"No ne... Není možná. Ty žiješ," pronesl sarkasticky Felix, když uviděl, jak se princ, doposud nehybně ležící vedle něj, zavrtěl.

Changbin si protřel oči, posadil se a s protáhnutím pořádně nahlas zívl.

Náhle se ozvala napodobenina pištivého hlasu: "No ne, Vaše Veličenstvo! Copak nevíte, jak se chovat dle etikety? Takhle nahlas zívat hned těsně před večeří! Kdopak to jste? Nějaký ubohý vesničan?" Jisung zavrtěl hlavou, založil si ruce v bok.

Changbin na něj výhružně přimhouřil oči a tak se strážce rychle usmál. "Dělám si legraci, hyung."

"Napodobovat starou Gwangi není legrace. To je vyvolávání ďábla! Satanismus! Chceš snad, aby zase povstala z mrtvých? Neleží pod drnem zas tak dlouho - jenom čtyři roky, určitě by toho ještě byla schopná."

Ostatní lidé vyprskli smíchy, zatímco dragíni si vyměnili zmatené pohledy. Nejen, že nechápali, o čem je řeč, ale také... Vážně tu právě korunní princ předvedl prvotřídní ukázku cynismu a černého humoru?

Felix i Hyunjin si do té doby mysleli, že jsou jediní v téhle skupince, kdo tyto vtipy pronáší a zbožňuje. Dle znechuceného výrazu nejmladšího bylo jasné, že kromě Jeongina se tu očividně morbidním věcem smějí všichni.

"Ani mi ji nepřipomínej," ozval se Minho. "Kdykoliv jsem procházel okolo, bylo to samé: 'Panáčku, měl by ses taky někdy umýt!' nebo: 'Umíte vy vojáci něco jiného, než se jenom prát?' Přitom ani jednou neviděla, jak to u nás chodí. Ach Bože, ta byla ale protivná."

"Ty si stěžuj!" rozmáchl rukama Changbin a vyskočil na nohy.

Felix jej zmateně sledoval z místa, kde i nadále seděl. Teprve se probudil a už zase vykřikuje a je plný energie. To bude ale krušná noc...

"Tebe nevycholávala!"

"Měli jste tam být, když poprvé uviděla mě," ušklíbl se Jisung. "Myslím, že tehdy málem dostala infarkt."

Hyunjin naklonil hlavu na stranu. "Proč?"

Jisung vyslal rychlý pohled k Seungminovi.

Lučištník pochopil a chopil se slova: "Protože byl celý zmlácený a špinavý. Vypadal opravdu příšerně a Gwangi byla jedna z prvních lidí, co ho na zámku uviděla, když jsme ho s Minhyukem přivedli. Možná bychom ti za to měli poděkovat, Ji. Jeden krok blíže k její smrti, nejspíš jsi to urychlil."

Tentokrát už se moc smíchu neozvalo.

"Proč jsi byl zmlácený? Špinavý... To bych pochopil, ale zmlácený? Nebyl jsi náhodou ještě dítě?" nechápal Jeongin.

Jisung setrval na chvíli zticha. Nakonec si zhluboka povzdechl, než sám pro sebe přikývl. "Dobrá. Myslím, že nadešel čas, abych vám něco pověděl."

Nebylo zapotřebí říkat víc. Sesedli se do kroužku uprostřed paluby, všichni zmateně sledující Jisunga, který měl pohled sklopený k prknům pod sebou.

"Pamatujete, jak mě předtím přepadl ten chlap?"

Hyunjin na chvíli ztuhl. Hlavou mu začala rezonovat ona věta, co ji tehdy slyšel, když se strážce snažil najít v lese.

"Vždyť jsi mi zabil rodinu!"

Už teď se bál, co z tohoto vyprávění vyleze.

Ostatní mezitím stihli přikývnout. Jeongin již o tom incidentu také něco věděl.

Jisung se zhluboka nadechl, než pronesl těch pár slov: "Zabil moji rodinu."

Nikdo nevěděl, jak reagovat.

První, kdo se probral z šoku byl Felix. "Jisungu... To je mi-"

"Ani to neříkej," přerušil jej strážce. "Prosím," hlas se mu zlomil.

