největší skupinu našich spojenců skrze neznámé území plné lidí, kteří je vraždí a otročí... Jakpak je to asi možné, že je tak důsledný na pravidla, hm?" broukl jemným hlasem.

"Tvůj přítel se mi začíná líbit," nadhodil Chan.

Princ k němu lehce obrátil hlavu. "Díky, hyung."

Felix pouze na dvojici přimhouřil oči. Jestli se ti dva někdy spolčí, bude to pro něj konec světa.

"Mně se líbil už od začátku," přitakal Hyunjin. "Hlavně jsme ho pěkně zkazili, to je náramná legrace sledovat."

"Dobrá, dobrá, ale teď vážně," změnil téma Chan. "Jste si jistí, že vás nikdo neviděl?"

Hyunjin se pln očekávání zadíval na svého kolegu. Dle vzhledu jeho přítele se obával odpovědi.

"Teoreticky vzato viděl... Ale nebylo tam dost světla, takže jsme v bezpeč-"

"Hele, ty! Neznám tě já náhodou?"

Ulicí k nim dusal vysoký, svalnatý muž. Přesně ten, kterého Changbin uvedl do bezvědomí brzkého rána toho dne.

"Beru to zpět." V zlomku vteřiny uchopil Felix princovu ruku pevně ve svých prstech. "Sbohem, hyung! Měj se, Jinnie!" křikl přes rameno na dvojici, to už utíkal pryč, jeho lehce konsternovaný přítel v závěsu.

Chan zmateně přihlížel, zatímco onen muž - nutno poznamenat od pohledu značně rozzuřený muž - rázně prošel kolem něj, ani se nezastavil, neohlédl, mířil dál, u toho lehce dopadal na pravou nohu, na čele se mu skvěla veliká boule. "Do čeho se to ti dva zase zapletli," nechápal.

"Do problémů. Jako vždy, hyung. To je nezbytná součást popisu naší práce," zašklebil se Hyunjin kysele.

V břiše velitele hlasitě zakručelo. "Co si nadrobili, to teď není naše záležitost," prohlásil rozhodně, "to ať si sní sami i se všemi drobky, já chci zatím svůj pozdní oběd."

S tím se vydal stejným směrem jako jeho bratr, ovšem klidnějším, uvolněnějším tempem a s Hyunjinem po boku. Byť se jejich ideologie lišily, nyní měli cíl stejný - hospodu.

†††

Kdo ví, proč se utíkající chlapci tak smáli. Rty roztažené od ucha k uchu, zuby jasně zářící, v očích celé galaxie, vesmír plný hvězd.

"Kam běžíme?"

"Pryč od toho generála, než se tě pokusí uškrtit podruhé."

Prudce odbočili na náměstí, kde okamžitě zpomalili do normální chůze. Zatímco procházeli dál, sbírali z okolních stánků věci s potenciálem na skrytí jejich identity.

Vrah jako vždy žasnul nad princovou zručností, s jakou si při kradení počínal. I po té době, co s ním strávil, se mu to stále zdálo jako sen.

Korunní princ a kradl na ulici od obyčejných obchodníků.

O pár minut později měli na hlavách klobouky, z ramen splývaly pláště, obličeje zakrývaly šály.

Na protější straně náměstí stála skupinka mladých dragínů. Sotva si dvojice všimli (což nebylo tak těžké, když se prohnala přímo kolem nich), poznali ty známé tváře. A dle jejich spěchu a ne zrovna počestného přivlastňování si okolních věcí jim bylo jasné, že před někým utíkali.

Za chvíli na náměstí, přesně z toho směru, odkud pár přiběhl, vstoupil děsivě vypadající muž.

Dragíni mu stáli nejblíže, proto se na ně také po chvíli rozhlížení obrátil. "Hledám dva chlapce. Oba hubení, jeden asi takhle vysoký, krátké vlasy a druhý takhle nízký s dlouhými vlasy. S největší pravděpodobností utíkají. Neviděli jste je?"

Skupinka si mezi sebou vyměnila pár tázavých pohledů, krátce se zamyslela, než jeden mladík pomalu promluvil: "Myslím, že před chvílí proběhli okolo. Přinejmenším seděli na váš popis. Mířili tam tím směrem."

Muž se ohlédl, kam chlapec ukazoval. Přikývl, poděkoval, vydal se pryč.

Dragíni se obrátili zpět za dvojicí.

Ta je též sledovala. Zahalené ruce se pozvedly a zamávaly na náznak poděkování.

Chlapci i dívky se usmáli, pokývli na ně. Není za co.

Pár se následně obrátil na patě, opustil náměstí.

"Teď jenom sebrat koně a mizíme. Tady už nemůžeme zůstat ani vteřinu," zavelel Felix.

Changbin frustrovaně vypustil vzduch z plic. "Hlavně rychle, pod těmihle všemi vrstavmi se nedá dýchat."

/\†/\

Na nemocích je fajn jedna věc - mám víc času na psaní, tudíž i více prostoru na dokončování tohoto příběhu. Pár dní zpátky jsem totiž zjistila, že ještě tuhle kapitolu jsem napsala v srpnu a další až v září a později a to jich je vážně málo, takže... měla bych si pohnout xd

P.S.:
Ještě lepší je věc, že i přes nemoc a celý den válení se jsem tohle nestihla vydat včas [: