Během týdne již slavila celá zem a během dalšího bylo vše v pořádku. Všichni byli spokojení, věděli, že dobré časy se navrátily.

A přesně dvacet dní od výhry stanul Changbin před zrcadlem, na útlém těle slavnostní hanbok, vlasy složitě spletené do drdolu, z něhož mu splývalo pár pramenů na záda, jemně jej tam hladily přes jemnou látku.

"Páni, jak nádherného přítele to mám. Jsem holt šťastlivec."

Obrátil hlavu ke dveřím, na rtech jemný, spokojený úsměv. "Dobré ráno, Lixi."

Vrah odlepil rameno od rámu, o který se opíral, ruce v kapsách, ležérně vykročil jeho směrem. "Dobré i tobě, hyung."

V ten moment jej však princ sjel znepokojeným pohledem. "No, to snad nemyslíš vážně."

"Co?" Shlédl ke svému oděvu. Kožené kalhoty a vesta, pod níž měl volnou halenu, vše (jako vždy) černé. "Vždyť je to nové! I kápi jsem si nechal na pokoji." Našpulil rty, nešťastný z reakce jeho přítele. "Myslel jsem, že budeš rád."

"A já myslel, že si vezmeš hanbok."

Vrah protočil očima, svalil se na záda na princovu postel. "A já zase, že víš, jak to nesnáším. V Acetrálii máme mnohem pohodlnější oblečení, rád bych poznamenal."

Changbin si povzdechl. "Promiň. Samozřejmě, vypadáš nádherně, jenom... jsem trochu vystresovaný."

"Kdo by nebyl?" Dragín se posadil. "Já bych ti měl takových obav, kdyby mě měli pasovat na velitele Stray Kids."

"A co kdyby tě měli pasovat na králova rádce...?"

Felix umlkl, pár vteřin pouze sledoval svého přítele, který odmítal postavit se mu tváří, nyní raději upravoval svůj vzhled v zrcadle. "Ty víš, že to nejde, hyung," povzdechl si nakonec.

Princovy oči si v odraze našly ty jeho, než se odklonily zpět k záhybu, jenž se mu nelíbil. "Ani kdyby-"

"Vážně, hyung. Já... Miluji tě, to, doufám, víš, že ano?"

Obavy v hlubokém hlase jej konečně donutily se obrátit vrahovi čelem, přikročil blíže. "Ovšem že ano, Lixi. Vždyť já tebe taky."

Jizvami pokryté prsty prohrábly zlaté prameny, nyní zase krátké, dva dny zpátky ostříhané. "Jde o to, že... i když s tebou chci zůstat, vím-"

"Víš, že tenhle život je pro tebe příliš svazující. Chápu." Usedl mu po boku. "Obávám se, že ten tvůj je pro mě zase příliš bezstarostný." Jeho dotek pohladil jako hedvábí, když spočinul na hřbetě vrahovy ruky. "Ale aspoň tu můžeš ještě chvíli zůstat, nemyslíš? Bude obřad, otec tebe a ostatní ocení a-"

"Když já se ti pořád nemůžu zbavit toho zvláštního pocitu." Povstal, došel ke vstupu do zahrad, odsunul papírová křídla od sebe. Pihy zalila záře Slunce, mramor rozzářilo zlato. "Všechny tyhle formality... Je to vůbec zapotřebí?"

"Proč by ne? Konečně nebudeš nenáviděný, poddaní tě budou mít za hrdinu." Pár kroky mu stanul po boku, dlaň na dragínově rameni. "Není to to, co jsi chtěl? Nebýt neustále odsuzován?"

"To sice ano, jenže... Nemůžu si pomoct, mám takový pocit, že... že..." Jeho pohled se ztratil kdesi v zeleni venku, ze rtů mu sklouzl roztřesený výdech. "Že nakonec je to všechno jedna velká maškaráda. Po pár letech už si mě nikdo z těch lidí nebude pamatovat. Dokonce ani ty ne... Zapomenete - naprosto všichni, do jednoho."