Vrah přikývl. "Proč to vůbec udělal?"

Jisung se mu na pár vteřin podíval do očí, než pohled znovu sklopil. "Víte... Pocházím z normální, sedlácké rodiny. Dětství jsem strávil běháním po lesích, obděláváním polí, staráním se o dobytek,..."

Nevědomky se začal usmívat a ostatní z toho pohledu zabolelo u srdce ještě o to více.

"Jednou večer... Už jsem skoro spal, když se sestra ozvala, že něco slyšela. Šli jsme to oznámit rodičům. Nejdřív jí nevěřili, ale pak ty hlasy zaregistrovali taky. A tak jsme vyšli před dům a uviděli, jak sousedům kradou krávy. Byli to nějací cizinci, ozbrojení, vypadali nebezpečně. Tak nás táta zahnal zpátky dovnitř, do domu. Celou noc jsme byli jako na trní. Jenže nikdo nedošel. Proto jsme raději další den pokračovali, jako kdyby se nic nedělo. Tedy dokud jsem se odpoledne nevrátil domů a neslyšel moji mámu křičet. Ten den..."

Jisungovy ruce se klepaly. Minho jej chtěl za ně uchopit, strážce se však odtáhl a zavrtěl hlavou. Generál pochopil, dal svému příteli prostor.

"Ten den mi před očima zabili oba rodiče. Hned na to i moji sestru, kterou předtím..." Roztřeseně se nadechl. "Ne, ani to nemůžu vyslovit. Jenom z té vzpomínky se mi zvedá žaludek."

Ostatní pochopili, co se stalo, ihned cítili žluč pálící je v jícnu.

"Mně se rozhodli odvézt a prodat někde na nějakém trhu s lidským masem, řekl bych. Nemám ponětí. Ty tři dny, co mě drželi v té kleci, jsem proplakal. Právě jsem přišel o celou rodinu, bylo mi sedm-"

"Tobě bylo sedm, když se to stalo?" vyjekl Changbin.

Jisung pokrčil rameny, po těch letech už mu to ani nepřišlo zvláštní. "No... Ano. O to tu ale nejde. Takže..." Vrátil se zpět k vyprávění: "Po těch třech dnech ke mně přišel jejich vůdce. Ten, co mě obral o všechno. Prohlásil, ať mě pustí a následně mi dal do ruky dýku s tím, že chtěl vidět, jestli s ní vůbec něco zvládnu. To byla jeho chyba. Když mě měl v sevření, myslel, že jsem neškodný, protože... byl jsem přeci malé dítě, co bych mohl udělat, že ano. No, v ten moment jsem se tou dýkou znovu ohnal a přetnul mu tvář, poškodil oko. Pustil mě a já mu následně ještě v sebeobraně pořezal ruku."

Hyunjin a Felix si rychle vyměnili starostlivý pohled. Oni byli k tomuhle nuceni ve věku o několik let starším. Pro malého Jisunga to musela být příšerná zátěž na psychiku. Strážce tak však nevypadal.

"A pak jsem několik dní utíkal, sotva jsem spal. Bál jsem se kohokoliv potkat. Buďto to mohli být ti banditi, nebo někdo jiný, kdo by se ptal, proč jsem celý od krve. Naštěstí se mi podařilo ukrást jedné rodině čistý hanbok. Umyl jsem se v potoce a dál utíkal. A jak dny plynuly, přestal jsem vidět nějakou tu motivaci pokračovat. Prostě jsem se motal lesy a poli, když byla šance, ukradl jsem v nějakém stavení trochu jídla... Už mi bylo jedno, jestli mě někdo najde. Tak nějak mi došlo, že stejně nemám kam jít. I kdyby mě našli ti muži a zabili mě, bylo by mi to jedno. To se ale změnilo, když jsem došel do hlavního města."

Changbin se mračil. Jestli se mu někdy ten bandita dostane do rukou, zařídí, aby z toho vyšel tou nejbolestivější možnou smrtí. Protože nehledě na to, čím vším si Jisung v již tak nízkém věku musel projít, stále to byl pouhý člověk, který si nic z tohoto nezaslouží. Nikdo si tohle nezaslouží. A ten fakt, že byl jeho strážce v té době pouhé dítě a doposud na sobě nedal nic znát, byl ještě o to více obdivuhodný.