Princi sevřela srdce ledová ruka. "Lixi, to neříkej. Já si tě budu pamatovat po zbytek života."

"Nebude to ovšem zbytečné? Dopisy si psát nebudeme moct - já budu cestovat z jednoho místa na druhé tak často, že než by tvůj vzkaz doručili, budu už dávno pryč. Setkávat se? Nechci tě vystavit nebezpečí." Konečně se mu obrátil čelem, plameny spalující tolik smutku a bolesti. "Nechci o tebe přijít, ale Osud mě od tebe táhne, ať se snažím vymyslet cokoliv."

Princ sklopil oči k vrahovu oděvu, začal upravovat halenu, jež vypadala pod vestou nemotorně zmuchlaná. "Taky tě nechci ztratit. Jenže jsme mladí a nedá se nic dělat. Nemohu po tobě žádat, ať se vzdáš svých svobod. Na konci života bychom oba litovali. Navíc mám pocit, že s tou myšlenkou žijeme od našeho prvního okamžiku - stejně se musíme rozejít. Od prvního pohledu, od prvního slova, od prvního doteku jsme s tím kdesi hluboko uvnitř byli smíření. Proto je to v pořádku." Zvedl k němu svou tvář, žalem třesoucí se prsty stále svírající černou látku. "Jdi a žij. Jenom tu se mnou ještě zůstaň alespoň těch pár hodin. Než padne soumrak." Vzduch v jeho hrdle zatřepotal motýlími křídly, když se jej pokusil nabrat do plic. "Slibuješ?"

Oba měli pod víčky slzy, když se jejich čela střetla.

Felix složil své dlaně na Changbinově pase, látka hanboku byla pod jeho hrubou, zraněními poskvrněnou kůží až nepřirozeně hebká. "Slibuji," zašeptal.

"Děkuji."

Jejich rty se střetly a pro jednou nebyl ten polibek tak úžasně povznášející a sladký. Ta hořká pachuť trpkého žalu je stahovala dolů.

Král se pokoušel ze všech sil zadržet pláč, zatímco tomu tiše přihlížel ode dveří. Nesnášel to, avšak musel onen moment přerušit.

Co nejopatrněji se vzdálil, než se hlasitějšími kroky znovu vydal ke dveřím do pokoje jeho syna. "Changbine! Jsi připraven?" zvolal.

Chlapci se od sebe odtáhli, rychle sušili tváře.

"Ano, otče. Už jdu."

Jejich pohledy se naposledy propletly, než princ nasadil úsměv.

Pro ně dva se blížil konec, pro jeho zemi však nový začátek.

A on nemohl dopustit, aby do něj vstoupil s pláčem.

†††

"Vše v pořádku?"

Felix usedl vedle svého kolegy. "Teď se o tom nechci bavit," jeho hluboký hlas zněl tiše a zlomeně, bělmo jeho očí hořící rudou bolestí.

Chan s Hyunjinem se lehce zaklonili, za vrahovou napřímenou postavou s náznaky zhrzeného nahrbení v ramenou si vyměnili starostlivý pohled.

Velitel se se svým bratrem samozřejmě opět bavil. Byli jednoduše sourozenci - občas si ublížili, urazili se, odmítali spolu mluvit,... nakonec však vždy našli cestu k sobě.

Felix dělal, že si jejich tiché, slova nepotřebující komunikace nevšiml, zatímco měl pohled pevně upřený vpřed.

Král s jeho rádci předstoupili, všichni umlkli.

"Moji milí poddaní," usmál se Jinki, "srdečně vás zde vítám při této slavnostní události. Dnes je výjimečný den. Nebyli bychom tu však, nestaly by se nedávné události." Rozmáchl pažemi. "Mezi vámi se právě nachází spousta a spousta dragínů z klanu Stray Kids," podíval se na ony zářící duhovky, než našel ty dvou barev. "Jejich velitel Bang Chan, jeho bratr Bang Felix spolu s jeho kolegou Hwang Hyunjinem je sem dovedli, připravili a v jejich čele vstoupili do boje za cizí zemi, odkud byli před generacemi vyhnáni." Zadíval se do bledé, zjizvené tváře. "Veliteli," pokývl na něj.

Chan povstal, předstoupil před dav - velký, na tom však nezáleželo, jelikož v něm viděl tolik svých dragínů... V hrudi pocítil plamen hrdosti. "Jak již zde bylo řečeno, jmenuji se Bang Chan," položil si ruku na srdce, "jsem velitelem největšího dragínského klanu Stray Kids. Váš princ, Seo Changbin, za námi před několika měsíci dojel s prosbou o pomoc při vysvobozování jeho země. Tolik nám během těch pár týdnů pobytu spolu s jeho společníky Han Jisungem, Lee Minhem a Kim Seungminem pomohli, že jsme se rozhodli jim to oplatit. Vydali jsme se do Kaera pod závojem kouzel, her a intrik, abychom vám získali zpět váš domov. Proto bych chtěl každého z vás, do jednoho, požádat, abyste udělali to samé a navrátili domov i vy nám. Kaero pro nás bývala bezpečná země, rádi bychom ji takovou znovu učinili."

Jeho dragíni se okamžitě dali do jásání a potlesku, zatímco lidé se postupně přidávali. Magická stvoření s nimi žila již téměř tři týdny a zatím v tom neviděli jedinou nevýhodu, rozhodli se proto pokusit odstrčit jakékoliv předsudky a obavy stranou.

Mladík se zhluboka uklonil. "Děkuji mockrát. Ne jenom za mě, ale i za své dragíny."

Zatímco se vracel na své místo, král dav utišil. "Doufám, že všichni se pokusíme udělat z Kaera znovu místo pro dragíny bezpečné."

V odpověď získal pouze souhlasný jásot.

Jeho tvář zvážněla. "Nyní tedy k hlavnímu bodu dnešního dne." Rozešel se před lidmi, ruce elegantně spojené před trupem, zatímco dále promlouval ke svým poddaným: "Před několika měsíci nastal v této zemi náhlý převrat. Můj syn byl nucen utéct pryč a mě s mými rádci uvěznili, než jsme s pomocí jistých vojáků, kteří zde dnes bohužel nemohou být, unikli též."

V hlavě zadoufal, že se chlapcům vedlo dobře. Věděl, že šlo o dobré lidi, z nichž do armády nechtěl ani jeden. A byť mu bylo proti srsti nechat tak talentované lidi jít, uvědomoval si také, že nyní žili spokojeně. Byli se svými rodinami, starali se znovu o své farmy, byli v bezpečí,...

Postupně je vyjmenoval. "Oni všichni vložili své zdraví v sázku pro naše dobro. Proto, byť se zde nenacházejí, bych vás rád požádal o aplaus."

"A jak jsem říkal," pokračoval, když vše umlklo, "zde dragíni se postarali o dobro mého syna. A nejen oni - Han Jisung, Lee Minho a Kim Seungmin na něj dohlédli též. Jsem jim všem navždy zavázán, jelikož nebýt nich, dost možná již svého syna nikdy nespatřím."

Odmlčel se, aby dal davu čas opět zatleskat. Stanul v čele rozlehlého zámeckého dvora. "A nyní se z mého syna, z vašeho korunního prince, stává král. Během těch pár týdnů dospěl a já jej již nemám čemu přiučit - budeme tedy vládnout společně, bok po boku, dokud nás Smrt nerozdělí." Obrátil se doprava, kde ve stínech spatřil onu útlou postavu. S hrdým úsměvem tím směrem napřáhl paži. "Dámy a pánové, Seo Changbin."

Sotva vstoupil na světlo Slunce, už jej zavalily slavnostní ovace. Opět vytáhl koutky vzhůru, po jeho boku kráčel Jisung, vážně se tvářící.