"Stal se ze mě zloděj, kapsář... Kradl jsem pouze jídlo pro vlastní obživu, i tak mě ale vždy zmlátili, když mě chytili. Ze začátku jsem byl několik dní někde schovaný, postupně jsem přestal tu bolest řešit. Pokaždé, když mě načapali, jsem se přesunul na další trh. Menší či větší, následující tři roky jsem prošel všemi, až jsem nakonec došel do toho největšího ve středu města."

Seungmin moc dobře věděl, že se strážce blíží ke konci příběhu.

"Pár dní předtím mě znovu zbil nějaký obchodník, tenhle byl ovšem dost drsný, takže se mi ruce i touhle dobou nekontrolovatelně třásly a pořád jsem cítil tu bolest. To však neměnilo nic na tom, že jsem měl hlad. Proto jsem se rozhodl zkusit své štěstí a jít ukrást bochník chleba. Znovu si mě všimli. V ten moment, kdy se do mě začal ten obchodník navážet, se objevil kluk o několik let starší než já s chlapcem mého věku po boku. Zastali se mě a oblbli mě, abych s nimi šel na zámek," pousmál se. Zvedl hlavu a když se zadíval lučištníkovi do tváře, v jeho očích byl pouze čistý, upřímný vděk. "Byli to Minhyuk hyung a Seungmin. Nikdy vám nepřestanu být vděčný za to, že jste mi po třech letech umírání dali šanci znovu žít."

Seungmin bez jediného slova vstal a vydal se strážce obejmout.

"Proč jste to vůbec udělali?" zamumlal mu Jisung do ramene.

"Všiml jsem si, jak se plížíš mezi stánky. Zaujal jsi mě, tak jsem o tobě řekl Minhyukovi. Zrovna jsme potřebovali strážce pro Changbina a ty jsi nám oběma již od pohledu přišel jako dobrý kandidát na tento post."

"Vždyť jsem byl zloděj."

"Ano, ale od pohledu jsi vypadal hbitě, chytře a hlavně upřímně. Když tě ten obchodník nachytal, nedal ses na útěk. Když tě Minhyuk odvedl stranou, chtěl jsi mu ten chleba vrátit a jít pryč. Tak nějak nám oběma bylo jasné, že ty jsi byl pro toto místo zrozen."

Jisung se odtáhl z objetí, tváře si zběsile sušil rukávy hanboku. "Díky, Minnie."

Minho se tiše zasmál.

"Co se děje?" nechápal jeho přítel.

"Jenom jsem si vzpomněl, jak jsem se dostal do armády. Nějaký voják procházel kolem našeho domu a viděl, jak si hraji s klackem a předstírám, že s někým bojuji. Prohlásil, že mám talent a rovnou se šel zeptat mých rodičů, zda-li neuvažovali, že by mě poslali na výcvik. Chvíli trvalo, než jsem je přesvědčil, že tam vážně chci. Byl jsem, a stále jsem, nejmladším rekrutem, kterého kdy na zámku měli. Ostatní se tam dostali až v patnácti přinejmenším, já cvičil již od dvanácti."

"Pak se není co divit, že jsi nejmladší generál v dějinách Kaera," usmál se Changbin.

"Můžu dotaz?" ozval se znovu Hyunjin.

"Samozřejmě, o co jde?"

"Proč jste hledali nového strážce? Copak Changbin už nějakého neměl? Pokud počítám dobře, tak mu tou dobou, kdy Seungmin poprvé potkal Jisunga, bylo jedenáct let. To už nějakého mít musel, ne?"

Changbin polkl, žaludek se mu stáhl. "To je asi zase můj příběh..."

/\†/\

Tak co říkáte na Maxident? Za mě bomba ^^

Nehledě na to, že je to první Stray Kids album, které jsem si objednala, takže jsem extrémně natěšená :3

Každopádně, zítra vyjde kapitola o Changbinově minulosti, tak si připravte kapesníčky a náplasti na srdíčko, budete je potřebovat - i já (':