"Někdo je tu důležitý," utrousil jeho směrem tiše.

"Mlč, hyung, situace ještě není ustálená. Kdo ví, zda-li tě nenapadnou."

"Máš pravdu."

To již stanuli před králem. "Synu."

Pomalu na něj pokývl. "Otče."

Z druhé strany přistoupil Minho, na polštáři nesl korunu.

Changbin poklekl, hlavu sklopenou.

"Seo Changbine, tímhle tě jmenuji druhým králem kaerským. Budeme nyní vládnout společně, každý učiněný krok bude směřovat jen a pouze k dobru naší země."

Do drdolu mu zajel hrot.

"Nyní jsi oficiálně korunovaným králem. Povstaň a prones svou řeč."

Při pohledu na tu spoustu očí s očekáváním jej sledujících se mu udělalo lehce mdlo, zároveň byl však rád. Jeho Osud, to, k čemu celý život směřoval, se začínalo stávat realitou. Byl králem Kaera, země, kam se mu opět podařilo přivést dragíny, o nichž celé své dětství snil. Byli tu jeho přátelé, rodina, přítel,... Dokonce i počasí bylo nádherné. Nic víc si v ten moment holt nemohl přát.

"Mí drazí poddaní, přátelé, lidé i dragíni," započal. "Děkuji vám všem, že jste sem dnes přišli, abyste byli svědky tohoto osudového dne - pro mne osudového dne. Celý život jsem byl vychováván, abych jednou došel k tomuto bodu - korunovaci a vládě. Za poslední týdny jsem měl tu čest vidět Kaero i skrze vaše oči, oči obyčejných lidí, kteří nemohou říci tolik, kolik my, privilegovaní. Proto bych vám rád oznámil, že se pokusím udělat vše pro to, aby se z téhle země stalo místo bezpečné nejen pro lidi, nejen pro dragíny,... Mým cílem je učinit Kaero místem bezpečným pro všechny, nehledě na to, zda-li se narodili s magií v krvi či ne, nebo koho milují."

Nasucho polkl. "Sám jsem během svých cest lásku potkal a zažil. Jde o ten nejnádhernější z nejnádhernějších pocitů. Jeho čistota, průzračnost a nevinnost jsou tak magické, že ani to nejsilnější z kouzel jej neporazí. Proto ne, nehodlám odvolat svého osobního strážce z funkce, ani našeho generála. Hodlám za ně bojovat, jako bojovali oni nejen za mě, avšak i za sebe samotné, sebe navzájem a vás všechny, jak tady teď sedíte a stojíte."

Přejel dav před sebou pohledem. "Původně jsem myslel, že je to jinak, nyní to však zřím zcela jasně - lásce se nedá poroučet. A byť občas bolí, stále na konci dne, když se Slunce sklání za obzor, zahřeje na kůži, rtech i u srdce. Je přesným opakem nenávisti, jež zde zavládla. Proto mě nechejte tuto řeč ukončit jedinými slovy: Za mé vlády se lásce meze klást nebudou. Jelikož láska bude všude mezi námi a všichni budou v bezpečí. Doufám, že vás tedy jakožto váš nový král nezklamu. Děkuji za veškerou vaši důvěru, již mi nyní vkládáte do rukou." S dlaní na srdci opět poklekl, hlavu sklopenou. "Děkuji, že jste nepřestali doufat."

Ostatní též shlédli k zemi, někteří se tiše pomodlili, jiným sklouzla ze rtů sotva slyšitelná slova díků.

"Přísahám, že pro tuhle zemi, pro Kaero, udělám vše, co bude v mých silách. Společně vstoupíme do lepších zítřků, to slibuji."

Všichni opět stáli na nohou, vzduchem se rozlehlo tleskání a výskot.

"Tak pojďme slavit," usmál se Jinki, držíc nyní svého syna kolem ramen, v očích pýcha a radost. "Musíme využít toho nádherného počasí."